V rámci projektu Nezapomeňte, který k výročí 20 let od pádu železné opony zrealizovalo Gymnázium Pierra de Coubertina v Táboře, vznikla literární mozaika z prací studentů, kteří na základě rozhovorů s rodinnými příslušníky mapovali projevy nesvobody a komunistického útlaku v letech 1948 – 1989. Zveřejňujeme další příspěvek od Jany Ťoupalíkové.

Cílem přehlídky, která z příspěvků vznikla,  bylo zmapovat zásahy totalitního režimu do každodenní reality a přiblížit svědectví žijících pamětníků (rodičů, prarodičů atd.) studentům, pro něž jsou často tyto nedávné události historií vzdálenou stejně jako třicetiletá válka, historií se značně nejasnými obrysy.

Příběh i kus života mého dědečka

Za minulého režimu byly jen dvě možnosti, jak přežít. Buď  se přizpůsobit zřízení, nebo emigrovat. Já osobně jsem nikdy nenašel odvahu k opuštění republiky. Na střední  škole jsem měl vynikající profesory, kteří mě naučili skutečnému vlastenectví (nikoli vlastenčení). Pořádali jsme každý rok exkurze ve velkých strojírenských závodech a k tomu turistické přechody hor (Jeseníky, Malá Fatra, Vysoké a Nízké Tatry, Beskydy, Krkonoše, Šumava). Zažili jsme společně spoustu krásných chvil a také vášnivých debat o politice a socialistických zřízeních. Věděli jsme samozřejmě i dost o cizině, protože náš nejoblíbenější profesor Suchánek se nebál s námi diskutovat.

V letech 1968 a 1969 byla pro nás uvolněná doba, mohli jsme cestovat za hranice. Byly výměnné pobyty studentů v Anglii i jinde, k nám jezdili studenti na budovatelské brigády. A tak jsme byli motivováni i učením jazyků. Mě osobně bavila angličtina a líbila se mi francouzština, ale byl jsem spíše samouk. Rodiče neměli dost prostředků na to, aby mi platili soukromé hodiny, abych se řeč naučil lépe a mohl ji využít i v budoucnu v zaměstnání, ale na domluvení a dopisování si se studenty mi později mé znalosti stačily. A tak jsem měl i přehled, jak to chodí venku za čárou.


Přes všechny výhody Západu (v ekonomicky lepším světě) jsem si nedovedl představit život bez našich kopců, zelených lesů, bez kamarádů a rodičů. Dodnes nevím, zdali jsem byl zbabělý nebo jsem se bál nízké úrovně cizího jazyka a s tím i možnosti uplatnění se venku (v zahraničí). Poznal jsem dost lidí, kteří odešli na Západ. Někomu se dařilo, jiní měli problémy. Já jsem stále tápal, chtěl jsem cestovat, ale strach, že bych se nemohl vracet, byl silnější.

Potom mě  silně zasáhl odchod mého mladšího bratra do emigrace. Všichni moji kamarádi si mysleli, že jsem to byl já, kdo odešel. Znali moje antikomunistické názory. Ale já jsem byl v té době již ženatý a měl jsem dceru. Moje žena by nikdy neodešla jako emigrant. Nejdříve jsem si myslel, že odchod bratra nebude pro můj život tady nic hrozného, ale moc jsem se mýlil. 

Minulý režim byl dobře propracován. Pokud člověk nechodil na dobrovolné brigády, tzv. akce Z, tak nedostal dítě do školky, nebo vaše ulice neměla kanalizaci, městskou vodu apod. Být hodný bylo samozřejmostí, jinak… A tak jsem kvůli dceři skákal podle představ jiných lidí. Vedl jsem pionýry, účastnil se brigád a proti svému přesvědčení se snažil poslouchat. Ale stejně to nebylo nic platné.


Začalo to přeřazením na méně kvalifikovanou práci a tedy i méně placenou. Nad mým otcem také visel Damoklův meč. Pracoval jako vedoucí pracovník a chtěli ho v jeho letech sesadit. Můj bratr totiž před odchodem prodal rodinnou chalupu a ve své naivitě a nezkušenosti si myslel, že když doma nechá rodičům podíl, tak vše bude v pořádku. Ale mýlil se. Otec všechny peníze musel odevzdat, aby mohl být čistý a zůstat ve funkci. A nový majitel také o chalupu přišel.


Nám začaly problémy v době, kdy se dcera dobře učila a chtěla do jazykové třídy. Zkoušky do jazykové třídy udělala, ale nebyla přijata. O rok později jsme zkoušeli třídu zaměřenou na sport, ale mělo to stejný výsledek. Tak jsme začali pátrat proč a zjistili jsme, že bez pořádné protekce nemáme kvůli bratrovi šanci. Střední školu jsme už nenechali náhodě a povedla se alespoň průmyslová škola.


Musím ale přiznat, že jinak jsem dokázal žít normálně, vychovat děti a hlavně se jim věnovat. V rámci možností jezdit na dovolené ROH, kdy ceny byly tak slušné, že při našich nízkých platech jsem s rodinou sjezdil vlakem tenkrát ČSSR a tak jsem předával svým dětem lásku k vlasti, kterou mi kdysi dal můj profesor. A tak jsem vychoval jednu pionýrku a druhou skautku, protože ta se narodila až v roce 1980. Obě mohou dnes do světa nebo mohou zůstat v jejich rodné vlasti a mají na výběr i jejich děti.

Tento měsíc si připomínáme dvacet let od zhroucení komunistického systému. Musím ale přiznat, že jsem značně rozpolcen. V hodnocení dnešní doby a doby před dvaceti lety. Přes všechny proklamované výhody dneška. Svoboda projevu, svoboda cestování bez hranic, volný převod kapitálu, možnost práce v zahraničí atd. Ano, pokud bych se mohl zařadit mezi zbohatlíky, tak snad až v této době, ale jsem stále dělník a jistota v podnicích a v kvalitních oborech byla i před dvaceti lety prioritou. Jediné, co mohu minulému režimu vyčíst, je ta nesvoboda cestování. Odpustil bych mu i to, že bez protekce se nedalo ani studovat ani získat dobré umístění na trhu práce. Ale je to snad dnes jiné? Jako živnostník vím, o čem mluvím. Po tzv. sametové revoluci jsem si budoucnost představoval daleko lepší a spravedlivější.


S dědečkem hovořila Jana Ťoupalíková.