Období let 1945-1989 představuje pro Československo dobu mocenské závislosti na SSSR. Již v okamžiku osvobození představovala ČSR v očích sovětských činitelů, ač si to mnozí domácí politici patrně neuvědomovali a věřili v politickou nezávislost, jeden z komponentů prstence států ležících západně od SSSR, v němž Sověti uplatňovali svůj mocenský vliv. Změnami procházela výhradně podoba tohoto vlivu a míra závislosti na SSSR, nikoliv však fakt tohoto postavení.

Poválečný vývoj

I přes snahu politiků obklopujících prezidenta Beneše tvořit zahraniční politiku zaměřenou na spolupráci se všemi vítěznými mocnostmi, zůstával Sovětský svaz, který z války vyšel jako nezpochybnitelná velmoc, nadále dominantním partnerem Československa. Na tom se shodovaly všechny strany tehdejší politické scény. V obnoveném státě pravicová složka politického spektra prakticky neexistovala, středové strany racionálně chápaly nutnost úzké spolupráce s východní velmocí a komunisté ji pochopitelně nadšeně vítali.

Význam SSSR jako československého hlavního spojence ostatně nezpochybňoval ani Beneš, který v něm viděl garanta řady československých zájmů, včetně neměnnosti hranic a odsunu Němců a Maďarů. Tomuto stavu napomáhala dále mimo jiné i stálá masová obliba Sovětů coby osvoboditelů, nenarušená například ani skandálním přístupem Rudé armády k chápání problematiky válečné kořisti. Zdání o demokratickém vývoji země příliš nenarušovala ani politika KSČ zaměřená nikoliv na násilné okamžité získání moci, nýbrž na postupnou uzurpaci mocenského vlivu uvnitř Národní fronty a postupné získání parlamentní většiny pomocí vítězných voleb.

Přesto již první poválečný rok přinesl několik indicií, z nichž prozíravější politici mohli usuzovat další směřování vývoje. Dne 23. 11. 1945 byla podepsána smlouva o těžbě uranu, poskytující sovětské straně monopol na využití vytěžené strategické suroviny.

Exploatace tohoto nerostného zdroje v příštích letech velmi rostla, stejně jako tlak Sovětů na množství dodávaného materiálu. Československá vláda zachovávala velmi vlažný postoj k protiprávnímu unášení tisíců československých občanů (nepočítaje v to protikomunistické emigranty z území SSSR) na nucené práce do Sovětského svazu. Únosy začaly již koncem roku 1944, kdy bylo odvlečeno několik desítek tisíc Rusínů z Podkarpatské Rusi, náležející tehdy ještě teoreticky Československu. Tímto způsobem získávání pracovních sil bylo v poválečném území ČSR postiženo především východní a střední Slovensko, z jehož území zmizelo prokazatelně více než 6 tisíc lidí (některé odhady jsou několikanásobně vyšší). Přibližně polovinu z nich tvořili Slováci. Z tohoto počtu asi polovina v SSSR zahynula.

Z území dnešní České republiky bylo odvlečeno přibližně 500 jejích občanů (včetně emigrantů z Ruska); návratu se nedožilo asi 300 z nich. Únosy nepohodlných osob probíhaly ojediněle až do poloviny 50. let. Přístup SSSR ke všem středoevropským zemím se zásadně změnil v průběhu roku 1947.

V důsledku úpadku vlivu komunistických stran ve všech evropských demokraciích, stále zřejmějšího rozdělování Evropy na dva protilehlé politické tábory i poměrně stabilní popularity demokratických stran přistoupilo Stalinovo vedení k posílení kontroly nad střední a východní Evropou. Představitelé KSČ byli podrobeni ostré kritice za liknavý přístup k boji o moc v zemi a za spolupráci s nekomunistickými stranami. Výsledkem snah Sovětů o kontrolu a koordinaci politiky komunistických stran v Evropě bylo založení Informační byra komunistických a dělnických stran v září 1947. Vnější projev radikalizace sovětského přístupu k československému vývoji představoval razantní zásah Moskvy v otázce přijetí Marshallova plánu Československem v červenci 1947, který vyústil v odmítnutí této zahraniční pomoci.

Jinou ukázkou reálné závislosti československé politiky na vůli SSSR bylo například sovětské vetování snah o uzavření československo-francouzské smlouvy v létě 1947, čímž byl pohřben poslední pokus o nezávislou spolupráci se Západem. Únorový převrat v roce 1948, který v Československu s konečnou platností nastolil komunistický totalitní režim, byl zjevně výsledkem této sovětské nátlakové politiky uplatňované od roku 1947.

Intenzivní sovětizace po únoru 1948

Roky 1948 - 1956 lze označit za období intenzivní sovětizace prováděné ve všech sférách československé společnosti. V souvislosti s vypuknutím sovětsko-jugoslávské roztržky na jaře 1948 přistoupil Stalin k politice stmelování sovětského bloku. Chtěl z něj vytvořit uniformní a kompaktní konglomerát podřízených satelitních států a plně kontrolovat tamní vývoj. V praxi to znamenalo totální podřízení sovětským požadavkům a pokynům, napodobování sovětských vzorů v hospodářství, průmyslu, armádě, zemědělství i kultuře.

Zdatným pomocníkem byla Stalinovi KSČ, jejíž vůdci poté, co byli v březnu 1948 opětovně kritizováni za vlažný přístup při zavádění komunistických metod vládnutí do praxe a poté co pochopili, že jedině podřízení Stalinovým požadavkům je může udržet v čele strany, se ochotně těmto plánům poddali.

V dlouhodobé perspektivě přineslo toto zavádění sovětských vzorů viditelný hospodářský a společenský regres. Již v předúnorové době infiltrovali Sověti svými spolupracovníky armádu a bezpečnostní orgány, aby kontrolovali jejich vývoj. Od roku 1949 přicházely do Československa zcela oficiálně stovky sovětských poradců, kteří působili ve všech důležitých složkách československého státu. Mimo jiné pomáhali organizovat i první zinscenované politické procesy. V souvislosti se Stalinovou vizí nevyhnutelného válečného střetnutí s kapitalistickými zeměmi nastalo hned po únoru období masivního zbrojení, výstavby armády, čistek v důstojnickém sboru a propagandistického zpracovávání obyvatelstva. Zvláštní pozici ve vztahu k SSSR zaujímala například československá rozvědka, v polovině 50. let vzhledem k počtu obyvatel státu ohromná organizace. Své výsledky, často vynikající, zcela loajálně předávala sovětskému protějšku.

Politika "nového kursu" po roce 1956

Po Stalinově smrti došlo v sovětské politice k určitým korekcím a úpravám opodstatněným reálným vývojem. Ty vyvrcholily v roce 1956 účelovým přiznáním kultu Stalinovy osobnosti a vyhlášením politiky tzv. Nového kursu.

Jeho hlavní motivací však byla snaha udržet stabilitu v celém socialistickém táboře. Ve vztahu k satelitním státům (tedy i k ČSR) znamenal tento postup jisté uvolnění, částečný ústup od vysokých zbrojních a dalších
hospodářských požadavků, pobídnutí k určitému stupni iniciativního přístupu a navození atmosféry spolupráce a kooperace, namísto pouhého pasivního podřízení. Projevovalo se to mj. vznikem mnoha společných komisí a rad uvnitř Rady vzájemné hospodářské pomoci i Varšavské smlouvy, jež měly zavádět větší míru spolupráce. Rovnoprávné a samostatné postavení Československa v rámci sovětského bloku zdůrazňoval opakovaně v průběhu své návštěvy Československa v červenci 1957 Nikita S. Chruščov. (Chruščovova návštěva byla prvním pobytem nejvyššího představitele SSSR v ČSR). Ve skutečnosti však byly tyto reformy iluzorní a nepřinášely žádné podstatné změny.

ČSR nadále zůstávala plně podřízena sovětským plánům a požadavkům. Sověti nadále zasahovali do personální politiky československých komunistů, jak ukazuje příklad ministra obrany Alexeje Čepičky odstraněného z funkcí hlavně z Chruščovovy iniciativy. Roku 1957 Sověti přímo asistovali při prosazování Antonína Novotného do funkce prezidenta republiky. Novotného konzervativní politiku podporovali již dříve na úkor poněkud liberálněji laděných plánů Antonína Zápotockého.

Atmosféru spolupráce a ukončení přímého podřízení satelitů sovětské vůli měla dále ztělesňovat v květnu 1955 založená multilaterální vojenská organizace Varšavská smlouva, v níž mělo mít rozhodovací pravomoc společné velení. Ve skutečnosti si však určující postavení uchoval i nadále Sovětský svaz. Hranici teze o plné rovnoprávnosti všech socialistických států ukázaly události v Maďarsku v roce 1956, při jejichž násilném potlačení nabízeli českoslovenští komunisté ochotnou asistenci.

Je otázkou, nakolik sami českoslovenští představitelé usilovali o samostatnější a kritičtější politiku. Sám prezident Novotný byl ztělesněním stability v přístupu k Sovětům. Po celou dobu vlády N. S. Chruščova v SSSR nevyužilo československé komunistické vedení žádné příležitosti k úpravě a narovnání vztahů s Moskvou. Právě naopak – z vlastní iniciativy často překračovalo požadovanou míru politické podřízenosti. Neměnnost stanovisek a bezvýhradná podpora sovětské politiky představovaly hlavní rysy Novotného politiky. Dne 27. 11. 1963 bylo spojenectví potvrzeno prodloužením československo-sovětské spojenecké smlouvy z roku 1943. Konzistenci Novotného postojů k SSSR příliš nenarušila ani náhlá výměna na nejvyšším postu KSSS v říjnu 1964 (uskutečněná pouhý měsíc po Chruščovově návštěvě Prahy), kdy se moci chopil Leonid I. Brežněv. Československé vedení bylo nicméně zděšeno způsobem Chruščovova odstavení i oficiálním zdůvodněním personální změny.

Okupace Československa v srpnu 1968

Bezpochyby největší otřes ve vzájemných vztazích obou národů za celé sledované období způsobilo násilné přerušení reformních pokusů československých komunistických vůdců v létě 1968.

Okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy dne 21. srpna 1968, znamenající pád nadějí vkládaných populací do reformního hnutí v Československu, přinesla definitivní zavržení téměř všech zbytků vstřícnosti a projevů přátelství, jež ještě zbyly v lidech z předchozích dvaceti let. Současně tento násilný akt uvrhl prakticky celý národ na dalších dvacet let do letargie a pasivity. Reminiscence na okupaci Československa zaznívá dosud jako jedna z hlavních příčin případných protiruských nálad v české společnosti.

V souvislosti s okupací Československa nelze nezmínit absolutně bezprecedentní čin sedmi občanů SSSR (Konstantina Babického, Larisy Bogorazové, Vadima Delone, Vladimira Dremljugy, Viktora Fajnberga, Natalije Gorbaněvské a Pavla Litvinova), kteří se 25. srpna 1968, bez ohledu na vlastní pravděpodobnou perzekuci, pokusili na Rudém náměstí demonstrovat proti vpádu vojsk do ČSR.

Období normalizace

Okupace Československa a především následná normalizace poměrů poznamenala skutečně principiálně vývoj jak vzájemných vztahů, tak i vnitřních poměrů ve státě. Z pochopitelných důvodů Sověti podpořili své nejvěrnější a nejkonzervativnější spojence z řad KSČ, kteří se během let 1968 - 1970 dostali k moci a kteří následně zůstali v čele státu až do pádu komunistického režimu v roce 1989.

Dřívější postoj těchto sovětských exponentů zaručoval, že se z ČSSR stal (spolu s NDR a Bulharskem) nejspolehlivější spojenec SSSR a jeden z nejposlušnějších satelitů. Období tzv. normalizace bylo zahájeno opětným plným přiblížením nejrůznějších státních struktur a složek sovětským vzorům a důsledným podřízením sovětskému vedení. Dne 6. 5. 1970 byla v Praze za Brežněvovy účasti podepsána nová československo-sovětská smlouva o přátelství, spolupráci a vzájemné pomoci, která deklarovala nezničitelné bratrství obou národů a vůli vzájemně si kdykoliv pomoci při případných potížích. Servilita československého vedení dosáhla vrcholu na XIV. sjezdu KSČ v květnu 1971, na němž byla Sovětům vyjádřena vděčnost za mezinárodní vojenskou pomoc.

Československo zaujímalo v normalizačním období významnou pozici v sovětských strategických plánech. Nová situace, vytvořená trvalou dislokací sovětských jednotek v ČSSR, povolovala umístit přímo na případné válečné linii sovětská vojska a deponovat zde jaderné zbraně. Sověti rovněž plně využili kapacit československé armády. Její organizační struktura se zcela přizpůsobila sovětskému modelu, vlastní rozhodovací pravomoci v armádě se nacházely v rukou sovětských generálů. Opět docházelo k intenzivnějšímu využití československého zbrojního průmyslu.

Zahraniční politika normalizačního Československa šla bezvýhradně ve stopách sovětských diplomatů, kteří nacházeli v Černínském paláci nejspolehlivější a nejagilnější partnery při prosazování svých zahraničněpolitických plánů. V době nové eskalace studené války v první polovině 80. let vyjadřovali českoslovenští představitelé Sovětům bezvýhradnou podporu. Je zřejmé, že Sověti si význam spojenectví Československa uvědomovali a situaci zde věnovali velkou pozornost. Mezi „vyznamenání“, jež vydělovala Československo z celého východního bloku lze zařadit fakt, že v březnu 1978 se vůbec první mezinárodní vesmírné expedice zúčastnil československý kosmonaut.

Absurdní fraška 80. let

V 80. letech nabýval vztah ČSSR a SSSR stále více podoby absurdní frašky než fungující kooperace. I přes zjevný úpadek sovětské ekonomiky i zahraničněpolitického renomé Moskvy vyjadřovali českoslovenští komunisté Sovětskému svazu stálou podporu a zdůrazňovali vzájemné spojenectví.

Sověti, ač tušili, že větší část obyvatelstva ČSSR se s normalizačním režimem podporovaným sovětskými tanky neztotožnila, o čemž je přesvědčovaly stále častější projevy nespokojenosti, apelovali na jednotu strany a lidu a nesnažili se podporovat realističtější kádry uvnitř strany. Československá politika nezměnila svůj strnulý směr ani po nástupu Michaila S. Gorbačova do čela KSSS a po zahájení reformních procesů. Normalizační politici jednak nepovažovali jakékoliv razantnější změny za nutné, jednak se také reforem báli, majíce před očima příklad Polska. Heslem konzervativních členů mocenského aparátu se stal názor, že „přestavba“ je vnitřní záležitostí SSSR, nepřenosnou do odlišných podmínek dalších států. I proto se Moskva začala obracet k flexibilnějším spojencům, jako např. k Maďarsku a ČSSR postupně přecházela do izolace.

O možnosti provádění jistých reforem utvrdil československé představitele v průběh návštěvy v Československu v dubnu 1987 i M. Gorbačov. Jedinými viditelnými změnami však bylo pouze nahrazení Husáka v čele strany nevýrazným a neschopným Milošem Jakešem, zvoleným z obav před nástupem konzervativnějšího křídla v KSČ. Podle Gorbačovova gusta jednal pouze nový předseda federální vlády Ladislav Adamec, který však nenacházel uvnitř vedení KSČ podporu. Obecně však z úst československých komunistických představitelů až do konce jejich diktatury zaznívala slova zdůrazňující úspěchy socialismu a nutnost dalšího rozvíjení československo-sovětské bratrské spolupráce.

Upadající sovětská moc a Gorbačovova faktická rezignace na východoevropské panství byla významným faktorem, který umožnil listopadové události v Československu a který způsobil, že sovětští vojáci se již podruhé o uklidňování poměrů v zemi nepokusili a zůstali v kasárnách.



Zdroj: Akademický Repozitář