Uměleckořemeslný projev začal v šedesátých letech aspirovat na polohu volného umění. Tato tendence, související se šířícími migracemi materiálu, narušováním vžitých formátů a s průzkumem abstraktních formátů, zasáhla téměř celou Evropu. Docházelo ke sbližování designu s řemeslem. Inovativní snahy se z řemesla začaly odštěpovat, vstupovaly do designu a obohacovaly ho.

Itálie reagovala na problematiku šedesátých let tzv. antidesignem, požadavkem na zlepšení kvality běžné průmyslové výroby a odporem ke kýči, který zastírá svou jednoduchost tržními novinkami. V Itálii tehdy dosáhl největšího pokroku průmysl plastických hmot. Plast se stal fenoménem designu!

Situace v Československu

V Československu byla situace opačná. Nekonalo se konzumní opojení, nenasycený trh držel při životě pouze občasný dovoz západních produktů nebo malosériové produkce na úrovní řemesla. Z ideologických, ekonomických i politických důvodu se nemohla vytvořit kritika životního stylu ani žádné nové hodnocení. O to víc se však tříbila výtvarná složka, která oživovala tradice českého moderního umění a zhodnocovala pracně získávané předlohy ze západu.

Šedesátá léta u nás uvedly dva významné počiny a to studie experimentálních bytů (Ústav bytové a oděvní kultury v Praze) a účast na XII. trienále v Miláně v roce 1960.

Ústav bytové a oděvní kultury v Praze

Ústav bytové a oděvní kultury (ÚBOK) vznikl v roce 1959 na základech národního podniku Textilní tvorba, založeného v roce 1949. Sehrál důležitou úlohu ve výtvarném usměrňování sériově průmyslové výroby. Jeho působnost se většinou omezovala na inspirační, výchovnou a teoreticko-informativní činnost. Činnost instituce byla zaměřena na oblast odívání a textilu, bydlení, skla a porcelánu. Tedy na obory, které se společně podílejí na vytváření životního stylu.

V návrhářských ateliérech a modelárnách ÚBOKu vznikaly inspirační oděvní kolekce na základě dobré informovanosti o světových módních trendech. O zařazení jednotlivých modelů do výroby se pak jednalo se zástupci oděvního průmyslu. Tyto oděvy však nebyly příliš často realizovány, protože narážely na nezájem odpovědných pracovníků z průmyslových podniků, kteří dávali přednost méně zdařilým modelům z návrhářských ateliérů konfekčních závodů.　

Tým ÚBOKu se skládal z generace architektů, která zažila ještě třicátá léta, zčásti z architektů mladších. Tvořili ho především Karel Koželka, Ivan Nedoma, Jaroslav Horný, Oldřich Skalík, Eva Hrůzová a Emanuela Kittrichová.

Inspirace ze Skandinávie

Nedostižnou inspirací českého bydlení šedesátých let představoval skandinávský design, který slavil úspěchy po celé Evropě. Kulturní tradice Skandinávie se blížila tradici domácí, funkcionalistické a zdůrazňující účelnost. Krok se Skandinávií se však zcela logicky nepodařilo udržet: zatímco už v roce 1960 vytvořil Arne Jacobsen z Dánska proslulé křeslo z plastických hmot a aluminia s názvem Vejce, v Čechách se nový materiál teprve vyvíjel.

XII. milánské trienále

Téhož roku zaslalo Československo svou kolekci užitého umění a designu na XII. milánské trienále. Tato událost signalizovala vůli a snahu se zařadit do evropské hmotné kultury. Názory na koncepci expozice se výrazně lišily, totalitní dogmata chápala výtvarnou kvalitu designu téměř jako ideologický prohřešek.

Organizátoři kolekce si uvědomovali, že musí představit potenciál českého spotřebního průmyslu v plné šíři a nejvyšším nasazením, šlo jim o to, aby se u tohoto průmyslového odvětví znovu obnovila jeho prestiž důležitého exportéra ztracená po roce 1948.

Nejúspěšnější artikl představovalo sklo, pozoruhodná však byla také expozice bytového textilu navržená výtvarníky ÚBOKu. Zrcadlily se v ní tvary a barvy moderního umění – Miro, Brague i Klee.

Nábytkový design se v šedesátých letech ocitl v poměrně složité situaci, závisel nejen na nerozvinutém průmyslu, ale také na nerozvinutém stavebnictví. Pár plastových židlí a křesel se tak na milánském trienále zůstávalo v pozadí. Přesto se zde objevil kvalitní nábytkový soubor, takzvaný odpočinkový kout od Eugena Jindry, který vynikal elegancí a lehkostí.

TON a nábytkářský design

Národní podnik TON založený roku 1857 pokračoval i v šedesátých letech, po dlouhých sporech zestátněný jako majetek německého Thonetu, v tradici průmyslové výroby nábytku z ohábaného dřeva. Znárodňovací i povélečné problémy mu zpsobily nemalou újmu.
Teprve v 60. letech se objevila skutečně tvůrčí iniciativa, jak původní odkaz zhodnotit. Velkým přínosem se stala výroba nového křesla z ohýbaného dřeva inspirovaným starým modelem Wiener Stuhl (používaném např. Le Corbusierem) z počátku 20. století. Změnilo se pouze ohýbané opěradlo, které nyní působilo robustnějším dojmem.


Zdroj: ŠVÁCHA, R, PLATOVSKÁ M.: Dějiny českého výtvarné umění V 1958/2000, Praha: Academia, 2005