Historie transplantací srdce v bývalém Československu se začala psát již 9. července 1968. Chirurgická zákrok vedený profesorem Karolem Šiškou ale nevyšel. Padesátiletá Šarlota Horváthová měla těžce postižené ledviny, plíce i játra. Srdce asi čtyřicetiletého muže, které jí voperovali, sice začalo pracovat, ale vydrželo jen asi pět hodin.

Ačkoli první náhradu srdce provedl tehdy už o osm měsíců dříve v Kapském Městě profesor Christian Barnard, pionýrská bratislavská transplantace byla považována za přelom tehdejší lékařské vědy.

Počátek éry transplantací srdce

Lékaři Institutu klinické a experimentální medicíny se na transplantace srdce připravovali od konce 70. let, mimo jiné ve světovém transplantačním centru Stanfordovy univerzity.

K zahájení a rozvoji programů transplantací vůbec tehdy zásadně přispěl přední odborník, přednosta Centra výzkumu transplantací orgánů a v letech 1983 až 1990 ředitel Institutu klinické a experimentální medicíny Vladimír Kočandrle. Pod jeho vedením tým profesora Pavla Firta provedl 31. ledna 1984 nejen první úspěšnou československou, respektive českou náhradu srdce, ale i první takový úspěšný zákrok ve východní Evropě.

Výměna starého srdečního svalu za nový tehdy zahránila život čtyřiačtyřicetiletému technikovi Josefu Divinovi. Pacient tehdy dostal srdce muže o devět let mladšího. Z nemocnice ho po náročné rekonvalescenci propustili 16. března a už 27. srpna se vrátil do práce - v tom měl světový primát. Žil pak v kondici, kterou odhadoval na 60 procent té původní, 13 a půl roku. Zemřel 7. června 1997 na selhání ledvin, způsobené dlouhodobou farmakologickou zátěží organismu.