Raná historie budovy

Justiční palác na dnešním Palackého náměstí, v němž byly umístěny soud krajský i okresní byl postaven v letech 1891 až 1897. Součástí soudního komplexu se stala i nová krajská věznice s velkým dvorem a vězeňskou kaplí. V období Rakousko-Uherska a první republiky věznice sloužila jako vazební a pro výkon kratších trestů. Prvními politickými vězni se stali organizátoři prosincové generální stávky v roce 1920.

V letech 1939 až 1945 věznici využívala německá okupační správa pro věznění zadržených a vyšetřovaných politických vězňů. Byla zde zadržována a mučena celá řada účastníků protifašistického odboje, osoby zadržené při přechodu protektorátních hranic a další čeští vlastenci. Hrdelní tresty se zde však po řadu let až na výjimky nevykonávaly. Za okupace probíhaly masové popravy v Brně. Teprve po válce v letech 1945 až 1947 byl v Uherském Hradišti zřízen mimořádný lidový soud, který soudil Němce a české válečné kolaboranty. Za tři roky bylo tehdy vyneseno, vykonáno 39 rozsudků smrti.

V 50. letech 20. století se uherskohradišťská věznice stala známou mimořádnými perzekucemi mnoha odpůrců komunismu z celého tehdejšího Gottwaldovského kraje. V letech 1949 až 1954 v ní bylo z politických důvodů odsouzeno a popraveno 16 osob, 11 umučeno při výsleších a dvě osoby zastřeleny, celkem tedy 29 lidí. Šlo především o účastníky protikomunistického odboje na jižní Moravě, zejména členy odbojových skupin Hory Hostýnské a Světlana, ale také lidi zcela nevinné, jejich rodinné příslušníky, kteří byli perzekvováni jen proto, že se s obviněnými odbojáři dostali do styku, anebo s nimi sympatizovali.

Krajský soud a věznice v Uherském Hradišti byly zrušeny v roce 1960 a v následujících dvou letech přestěhovány do Brna. Od té doby není objekt věznice využíván a, ač je státem vyhlášen za historickou památku, chátrá. V budově někdejšího krajského soudu v tzv. justičním paláci dnes sídlí střední uměleckoprůmyslová škola.

Věznice v Uherském hradišti v letech 1949 - 1954

Celý prostor vězení hlídala Státní vězeňská stráž. Na stejnokrojích nosili fialové výložky, pohybovali se po chodbách, nepřetržitě kontrolovali dění na celách a v okolí věznice. Své místo v prostorách věznice však měly i složky Sboru národní bezpečnosti, které zajišťovaly eskorty vězňů k různým výslechům a další činnost. Pány nad životem a smrtí ve vyšetřovací vazbě byli příslušníci krajského velitelství Státní bezpečnosti Gottwaldov, kteří v 50. letech měli dočasně svou  "expozituru" v budově krajského soudu v Uherském Hradišti.

Hlavním „kvalifikačním“ měřítkem pro přijetí byla správná politická příslušnost a absolutní souhlas s oficiálními doktrínami. Často byli do těchto složek rekrutováni příslušníci Lidových milicí, stranického aparátu a kádrováci nepohrdli ani příslušníky SNB, kteří sloužili za 1. republiky, "Protektorátu" a včas se "převrátili" v poválečném čase. Drtivá většina jich byla nekvalifikovaná, bez životních zkušeností ve věku mezi 20 - 30 lety, podléhající různým "přesvědčením" a nekritickému fanatismu. Před zařazením do funkcí prošli mnohdy sotva měsíčním školením, které nemohlo zvýšit jejich vzdělanost, neboť převážná většina nastávajících vyšetřovatelů měla v mnoha případech základní vzdělání. Vždy byli hrdí, že je strana učila vést třídní boj, své poslání spatřovali v likvidaci čestných a statečných vlastenců, kteří nesouhlasili s poúnorovým vývojem.

Vzpomínky pamětníků  Jana Haluzy a Františka Kolečkáře