<< zpět na kategorii "Současná média o komunistické době"

Umělohmotné lžičky, kempové soupravy, trabanty, socialistická sámoška i dílna rudých pracovních úderek. To je jen zlomek zřejmě největší expozice reálného socialismu na světě v Radebeulu u Drážďan. Čtyři patra sklobetonového paneláku vám rychle připomenou, že to není tak dávno, kdy jsme takhle žili.


Smích s nádechem hořkosti

Město Radebeul, které leží zhruba 40 km od Ústí nad Labem, se pyšní dvěma turistickými taháky: Muzeem Karla Maye a Muzeem socialismu, celý název zní "DDR Museum Zeitreise, Erlebnisgastronomie und Ostalgie".

Otázka z českého filmu Pelíšky - "Kde udělali soudruzi z NDR chybu?" - nebo nějaká obdobná musí napadnout při návštěvě tohoto jedinečného muzea asi každého. Návštěvníci, drtivou většinou Němci, se zde smějí, ale je to smích s nádechem studu. V tomhle žili a mnozí ještě se všemi těmi předměty zdaleka neskoncovali.

Dvoutakty, kempy na Baltu a suvenýry

Už u kasy se vám rozšíří zorničky. Skřítek Sandmännchen, endeerácký večerníček, malé lahvičky s miniantiperlemi, oblíbenými náhražkami kdysi nedostupných bonbonů Tic Tac. A samozřejmě plno symbolů NDR na hrncích, skleničkách, tričkách. Portréty Ericha Honeckera, který tu vládl s pomocí tajné policie a armády tvrdou rukou. A umělohmotné lžičky.

Ze světa nepatrností ale pojďme rovnou do světa motorů. "Trabi" ve všech verzích a úpravách, kdo byl movitější a měl styky, ten frčel wartburgem. Nechybějí škodovky a moskviče ani dvoukolá chlouba - mopedy a motorky.

Protože Němci rádi vedli spolkový život, uvidíte i jakási diorámata - kempování na Baltu, stany, přívěsy, propanbutanové vařiče, slunečníky, veškeré vybavení. Kdo zažil soudruhy třeba na Rujaně nebo i u nás na Slapech, ví, o čem je řeč.

Do práce, levá, pravá!

Každé patro je věnováno něčemu jinému - první práci. Spojovací schodiště je oblepeno různými tiskovinami, do toho zní partajní projevy, rozhlasová hlášení, zvuková dobová atmosféra je tlumená, ale zřetelná.

Na obrazovkách monitorů běží záběry z výstavby socialismu - od konce války přes rozdělení Německa na dva státy a od roku 1949 život v tom lepším, socialistickém. Průvody na Prvního máje, partajníci v kravíně, na stavbách, za řečnickými pulty. Učebny, sekretariáty, různé pracovny - všude hesla, fráze, výkřiky.

Následují místnosti s různými dílnami, kutilskými pracovišti, ale také normálně zařízené domácnosti.

Takoví jsme byli

V dalším patře najdete bytové interiéry. Ložnice. Sektorově zařízené obýváky, jednotné kuchyňské linky. Jednu velkou místnost zabírají dětské kočárky, hluboké i sporťáky, v těch si odjezdily dětství statisíce dětí i u nás. K tomu předměty ke sportu a na dovolenou, od badmintonových raket po kempové zařízení.


Asi nejvíc mě zaujaly hračky, mnohé pamatuji, a dílna domácí krejčové. V dobách naprosté konfekčnosti a nadprodukce je tu spousta střihů a různě šitých výrobků a dámské spodní prádlo z uměliny. Jedna mladá dívka tu dostala po salvě smíchu záchvat nekontrolovatelné škytavky. Tohle na sebe? Nikdy!

Něco bylo i špičkové

Ale když jsem se s jedním párem ve středních letech dal do řeči, nejprve tvrdili, že jejich rodiče mnohé z toho ještě vlastní. Pak přiznali, že nejen rodiče, ale i oni. Že to pro ně není úplná "ostalgie", jak se tu říká vzpomínání na "staré časy", ale tvrdá realita.

Nakonec tu uvidíte i zdejší "tuzexové" zboží, na které dosáhl jen ten, kdo měl valuty nebo styky. Jsou tu ale i výrobky, které byly ve své době na špičce, například elektronika a optika.

Že je tu i úřadovna policie a mnoho režimních uniforem, není překvapením. Práce musela být radostí, vše muselo být prvotřídní. I naprogramovaný život. Ale někde přece jen soudruzi z NDR udělali chybu.

Každopádně počítejte s tím, že výstava vás pohltí tak, že zapomenete na čas. Já jsem měl nakonec co dělat, abych v Drážďanech stihl spoj na Prahu.

Zdroj: Cestovani.idnes.cz