Jedním ze společných znaků států socialistického bloku byla vysoká sňatečnost v nízkém věku. Do roku 1990 se 3,7% žen nikdy neprovdala a 5,4 % mužů se nikdy neoženilo.

Z dnešního pohledu se jedná o extrémní jev. Na mladé páry byl vyvíjen tlak, aby „se vzaly“, ze strany rodiny i společnosti. Na druhou stranu rozvod se stal obecně přijímaným řešením manželských neshod. Rozvedená žena měla překvapivě vyšší status než žena, která se nikdy nevdala. O statutu svobodné matky ani nemluvě. Ženy tak často vstupovaly do prvního  manželství bez větších partnerských zkušeností, bez ambicí a s přesvědčením, že pokud by vztah nefungoval, jednoduše se rozvedou.























Vysvětlení se nabízí několik. Jedním z důvodů jistě bylo poválečné snížení minimálního věku pro vstup do manželství na 18 let. Zároveň relativně malé procento mladých lidí studovalo na vysokých školách, povinná vojenská služba, špatná dostupnost antikoncepce a z ní plynoucí vysoký podíl neplánovaných těhotenství.

V souvislosti se sedmdesátými lety bývá zmiňován také trend uzavírání se do rodiny. Řada společenských aktivit byla tehdejším režimem omezována či znemožněna a možnosti seberealizace byly značně limitované. S „baby boomem“ této době bývá spojována také Husákova propopulační politika – výhodné novomanželské půjčky, nové bydlení a přídavky na děti.

Rozvodem k dalšímu manželství

Manželství uzavíraná bez větších životních zkušeností, nezřídka pod tlakem těhotenství nevěsty, se často rozpadala již v prvních pěti letech. V neposlední řadě i proto, že nároky manželů vzrůstaly zejména v oblasti manželské interakce. Výzkumy uskutečněné koncem šedesátých let prokázaly, že manželství negativně neovlivňují tolik vlivy vnější (např. nepříznivá ekonomická situace rodiny) jako vlivy vnitřní, zejména nedostatek porozumění ve sféře citové či sexuální.

V podávání návrhů na rozvod výrazně vystupují do popředí ženy, už v šedesátých letech byla více než polovina manželství rozvedena na jejich žádost. Při prvním rozvodu manželům často nebylo ani 30 let. Rozvedení většinou uzavírala manželství další.

Soužití nesezdaného páru bylo společností tolerováno spíše u lidí, kteří se rozvedli nebo ovdověli. Na rodiny, kde rodiče nebyli manželé, se společnost dívala skrz prsty. Tuto společenskou náladu podpořily i ekonomické důvody. Zatímco mladí sňatkem získávali podporu státu, lidé s manželskou zkušeností nic takového nečekalo, naopak mohli přijít např. o vdovský důchod.

Revoluce 1989 - převrat politický i společenský

Vysoká úroveň sňatečnosti se udržela až do roku 1989. Ze statistických dat vyplývá, že v roce 1990 se počty uzavíraných sňatků dokonce o něco zvýšily (bankovní domy oznámily poskytování nízko-úrokových novomanželských půjček do konce roku). Poté následovalo období postupného poklesu uzavíraných sňatků. Přibližně deset let po sametové revoluci se jejich počet na tisíc obyvatel vyrovnal se zeměmi západní Evropy, které čelily poklesu sňatečnosti v sedmdesátých a osmdesátých letech.

Politický převrat znamenal otevření hranic, široké možnosti seberealizace, nastolení nové ekonomické a sociální situace, ale i výrazné snížení sociální podpory novomanželů. Změnilo se i smýšlení veřejnosti o užívání antikoncepce, o nesezdaných párech, nemluvě o tzv. singles. To vše vedlo ke snižování sňatečnosti.

Současnost a budoucnost tradiční rodiny a manželství se jeví nejistá, proto je možné sekat se i s názory, které pozitivně hodnotí socialistický model rodiny a odmítají současné, otevřené možnosti partnerského soužití. Je potřeba si uvědomit, že v daném kontextu žijeme v mezní době.

Tradiční středoevropský patriarchální model rodiny se rozpadl a dnešní formy je potřeba vnímat jako přechodné, bez jasného definování rolí. Přičemž však do hry stále ještě vstupují tradiční archetypy role muže a ženy, takže dochází ke zmatkům způsobeným rozdíly mezi realitou a tradičním očekáváním.