Úterní oslavy na Albertově a Národní třídě byly fenomenální. Je na místě poděkovat a pogratulovat pár organizátorům z Opony, která akci dala dohromady. Patřím k poslední generaci lidí, kteří si ještě celkem živě pamatují reálný socialismus, před dvaceti lety mi právě končil dvanáctý rok života. Tak asi jako mnoho mých vrstevníků, rodiče mne na podzim roku 89 brávali na Václavák, a táta mi, jako nic moc nechápajícímu klukovi, dojatě opakoval, že se děje něco úžasného a že si to mám vše důkladně zapamatovat.  Byla to můj největší politický událost a zároveň zážitek mého života.

Ten systém musel být šílený. Vzpomínám si, že už jako malé děti ve čtvrté třídě základní školy jsme si z něj dělávali srandu. A to ještě dávno před tím, než se začal sypat. Už tenkrát nám přišlo úsměvné až mírně podezřelé, že vše dobré pochází z SSSR a veškeré zlo ze Západu nebo přímo z USA. Jak muselo být dospělým, když i malé děti viděli skrze velice průhledný systém lží a nesmyslů?    

Všichni předstírali, že pracují a stát předstíral, že lidi platí, jak s oblibou říkával Prof. Mlčoch. Nebyla to plánovaná ekonomika (tu nelze plánovat), byla to hra na plán. Cynismus, tak důležitá vlastnost pro přežití našeho národa, získala dalších několik desetiletí mistrovskou lekci v předstírání.  Po Rakousku-Uhersku, pokusech o nacismus a komunismus jsme se naučili pravdu dávkovat do šepotu v hospodách. Snad i proto se u nás hospody staly sociologickým fenoménem, kde panuje jakási jiná, volnější realita a alkohol je jen zástěrný manévr, na který se dalo svést případné „protistátní preřeky“. Stali jsme se imunními vůči ideologiím, což je dobře, ale zároveň jsme náchylní k profesionálnímu cynismu.

Nemohu si nevzpomenout na příběh o vyjetí děti Izraele z Egypta. Brzy po svém propuštění z otroctví začali na poušti láteřit na nově nabitou „chudou svobodu“ a vyzdvihovat mísy masa, které od Egypťanů dostávali. Na té poušti ani tak nešlo o transformaci země zaslíbené, ale o transformaci jich samotných. Když hovoříme o transformaci my, máme často na mysli ekonomickou transformaci, změnu zákonů a svého okolí. Při trans-formaci, tedy přeměně, změně tvaru ale jde zejména o změnu nás samotných. Na poušti se museli toulat 40 let, jak na tom asi byli v poločase tedy po 20 letech? Komunismus také trval 40 let, po 20 letech jsme měli zrovna rok 1968. Mějme i my se sebou trpělivost, na transformaci Hebrejů tenkrát pracoval sám Hospodin za pomocí různých zázraků a trestů a přesto se to rychleji, vypráví příběh, než za 40 let nestihlo. Máme ovšem výhodu: naše svoboda je už dávno „svoboda bohatá“ a to nesrovnatelně bohatší, než před 20 lety.

Pro nás byla sametová revoluce o svobodě, nikoli o ekonomice, pokud si dobře vzpomínám. Ekonomika byla jakýsi vedlejší produkt naší svobody, nikoli náš hlavní cíl. Žádné ekonomické heslo tenkrát přeci na ulicích neznělo. Za těch dvacet let jsme jako národ zbohatli neskutečně a bohatství dokážeme měřit na halíř přesně. Ale rozumíme svobodě?

Se svobodou, i tou ekonomickou je to složité. Není to trochu i tak, že největší svoboda je dát si uprostřed jednodenního pobytu v Paříži – v polo-ráji gurmánů – večeři u McDonalda, pokud na ni člověk má zrovna chuť? Nechat si diktovat povinností vzácné příležitosti je vlastně také jistá forma nesvobody. Nejedná se tedy, v současné situaci přebytku, o to ještě více maximalizovat svobodu s ještě větším výběrem, to by naše svoboda nebyla nikdy úplná, protože výběr může být vždy větší a větší. Ale naopak být schopen si bez výčitek vybrat, ačkoli je výběr téměř nekonečný. Dám konkrétní příklad. V Tokiu prý existuje ulice, která je plná prodejen hodinek, říkal jeden ambasádní řidič. Často tam prý vozil naše delegace, protože si chtěly vybrat hodinky. Výběr byl prý ale tak veliký, že si většinou nikdo nic nekoupil, protože se nedokázali rozhodnout. Příliš málo je špatně a příliš mnoho také, oboje nedokážeme zvládat. V prvním případě nás omezuje něco vnějšího (nedostatek) a v tom druhém se musíme omezovat sami.



Autor: Tomáš Sedláček, nezkrácená verze článku pro HN