Básník, publicista a výtvarný kritik, známý též pod přezdívkou „Magor“, byl uměleckým vedoucím legendární kapely Plastic People of the Universe. Zásluhy má i na éře samizdatového časopisu Vokno, který vycházel od roku 1979 do roku 1997. Jeho protirežimní aktivity ho pětkrát přivedly do vězení, kde celkem strávil 8 let.


Magorův život

Jirous se narodil v rodině berního úředníka a učitelky v Humpolci, kde také složil maturitní zkoušku na SVVŠ (Střední všeobecně vzdělávací škola dr. A. Hrdličky v Humpolci). Původně chtěl studovat FAMU, ale jeho bratranec a redaktor časopisu Výtvarná práce Jiří Padrt ho nasměroval na kunsthistorii. V roce 1962 složil přijímací zkoušky na obor dějiny umění na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Podle tehdejších pravidel musel před vysokoškolským studiem rok manuálně pracovat, v Jirousově případě jako stavební dělník a topič. Řádně studoval teprve v letech 1963 až 1968. Tématem jeho diplomové práce byla vizuální poezie v díle básníka Jiřího Koláře a Henriho Michauxe.

Na konci 60. let byl uměleckým vedoucím skupiny s názvem Křižovnická škola čistého humoru bez vtipu, která vznikla v hospodě u Křížovníků na Starém Městě, kde mimo jiné působili Karel Nepraš a Eugen Brikcius, který je autorem přízviska Magor. Stal se přítelem filozofa a básníka Egona Bondyho.

Své první básně publikoval Jirous časopisecky, například v Sešitech nebo Mladé tvorbě. Už roku 1967 se sblížil s undergroundovou skupinou The Primitives Group, později od roku 1969 byl uměleckým vedoucím a manažerem Plastic People of the Universe.

Pro jeho postoje k totalitnímu režimu mu nebylo umožněno profesionálně se věnovat literatuře. Musel tedy střídat zaměstnání jako noční hlídač, zahradník, případně byl bez zaměstnání, za což mohl být kdokoliv souzen za příživnictví.


Zpráva o českém undergroundu a festivaly druhé kultury

Klíčovou se stala jeho Zpráva o třetím českém hudebním obrození z roku 1975, která vyšla i v exilu, a lze ji považovat i za programové prohlášení nepolitického volného uskupení českého undergroundu, jehož program lze shrnout takto:

Radikální odmítání jakéhokoliv nátlaku;
zřeknutí se závazného uměleckého programu;
zdůrazňování autentičnosti v životě a v umělecké tvorbě;
vymezení vůči totalitním strukturám. 

„Cílem undergroundu u nás je vytvoření druhé kultury. Kultury, která bude nezávislá na oficiálních komunikačních kanálech a společenském ocenění a hierarchii hodnot, jak jimi vládne establishment. Kultury, která nemůže mít za cíl destrukci establishmentu, protože by se mu tím sama vehnala do náruče.“ 
- JIROUS, Ivan. Zpráva o třetím českém hudebním obrození in Magorův zápisník. Praha: Torst, 1997.

Také sestavil antologii undergroundové poezie nazvanou Egon Bondy k 45. narozeninám Invalidní sourozenci a uspořádal několik pololegálních festivalů nezávislé kultury: 

v roce 1974 v Postupicích I. festival druhé kultury v ČSSR
v roce 1976 v Bojanovicích II. festival druhé kultury, který se konal jako opožděná oslava Jirousovy svatby. 
Po dalším věznění se v roce 1977 na Hrádečku u Trutnova (u Václava Havla) pouze zúčastnil III. hudebního festivalu druhé kultury.


Protirežimní činnost a následné Jirousovo věznění

Za svou organizátorskou a uměleckou činnost, kterou provozoval navzdory cenzuře společenského života, byl pětkrát trestán soudem k odnětí svobody, často podle vykonstruovaného paragrafu 202 – výtržnictví Odseděl si celkem 8,5 roku nepodmíněně, z toho čtyři v III. (nejpřísnější) nápravně výchovné skupině Valdického vězení.

Poprvé byl ve vězení v letech 1973 – 1974 za vyprovokování verbálního incidentu v hostinci U Plavců s majorem StB ve výslužbě, kde byl odsouzený společně s Brikciusem, Daníčkem a Kořánem. Po zpěvu písně „Zahnat Rusy-vrahy do pekel kam patří“ a verbální výměně slov mezi majorem a skupinou Křížovnické školy, snědl Jirous střed výtisku Rudého práva, prostrčil jím hlavu a prohlásil „Dnes jsem snědl Rudé právo, takhle jednou sežereme Bolševiky“.

Další věznění Jirous podstoupil v létech 1976 – 1977 za hudební činnost s Plastic people of the Universe spolu s hudebníkem a knězem Svatoplukem Karáskem, Pavlem Zajíčkem z hudební skupiny DG 307 a Vratislavem Brabencem z „Plastiků“. Celý soudní proces byl režimem silně medializován jako odstrašující případ buřičů a chuligánů. Byl o nich Československou televizí natočen tendenční dokumentární film Atentát na kulturu a díl z TV seriálu Major Zeman - část s názvem Mimikry, kde jsou líčeni jako narkomani a teroristé. Tento proces poprvé spojuje původně apolitický underground s disentem, který vyúsťuje v založení Charty 77.

Po návratu z vězení Jirous podepsal Chartu 77. Další koncerty se konaly již jen jako soukromé akce, veřejné vystupování jeho kapely bylo zakázáno. Měsíc po návratu byl opět zatčen za proslov na výstavě Jiřího Laciny, ve kterém mluvil o nepřekonatelném rozdílu mezi oficiální a neoficiální kulturou a byl vězněn v letech 1977 - 1978.

Roku 1979 se podílel na založení samizdatové edice Vokno, píše prózu dodnes nedokončenou, Pravdivý příběh Plastic People. Stává se také členem Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS).

Čtvrté Magorovo odnětí svobody bylo za zhotovování, vydávání a rozšiřování časopisu Vokno. Uvězněn byl společně s Františkem „Čuňasem“ Stárkem a Michal Hýbkem, Milanem Fričem a Jaroslavem Chnápkem. Proces probíhal v květnu 1982 za přísných bezpečnostních opatření a přítomnosti vybraných účastníků loajálních k totalitnímu režimu. Rozsudek podle požadavků třídní justice byl vynesen mimo jiné na základě znaleckého posudku PhDr. DrSc. Vítězslava Rzounka; články Vokna byly v rozsudku označeny jako protispolečenské s hrubě neslušnou tématikou a odsouzení tak činili ze zjevné neúcty ke společnosti.

Jirous byl vězněn také v letech 1981 – 1985 formálně za výtržnictví a podle Amnesty International a VONS nepodložené nelegální držení drog (údajné nalezení marihuany při domovní prohlídce). V roce 1984 byl Amnesty International vyhlášen vězněm měsíce. V letech 1985 – 1987 měl nařízen ochranný dohled (součást posledního rozsudku); denně se musel v určenou hodinu hlásit na služebně Veřejné bezpečnosti v Telči.

Páté věznění bylo za ručitelství pravosti podpisů petice „Tak dost“, která byla organizována jako protest za smrt disidenta Pavla Wonky a vražd totalitního režimu v 50. letech. Formálně byl souzen za „útok na státní orgán a orgán společenské organizace“ spolu s Tichým a vězněn v létech 1988 – 1989. Až 25. listopadu 1989 mu prezident republiky zbytek trestu prominul.


Po roce 1989

Po roce 1989 se stal Jirous členem českého PEN klubu. Spolu s Jiřím Pencem napsal protest ministru vnitra proti zásahu na CzechTek 2004. Dnes žije střídavě v Praze a v bývalé zemědělské usedlosti na Vysočině v Prostředním Vydří u Dačic. Zde se také každoročně po revoluci do roku 2005 konal hudební festival Magorovo Vydří. Od roku 2006, kdy byl jeho průběh znemožněn vyhláškou města Dačice, je akce pořádána na Skalákově mlýnu v Meziříčku u Želetavy.

Ivan Martin Jirous je držitelem literární ceny Jaroslava Seiferta za celoživotní básnické dílo a ceny Toma Stopparda za dílo Magorovy labutí písně.


Dílo

Typické pro Jirousovy básně je střídání zdánlivě se vylučujících prvků katolické religiozity se stylizací autora do villonovského hrdiny-vyděděnce. Dalším typickým znakem jeho děl je útržkovitá větná skladba a estetizace vulgarismů.

Básnické sbírky
Magorův ranní zpěv, samizdat 1975 - souborné vydání jeho prvních básní
Magorova krabička, samizdat 1979
Mládí nevykouřené, samizdat 1975, 1979 a 1980 - ve všech třech prvních sbírkách je patrná inspirace poezií Egona Bondyho
Magorovo borágo, samizdat 1981
Magorova mystická růže, samizdat 1981
Magorovy labutí písně, samizdat 1985, Londýn 1989 - vrchol Jirousovy básnické tvorby; autentické zážitky - vznikala ve valdickém věznění a byla z něj propašována do exilu, psaná často ironizující epigramatickou formou; Protože ve vězení nemohl psát, musel si celou sbírku zapamatovat. Za ni také obdržel cenu Toma Stopparda
Ochranný dohled, samizdat 1985 - tematicky navazuje na Magorovy labutí písně
Magorovi ptáci, 1987
Magorova summa, 1998 - chronologicky uspořádaný soubor téměř všech Magorových textů z let 1975-1997, obsahuje celkem třináct básnických sbírek, z nichž dvě jsou publikovány vůbec poprvé. Obdržel z ani také literární cenu Kniha roku 1998 v anketě Lidových novin.
Magorova vanitas, 1999
Ubíječ labutí, 2001
Rattus norvegicus, 2004
Okuje, 2008

Pro děti
Magor dětem, (1982-1986) samizdat 1986 - básně a pohádky psané v dopisech z vězení svým dcerám

Další knihy
Magorův zápisník, 1999, kompilace kulturních textů a esejů z období 1965-1990.
Magorovy dopisy, 2006, dopisy z let 1973-1985, které psal svým ženám Věře a Julianě z českých věznic. Za tuto knihu obdržel její autor Cenu Jaroslava Seiferta - „Cenu za celoživotní básnické dílo a vězeňskou korespondenci“, a také literární cenu Kniha roku 2006 v anketě Lidových novin.
Humpolecký Magor. 2007, sborník vzpomínek jeho spolužáků a učitelů ze středoškolských let Jirousových v Humpolci, které jsou doplněny jeho dosud nepublikovanými texty.

Zdroj: Cs.wikipedia.org