Po listopadu 1989 klesla v Československu životní úroveň o třetinu. Teď jsme na tom o polovinu lépe než za socialismu.


Uklízečka na Základní škole v Tachově v roce 1987 brala 1080 korun československých (Kčs) měsíčně. Zdravotní sestra na tamním OÚNZ si přišla na 1300 Kčs, úřednice na ONV Tachov nosila domů 2110 Kčs. Zemědělský inženýr zaměstnaný ve státním podniku ve zmiňovaném příhraničním okrese dostával 2380 Kčs, šéf jeho podniku pak 5700 Kčs.

Místním "boháčem" se při studování dochovalého "výkazu příjmů rodičů pro účely dětských pionýrských táborů" s odstupem času jeví horník z uranových dolů na Tachovsku, který měsíčně potěšil rodinu příjmem 12 600 Kčs.

Dělník, to zní hrdě!

Statistici měli spočítáno, že v roce 1989 bral průměrný zaměstnanec 3170 korun hrubého. Většina lidí stejně jako dnes na průměr nedosáhla, nůžky mezi těmi hůře a lépe placenými ale byly méně rozevřené.

V dobách pozdního "reálného socialismu" vysokoškolsky vzdělaní pracovníci vydělávali v průměru o polovinu více než lidé pouze se základním vzděláním. Dnes berou více než dvaapůlkrát tolik. Příčina ležela nejen v nedoceněnosti některých odborných profesí, ale i ve vysokém ocenění fyzické práce. Že měli lidé v dolech a hutích výrazně nadprůměrné mzdy, ale nebylo výsledkem komunistické ideologie. V osmdesátých letech to bylo běžné i v západní Evropě.

O české specifikum šlo ale v případě štědrých mezd v zemědělství, které převyšovaly celostátní průměr. Dnes jsou mzdy v zemědělství i přes téměř trojnásobný růst produktivity práce v oboru čtvrtinu pod průměrem. Ten totiž vyhnal vzhůru zejména růst mezd ve službách, kdysi špatně placené finančnictví je dnes nejlukrativnějším oborem.

O statistickém rovnostářství předlistopadové společnosti svědčí i to, že tehdy vedoucí pracovníci brali dvojnásobek platu nekvalifikovaných pomocných dělníků. Dnes si přijdou na čtyřnásobek.

Kdo nekrade, okrádá rodinu

Strom života byl i před listopadem 1989 o poznání zelenější. Statistici totiž nepočítali s tím, že by prodavač mohl dostat "všimné" za to, že nedostatkové zboží vytáhne zpod pultu a že vrchnímu lidé i za šizené pivo dávali spropitné. Přitom ti, kteří se dostávali k nedostatkovému zboží či službě (což mohlo být prakticky cokoliv), si díky bujné šedé ekonomice přišli mimo svůj oficiální příjem na slušné peníze.

Ekonom Martin Fassmann v roce 1988 odhadl, že ve zdravotnictví se ročně na úplatcích protočí 6 až 7 miliard Kčs, což by znamenalo, že zdravotníci měli prakticky bokem jednou tolik, než kolik jim stát vyplatil na mzdách. Průzkumy ze sedmdesátých let pak odhadovaly, že prodavači si šizením zvyšují příjem o 175 procent, vrchní v restauracích pak o 230 procent.

V prvních letech po listopadu 1989 životní úroveň většiny lidí prudce poklesla. Skokové zdražení potravin a služeb nedokázal růst mezd vyrovnat, jen v letech 1991 a 1992 klesl reálný příjem o celou třetinu. Začala se objevovat i nezaměstnanost, která kupní sílu obyvatel dál snižovala. Rychlý růst mezd přinesla až rostoucí produktivita práce.

"Kupní síla domácností se s rokem 1989 vyrovnala až v roce 2001, u zemědělců až v roce 2005," říká Tomáš Kozelský, expert Výzkumného ústavu práce a sociálních věcí. Samotná mzda svou kupní silou dosáhla předlistopadové úrovně v roce 1996.

Dnes je životní úroveň podle kupní síly o padesát procent vyšší než před dvaceti lety, ve srovnání s Německem ale stále zhruba poloviční. A jak jsou na tom lidé na v úvodu článku zmiňovaném Tachovsku? V prvním pololetí hlásili statistici průměrný plat pro Plzeňský kraj ve výši 21 083 korun.

Růst životní úrovně

193 % zaznamenal mezi lety 1989 a 2008 růst životní úrovně ve finančnictví. Tento obor se tak stal v Česku nejlukrativnějším.

Jak si polepšily jednotlivé profese




























Zdroj: ČSÚ, dopočet HN