Václav Kříž (1925)

„Za svoje přesvědčení se nestydím.“

Útěk z lágru Svatopluk

„Domluvili jsme se, že řekneme jednomu tomu bachaři, že si svlečeme blůzu a usušíme to, jestli by nám dovolil tam rozdělat z rozbitejch prken oheň. On se chvíli rozmýšlel a pak řiká: ‚Ale dlouho ne.‘ No tak my jsme ty prkna krumpáčema rozštípali, podařilo se nám to rozdělat a byli jsme jako první. Mysleli jsme si, že jestli se tam začnou tlačit další, že by nás vyhnal. Tak jo. A ono se zrovna začínalo šeřit. Svlíkli jsme kazajky, co jsme měli, a sušili jsme je kolem dokola. Dívali jsme se bokem na toho jednoho strážnýho, oni tam měli udělanou jednu dřevěnou budku, a ten byl vzdálenej tak 50 až 60 metrů. ‚Až řeknu teď, tak utečem.‘ Oblíkli jsme se a já říkám: ‚Raz, dva a teď.‘ A dali jsme se na útěk, co nám nohy stačily. Ale měli jsme tak půlku vzdálenosti, asi tak 70 metrů k třímetrovému modřínovému lesíku. Bachaři začali řvát a ozvala se dávka ze samopalu a za chvíli druhá. To nás ještě pobídlo. To člověk nevěděl, co si o tom má myslet, jestli jí má, a nebo nemá. Slyšeli jsme to nad náma, jak to prolítlo. Vlítli jsme do toho modřínového lesíka a tam už jsme se jenom prodírali. Jak jsme se tak prodírali, tak jsme měli odřeniny na obličeji od zlámanejch větviček a krváceli jsme. To jsme potom zjistili, až když jsme byli daleko odtud. Utíkali jsme takhle dolů. Ten modřínový lesík hustej nebyl naštěstí tak širokej, aby nás to mohlo zdržet. Možná, že to bylo široký tak 30 metrů a pak tam byly rozmnožený stromečky půl druhého metru náletem. Utíkali jsme z velikého svahu, který tam byl a který jsme z našeho pracoviště neviděli. Z toho velikýho svahu to opravdu šlo rychle do údolí, bylo to tak 150 metrů. Tam byla úvozová cesta a my jsem do ní přímo vlítli a ono tam bylo hejno husí. Stranou tam bylo postavenejch pár chalup. A ony začaly křičet a v tom se ozval ženskej hlas: ‚Co to tam...‘ A dál už neřekla a jenom začala křičet o pomoc: ‚Pomoc zločinci!‘ Tak takovouhle oni nám tam dělali firmu. My jsme byli zločinci. Koneckonců oni nám to často řekli, že jsme zločinci. Ona křičela o pomoc, ona si všimla, že jsme to my, že máme ten úbor náš. Dostali jsme se na druhou stranu za tu cestu, to jsme už jenom po čtyřech vylezli. Dostali jsme se do nějakého obilí, nevím, jestli to bylo žito nebo co. Ono to leželo a napůl to bylo prorostlé svlačcem. Tam nešlo utíkat. To jsme leželi každou chvíli, ale zase jsme se zdvihali a zase honem dál. A zjistili jsme, že máme před sebou řeku.“

Životopis

• politický vězeň narozený 16. listopadu 1925 v Semicích u Písku
• pochází z vesnických malorolnických poměrů
• v únoru 1948 na vojně, v květnu se pokusil o útěk do zahraničí
• během útěku na hranicích zatčen, vyšetřován na různých místech OBZ
• Státním soudem v Praze odsouzen v prosinci 1948 k 15 letům těžkého žaláře
• prošel 11 lágry a věznicemi včetně uranových táborů na Jáchymovsku, Slavkovsku i Příbramsku
• 16. července 1951 se spolu s Antonínem Polaneckým pokusil o útěk z tábora Svatopluk, na útěku do zatčení byl 15 dní
• po opětovném zatčení ztýrán velitelem tábora a jeho pomocníky, tvrdé korekce, odsouzen k dalším pěti letům vězení
• od konce roku 1951 pobýval téměř šest let na uranovém lágru Vojna, celou dobu pracoval na těžbě uranu
• po těžké práci na uranu se u něho v roce 1957 projevil značný úbytek červených krvinek, pomohli mu muklové lékaři
• podmínečně propuštěn v květnu 1960
• pracoval u Pozemních staveb a v různých autodílnách
• za své styky s ambasádou USA a pro svou vězeňskou minulost byl stále sledován StB
• v roce 1968 se účastnil setkání K 231
• po roce 1989 založil v Blatné Spolek přátel USA, členem Konfederace politických vězňů -pobočka Písek
• v současnosti stále žije s manželkou v Mačkově u Blatné

Materiály jsou převzaté z portálu www.pametnaroda.cz a veškerá práva k užívání těchto materiálů vycházejí z práv konkrétních projektů na tomto portále. Více se dočtete v profilu pamětníka zde.