Důchodce si odseděl dva roky za to, že napsal anonym prokurátorce. HN zmapovaly dosud neznámý příběh z padesátých let. Vilém Líhař zapíral, zkoušel i hrát psychicky nemocného. Ale proti nelítostné komunistické justici 50. let neměl šanci. Rozsudek zněl: dva a půl roku nepodmíněně.

Líhařovi, učiteli hudby na gymnáziu, bylo 78 let, když ho vyšetřovatelé obvinili, že se stal "přisluhovačem kapitalismu" a že chtěl rozvrátit "lidově demokratické zřízení." Do vězení dostaly starého muže v roce 1957 anonymy, které doma vyťukával na psacím stroji Continental. A které chodily prezidentu Klementu Gottwaldovi a předním komunistům doma na Královéhradecku. Někdy s nakreslenou šibenicí, jindy s varováním, že se jednou lidé v Československu komunistům náležitě "odmění."

Dosud neznámý příběh, který se HN podařilo zmapovat, je ale ještě košatější: Líhařovi přitížil i jeden dopis adresovaný komunistické prokurátorce Ludmile Brožové, která se podílela na justiční vraždě političky Milady Horákové a dalších tří lidí. Brožová kvůli tomu od jara sedí ve vězení, kde by měla strávit šest let. Stále se domáhá propuštění: v 87 letech je prý tak vážně nemocná, že ve vězení nemůže být. A když ji loni soud definitivně poslal za mříže, rozpoutalo to debatu, jestli má význam trestat tak starého člověka.

Jenže Líhařův případ ukazuje, že totalitní justice neměla už vůbec se starými a nemocnými lidmi slitování. A to ani když šlo o pár anonymů psaných důchodcem, který těžko mohl ze svého domku v Jaroměři otřást režimem. "Ten příběh je velmi zajímavý. Navíc ukazuje, že i koncem 50. let u nás trvala tvrdá represe - a žádné uvolnění, jak nám tvrdí někteří levicoví politici," říká historik Petr Koura.

Hrozil i školnímu inspektoru 

Brožová dostala dopis v dubnu roku 1956. Co s ním udělala, z archivů není možné vyčíst - vyšetřovací spis jen říká, že jí v něm kdosi hrozil za účast na procesu s Horákovou šibenicí. Buď ona sama, nebo její spolupracovníci ale dopis patrně předali tajné státní policii.Líhař podobný anonym o rok později i poslal i na jaroměřský okresní národní výbor a také školnímu inspektorovi Oldřichu Čihulkovi, zapálenému komunistovi, který zakazoval ve východočeských školách učit náboženství. "Poškozený Čihulka byl uveden do stavu duševní stísněnosti," stojí doslova v obžalobě.

Líhař, absolvent vojenské hudební akademie, houslista a varhaník, měl ale smůlu. Státní bezpečnost zachytila jeden z oficiálních úředních dopisů, které napsal na stejném stroji jako anonymy - a spadla klec.

Brožová hájila zájmy lidu!

Státní zástupce ho v říjnu 1957 poslal do vazby - kvůli podezření, že by mohl být pro režim dál nebezpečný. Líhař nejprve zatloukal, pak se ale přiznal. "K trestné činnosti jsem se nechal strhnout štvavým vysíláním nepřátelského rozhlasu, zejména Svobodné Evropy." Marně jeho manželka Marie prosila o propuštění starého pána z vazby. Nepomohly ani posudky lékařů, podle nichž měl Líhař nemocnou páteř, otoky nohou a tlak 210 na 115. "Pobyt ve věznici pouze urychluje jeho brzký smrtelný konec," varoval v lékařské zprávě Jan Šich z královéhradecké nemocnice.

Nic z toho nepomohlo a Líhařův spis s obžalobou a razítkem "Tajné" putoval k soudu. Senát vedený Vladimírem Sieglem si s důkazy ani svědky zbytečně nepřidělával práci. Stačilo mu pár výslechů, kupodivu vůbec nepředvolal prokurátorku Brožovou. Její výpověď podle spisu nepadla ani při vyšetřování. "O tom nevím, nikdy mi nic takového nevyprávěla," vrtí hlavou její advokát Vladimír Kovář.

V únoru roku 1958 soudce Siegl vynesl rozsudek. Na první pohled vypadá ještě mírný, Líhař mohl dostat víc než šest let, zatímco Siegl mu vyměřil "jen" dva a půl roku. Ale ze zdůvodnění se nezdá, že by soudce obměkčil Líhařův věk. "Obžalovanému v jeho zaslepenosti nezáleželo na tom, že dr. Brožová hájila zájmy lidu proti Horákové, která zaprodala svůj národ za zájmy kapitalistů, které jako reakcionářka hájila," prohlásil soudce Siegl.

A navrch připomněl, jak si mohl Líhař pěkně žít, kdyby nebyl "typickým představitelem maloburžoazie, který se nedokázal vymanit z bludných představ." S důchodem a soukromými hodinami hudby dal totiž měsíčně dohromady přes dva tisíce, na tehdejší dobu slušné peníze.

Rozsudek jako přiměřený později při odvolání potvrdili i nejvyšší soudci. Líhař měl ale přece jen aspoň malé štěstí: začátkem roku 1958 ho zastihla prezidentská amnestie, a soud mu tak zkrátil trest o půl roku. Líhař vyšel na svobodu následujícího roku, přesně po 875 dnech ve vazebních a pak i vězeňských celách. Až v roce 1991 začal nový, už svobodný proces, který Líhaře rehabilitoval.

 
Zdroj: Nezapomente.ihned.cz