Už deset let hrají Plastic People bez Milana Hlavsy. Hudebník, kterému všichni říkali Mejla, hrál ve stodolách i v Bílém domě. Je tomu právě 10 let, kdy podlehl rakovině.

Nikdy nehrál hudbu, která by chtěla oslovovat široké masy - v důsledku však měla větší dopad než tvorba daleko slavnějších hudebníků. Nikdy neměl politické ambice, přesto jeho skladby pomohly změnit režim. Vždy se vyhýbal oficialitám, ale nakonec vystoupil na Pražském hradě i v Bílém domě. Ani po více než třiceti letech na scéně neztrácel inspiraci či kontakt s vývojem rocku.

Skladatel, baskytarista a zpěvák, vůdčí osobnost skupiny The Plastic People Of The Universe Milan Hlavsa zemřel dva měsíce před svými padesátinami, 5. ledna před deseti lety.

Na podzim 1968 založil Milan Hlavsa skupinu, jež by nejspíše byla za normálních okolností předurčena k jasnému úspěchu. Několik měsíců po svém vzniku se The Plastic People Of The Universe stali senzací pražských pódií, svou nespoutanou a osobitou hudbou oslovili drsné rockery i nekonformní intelektuály. Silou svého spontánního talentu se rychle dopracovali k profesionálnímu statutu. Tato etapa však neměla dlouhého trvání.

Už v létě 1970 byl Milan Hlavsa muzikantem bez agentury, bez nástroje, bez možnosti živit se hudbou. Plastic People to však nevzdali, na aparaturu si šli vydělávat na lesní brigádu, byli ochotni hrát i v nejzapadlejších místech a publikum je všude věrně následovalo. Ve stejné době mnozí čeští rockeři procházeli potupnou procedurou stříhání vlasů a rekvalifikačních přehrávek, často rezignovali na hudbu, pro niž je posluchači měli rádi.

Odsouzeni k undergroundu

Hlavsu si však nelze představit mezi oportunními muzikanty, trpně přistupujícími na všechny kompromisy. Ostatně ani nebyl člověkem, kterého by se normalizační garnitura snažila přetáhnout na svou stranu. Byl na to až příliš autentický, nezařaditelný, svérázný. Nemohl by být námezdním hudebníkem, popové hvězdy ho k sobě nelákaly a jemu byl svět komerční hudby vždy protivný.

Sestup Plastic People do podzemí byl v průběhu první poloviny sedmdesátých let postupný, ale nevyhnutelný. Nedělali přitom nic víc, než že dál hráli hudbu, kterou měli rádi. Do konce roku 1973 koncertovali veřejně, i když zřídka - na nenápadných místech a za vzrůstajícího zájmu policie.

Později to šlo už pouze na utajovaných soukromých akcích. Pohybovat se v okruhu Plastic People znamenalo jistotu brzkých či pozdějších potíží, avšak zároveň obrovskou vzpruhu. Pod přímým vlivem Plastiků začaly vznikat nové kapely, které si už o svých společenských perspektivách nedělaly nejmenší iluze.

Videa Plastiků prohlížejte ZDE

Výrazné Hlavsovy skladatelské schopnosti byly základem úspěchu Plastiků. Skupina by ovšem nemohla působit tak přesvědčivě, kdyby v ní nebyly další výrazné osobnosti - především klávesista Josef Janíček, houslista Jiří Kabeš a saxofonista Vratislav Brabenec.

Zásadní byl přínos Ivana Jirouse, manažera a uměleckého vedoucího, jenž podporoval nekonformnost Plastiků a přicházel s mnoha intelektuálními impulsy.

Po vystoupení na oslavě Jirousovy svatby v únoru 1976 byli členové skupiny a další aktivisté undergroundu uvězněni. Milana Hlavsu sice nakonec pustili bez rozsudku, ve vazbě ovšem strávil pět měsíců a několik jeho přátel a spoluhráčů nepodmíněným trestům neušlo. Brutální postup policejního režimu vzbudil vlnu protestů a zásadně přispěl ke vzniku Charty 77. Cesta Plastic People do podzemí tím byla dokončena. Od té doby se jim podařilo uskutečnit pouhých pět soukromých vystoupení a jejich příprava většinou připomínala partyzánské akce.

Tvorba skupiny od roku 1977 byla velice silná a vyrovnaná (k nejpůsobivějším nahrávkám patří Pašijové hry velikonoční, Co znamená vésti koně, Hovězí porážka). Některé skladby směřovaly od rockové dynamičnosti k tíživě vážné atmosféře, často prodchnuté religiózními motivy. Tajné koncerty vyvolávaly velké estébácké mobilizace, a když roku 1981 za záhadných okolností vyhořel dům v Kerharticích, kde Plastici krátce předtím hráli, skupina od dalších koncertních plánů upustila a již jen pořizovala nahrávky.

Dlouhá pauza Plastiků

V roce 1988 se Plastic People rozešli: Milan Hlavsa, Josef Janíček a Jiří Kabeš zformovali novou skupinu Půlnoc, s níž mohli veřejně koncertovat. Existence Půlnoci některé příznivce Plastic People dost podráždila, opuštění legendárního jména brali jako nepřijatelný kompromis. Na podstatě Hlavsovy hudby se však nic nezměnilo.

Plastici zavzpomínají na "Mejlu". Na koncertu zazní i Ginsberg - čtěte ZDE

Půlnoc absolvovala dvě turné po USA a v Americe také natočila desku City Of Hysteria. Ze slibně nakročené mezinárodní kariéry však nakonec mnoho nebylo - po personálních změnách v kapele ztratil americký vydavatel zájem. V roce 1993 Půlnoc skončila, Hlavsa se poprvé odtrhl od Kabeše a Janíčka, s nimiž nepřetržitě sdílel zkušebny a pódia skoro čtvrt století. Novou skupinu Fiction dal dohromady s mladšími muzikanty.

A tak se spojil Hlavsův nezaměnitelný styl s novými hudebními technologiemi a aktuálními hudebními trendy. Byl to docela riskantní krok, vydával se tím napospas nebezpečí ztráty starších příznivců a nejisté vyhlídce získání nových. Jenže Hlavsa opravdu nebyl člověk, který by chtěl žít z vlastní legendy, a právě tím si získával i dorůstající generace posluchačů.

Návrat legendy

Největší ohlas však vzbudil návrat Plastic People. Nejslavnější sestava skupiny v lednu 1997 vystoupila ve Španělském sále Pražského hradu na večeru k dvacátému výročí Charty 77.

Na podzim se Plastic People vydali na turné; na koncerty chodily zvolna šedivějící undergroundové máničky i zcela mladé publikum, okouzlené vitalitou kapely.

Plastici koncertovali rovněž ve Spojených státech, měli spoustu plánů. Avšak nové skladby bohužel skupina natočila až po Hlavsově smrti. Plastic People vystupují dál, postupně vytvářejí nový repertoár, ale Hlavsova tvorba má na jejich koncertech stále zásadní místo.

Přestože Plastic People prosluli také dlouhými kompozicemi, dokonce se někdy blížili komorní hudbě, Hlavsa se vždy znovu vracel k rockovým základům a krátkým, důrazným písničkám. Hypnoticky působící rytmické figury byly jeho poznávacím znamením, nikdy z jeho hudby nemizely.

Hlavsova tvorba vždy vyrůstala z výrazu a prožitku, nikdy nestála a nepadala s interpretačním perfekcionismem. Nahrávky Plastic People často vznikaly za dramatických okolností a občasné falešné tóny proto příliš nevadily - v celkovém pojetí falešnost nikdy nebyla.



Zdroj: iHNed.cz