Josef Bubeník - otec Jana Bubeníka,  jednoho z představitelů studentského stávkového hnutí z listopadu 1989 a bývalého politika - se vyučil zámečníkem v Gottwaldových závodech Královopolské strojírně v Brně, vystudoval VŠ Institut tělesné výchovy a sportu. Stal se členem KSČ a  vysokoškolským profesorem na Pedagogické fakultě v Ústí nad Labem (dnes UJEP). Svou kariéru nakonec obětoval ve prospěch "čistého svědomí"; z KSČ byl vyloučen.

Otázky na tělo 1968 Josef Bubeník
Ctnosti a pravda v životě

Jak jsem prožíval rok 1968 a období normalizace. (Svědectví) Psáno 2003…

Brzy tomu bude 4O let od památného roku 1968, známého svým „pražským jarem“.

Byl jsem v té době vysokoškolským učitelem, odborným asistentem na katedře tělesné výchovy Pedagogického institutu, později Pedagogické fakulty v Ústí n.L. Události  onoho roku odmítám vnímat jako souboj dvou stranických klik o moc, jak se o tom někdy vyjadřují lidé, kteří to drama neprožili na vlastní kůži. Já jsem tu dobu prožíval jako velmi vážně míněný pokus a jedinou v té době možnost jak se vyrovnat s pohromou jménem stalinismus. A čím jsem starší, tím jasněji to vidím v tomto zabarvení. Lidí, kteří tu dobu pamatují, ubývá, velká část jich zemřela, čtyřicet  let je přibližně půl lidského života. Proto bych chtěl na tomto místě podat svědectví o tom, jak jsem to tenkrát prožíval já. Bylo to největší drama v mém životě, celý další jeho průběh to podstatně poznamenalo. Místo akademické kariéry mne čekaly železniční vagóny, kotelna a život mezi kolejemi.

Abyste mohli pochopit mé vyprávění o té hrozné a současně krásné době v Ústí n.L., musím Vám nejdříve říci něco o sobě, o svých zkušenostech, se kterými jsem na fakultu přišel. A ještě musím poznamenat, že  při vyprávění vycházím především ze své paměti. Určité úseky života té doby jsem prožíval v neobvyklém emocionálním napětí a vzrušení a  jako video si je nesčíslněkrát přehrával a znovu je prožíval a hodnotil, zda ten-který krok jsem učinil správným směrem. Některé zásadní děje jsem objevil zaznamenané v deníku, ale poznámkový sešit, který jsem nosil s sebou na určitá důležitá jednání, zatím nemohu najít.

Jak jsem vstoupil do KSČ

V letech 1955-1959 min. stol. jsem studoval na Institutu tělesné výchovy a sportu v Praze. Patřil jsem k nejlepším studentům a tak mne nemohla minout nabídka ke vstupu  do KSČ.
Pozvánku mi doručili kolegové, vojáci čs. armády, kteří se na ITVS připravovali na funkce tělovýchovných důstojníků. Dobře jsem se s nimi znal, byli to moji kamarádi. Když mi přednesli svůj návrh, poslal jsem  je okamžitě „do háje“.

Byl jsem proletářské dítě

Pocházím z početné a velmi chudé rodiny. Mé zkušenosti s kapitalismem, který jsem poznal na vlastní kůži i zprostředkovaně od svých rodičů a dalších starších lidí, nebyly dobré. Hlad a bída byly v té době v naší rodině častým hostem. Způsobil to z velké části můj otec, když přiváděl na svět každé dva roky další dítě až do konečného počtu 8 a jako truhlář se nedokázal uplatnit tak, aby rodina byla aspoň průměrně zajištěna. Žili jsme také ve zvláštní době. Ve třicátých letech byla značná nezaměstnanost, část čtyřicátých let prožil táta na nucených pracích v Německu, aby němečtí muži mohli válčit u Stalingradu. Ke konci druhé světové války nastal v Evropě takový chaos, že nevelká otcova mzda z Německa přestala chodit  a naše rodina byla zcela bez prostředků.

Vyučil jsem se zámečníkem v Gottwaldových závodech – Královopolské strojírně v Brně. Výuční list jsem získal v roce 1951. Při tom jsem bydlel v Domově vzorných učňů Jana Švermy v brněnských Pisárkách. Tam jsem poprvé v životě jedl příborem, mohl jsem se denně vysprchovat, měl jsem postel a skříň sám pro sebe. Zde jsem se také začal seznamovat s ideologií Komunistické strany Československa (KSČ). Musím se přiznat, že jsem mnohému nerozuměl, ale věřil jsem že je správná, spravedlivá, protože mé rodině přinesla podstatné zvýšení životní úrovně. Již jako učeň jsem se „zapojil“ do údernického hnutí. (Dnes to vidím jako absurditu, tehdy jsem tím byl nadšen.)S radostí jsem přijal i nabídku ke studiu Vyšší průmyslové školy strojnické. KSČ upevňovala v té době svoji moc získanou v roce l948 a potřebovala rychle politicky oddané odborné kádry. Tak moje učňovská doba trvala údernické dva roky a maturitu jsme museli zvládnout za tři léta. Během studia jsem pochopil, že ze mne nikdy nebude dobrý technik. Záliba a úspěchy ve sportu mne orientovaly ke studiu jiného oboru.  V roce l959  jsem byl přijat na „mladou“ vysokou školu – Institut tělesné výchovy a sportu.(Později fakulta Karlovy university.) Jak už jsem se pochlubil, trefil jsem svoji parketu, ve studiu jsem byl úspěšný a bylo mi nabídnuto členství v KSČ. Marxismus-leninismus jsem měl zapsán ve studijním indexu, základní myšlenky jsem si dobře osvojil, ale v té době pro mne byla už podstatná také osobní zkušenost.

Mezi takové lumpy nepůjdu!

Tato zkušenost byla příčinou mého odmítnutí. Vadilo mi, že mnoho straníků  jinak mluví a jinak jedná. Jejich činy byly někdy až skandální a velmi sobecké a strana to neřešila. Řekl jsem kolegům, že mezi takové lumpy nepůjdu.

Metoda trójského koně

Asi za dva týdny za mnou přišel jeden ze zmíněných kolegů –důstojníků, Franta Bartůněk, znovu. To co řekl, mne velmi překvapilo.“My to vidíme, Josefe,  stejně jako ty. Ve straně je spousta darebáků, kterým jde  jen o osobní prospěch a láká je moc, kterou mohou získat. Tobě i mně se to nelíbí, ale to je málo. Musí se s tím něco dělat. Otevřený odpor není možný. Podívej se kolem sebe jak skončily takové pokusy v Berlíně, Varšavě, Budapešti. Samá krev, spousta zmařených životů. My se domníváme, že je třeba jít jinou cestou. Do strany musí přijít slušní lidé a ty lumpy výrazně přečíslit. Myslíme si, že by to mohlo vyjít.“

Tato myšlenka mi připadala zajímavá. Vzal jsem si den na rozmyšlenou. Pochopil jsem, že to o čem Franta mluvil, je možné nazvat metodou trójského koně. Uvědomil jsem si, že je to riskantní a dobrodružná  cesta, ale v té době jsem o žádné lepší nevěděl. Rozhodl jsem se, že to zkusím.

Nádherná léta kantořiny

Po skončení studia na ITVS jsem si vychutnal vojnu ve sportovní  rotě ministerstva vnitra – Rudé Hvězdě Praha jako sportovec a zajímal jsem se o práci na katedře tělesné  výchovy(KTV) Pedagogického institutu v Ústí n.L. V té době jsem byl už ženatý a blízko, v Teplicích,jsem měl rodinu. Dostal jsem příznivou odpověď a již v červnu 1961 jsem zahájil svoji pracovní činnost na kurse turistiky. Na mé přijetí mělo zřejmě vliv i mé členství v KSČ.

Práce s mladými studenty a studentkami, budoucími učiteli, byla krásná, byla to vlastně spolupráce. Jako VŠ učitel jsem měl přímo povinnost dále se odborně rozvíjet a studovat. To mi velmi vyhovovalo. Tak, jako jsem s chutí a nadšením studoval na ITVS, závodně se věnoval atletice ve Slávii VŠ a RH Praha, tak jsem také s velkým elánem učil a svému povolání se věnoval s plnou svědomitostí. Katedra tělesné výchovy byla tenkrát společenstvím převážně mladých lidí. Jen náš vedoucí katedry, Prof.Dr. Vladimír Hanák, se blížil důchodovému věku. Vždy nás bylo více jak deset a jen tři nebyli členy strany.

Pražské jaro

Šedesátá léta byla v celé československé společnosti dobou diskusí , sporů, kritiky a hledání. Tato tendence se zesilovala, jak se blížil konec  desetiletí. Stranickou skupinu katedry TV si pamatuji jako převážně diskusní klub, v níž hrál vedoucí roli Vladimír Sokol. Ten přinášel spoustu podnětů zvenčí. Z nás asi nejvíce četl Literární noviny a jiná periodika, která přinášela nové, do té doby nepřípustné myšlenky.(M.j. také Dva tisíce slov od Ludvíka Vaculíka.) Rozhodná, nesmiřitelná a velmi kritická slova jsme také často slyšeli od Mirka Horáčka. Já jsem v té době převážně poslouchal a uvědomoval si, že nyní, v této době vím proč jsem do KSČ jako student vstoupil. Konečně se něco může změnit. Bude to riskantní a dobrodužné, ale musí se to stát. Strana má na to účinné nástroje – vnitrostranickou demokracii a kritiku. Většina rozhoduje.Ve společnosti, mimo stranu, se objevovaly názory a přání, která byla v té době nesplnitelná, např. neutralita naší republiky. V naší stranické skupině jsem za-znamenal myšlenku o politické pluralitě a zrušení vedoucí úlohy strany, ale současně i úvahy, kam až je možné jít, co současná situace unese.Já jsem nejlépe rozuměl požadavkům, že neschopní a  demagogicky zabednění funkcionáři a politici by měli být nahrazení vzdělanými a čestnými muži. Stále častěji jsme slyšeli o Svazu spisovatelů. Z té doby si pamatuji jména jako Pavel Kohout, Jan Procházka, Ludvík Vaculík, Antonín Liehm, Ivan Klíma, Jiří Hanzelka,Václav Havel, Josef Škvorecký, Eduard Goldstucker,novináře Jiřího Dienstbiera, Věru Šťovíčkovou, politiky Alexandra Dubčeka, Josefa Smrkovského, Františka Kriegla, Zdeňka Mlynáře, Oldřicha  Černíka a další. Pokud šlo o články z časopisů, dostávaly se ke mně přes druhou až třetí ruku. Ty myšlenky se do mne ukládaly jako semena do půdy.       Někdy byly tak nové a ohromující, že jsem jejich plný smysl hned nepochopil, semena klíčila a rostla postupně, zalévaná mojí touhou po poznání a po pravdě. Můj život byl zaplněn až  po okraj. Především jsem nadšeně učil, s láskou jsem se staral o svoji rodinu, která se utěšeně rozrůstala a stále ještě jsem pravidelně trénoval a závodně sportoval. Do toho jsem ještě musel natěsnat přípravu na rigorosní zkoušky (doktorát).Aby toho nebylo dost, začal jsem laborovat s bederní páteří, záda mne občas ukrutně bolela, léčil jsem se v lázních a v říjnu 1972 jsem se musel podrobit operaci. Přesto jsem všechny podněty, které se ke mně dostávaly, poctivě vnímal. Když jsem pak, mnoho let později, četl knihy Pavla Kohouta „Kde je zakopaný pes“ a „Z deníku kontrarevolucionáře“, vstupoval jsem do krajiny, kterou jsem překvapivě důvěrně znal.

V přípravě na doktorát jsem musel studovat také dějiny filosofie. Kontakt s touto vědou věd mne velice uchvátil, bylo to pro mne nečekané myšlenkové dobrodružství. Když  jsem se dostavil na Filosofickou fakultu KU v Praze na první konsultaci, poznamenán studiem Večerní university marxismu-leninismu, se sovětskými dějinami filosofie v tašce, Prof. Sylaba a Doc. Pešek se usmáli a doporučili mi, abych si pořídil starší knihu od autorů H“ofdinga a Krále (1937).

Stranický  život na fakultě řídil fakultní výbor, v němž i naše stranická skupina měla svého zástupce. V době kdy se schylovalo k dramatickým událostem Pražského jara, nás tam zastupovala kolegyně Jitka Hálková. Jednoho dne přiběhla rozčileně na katedru, požádala o svolání stranické skupiny a oznámila, že ve výboru dále pracovat nebude. Psycholog, Doc. Vadim Ščepichin ji hluboce urazil poznámkou, že kolegové z katedry TV mají jen svaly a žádný mozek. Nevím, zda se  kolega Jitce omluvil, ale ona už se do výboru nevrátila. Řešili jsme kdo ji nahradí. Byl jsem osloven já, nevím proč. Snad na mně byla řada, dosud jsem žádnou politickou, ani jinou funkci nezastával. Odmítl jsem ji s omluvou, že čekáme v rodině druhé dítě v ohroženém těhotenství a že dokončuji přípravu na rigorosní zkoušky. Funkci vyfasoval Jarda Snopek. Tuto episodu si čtenáři zapamatuj. Později bude mít mimořádný význam – především pro mne, ale i pro kolegu Snopka.

V dubnu se nám narodil Honza. Pražské jaro bylo v plném rozpuku a svými  mocnými impulsy zachvátilo jako živel celou zemi. Honza, který se v této dramatické době narodil, byl přibližně za 21 let studentem fakulty dětského lékařství KU v Praze, organizoval studentské stávkové hnutí na své fakultě a stál po boku Martinovi Mejstříkovi a Šimonu Pánkovi ve vedení studentů v celé ČSSR. O něco později se stal nejmladším poslancem FS.  To spojení času – jaro 1968 a listopad 1989 mi připadá zajímavé a pro mne osobně, symbolické.

21. srpen – konec nadějí

Přišel srpen l968 a naši zem obsadila vojska Varšavské smlouvy. Že by se něco takového mohlo stát, to mne ani ve snu nenapadlo. Překvapení, ponížení, zklamání, cítily miliony lidí, ale postupně si někteří začali zvykat, přizpůsobovat se, hledat v novém pořádku výhody pro sebe. Šlo to pomalu, den za dnem, šířilo se to jako infekce. Nastalo „lámání chleba“.  Stranický výbor vedený výtvarníkem Doc. Bohumilem Malečkem byl zlikvidován, volil se nový, „normalizační“. Za naši katedru jsem do tohoto výboru byl zvolen opět já. (Už máš doktorát, syn se ti  narodil, už se nemáš na co vymlouvat.)Tušil jsem to, skoro jsem to věděl, že „půjde o hubu“ ale neměl jsem zkušenosti s politikou, tak jsem stále i doufal, že mohu spolu s dalšími něco aspoň přibrzdit. V rodině jsem slyšel „jdi od toho“(ženy) i „jdi do toho“(muži), rozhodnout jsem se musel sám.(Nesmím být zbabělec) Funkci jsem přijal, odhodlán řídit se svým svědomím a zdravým rozumem. Jasně jsem vnímal, jak někteří soudruzi zcela zřetelně začali „brousit sekery“. Šel mi z toho mráz po zádech. Hned od začátku se výbor polarizoval. Na jedné straně byla předsedkyně, marxistka Jiřina Heřmanová, ruštinář Mirek Židlický, pracovník pro zvláštní úkoly Zdeněk Rubáš. Pro výbor pracoval ještě kolega Emil Kůrka, který nebyl zvolen, ale často byl zván se svými expertízami. Studoval různé dokumenty, zápisy, publikace a připomínal co kdo kdy a kde řekl, napsal, prohlásil. Nezadržitelný normalizační proces se snažili brzdit kolegové - fyzik Horák, biolog Macek a moje maličkost.

Zdá se mi těch jmen málo, ale více si jich nepamatuji. Možná, že to byli hlavní  protagonisté děje, který se začal rozvíjet.

Jestli si neuděláte pořádek sami, fakultu zrušíme!

Pamatuji si jak stranický výbor navštívil zástupce Okresního výboru komunistické strany Československa (OVKSČ), soudruh Matějka a sdělil nám, že fakulta je hnízdem kontrarevoluce a jestli si neuděláme pořádek sami, bude fakulta zrušena. M.j. nám připomněl existenci studentského časopisu „Posel z Budče“ pod vedením Karla Prouska. „Jak jste mohli něco takového dopustit?!“ hřímal. „Kam se poděla Vaše stranická bdělost a ostražitost??“ Karel Prousek byl ihned vyloučen ze studia. Pro svá vnoučata musím vysvětlit oslovení „soudruh“. To se používalo mezi členy komunistické strany a pak se rozšířilo i do života občanského, takže všude se „soudruhovalo“. I děti ve škole oslovovaly učitele „soudruhu“.

Všechno je ztracené!

Nebyl jsem přítomen na všech schůzích výboru. V době kursů jsem pobýval na horách, ne- bo na táborech. V té době se také vystupňovaly mé potíže spojené s bolestí zad a lékaři mne poslali do lázní. Když se schylovalo k nejhoršímu, byl jsem už zase ve škole. Začalo se mluvit o tom, kdo se jak provinil proti straně a socialismu a jak za to bude potrestán. Týkalo se to hlavně předchozího stranického výboru, v čele s předsedou Bohumilem Malečkem. Kdybych byl v té době trochu „horlivý“ a přisolil si, mohl jsem si zachovat šanci na akademickou kariéru. „Spočítané“ to měl Jarda Snopek, můj kolega z katedry, který v tomto výboru  pracoval, když já jsem se omluvil. Emil Kůrka nosil do výboru stále nové dokumenty, které příznivce obrodného procesu ve straně, nyní už kontrarevolucionáře, usvědčovaly. Vytvářely se skupinky členů strany, kterým byly navrhovány příslušné tresty – vyloučení, důtka s výstrahou, důtka a napomenutí. Vzpomínám si jako by to bylo včera, že jsem během schůze jednou odešel na toaletu a tam jsem se potkal s kolegou Mackem. On se rozhlédl a řekl mi: „Myslím si, že je to všechno ztracené. Tady už se nedá nic zachránit, já to vzdávám. Co uděláš Ty?“ Vůbec jsem si nepřipustil, že má pravdu. Odpověděl jsem stručně a jednoznačně: „Já? V žádném případě.“ Uvědomoval jsem si, že nesmím porušit stanovy strany. Za názorové odlišnosti mne snad nevyloučí. Když se členové výboru měli vyjádřit k návrhu předsedkyně o stranických trestech, podal jsem svůj vlastní návrh, kde jsem doporučoval tresty o stupeň nižší, takže by nikdo nebyl vyloučen. „Sekerníci „ si stejně prosadili svou a já jsem si koledoval o průšvih, ale to jsem si v té době neuvědomoval.

S krumpáčem a lopatou bych si neporadil

Stranické skupiny dostaly od výboru za úkol zpracovat prohlášení každého svého člena k uplynulému „kontrarevolučnímu“ období, ke vstupu vojsk a procesu normalizace. V té době už myslím nebyl členem organizace kolega Vladimír Sokol, který odevzdal sám „červenou knížku“ a kolega Mirek Horáček, který byl zbaven členství za svá otevřená prohlášení.

Většina kolegů svá stanoviska neměnila. Myšlenky pražského jara jsou naší společnosti prospěšné. Se vstupem vojsk nesouhlasíme. Z toho se odvíjelo vše ostatní. Do naší stranické skupiny patřili i kolegové z katedry vojenské přípravy, důstojníci čsl. armády. Ti prohlásili, že budou  věrní  vojenské přísaze a budou plnit rozkazy svých velitelů. Vedoucí naší katedry, starý pan profesor Hanák nás vyzýval k obezřetnosti. „Chlapi, vy jdete beze zbraně přímo proti kulometnému hnízdu. Přemýšlejte. Není lepší něco jako obchvat?“ A přidával nám k tomu své informace z organizace bývalých vězňů koncentračních táborů, která už nedávala pražskému jaru žádné naděje. Nám připadaly  tenkrát ty jeho řeči jako stařecky slabošské. Jeho pravdu jsme nebyli schopní přijmout. Velmi originální prohlášení si připravil kolega, horolezec, Vladimír Procházka. Nepamatuji si už vše doslova, ale připomínalo mi to řeči dobrého vojáka Josefa Švejka.
Protože se neumím živit ničím jiným než kantorským řemeslem a s krumpáčem a lopatou bych si neporadil, podporuji všechna rozhodnutí stranického výboru. Hana Vocásková, která s Vladimírem učila kdysi na Pedagogickém institutu v Liberci, se k jeho prohlášení přidala.

Byl jsi dělnický kádr, ale zklamal jsi

Pak někdy začaly pověstné stranické pohovory. Z naší katedry jsem byl já první na řadě. Buď to zavinila abeceda, nebo mi soudruzi dávali přednost záměrně. Stál jsem před komisí, které předsedala soudružka Hanušová z KVKSČ (Krajský výbor strany) a členem byl Zdeněk Rubáš, bývalý voják z povolání, v této době referent pro zvláštní úkoly a civilní obranu. Dost dlouho jsem s ním spolupracoval na kursech branné výchovy, jejichž organizací mne pověřil děkan, Doc. Jan Malíř hned po mém nástupu na fakultu. Z mnoha stran jsem se doslechl, že Zdeněk bezprostředně po vstupu spojeneckých vojsk, horlivě likvidoval na fakultě telefonní seznamy a jiné pomůcky, které by mohli zneužít „okupanti“. Rychle však přišel k rozumu, stal se horlivým sekerníkem a vysloužil si za to kariéru tajemníka fakulty.  Soudružka Hanušová i Zdeněk Rubáš mně úvodem povídali něco o mém proletářském původu a že bych měl být straně vděčný, atd… Viděl jsem mlhu před sebou, mlhu za sebou, slova jsem skoro nevnímal.

Sbíral jsem síly a koncentraci na to co bude následovat.. Už je to tady: „Jak posuzuješ vstup spojeneckých vojsk na naše území? Kdo z vaší katedry se ti jeví jako největší pravicový oportunista?“ Zatočila se mi hlava, země se pode mnou začala kymácet. Zmocnila se mne panika. To je můj konec. Sbohem fakulto, sbohem milované povolání. Tohle nezvládnu. Podíval jsem se na Zdeňka Rubáše a chtělo se mi zvracet. Pomalu jsem se ovládl a odpověděl:

„Se vstupem vojsk nesouhlasím. Jsme suverénní zemí, máme právo si vlastní věci uspořádat sami. Mezinárodní ohlas na okupaci bude pro KSČ nepříznivý. Pokud jde o stranickou skupinu, výbor má naše prohlášení na nichž se nic nezměnilo. Velmi často a pozorně jsme o věcech diskutovali. Myslím, že  většina mých kolegů – straníků vám odpoví podobně jako já. “Pak bylo chvíli ticho, načež jsem byl vyzván, abych odešel za dveře.  Po malé chvíli za mnou přišel Zdeněk , dal mi pero a papír a  radil mi abych se zamyslel a dal si nějaký závazek.  Nic mne v tu chvíli nenapadalo. Záchranné lano, které mi Zdeněk nabízel, jsem nebyl schopen zachytit. Pak jsem stál opět před komisí a slyšel verdikt z úst soudružky Hanušové:“Soudruhu, jsi navržen k vyloučení. Strana ti pomohla ke vzdělání, byl jsi dělnický kádr, ale zklamal .jsi.“ Bylo mi nanic, ale věděl jsem, že jsem nezklamal. To oni zklamali, ale nebyl jsem schopen jediného slova. Odešel jsem, nevím jak jsem se ocitnul na katedře, tam na mne čekali kolegové – komunisté. „Jaké to bylo? Na co se tě ptali? Cos jim odpověděl? “Vylíčil jsem jim průběh rozhovoru a možná tím i ovlivnil jak později mluvili u prověrek oni. Možná, že si domýšlivě fandím. Nakonec jsme byli vyloučení všichni, s vyjímkou pana profesora Hanáka, ten uhájil členství bez úhony. Pro úplnost je vyjmenuji všechny: Vladimír Sokol, Mirek Horáček, Jarda Snopek, Franta Šimon, Jitka Hálková, Mirek Košnar, Zdeněk Urbančík. Vladimír Procházka a Hana Vocásková uhráli jen vyškrtnutí. Poněkud tím předbíhám, proces normalizace ještě nedosáhl svého vrcholu. 

Poslední promarněné šance

Konečným bodem dramatických událostí té doby, na které si vzpomínám, byla členská schůze stranické organizace na fakultě. Úkol: Definitivní zhodnocení kontrarevolučního procesu, rozhodnutí kdo se jak provinil proti straně a jak za to bude potrestán. Stále jsem byl ještě členem výboru a seděl jsem za předsednickým stolem vedle předsedkyně organizace, Jiřiny Heřmanové. Dostal jsem za úkol zahájit schůzi, seznámit přítomné s programem a případně k tomu něco podotknout. To jsem tedy udělal, bez podotýkání, kterého jsem nebyl schopen. Předal jsem slovo předsedkyni. O čem mluvila, už si nepamatuji. Určitě hodnotila, shrnovala dosavadní normalizační úsilí výboru. Mně utkvělo v paměti to, že Vladimír Procházka a Hana Vocásková z naší stranické skupiny katedry tělesné výchovy se ze schůze omluvili ze zdravotních důvodů. (Dobře uvážený krok?) Nikdy nezapomenu na hlavní bod schůze – hlasování o stranických trestech. Jiřina přečetla návrh výboru schválený většinou jeho členů. K vyloučení byla navržena řada kolegů, především stranický výbor obrodného (kontrarevolučního) procesu Bohumila Malečka. Mé jméno se tam ještě nevyskytlo (to měl být signál pro mne, že stále ještě mám šanci?). Když mělo dojít k hlasování, určila předsedkyně ke sčítání hlasů v aule mne a kolegu Macka. Tím pádem jsme nemuseli zvedat ruce, jen jsme počítali. Když jsem se vrátil ke stolu a hlásil počet hlasů,zeptala se mne Jiřina: „Jak jsi hlasoval Ty, Josefe?“ Hleděla na mne a v jejích očích jsem viděl lákavou naději. „Proti vyloučení“, hlesl jsem a její oči se změnily v led. Tak jsem to v tu chvíli vnímal. Pak už jsem cítil jen smutek. Těžko jsem skrýval slzy.

Začal jsem si čím dále, tím více uvědomovat, že svoji milovanou práci budu muset skutečně opustit a tušil jsem i to co bude dále. Moc se mi ty vyhlídky „hrdiny a mučedníka“ nelíbily. Hluboké  emoce, které se mne zmocnily po 21. srpnu 1968, začaly opadávat v šedivé každodennosti a neveselých vyhlídkách do budoucna.

V době, kdy jsem ještě zasedal v „normalizačním“ fakultním výboru, jsem si odskočil do pražského Karolina na svoji doktorskou promoci. Potkal jsem se tam také s Jardou Potměšilem, kolegou ze studií, výborným lyžařským běžcem. Vyměňovali jsme si dojmy a prožitky ze svých životů a když jsem se Jardovi zmínil, že zasedám v normalizačním stranickém výboru, odvrátil se ode mne a jen procedil mezi zuby“:To seš teda pěkná kurva!“

Na jakékoliv vysvětlování už nebyl čas. Po nějaké době jsem se dověděl, že Jarda získal místo trenéra běžců v čs. representaci. V duchu jsem tiše kontroval:“Tak kdo je tedy kurva?

Copak jsi pro to musel udělat, Jaroušku?“

Když jsem se vrátil z promoce, ani jsem doktorát moc neoslavoval. Vůbec jsem na to neměl náladu a také jsem to nepovažoval za něco světoborného. Jenže – gratuloval mi m.j. i Zdeněk Rubáš asi těmito slovy:“Josefe, gratuluji Ti k doktorátu! Doufám, že nezpychneš a víš kam patříš. A měl bys přinést flašku, abychom to zapili.“ Jak už jsem naznačil, neměl jsem na jakékoliv oslavy ani pomyšlení a se Zdeňkem Rubášem už vůbec ne. Absolutně jsem si nedovedl představit, že bych si připíjel právě s ním. Na co asi? Dnes tuto životní epizodu vidím jako další v řadě, která mi nabízela způsob jak „přežít“.Kamarádi z mokré čtvrti se v dějinách lidstva mnohokrát osvědčili, jenže pro mne by to nebyla jen ztráta květiny, ale celé kytice. Zdeňkovu poznámku jsem nechal bez odpovědi.

Andělé mezi belzebuby

Nějakou dobu po tom jsem potkal v Ústí n.L. ženu, kterou jsem neznal a která mne oslovila:“Ty jsi soudruh Bubeník z Pedagogické fakulty? Já tě znám přes Líbu Š. Bydleli jste se ženou a dítětem na studentské koleji v Brněnské ulici a ona tam měla jako učitelka svoji detašovanou třídu patřící ke 2. ZDŠ a tak vás dobře zná.“ (Líba Š. byla vynikající člověk a my jsme si s ní dobře rozuměli. Občas jsme k ní do první třídy odložili našeho prvního syna Martina, když nemohl do školky a Líba se zasloužila o to,že se mu mezi dětmi líbilo).

„Ty mne asi neznáš,“ a představila se, „ale já toho o Tobě vím dost. ? Ty máš nějaké existenční potíže?“ Řekl jsem jí, že mám být vyloučen z KSČ a tím pádem musím čekat i vyhazov z fakulty. Pokračovala:“Já působím na OVKSČ v oblasti kultury. Pokusím se tu věc ještě nějak ovlivnit“. Nevěděl jsem co si mám o tom myslet. Od svých známých jsem občas zaslechl o neuvěřitelných záchranných akcích, které se povedly. Po několika dnech mne soudružka Drahuše F. vyhledala na koleji a sdělila mi, že to nevyšlo „ o fous“. Donedávna prý ležely stranické průkazy navržených na vyloučení, na OVKSČ na dvou hromádkách.Jedna představovala lidi kteří měli být vyloučení, druhá ty, kteří měli ve straně zůstat.Stačilo by prý tu moji jen najít a dát ji na tu správnou stranu. Bohužel, než se k tomu dostala, legitimace byly odeslány na ÚKRK do Prahy.

Dodnes nevím co si mám o soudružce Drahuši F. myslet. Že by bylo tak jednoduché  změnit rozhodnutí stranických orgánů jen přeložením legitimace z jedné hromádky na druhou? Nebyla to záměrná akce řízená stranou? Co by měla sledovat? Byl jsem z toho „magor“.

Časem jsem se dověděl něco ze soukromí obou žen, které mi v té době chtěly pomoci. Jejich muži byli významní funkcionáři KVKSČ, ale nebyli to vzorní manželé. Spíše naopak. Napsat o tom více, by mi nepřipadalo i po tak dlouhé době slušné. Kdo v té době žil, ví o morálce tehdejších funkcionářů své. Zásluhou Drahuše F. jsem  ale dostal po nuceném odchodu z fakulty místo středoškolského profesora na Střední ekonomické škole v Pařížské ulici, kde šéfoval Dr Bohumil Žižkovský. To jsem ale předešel běh času.

Pokračování naleznete v následujících dnech.