Nezávislost Angoly

V roce 1975 získala Angola nezávislost na Portugalsku, v zemi se poté rozhořela občanská válka o moc a o bohatá naleziště diamantů a ropy mezi tehdy vládnoucím marxistickým Lidovým hnutím za osvobození Angoly (MPLA), které podporoval socialistický blok (včetně Kuby), a povstaleckým hnutím Národní svaz pro úplnou nezávislost Angoly (UNITA), jež se opíralo o podporu Západu (a vojenských jednotek Jihoafrické republiky a Zairu).

Únos jako nátlak

Hnutí UNITA se po letech bojů rozhodlo přitvrdit nátlak na získání mezinárodního uznání a 12. března 1983 zajalo 66 československých občanů, kteří v Angole pracovali v rámci hospodářské pomoci rozvojovým zemím.

Skupina 66 Čechoslováků byla zadržena ve městě Alto Catumbela (asi 130 kilometrů západně od druhého největšího angolského města Huamba). Šlo o 28 expertů, lékařku, dvě zdravotnice, 14 manželek odborníků a 21 dětí (z toho tři ve věku do pěti let a osm mezi šestým a desátým rokem), kteří pracovali na výstavbě tamní celulózky. Zajatce odvedli asi 27 kilometrů za město do hor, kde měli jednu základnu.

Pochod smrti

O čtyři dny později vyrazili zajatci na tříměsíční strastiplnou pouť na východ země, při které ušli pěšky 1500 kilometrů a přes 1000 kilometrů ujeli na korbách nákladních aut. Při pochodu zemřel 19. dubna sedmatřicetiletý Slovák z Bratislavy Jaroslav Navrátil, což byla podle Sazečka nejtěžší chvíle, kterou zajatci za celou dobu zažili. Unesení dorazili koncem dubna a v květnu na základnu UNITA Jamba u města Rivungo u zambijských hranic. První skupina 45 zadržovaných (zejména žen a dětí) byla propuštěna již 30. června, ale zbývajících 20 mužů čekalo na svobodu více než rok - do 21. června 1984.

Československo tehdy v rámci "vývozu světové revoluce" dodávalo vítězící MPLA zbraně, technologie, ale v zemi též stavělo různé hospodářské komplexy. Jedním z nich byl i kombinát v Alto Catumbele.

S představiteli UNITA jednal bývalý slovenský ministr zahraničí Eduard Kukan, jenž dostal jako ředitel afrického odboru ministerstva zahraničí striktní pokyn: "Spojte se i s čertem, ale doveďte je domů." Delegaci UNITA přijalo vedení státu i v Praze a podle Kukana byla československá strana ochotna přijmout veškeré jejich požadavky. UNITA měla pouze jeden požadavek: politické uznání svého boje, což "v praxi" znamenalo článek v Rudém právu o jednání vlády ČSSR s UNITA a účast náměstka ministra zahraničí při předání zajatců. Nakonec se jeden z nejvyšších představitelů MZV sešel s Jonasem Savimbim na území, které UNITA kontrolovala, čímž fakticky uznal oprávněný boj hnutí v Angole.

Do vyjednávání se zapojilo mnoho organizací i osob. Prezident Gustáv Husák žádal o pomoc generálního tajemníka OSN Javiera Péreze de Cuellar, Mezinárodní výbor Červeného kříže či indickou premiérku Indiru Gándhíovou jako předsedkyni Hnutí nezúčastněných zemí.

Zdlouhavé jednání čs. vedení, které zprvu vůbec nechtělo s povstalci jednat, mělo šťastnou tečku až na jaře 1984. Náměstek ministra zahraničí Stanislav Svoboda se sešel s vůdcem hnutí UNITA Jonesem Savimbim. Na rozloučenou přichystal Savimbi v Jambě honosnou recepci. Československá vláda se zavázala, že nebude do Angoly dodávat zbraně ani odborníky, a zajatci se dostali na svobodu. Po přestupu v jihoafrickém Johannesburgu odletěli po vstřícném gestu zairského maršála Mobutua z Kinshasy do Prahy.


Zdroj: ČT24.cz