Ivan Landsmann (1949)

„Já jsem byl takový výlupek a náš mistr v učení mě pořád nějak péroval. Že mám delší vlasy a tak dále, furt měl něco proti. Tak jsem šel k holiči a nechal jsem se dohola. Přišel jsem tam a on mě chtěl za to zmlátit. Tak jsem tam přestal chodit a šel dělat závozníka."

Rok 1968

„Když přišel osmašedesátý rok, tak na protest jsem přestal pracovat. Přestal. Rok jsem nedělal nic až do vojny. Rok jsem byl honěný, ne já sám, ale s kamarádama, s kterýma mám taky kontakt. Do vojny jsme čundrovali různě. Přehrada, Máchovo jezero, Oravská přehrada. Tam jsme to prožívali, sice bez peněz, ale byly holky. Vždycky jsme se nějak uživili. Já jsem to poznal tak, že jsem byl tenkrát v Karviné u kamaráda. Já už jsem potom málo spal doma, ale spíš tak různě po kamarádech. Jako kluk jsem měl možnosti všude. A jednou jsem byl u kamarádky přes noc. Teda, s jednou jsem chodil, ale spal jsem u jiné kamarádky, která měla zrovna volný byt. A ráno přiletěla ta moje holka, s kterou jsem chodil, a říkala: ,Vstávejte, je válka.‘ Že prý tanky jezdí. Tak jsme vyletěli ven a po Karviné jsme na té hlavní třídě viděli ty tanky. Nevěděli jsme, co se děje. Pak jsme se doslechli z rádia, že jsme tedy okupovaní sovětskou armádou, a teď jsme slyšeli výzvy, že se mají strhávat značky jako tabulky ulic ze stěn. Tak jsme se do toho vrhli. A ještě potom na protest, bylo nás asi dvanáct, jsme se nechali všichni dohola. Šli jsme k fotografovi, já napsal takový velký plakát: Okupanti v republice, naše vlasy do pudlice. Fotograf nás vyfotil zadarmo, tu fotku někde mám. (...) V šedesátém osmém už jsem chtěl zdrhnout. Už jsem měl ty myšlenky dávno, jenže já jsem buntoval ty kamarády, ale nikdo neměl odvahu. Měli strach, tak jsem říkal: ,Hoši, co tu budeme dělat? Máme možnost, jsou volné hranice. Jdeme.‘ Samotnému se mi nechtělo. (...) Měl jsem problémy s úřadama. Chodili ke mně. Pak jsem párkrát přespal doma. Brácha se vrátil z vojny v osmašedesátém. No a zvonili policajti. Já třeba spal doma, mamka byla jako pryč a on mě zapřel. Pak nás naháněli, nás bylo asi pět. Nechci jmenovat ty kluky, jednomu bych strašně poškodil. Ten má dneska strašně vysokou funkci. Na policajty nás vodili, vyslýchali. Byli jsme takoví lumpi. Jestli si pamatuješ na automaty na cigarety a ty my jsme chodili vykrádat. Vždycky jsem vzal cihlu, já měl dlouhé prsty, tak jsme to vytahovali a dávali za bundy a utekli. No a pak jsem narukoval na tu vojnu a tam jsem teprve byl pozvaný k soudu. Tak jsem dostal podmínku, myslím, že asi osm měsíců na dva roky. Příživnictví. Na ty krádeže nám nepřišli."

Životopis

• narozen 26. února 1949 v Novém Jičíně
• přestěhoval se s rodiči do Havířova
• od šestnácti let pracoval jako závozník
• vojna v Přáslavicích u Olomouce
• předákem na šachtě Antonín Zápotocký v Havířově, kde pracoval patnáct let
• dvě dcery - Eva a Ivana
• 8. 6. 1985 emigroval do Kanady
• po dvou měsících azyl v Holandsku, žil v Rotterdamu
• autor tří vydaných románů: Pestré vrstvy, Fotr, Vězení na svobodě
• za román Pestré vrstvy obdržel v roce 2000 ocenění „Kniha roku“ Lidových novin
• po emigraci se přestěhoval, oženil a žije v Praze
• připravuje k vydání román Šestý smysl a píše další knihu Smetanová revoluce

Materiály jsou převzaté z portálu www.pametnaroda.cz a veškerá práva k užívání těchto materiálů vycházejí z práv konkrétních projektů na tomto portále. Více se dočtete v profilu pamětníka zde.