Revoluční vlny, která podlomila východní blok a v roce 1989 postupně smetávala všechny komunistické vlády v Evropě, se dočkali nejpozději občané Lidově demokratické republiky Rumunska. Ze všech pádů bolševických režimů byl ten rumunský nejkrvavější, což dokládá samotný osud hlavního symbolu diktátorské moci – Nicolaa Ceaušesca.

Přitom v době jeho největší slávy se Rumunsko vůči Sovětskému svazu pyšnilo výsadním postavením vzdorovité země a její vůdce si dovolil otevřeně kritizovat invazi do Československa v roce 1968. Za tento postoj byl i západními zeměmi pokládán za mezinárodního hrdinu. Ceausescu neustále prosazoval právo každé komunistické země na volbu své vlastní cesty – ta rumunská však vedla ke katastrofálnímu stavu ekonomiky, krvavým pouličním bojům a především rozpačitému výsledku revoluce, jejíž cíl zbavit se komunistických elit nesplnil bezvýhradně svůj účel.

Ceaušescu, spasitel národa

Žádná socialistická země s výjimkou Albánie neměla v roce 1989 horší podmínky pro start demokracie než právě Rumunsko. Pověst státu v čele s nejhorším evropským diktátorem Rumunsku zpětně přisoudil právě Ceaušescu kvůli megalomanské vládě v 70. a 80. letech. Přitom do čela strany byl v roce 1965 vybrán s příslibem velkého reformátora, který se dokáže vzepřít povelům z Moskvy.

Propaganda šířila pověst Ceaušesca jakožto "spasitele" Rumunska. S jeho jménem se spojovaly výrazy jako "dunaj myšlenek, všemocný bůh, karpatský génius nebo titán titánů". Prezidentem se dosavadní šéf strany stal v roce 1974, začal však posléze naplňovat pověst vládce s neomezenou mocí. Kvůli výstavbě luxusní obytné čtvrti s obrovským Palácem republiky byla zbourána značná část Bukurešti. Třetí největší budova na světě stála na 700 miliard lei.

Stát díky rozvinutému zemědělství i klíčové těžbě ropy a zemního plynu v 60. a 70. letech ekonomicky prosperoval. Zásoby cenných surovin však postupně docházely a v 80. letech nemohly pokrýt nákladné výdaje, Rumunsku navíc neustále narůstal dluh za zboží dovážené ze západu. Ceaušescovo velikášství tak dovedlo zemi k hospodářskému kolapsu. Zahraniční dluhy měli Rumuni zaplatit drastickým poklesem životní úrovně a zastavením dovozu i vývozu potravin.

Ceaušescu své občany paradoxně označil za nejlépe krmený národ na světě. Rumunsko se stalo zemí dvou podob – na jedné straně luxusní bulváry a paláce na prezidentovu počest, na druhé straně výpadky proudu i vytápění nebo přeplněné sirotčince. Novorozenecká úmrtnost byla tak vysoká, že se děti zapisovaly do matrik až poté, co přežily šestinedělí. Měla se tak ušetřit přebytečná administrativa.

Až do poloviny roku 1989 se zdálo, že jakýkoliv lidový odpor vláda dokáže ustát spolu se Securitate, největší ze všech tajných policií zemí východního bloku, která měla na půl milionu členů či spolupracovníků. Rumunský diktátor zůstal po listopadových převratech v Československu, NDR i jiných zemích izolován. U sovětských reformátorů již dávno ztratil důvěru a podpory se nedočkal ani od kdysi přívětivého Západu.

Rumunské povstání

Rumunská revoluce ve své podstatě začala 15. prosince 1989, když měl být maďarský kněz Lászlo Tökés násilně evakuován ze své fary v Temešváru na rumunský venkov. Lidé z jeho evangelického sboru se postavili proti tomuto kroku a kolem fary vytvořili živý řetěz. Jednalo se o vůbec první náznak kolektivního odporu proti moci. Policie a vojsko druhý den odpověděli demonstrujícím brutálním zákrokem.

Během dvou dní se Temešvár stal "bojištěm". Armáda i tajná policie Securitate použila proti demonstrantům slzný plyn, z města se ozývala střelba a v ulicích se objevily tanky a obrněné transportéry. 18. prosince 1989 byl v Temešváru vyhlášen výjimečný stav, nepokoje se rozšířily do dalších měst.

Když se rumunský prezident Nicolae Ceaušescu vrátil ze své zahraniční cesty do Íránu, svolal na 21. prosince 1989 na Palácové náměstí v Bukurešti masové shromáždění, které mělo odsoudit "vandalství" v Temešváru. Ceaušescu tehdy vystoupil s projevem na balkonu budovy tehdejší Rumunské komunistické strany, promluvil k lidu a očekával podporu. Namísto ní se v určitém momentu najednou dav se obrátil proti němu, a protože to přenášela televize, protesty, které byly do té doby jenom v Temešváru, se přenesly do celého Rumunska. Při dalším pokusu promluvit k lidu byl kvůli rozvášněnému davu přinucen spolu s manželkou uletět ze střechy paláce vrtulníkem. "Ceaušescovy v podstatě vynesli na střechu jejich osobní strážci. Zdálo se, že každou chvíli omdlí. Byli bílí hrůzou. Ve chvíli, kdy jsem je vtáhnul do vrtulníku, vběhli na terasu demonstranti," popisuje jejich tehdejší pilot.

Povstání v Rumunsku bylo charakteristické všeobecným zmatkem generovaným častými srážkami mezi vnitřně rozštěpenou armádou a povstalci. O těchto událostech se v prvních dnech západní svět dozvídal zprostředkovaně, např. přes Maďarsko a Jugoslávii, takže prvotní informace byly s výjimkou rozhlasových zpráv (Svobodná Evropa, Hlas Ameriky) poněkud nejisté.

Tento fakt ihned v počátku zavdával příčiny k divokým zvěstem o tisícovkách mrtvých a umučených, které byly údajně výsledkem činnosti příslušníků tajné policie Securitate, která se ze všech sil snažila potlačit revoluci. Během těchto dní (21.–25. prosince) se po celém Rumunsku rozšiřovaly zvěsti o 60 tisících mrtvých v boji za svržení Ceausesca. Jednoznačným symbolem těchto událostí se staly televizní záběry masového hrobu z města Timisoara, které měly být důkazem likvidačních akcí státních ozbrojených složek, a to již ze sedmnáctého prosince 1989.

Fronta národní spásy nastupuje

Prezident Nicolae Ceaušescu s manželkou Elenou uprchli vrtulníkem z Bukurešti, ale oba byli 25. prosince dopadeni a postaveni před urychlený soud. Právě tento moment vrhl na rumunskou revoluci první temný stín. Místo důstojného tribunálu byli Ceaušescovi během několika hodin popraveni na vojenské základně daleko od Bukurešti. V rumunských městech se přesto dál umíralo. Na stranu povstalců se sice téměř okamžitě postavila armáda, která se krvavě vypořádala se složkami Securitate. Rumuni na sklonku revolučního roku získali svobodu za cenu zhruba tisíce obětí a údivu nad tvrdým zúčtováním.

Kontrolu nad vládou v zemi poté získala tzv. Fronta národní spásy, jejíž jádro tvořili umírnění komunisté. V jejím čele stanul Ion Iliescu, který slíbil zemi vyřešení ekonomických a sociálních problémů. Fronta se odmítla přímo vypořádat se zbytky komunistických představitelů, což umožnilo, aby poměrně snadno vplynuly do porevoluční reality.

Tolerování bývalých kádrů se nelíbilo radikálnímu křídlu opozice. Pár měsíců po převratu se do ulic opět vydali nespokojení lidé. Iliescův umírněný program však nakonec triumfoval. V květnu 1990 Fronta drtivě vyhrála prezidentské volby s pozoruhodným výsledkem 87 procent.