První díl nalezeného deníku mladého gymnazisty, budoucího pražského kunsthistorika, Ivana Šperlinga žijícího v letech 1930 – 1987. Autor deníku pod jednotlivými daty zachycuje tehdejší významné politické a osobní události, vlastní dojmy a úvahy nad vývojem československé společnosti. Deník je doslovně přepsán a některé z politických událostí jsou pod odkazy provázány s dobovými články z Rudého Práva.

Příběh hledání autora deníku

Začalo to minulý rok jednoho předmaturitního dne jedné olomoucké studentky. Vlastně to začalo už v prosinci 1948, ale k tomu se ještě dostaneme. Jako každý správný student před maturitou jsem hledala únik od učiva a zrak mi padl na knihovnu, kde mě zaujal starý blok. Nadepsaná data let 1948/49 byla nepřehlédnutelná. Rodiče mi vysvětlili, že blok našli při stěhování v roce 1990 ve sklepě a naštěstí jej přenesli nahoru do bytu dřív, než ho stačila zničit povodeň roku 1997.


Čtení deníku mi zabralo celý den (námitky, že bych se měla raději učit, jsem úspěšně přehlížela). Zvědavost po dalším osudu autora deníku, jakéhosi studenta přibližně mého věku, mi nedala pokoj ani celý další den. Měla jsem pouze jméno a internet, ani v různých heselných kombinacích, nenalezl nic směrodatného. Nic, na čem bych mohla stavět. Jediná šance byla zeptat se mé tehdejší třídní profesorky (z nejbližšího gymnázia, což bylo jediné pojítko), jestli se někdo takový nenachází v bulletinu z maturitního ročníku 1950. Tak jsem se dostala k první indicii. U jména bylo totiž i datum úmrtí místo bydliště. Praha. A tak jsem si po maturitě (navzdory okolnostem složené) udělala výlet.

Na adrese bytu na Maltézském náměstí byla nyní kavárna Paris. Jenže v pátek nikdo přítomný o dávném nájemníkovi nic nevěděl. Můžu se prý ale zeptat ještě po víkendu, pana majitele. Avšak i v pondělí byl majitel stále nepřítomen a všechno se už zdálo ztracené, když jméno Ivana Šperlinga poznal člen personálu kavárny a zasadil tak další střípek do mé mozaiky. Kromě toho mi pan majitel později mailem zaslal adresu autorovy sestry (jediné žijící příbuzné) a telefonní číslo - všechno s platností více než dvacet let nazpět, kdy autor zemřel. Telefonní číslo, jak se ostatně dalo očekávat, nefungovalo, a tak následovala další cesta. Tentokrát do Havířova.

V jednom z největších veder předešlého léta nebyla cesta vlakem a bloumání po cizím městě ničím zvlášť příjemným. Samozřejmě jsem mohla jednoduše napsat dopis a počkat, jestli mi někdo odpoví, ale v zápalu objevování soukromého kousku historie se nedalo jen tak lehce sedět doma. Adresu jsem nakonec našla a jméno na zvonku bylo, ale bez odezvy. Naštěstí jsem se dostala k poštovním schránkám a mohla tam nechat vzkaz. A tady příběh mého pátrání v podstatě končí. Následoval telefonát, schůzka, rozhovor zodpovídající mé zvědavé otázky...a souhlas s publikací.

Tímto chci poděkovat: předně manželům Copovým a rodině paní Březinové, dále paní třídní profesorce Naděždě Hronové, lidem z kavárny Paris na Maltézském náměstí, panu Jindřichu Svobodovi, všem, kteří mi v průběhu nějak pomohli a v neposlední řadě rodičům, kteří trpělivě přihlíželi mým vedlejším zájmům v době maturitních příprav.

Eva Krejčí, 17. květen 2010

 

Ivan Šperling  9. 11. 1930 – 15. 7. 1987

Ivan Šperling se narodil v Přerově v rodině právníka. Už od dětství trpěl vážnými zdravotními problémy, což z něj vychovalo velmi klidné, hodné až zakřiknuté dítě. V roce 1932 se narodila jeho sestra Marta, s níž měl od dětství velice hezký vztah. V roce 1937 byl jeho otec přeložen do sudetského Hlučína, kde Ivan začal chodit do první třídy. O rok později byl Hlučín zabrán Němci a rodina se přestěhovala do Brna. Zde strávil Ivan celou válku, dokončil obecnou školu a byl přijat na osmileté gymnázium, přestože součástí přijímacích zkoušek byla také tělesná výchova. Po skončení 2. světové války v roce 1945 byl otec jmenován okresním hejtmanem v Hlučíně, celá rodina se proto vrátila do bývalého bydliště a Ivan zde pokračoval ve studiu na gymnáziu. Léta 1945-1948 byla asi nejhezčími léty jeho dětství a dospívání.



Po komunistickém puči  v únoru 1948 prožívala celá rodina velice složité období. Otec neprošel prověrkami komunistické strany, jako intelektuál byl potrestán akčním výborem a vyhozen ze zaměstnání. Poté ho akční výbor poslal do Olomouce, kde několik měsíců čekal, zda bude potrestán, nebo mu bude umožněno pracovat. Nakonec byl přidělen k Národnímu výboru v Olomouci, kde vykonával podřadnou úřednickou práci. Ivan i jeho sestra Marta přešli na Slovanské gymnázium v Olomouci. Prožívali složité období. Domácí prostředí gymnázia v Hlučíně nahradila velká škola v Olomouci. Nikdo nevěděl, zda otce nepotrestají ještě hůře.

V roce 1950 Ivan odmaturoval. Chtěl se věnovat pediatrii, jeho původ to však nedovoloval. Na přímluvu známého doktora byl přijat na Filosofickou fakultu Olomoucké univerzity, obor dějepis a dějiny umění, o nějž byl všeobecně malý zájem. Jeho sestra měla o dva roky později menší štěstí a směla vystudovat pouze zdravotnickou nástavbu.

Po dostudování univerzity, v roce 1955, se Ivanovým působištěm stal zámek Náměšť nad Oslavou, kde působil jako kastelán. Poté působil v Památkovém ústavu v Pardubicích a roku 1960 přesídlil do Památkového ústavu města Prahy, kde pracoval až do své smrti. I přesto, že obor, který vystudoval pro něj nebyl zpočátku jednoduchý, dokázal k němu najít lásku a byl v něm velice úspěšný. Napsal několik odborných statí a byl uznávaným odborníkem na barokní architekturu. Celý svůj dospělý život žil v Praze, navštěvoval své rodiče v Olomouci a sestru v Havířově. Nikdy se neoženil a neměl děti.

Ve volném čase sbíral grafiky a jiná umělecká díla. Zajímal se o vážnou hudbu a jeho knihovna by se rozsáhlostí a kvalitou nemusela stydět konkurovat i renomovaným ústavům.

Ivan Šperling trpěl mnoha zdravotními problémy, a i z těchto důvodů předčasně zemřel dne 15.7. 1987 ve svých 57 letech.

 

Ivan Šperling: Deník čís. 21 (16.XII. 1948 - 17. I. 1949)

16.XII. 1948

Měli jsme jen dvě hodiny vyučování a pak se šlo na koncert. První hodinu byla biologie, pak ruština. Psali jsme ruštinovou konu. Reprodukce článku. To dopadne! Horčička sebral domácí sešity z češtiny. Když jsme stáli venku, uviděli jsme jíti do školy Novotného. Oh je! Zítra je politická výchova a latina! Před týdnem jsme psali latinskou konu a od té doby nebyl ve škole. Zítra ji budeme tedy opravovat. To budou zkažené svátky. Jako s tou češtinou. V pondělí jsme psali diktát a mám na něm 4. Koncert byl skvělý. Dávali tam Holoubek od Dvořáka, první a třetí část simphonie Miči. Dnes jsem odevzdal také Lorencovi památník. První památník, do kterého jsem psal! Včera jsem dostal od Volfa psaní. Připsala tam také pí Thiemelová, bojí se toho, že je odsunou do vnitrozemí. To by bylo pro ně úplné neštěstí. Zde by nemohla pí Thiemelová dávati hodiny! Z čeho by žili? Potom mají býti Hlučiňáci spolehliví lidé, dobří češi, když žijí vlastně stále ve strachu co s nimi bude v budoucnosti: zda zůstanou v Hlučíně, neb mají býti odsunuti do vnitrozemí neb mají utéci.

V Prostějově byly uvolněny košile. Prodávají se jedna za 700 Kčs. Prosím! Bude to u nás jako v Polsku. Zboží dost, peněz málo. To znamená u nás 2 košile 1400 Kčs 1/5 platu taty. A co teprve budou státi šaty!

Budou teď vydávany balíčky, v nichž budou tašky, punčochy atd. Balíček pro muže bude stát až 2000 Kčs. Z Moskvy se vrací vládní delegace. Nevíme však stále, proč tam jela a o čem měla porady! Máme sice šetřiti devisami, ministři si však vzali do Moskvy i své manželky! Stále se v novinách dočítáme o zradách. Nyní je souzen opět banderovský vůdce. Velké hnutí s přijímáním dělníků na universitu. Vstupují i na lékařskou fakultu. Za 8 měsíců udělají to, co mi za 8 roků méně to, co se učí na měšťance. Holý nesmysl. Úroveň doktorů klesne! Vždyť většina (neříkám všichni) dělníci, kteří půjdou na universitu nedoženou ani soukromě to, co je potřeba.

18.XII. 1948

Příští týden jsou opět vánoce. Jak rychle to ubíhá! Co se za ten rok sběhlo! Kolik změn! Včera jsme byli vítat vládu. Vzpomněli si na to až v 8 hodin a než jsme přišli na nádraží, vláda již byla pryč. Šli jsme tedy do školy s nepořízenou. Latinář ve škole nebyl. Dnes jsem opravovali ruskou kompozici. Mám na ní 3. Kéž bych ji měl také na vysvědčení.
Rozhodl jsem se, že si něco napíšu o naší rodině.

Dědeček Šperling pochází ze zámečnické rodiny, usídlené v Rousínově. Nebyli nijak bohati, dětí bylo dosti. Co já si pamatuji měl dědeček 3 bratry a sestru. Antona, zámečnického mistra (zdědil řemeslo po otci), strýce Frantika otce, třetího a sestra, která měla dcery: Justinu a ještě jakousi (asi provdanou za Procházku), Skalníka (má hospodu) a Skalníka (byl strážníkem v Brně). Dědečkovi zemřeli rodiče když byl mlád. Bydlel u svého bratra Antona, prodělal měšťanku. Dobrovolně vstoupil v 17 letech na vojnu. Jednou na execirplazu (bylo to v Brně, tehdá tam nebylo nic kde nyní stojí celá čtvrť mezi Královým Polem a hlavním městem. Proháněli je důkladně. Abych tedy dokončil započatou větu. Jednou na cvičišti, učili se právě střílet s puškou, dědeček několikrát trefil se do cíle. Tu k němu přistoupil jejich velitel a ptal se dědečka, kde se učil střílet, jestli nepytlačil. Dědeček celý udivený povídá, že on vůbec na terč nevidí. Velitel si myslel, že dědeček dělá šprýmy, poslal jej k lékaři. Ten zprvu nechtěl dědečkovi také věřit, že jest tak krátkozraký, konečně jej přece uznal, divil se, jak jen mohl se dostati na vojnu. Když se jej ptali, zda by chtěl domů, řekl že ne. Při raportu dostal povolení nosit brýle, dostal se do kanceláře, dosti rychle postupoval. Měl dvě hvězdičky. Když odešel z vojny, dostal se k důchodkové kontrole. Musíme míti ovšem napaměti, že to bylo tak před 60 lety, kdy se požadovala menší kvalifikace, a tak si vysvětlíme, že se stal úředníkem. Jednou při návštěvě Rousínova si zašel na taneční zábavu, kde se seznámil s Adelou Osolsobě. Byla to dcera rousínovského starosty Osolsobě. Podle slov dědečka byl starosta dobrý člověk, byl stolařem dosti velkým. Celou rodinou prý vládla stařenka, která dle slov dědečka, pradědečka přivedla do hrobu. Babička měla bratry Karla, Richarda, Jana a jednu sestru. Babička se v mládí zamilovala do vzdáleného příbuzného (nedávno zemřel), studujícího Chmelaře. Dopisovali si, mladý student psal své milé dopisy, pěkné verše, jelikož však tomu nepřáli rodiče, dopisovali si posterestante. Sama babička mi ukazovala psaníčka i tyto básně, které i podle mého malého dobrozdání byly skvělé, v některých si udávali i místo srazu když mladý student dojížděl domů. Stalo se však neštěstí. Matka studenta Chmelaře přišla na styky dvou mladých lidí a sama si došla do Rousínova za svou vzdálenou příbuznou, aby jí zdělila, že si nepřeje, aby se její syn stýkal s dcerou rousínovského stoláře. V této době také se na bále seznámil mladý úředník Šperling na výše již zmíněné tancovačce. Mladá dívka myslíc si, že hlavou prorazí zeď, si vzala tohoto mladého úředníka. Stěhovali se často. Měli 3 děti: Zdeníčka, který zemřel před 43 lety, byl o 2 roky starší než otec a Mílu. Zdeníček zemřel v pěti letech a jest pochován na Rousínovském hřbitově.

19.XII. 1948

Dnes jsem se ráno učil. V 10 hodin přišel Daňa. Seděl u nás asi 2 hodiny. Byl v Hlučíně nedávno. Vicka vzkazuje Martě, aby mu udělala to, co slíbila (asi kvůli Heně). Tata byl v Přerově vyměnit rádio. Naše chce nechat spravit. Dědeček i babička jsou nemocni, takže asi do hor nepojedeme.

20.XII. 1948

Měli jsme školu ráno i odpoledne. Velice mne polekal Holič zprávou, že odpoledne bude latina. Myslel jsem, že příjde Novotný. Byl to však omyl. Přišel pouze Merlíček.

21.XII. 1948

Dnes jsme oslavovali narozeniny Stalina. Oslava trvala pouze hodinu. Příznačné pro nás. Za války jsme oslavovali narozeniny Hitlerovy, nyní Stalina. Ve vyučování chodíme přát kantorům.

Dostali jsme psaní od babičky brněnské. Píše bez dědečkova vědomí. Pošle nám 500 Kčs. Strýc Jeník má odklad 2 roky při prověrce. Je zajímavé, že prověrku udělají většinou dělníci, kdežto úředníci málokdy. Jiřinka Horálková prověrku neudělala a byla vyloučena úplně ze strany. Proč? Prodávají se zde husy, zajíci atd. Jen na poukaz URO. Propadají i poukazy, které nejsou z URO, na boty. Máme strach, aby tata nebyl převeden do výroby. Má být totiž převedeno 60.000 státních zaměstnanců. Tata, který na takové věci jako je práce v továrně, není zvyklý, by si těžko zvykal. A styk s dělníkama? Neviděl rád, když se Marta občas stýkala s Otou Vichovým – učněm a tovaryšem klempířem. Je to z toho důvodu, že tata byl vychován tak, jako kdyby pocházel z bůhví jaké rodiny, jako kdyby úředník byl bůhví jak povýšen nad dělníka. Já mohu říci jen to, že jsem našel v Otovi dosti dobrého přítele. Večer jsem byl na vánoční besídce. Program trval od 7 skoro do 10 hodin. Byla přestávka, v které jsme dostávali uzenky a balíčky cukroví. K uzenkám dva rohlíky. Program byl velmi slušný, pěkný, jenže se táhl. Všichni totiž již čekali na tančení. Dočkali jsme se. Tancoval jsem chvíli se Zdenkou Vránovou. Bylo vyhlášeno solo. Ohlásil je vedoucí džezu. ,,Teď bude míti solo jeden pán, pro kterého si netroufá přijíti žádná dívka. Je to pan profesor Slavomír.“ Ten hned vyletěl na podium, aby solu zabránil. Hned za ním byla děvčata, chtěl utéci, kluci mu zabránili. Když nechtěl tančit, dostal hobla. Vynadal pak řediteli, který to solo zpískal. Počkal prý si na něj před sborovnou.

22.XII. 1948

Poslední den školy. Nic se nedělá. Do školy přišla jedna bývalá spolužačka, co chodila do zdejšího ústavu do V. Je teď v Praze na jakési výtvarnické škole. Vyprávěla nám, že teď je nový směr: socialistický realismus. Zástupce je také Fila. VI.B chodila se stromečkem po celém ústavě. Šla také přes sborovnu do ředitelny přát řediteli. V VII.A hráli na harmoniku a kytaru. Jen u nás nic.

23.XII. 1948

Ráno jsem byl na výstavě lidových vozítek v Domu umění. Není to nic zvláštního . Celý den jsem četl. Tatovi jsme koupili na vánoce 100 cigaret, mámě trepky, Martě přívěsek.

24. XII. 1948

Štědrý večere, ty tajemný svátku, cože komu dobrého neseš na památku. Od rána bouřlivé přípravy; byl jsem na procházce; Marta šla odpoledne kupovat s tatou věci. Dostal jsem dopisní papír, pero.

Představte si: dostal jsem dopis z Polska. Dokonce dva. V jednom, který byl nezalepený byla pohlednice, v níž přál Polák celé rodině šťastné vánoce a nový rok, druhý byl dopis budu mu muset napsat. Večer jsem byl s Martou a Jitkou na půlnoční u kapucínů. Stále tam mladí kapucíni sundávali a oblíkali kapuce. Jak byli oblečeni: bílé dlouhé komže a na nich takový přehoz černý s kapucou. Kněží měli bílé čepečky.

25. XII. 1948

Dnes jsme buhví jak dlouho spali. Celé dopoledne jsme leželi a pak začala bouřlivá příprava do vlaku. Dokonce jsme došli včas. Večer jsme byli na Šířavě. Každý dostal krajíc chleba a k tomu stejný kus laloku.

26. XII. 1948

Ráno jsem byl pro mlíko, pak na dráze, šel jsem na Šiřavu. S Vlastou jsme byli na procházce městem, v kostele u jeptišek a v druhém. Pak jsem šel si s Martou pro knížky a na Šiřavě si četl.

30.XII. 1948

Domů jsme jeli dnes ráno. Odpoledne jsem se trochu učil. Měli jsme jet totiž 1. (v sobotu) k Zimům. Večer když jsme seděli ve světnici, zvonil telefon. Nebylo to nic zvláštního, neboť telefon k paní šefce (Mlčochové) zvoní stále. Tato přišla, že je to pro nás, z Brna. Mama šla k telefonu. Nevím, kdo co myslel, já jsem nemyslel teda nic. Volá tatu. Dědeček zemřel. Tata se dozvěděl, že dědeček byl na poště, přišlo mu špatně (asi doma), volali lékaře, ten doporučil převoz do nemocnice, kde zemřel. Bylo prý již pozdě.

Tata s Martou jedou zítra ráno, my (mama a já) podle toho, kdy bude pohřeb. Poprvé jsem viděl, že se tatovi třásly ruce.

31. XII. 1948

Tata telefonoval. Pohřeb bude v úterý o ½ 3 odpoledne. Ovšem kremace. Dědeček zemřel na poště. Chudák. To si nemyslel, že takhle zemře.Je zajímavé, že zemřel v tentýž den, kdy jeho první syn Zdeníček před 43 roky. Je zajímavé co dědeček napsal v posledním dopise ze dne 20.t.m. to jest 10 dní před svou smrtí: Zde cituji doslova:

Budu vzpomínati v modlidbě na Tebe milý Jendo
nemáme v stáří nikoho, jak Vás drazí – budu vzpo-
mínati na ubohého Mila a Zdeníčka, jak s nebes dí-
vají se na nás a očekávají mne, kdy tatínek přij-
de na věčnost k nim, kde není bolu, ani žalu. Tvoji
bratři Mila a Zdeníček jsou již na pravdě Boží.
Odešli od nás do neznáma, k té velké armádě před-
časně. Roztesknil jsem se. Však si tam nestýskejte.
Mám předtuchu, že brzy i já přirazím také k vám.
A pak mi můj drahý Miloslave, náš Milo, duše dob-
rácká se svým bratříčkem Zdeníčkem zazpíváš tu
tvou zamilovanou písničku, kterou jsi nám ve svém
dětském věku tolikrát zpíval, víš tu hezkou píseň.
Nad Prešpurkem, kraj Dunaja..
Dne 30.t n to bude 43 roků, co nás opustil na
vždy náš milý Zdeníček, Tvůj starší bratr, s kterým
jsi, jak dvouletý hošík hrával. Zabočil jsem.
Nač sám sobě kapati jed a zlobu do vlastního
srdce a vzpomínati těch smutných dob, které jsme mu-
seli prožívati v době jeho nemocí.

Je to opsáno doslova dle originálu. I řádky souhlasí.

Silvestra jsme s mamou neslavili. Šli jsme spát. Mama byla ráno v Přerově

1.I. 1949

První den v roce. Šli jsme i do kostela. Mši sloužil biskup (arcibiskup nebyl přítomen). V Maďarsku zatkli o vánocích kardinála římskokatolické církve. Tím se projevuje poměr KSČ k náboženství. 

Dnes je první den 5letky. Domy měly být zdobeny vlajkami. Napočítali jsme pouze 5 domů ozdobených vlajkami. Inventura obchodů, které jsou uzavřeny do 5.t. m. pokračuje. Dělají ji dělníci, tovaryši atd. Nemohu pochopit, jak to. Chodí s nimi kriminálka a komunisté. Tata bude dělat 10.t.m. prověrku. Desátnicí, pod jehož vedení tata patří, je žena prokurátorova soudce. Jezdí prý často na lýže, zvláště v zimě na dovolenou!

2.I.1949

Chtěl jsem jít do kina na dánský film. Bylo vyprodáno. Obchody jsou zdobeny podobiznou p. prezidenta Gottwalda a nějakým heslem do pětiletky. Viděl jsem i chlapce, který se ptal u jednoho obrazu presidentova své babičky: ,,To je pan president Gottwald?“

Vlajek přibylo.

Začíná kurs soudců z lidu. Za rok se může stát každý dělník soudcem. Ať tedy zruší právnickou fakultu. Dyť je to zbytečnost, když za rok se může stát soudcem. Kolik tisíců by se ušetřilo!

Začíná také 9 měsíčný kurs pro dělníky, po němž přijdou tito na university. Kolik sil se ztrácí na gymnasiích. Zrušit je! Kantoři do výroby, študáci do výroby, za 9 měsíců mohou po 4 letech práce zvládnout všechnu gymn. látku.

Zítra ráno jdu do školy, odpoledne jedu do Brna na pohřeb.

3.I. 1949

Dnes byly ve škole 3 oslavy. V první hodině vzpomněl ruštinář 5letého plánu, v 3 hodině  jsme (vzpomínali) poslouchali přejmenování Zlína na Gottwaldov a posléze poslední hodinu měl v aule proslov Přískala. Zde jsou jeho hlavní myšlenky: 1, zmenšení textilního a sklářského průmyslu (na něm nejvíc vydělávali) 2, dobrovolné pozvolné tvoření se kolchozů v zemědělství a družstev v obchodech.

Odpoledne jsme jeli do Brna. Jak dědeček zemřel. Odpoledne byl ve městě, přijel dom a šel si cosi vyřizovat na poštu. Náhle mu přišlo zle. Potkal náhodou známého pošťáka, a poprosil jej, aby mu zavolal lékaře. Tento naporučil do nemocnice! Dědeček usilovně prosil o to, aby jel domů. Nakonec přece svolil k převozu do nemocnice a na cestě v sanitním autě zemřel. Na parte jsme i my uvedeni.

4.I. 1949

Pohřeb. Jeli jsme auty. Na pohřbu hrůza lidí. Na rakvi věnec od babičky a od nás, pak věnce: Žofie a Jeník (Osolsobě), Švihálkovi a Bohumil Šperling, rodina Šperlinkova a 4 malé věnce. Jeli jsme pak k tetince Žofii, kde byla žranice. Byli jsme také u Střední. Přišli jsme od nich a s Ivošem, a dvě děckama (děvče plnoleté a kluk 20letý) jeli jsme do pasage na džes. Teta karlova pak dělala bugr.

5.I. 1949

Zas doma a zítra do učení. Jak to rychle uběhlo a již je po všem. Chtěl jsem se něco učit, pak jsem toho ale nechal. Přijeli jsme dnes Marta a já, mama přijede zítra a tata s babičkou až v sobotu.

6.I. 1949

Na ruském testu mám 4. Byl to dosti těžký překlad. Byly jenom asi 3 trojky a ostatní 4.

8.I. 1949

Tolik opakování, že to až není hezké.Ve čtvrtek mi Hanáček přál upřímnou soustrast a že prý tata se má za ním přijíti podívat.

Dnes přijela babička s tatou.

9.I. 1949

Včera jsme psali matickou konu, dnes jsem byl vyvolán z filosofie. Budu míti 1-2.

10.I. 1949

Byl jsem vyvolán z češtiny. Dobře to dopadlo.

12.I. 1949

Byl jsem vyvolán z fysiky. Dobře to dopadlo.

13.I. 1949

Dnes jsem byl v kině. Byla celá rodina. A zítra se učit.

17. I. 1949 (pondělí)

Vyvolán z dějepisu. Uměl. Z politické výchovy psali jsme test. Byly tam tyto otázky: 1, Kterou knihu jsem četl a jaký udělala na nás dojem (Pujmanová, Lidé na křižovatce (odpověď) 2, Nejdůležitější událost vloni 3, Cesta k socialismu 4, otrokářství 5-30 jména různých osob. Nevěděl jsem 3 osoby: Acheson a ještě jakási jména

Druhý díl deníku Ivana Šperlinga (18.I. 1949 - 29.IV. 1949)