Dokazovat význam zítřejšího data pro naši novodobou historii by mělo být zbytečné. Předpokládáme, že nepatříte k milcům bývalého režimu a pokoušeli byste se nás přesvědčovat, kterak byl tehdejší řád věcí pro naši zemi užitečný. Na druhou stranu obtížnost posledních dvaceti let může být sotva překvapivá. V jaké náladě se český národ nalézal před 10 lety? Podívejte se na první část pořadu Paskvil ze 17. listopadu 1999, který situaci mapuje. Rozhovor s publicistou Jiřím Černým a Jakubem Patočkou nastiňuje náladu v zemi, která už tou dobou byla charakterizovaná jako "blbá".

Připojte do našich komentářů svou reflexi na vývoj společnosti v další dekádě a jak plánujete oslavit 20. výročí pádu železné opony.

Video Paskvil 17. 11. 1999

Řečeno před 10 lety v Paskvilu

Změny, které za poslední dekádu provázejí naši společnost, jsou obrovské. A pokud by pro vás bylo z nějakých důvodu pohodlnější takto neuvažovat, všimněte si jak dnešní šestnáctiletí řadí připomínky někdejších "pořádků" do říše obtížně pochopitelných absurdit. Když si asi petačtyřicetiletá žena povzdechla v prvních polistopadových dnech "Proč tak pozdě", sotva mohla lépe vyjádřit samotnou podstatu proměny - rozsah možností nadcházejících generací. Ale stáli opravdu všichni na stejné startovní čáře?

Obtížnost posledních deseti let může být sotva překvapivá. Pandořiny skříňky válečného kolaborantství a následného tykání s oslovením soudruhu bohužel stále žijí pod chodníky našich ulic a polistopadové podivnosti tuší i dříve narození. Dá-li se věřit statistikám z prosince 89, lidem nebylo zdaleka jasné, jakou cestou by se měla naše země vydat. Pokud se mohli rozhodovat mezi kapitalismem a socialismem, více než padesát procent si přálo něco mezi. Jak jsme na tom teď? C je správně? Je pochopitelné, že mnohým letmé ponětí o funkčním kapitalismu mohlo mlžně splývat s obsahem televizních reklam. V tomto ohledu jsme se dočkali. Zato některé sociální prvky zahnívajících struktur paradoxně stále působí jako z vizí utopického socialismu. Nechceme se ale pouštět do zjednodušujících a populistických soudů. Ne že by nám vadilo dotknout se některého z našich bystrých představitelů, ale podobný přístup bychom považovali za urážlivý vůči všem slušným a pracovitým lidem, kteří zde žijí.

Nemyslíme si ale, že přecházet k demokracii provázeni heslem "Budeme morální, až si to budeme moci dovolit", je ne zrovna štasťný způsob. Výsledkem pak může být nepříliš veselá země, kde by si mohli Hamlet s kámošem Yorickem klidně položit otázku "Být nebo mít". Faktem je, že zdaleka ne všechny okolnosti 17. listopadu byly dosud zveřejněny. Snad proto, že některé mýty by bylo stále předčasné bourat ? Skutečnost, že valná část národa se navenek tváří, že ji to vlastně už ani moc nezajímá, je příšerný jev - anebo pouze smutná realita? Že by jeden z pramenů blbé nálady? Neurážejí se tím nejen všichni zbití z Národní třídy, ale nejedná se zároveň o počátek zneužívání všech, jejichž nespokojenost a následná pozitivní energie byla vítaným politickým kapitálem? Pokud jsou věci zameteny pod práh, jsou odsouzeny k tomu aby se vracely. To si snad uvědomují nejen ti, kdo uvažují o pojmu sametový protimluv.

Mnohokrát slýchaná slova "Neptejte se, co pro vás muůe vaše země udělat, ale co můžete udělat vy pro ni", by byla ideálním postojem nabízejícím východisko, kdyby... Nezapadala mezi otrávené lidi unavené pozorováním scény, na které vzhledem k velikosti naší země připomínají politici medvídky přetahující se o misku s kaší. Je pro ně atraktivní právě pro tu malost? Anebo si s dojmem naprosté beztrestnosti nepochopili, proc vuůec byli zvoleni, a nedochází jim jakou aroganci tím ventilují? Byla by východiskem kdyby stále více lidí neztrácelo chuť něco dělat. Navrch jim někdejší nejpopulárnější politik pan Dlouhý sdělil, že už by si mohli rozmyslet zakládat nové firmy. Nedochází snad nikomu, že malí a střední podnikatelé jsou ekonomickou páteří pravicového státu ? A zároveň. Je možné vyzvat národ k utažení opasku, po deseti letech sdělit, že jsme žili na dluh, a přesto nenacházet důvod k odstoupení ? Měli bychom si všimnout, že volební podvod českého původu jménem opoziční smlouva vzbudí sice v demokratičtějších zemích na pár minut pobavený úsměv, ale zároveň pochopit o čem o nás vypovídá ? V naší zemi se málokdy mluví o hrdosti a důstojnosti, zato je zde až příliš snadné být cynik.

Žijeme v době, kdy se o blbé náladě doslechneme i od hlavy státu. Jsme však pouze odkázáni k pozorování politiků, kteří ve svých nejjasnozřivějších chvílích odhalují tajemství často veřejná? Mohli bychom se dočkat alespoň náznaku konkrétních řešení? Ale zároveň. Je v samotné podstatě demokracie pouze očekávat pokyny shůry ? Nedokládali bychom tímto přístupem vlastní apatii anebo nepochopení základních svobodných principů ? Mohlo by nám už být celkem jasné, nakolik případná otrávenost či nečinnost vždy nahrává nejrůznějším extremistickým proudům. Vždyť přece život v diktatuře je tak pohodlný. To s demokracií jsou vždycky problémy. A proto, pokud byste dospěli k pocitu, že byste rádi vně vlastních životů cosi změnili, nečekejte, že tak za vás učiní sympaťáci z prognosťáku, ale že byste to měli být právě vy.

A dnešní datum přímo nahrává podobným úvahám.


Text: David Berdych, pořad Paskvil 17.11. (1989 - 1999)