Charta 77

V neděli 6. ledna 1977 večer bylo poprvé zveřejněno Prohlášení Charty 77.  Jeho signatáři kritizovali „politickou a státní moc“ za nedodržování lidských a občanských práv, k jejichž dodržování se zavázala při podpisu Závěrečného aktu Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě.

V dokumentu signatáři vyzvali představitele domácího režimu k nápravě tohoto stavu a k zahájení konstruktivního dialogu o tomto tématu. Podepsáním tohoto textu (původně jen 239 signatáři, například P. Kohoutem, F. Krieglem, L. Vaculíkem, D. Němcovou, F. Pavlíčkem, O. Ornestem, O. Bednářovou, M. Hüblem, P. Uhlem, J. Dienstbierem aj.) signatáři vzniklo v prosinci 1976 občanské hnutí s širokým politickým spektrem, v němž se setkali vyloučení komunisté, ale i zásadní odpůrci komunismu.

Charta 77 měla podle představ autorů zakládajícího textu (hlavními byli spisovatelé Václav Havel a Pavel Kohout) v budoucnosti vyvíjet následující činnost: „upozorňovat na různé konkrétní případy porušování lidských a občanských práv, připravovat jejich dokumentaci, navrhovat řešení, předkládat různé obecnější návrhy směřující k prohlubování těchto práv a jejich záruk, působit jako prostředník v případných konfliktních situacích, které může bezpráví vyvolat, apod.”

Členové Charty 77

K Chartě 77 se mohl přihlásit každý podpisem (v Prohlášení Charty 77 byla uvedena následující podmínka: „souhlasí s její myšlenkou, účastní se její práce a podporuje ji”).

V první vlně byla publikována jména 242 signatářů, jejichž podpisy – spolu s několika dalšími – zabavila Státní bezpečnost v lednu 1977 (většinu při zadržení Václava Havla, Ludvíka Vaculíka a Pavla Landovského, když 6. 1. 1977 vezli do parlamentu a  úřadu vlády předat originál Prohlášení Charty 77). Z úřadoven vyšetřovatelů tajné policie se do příslušného vyšetřovacího spisu nakonec dostalo celkem 268 podpisových lístků, které představují pozoruhodnou sbírku autografů.

Autory, organizátory a mezi prvními signatáři byli Jiří Němec, Václav Havel, Ladislav Hejdánek, Zdeněk Mlynář, Pavel Kohout, Petr Uhl, Ludvík Vaculík a Jiří Hájek. Signatáři reprezentovali odlišná povolání, politické postoje i náboženská vyznání. Řada z nich se výrazně zapojila do veřejného života po Sametové revoluci v roce 1989.

Na veřejnosti zastupovali Chartu tři mluvčí: prvními byli bývalý ministr zahraničí J. Hájek, filozof J. Patočka a dramatik V. Havel.

Do roku 1989 vydala Charta 572 dokumentů, prohlášení podepsalo 1883 signatářů.
Po listopadu 1989 docházelo k rozporům mezi aktivisty Charty, morální autorita se postupně vytrácela, takže nakonec 3. listopadu 1992 ukončila svou činnost.

Přestože byl počet signatářů Charty vzhledem k celkovému počtu obyvatel malý, je dnes Charta 77 považována za jednu z nejvýznamnějších akcí odporu vůči předlistopadovému režimu v období normalizace po roce 1968.

Naděje na ovlivnění situace v jedné ze zemí bývalého sovětského bloku se však vyplnily jen částečně. Na rozdíl od o tři roky později založeného polského odborového hnutí Solidarność, které se brzy stalo masovým, vyzvalo komunistický režim ke střetu v boji o politickou moc a později i přispělo k jeho pádu.

"Utajení" signatáři

Zvláštní skupinu signatářů představují osoby, které se rozhodly, že svůj podpis prozatím nezveřejní - tato možnost byla zpočátku některými sběrači při podpisu nabízena. Podle vyšetřovacího spisu se na počátku ledna 1977 jednalo minimálně o dvanáct lidí, především z exkomunistického prostředí, jejichž podpisové lístky se také dochovaly ve vyšetřovacím spise i s obálkou nadepsanou Václavem Havlem: „Deponované podpisy“ (Havel ovšem později uvedl v Dálkovém výslechu 20-30 osob, Petr Uhl uvádí dokonce osob 40). Utajení však záhy ztratilo smysl, neboť tyto „deponované podpisy“ se dostaly 6. ledna 1977 spolu s ostatními do rukou StB.

Většina „utajených“ signatářů se proto nakonec rozhodla souhlasit s publikací svého jména. V opačné skupině měl výjimečné postavení někdejší ministr spravedlnosti z poválečného období, národněsocialistický politik Prokop Drtina, který podepsal Prohlášení Charty 77 v bytě otce Václava Havla. Přestože jeho podpis nebyl nikdy publikován, 19. ledna 1977 se ve služebně StB k podpisu hrdě přihlásil.

Opačný postoj ke stejné otázce naopak zaujal filozof a spisovatel Egon Bondy (vlastním jménem Zbyněk Fišer), jehož podpis získal Petr Uhl. Na schůzce u Václava Havla však Jiří Němec tento podpis roztrhal s vysvětlením, že Bondyho nepovažuje za svéprávného. Uhl proto vyrobil duplikát s poznámkou, že jde o deponovaný podpis. Kopie se - obdobně jako všechny první zveřejněné i deponované podpisy - následně dostala do rukou Státní bezpečnosti.

Při výslechu 21. ledna 1977 Egon Bondy tvrdil, že mu Petr Uhl sice text ukázal, ale že to bylo až po 12. lednu 1977. K „náhradnímu“ podpisu se odmítl hlásit: „Mohu uvést k dotazu vyšetřovatele, že opravdu mi UHL nežádal o to, abych projevil písemný či jiný souhlas s Prohlášením, a také dokonce mi nic o organizaci sběru neřekl, podotýkám ale, že já jsem se jej na to neptal.“

Pouze jeden z nich v následujících týdnech kvůli rozpoutanému běsnění komunistického režimu svůj podpis odvolal (architekt Jiří Záruba). Charta 77 se díky pevnosti ostatních signatářů z první vlny nestala jednorázovou podpisovou kampaní, ale plánovaným občanským hnutím, ke kterému se připojilo do 17. listopadu 1989 okolo 1900 osob.

Plný text prohlášení Charty 77.

Dne 13. 10. 1976 byly ve Sbírce zákonů ČSSR (č. 120) zveřejněny „Mezinárodní pakt o občanských a politických právech“ a „Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech“, které byly jménem naší republiky podepsány v roce 1968, stvrzeny v Helsinkách roku 1975 a vstoupily u nás v platnost dnem 23. 3. 1976.

Od té doby mají naši občané právo a náš stát povinnost se jimi řídit. Svobody a práva, jež tyto pakty zaručují, jsou důležitými civilizačními hodnotami, k nimž v dějinách směřovalo úsilí mnoha pokrokových lidí a jejichž uzákonění může významně pomoci humánnímu rozvoji naší společnosti.

Vítáme proto, že ČSSR k těmto paktům přistoupila. Jejich zveřejnění nám ale s novou naléhavostí připomíná, kolik základních občanských práv platí v naší zemi zatím - bohužel - jen na papíře.
Zcela iluzorní je např. právo na svobodu projevu, zaručované článkem 19 prvního paktu.

Desítkám tisíc našich občanů je znemožněno pracovat v jejich oboru jen proto, že zastávají názory odlišné od názorů oficiálních. Jsou přitom často objektem nejrozmanitější diskriminace a šikanování ze strany úřadů i společenských organizací; zbaveni jakékoli možnosti bránit se, stávají se prakticky obětí apartheidu.

Statisícům dalších občanů je odpírána „svoboda od strachu“ (preambule prvního aktu), protože jsou nuceni žít v trvalém nebezpečí, že projeví-li své názory, ztratí pracovní a jiné možnosti.
V rozporu s článkem 13 druhého paktu, zajišťujícím všem právo na vzdělání, je nesčetným mladým lidem bráněno ve studiu jen pro jejich názory nebo dokonce pro názory jejich rodičů. Bezpočet občanů musí žít ve strachu, že kdyby se projevili v souladu se svým přesvědčením, mohli by být bud‘ sami, nebo jejich děti zbaveni práva na vzdělání.

Uplatnění práva „vyhledávat, přijímat, rozšiřovat informace a myšlenky všeho druhu, bez ohledu na hranice, ať ústně, písemně nebo tiskem“ i „prostřednictvím umění“ (bod 2 čl. 19 prvního paktu) je stíháno nejen mimosoudně, ale i soudně, často pod rouškou kriminálního obvinění (jak o tom svědčí mimo jiné právě probíhající procesy s mladými hudebníky).

Svoboda veřejného projevu je potlačena centrálním řízením všech sdělovacích prostředků i publikačních a kulturních zařízení. Žádný politický, filozofický i vědecký názor nebo umělecký projev jen trochu se vymykající úzkému rámci oficiální ideologie či estetiky nemůže být zveřejněn; je znemožněna veřejná kritika krizových společenských jevů; je vyloučena možnost veřejné obrany proti nepravdivým a urážlivým nařčením oficiální propagandy (zákonná ochrana proti „útokům na čest a pověst“, jednoznačně zaručovaná článkem 17 prvního paktu, v praxi neexistuje); lživá obvinění nelze vyvrátit a marný je každý pokus dosáhnout nápravy nebo opravy soudní cestou; v oblasti duchovní a kulturní tvorby je vyloučena otevřená diskuse. Mnoho vědeckých a kulturních pracovníků i jiných občanů je diskriminováno jen proto, že před lety legálně zveřejňovali či otevřeně vyslovovali názory, které současná politická moc odsuzuje.

Svoboda náboženského vyznání, důrazně zajišťovaná článkem 18 prvního paktu, je systematicky omezována mocenskou svévolí; oklešťováním činnosti duchovních, nad nimiž trvale visí hrozba odepření nebo ztráty státního souhlasu s výkonem jejich funkce; existenčním i jiným postihem osob, které své náboženské vyznání slovem i skutkem projevují; potlačováním výuky náboženství apod.

Nástrojem omezení a často i úplného potlačení řady občanských práv je systém faktického podřízení všech institucí a organizací ve státě politickým direktivám aparátu vládnoucí strany a rozhodnutím mocensky vlivných jednotlivců. Ústava ČSSR a ostatní zákony a právní normy neupravují ani obsah a formu, ani tvorbu a aplikaci takových rozhodnutí: jsou převážně zákulisní, často jen ústní, občanům vesměs neznámá a jimi nekontrolovatelná; jejich původci nezodpovídají nikomu než sami sobě a své vlastní hierarchii, přitom však rozhodujícím způsobem ovlivňují činnost zákonodárných i výkonných orgánů státní správy, justice, odborových, zájmových i všech ostatních společenských organizací, jiných politických stran, podniků, závodů, ústavů, úřadů, škol a dalších zařízení, přičemž jejich příkazy mají přednost i před zákonem. Dostanou-li se organizace nebo občané při výkladu svých práv a povinností do rozporu s direktivou, nemohou se obrátit k nestranné instituci, protože žádná neexistuje. Tím vším jsou vážně omezena práva vyplývající z článků 22 a 21 prvního paktu (právo sdružovat se a zákaz jakéhokoli omezení jeho výkonu) i článku 25 (rovnost práva podílet se na vedení veřejných věcí a článku 26 (vyloučení diskriminace před zákonem). Tento stav také brání dělníkům a ostatním pracujícím zakládat bez jakéhokoliv omezení odborové a jiné organizace k ochraně svých hospodářských a sociálních zájmů a svobodně využívat práva na stávku (bod 1 čl. 8 druhého paktu).

Další občanská práva, včetně výslovného zákazu „svévolného zasahování do soukromého života, do rodiny, domova nebo korespondence“ (čl. 17 prvního paktu), jsou povážlivě narušována také tím, že ministerstvo vnitra nejrůznějšími způsoby kontroluje život občanů, například odposlechem telefonů a bytů, kontrolou pošty, osobním sledováním, domovními prohlídkami, budováním sítě informátorů z řad obyvatelstva (získávaných často nepřípustnými hrozbami, nebo naopak sliby). Často přitom zasahuje do rozhodování zaměstnavatelů, inspiruje diskriminační akce úřadů a organizací, ovlivňuje justiční orgány a řídí i propagandistické kampaně sdělovacích prostředků.
Tato činnost není regulována zákony, je tajná a občan se proti ní nemůže nijak bránit.

V případech politicky motivovaného trestního stíhání porušují vyšetřovací a justiční orgány práva obviněných a jejich obhajoby, zaručovaná článkem 14 prvního paktu i čs. zákony. Ve věznicích se s takto odsouzenými lidmi zachází způsobem, který porušuje lidskou důstojnost vězněných, ohrožuje jejich zdraví a snaží se je morálně zlomit.
Obecně je porušován i bod 2 článku 12 prvního paktu, zaručující občanům právo svobodně opustit svou zemi; pod záminkou „ochrany národní bezpečnosti“ (bod 3) je toto právo vázáno na různé nepřípustné podmínky.
Svévolně se postupuje i při udělování vstupních víz cizím státním příslušníkům, z nichž mnozí nemohou navštívit ČSSR například jen proto, že se pracovně i přátelsky stýkali s osobami u nás diskriminovanými.
Někteří občané - ať soukromně, na pracovišti nebo veřejně (což je prakticky možné jen v zahraničních sdělovacích prostředcích) - na soustavné porušování lidských práv a demokratických svobod upozorňují a dožadují se v konkrétních případech nápravy; jejich hlasy však zůstávají většinou bez odezvy, anebo se stávají předmětem vyšetřování.

Odpovědnost za dodržování občanských práv v zemi padá samozřejmě především na politickou a státní moc. Ale nejen na ni. Každý nese svůj dí1 odpovědnosti za obecné poměry, a tedy i za dodržování uzákoněných paktů, které k tomu ostatně zavazují nejen vlády, ale i všechny občany.
Pocit této spoluodpovědnosti, víra ve smysl občanské angažovanosti a vůle k ní, i společná potřeba hledat její nový a účinnější výraz přivedly nás k myšlence vytvořit CHARTU 77, jejíž vznik dnes veřejně oznamujeme.

CHARTA 77 je volné, neformální a otevřené společenství lidí různých přesvědčení, různé víry a různých profesí, které spojuje vůle jednotlivě i společně se zasazovat o respektování občanských a lidských práv v naší zemi i ve světě. Těch práv, která člověku přiznávají oba uzákoněné mezinárodní pakty, Závěrečný akt helsinské konference, četné další mezinárodní dokumenty proti válkám, násilí a sociálnímu i duchovnímu útisku, a která souhrnně vyjadřuje Všeobecná deklarace lidských práv OSN.

CHARTA 77 vyrůstá ze zázemí solidarity a přátelství lidí, kteří sdílejí starost o osud ideálů, s nimiž spojili a spojují svůj život a práci.

CHARTA 77 není organizací, nemá stanovy, stálé orgány a organizačně podmíněné členství. Patří k ní každý, kdo souhlasí s její myšlenkou, účastní se její práce a podporuje ji.

CHARTA 77 není základnou k opoziční politické činnosti. Chce sloužit k obecnému zájmu jako mnohé podobné občanské iniciativy v různých zemích na Západ i na Východ. Nechce tedy vytyčovat vlastní program politických i společenských reforem či změn, ale vést v oblasti svého působení konstruktivní dialog s politickou a státní mocí, zejména tím, že bude upozorňovat na různé konkrétní případy porušování lidských a občanských práv, připravovat jejich dokumentaci, navrhovat řešení, předkládat různé obecnější návrhy směřující k prohlubování těchto práv a jejich záruk, působit jako prostředník v případných konfliktních situacích, které může bezpráví vyvolat, apod.

Svým symbolickým jménem zdůrazňuje CHARTA 77, že vzniká na prahu roku, který byl prohlášen rokem práv politických vězňů a v němž má bělehradská konference zkoumat plnění závazků z Helsink. Jako signatáři tohoto prohlášení pověřujeme prof. dr. Jana Patočku, DrSc., dr. h. c., Václava Havla a prof. dr. Jiřího Hájka, DrSc., úlohou mluvčích CHARTY 77. Tito mluvčí ji plnomocně zastupují jak před státními a jinými organizacemi, tak i před naší a světovou veřejností a svými podpisy zaručují autenticitu jejích dokumentů. V nás i v našich občanech, kteří se připojí, budou mít své spolupracovníky, kteří se s nimi zúčastní potřebných jednání, ujmou se dílčích úkolů a budou s nimi sdílet veškerou odpovědnost.

Věříme, že CHARTA 77 přispěje k tomu, aby v Československu všichni občané pracovali a žili jako svobodní lidé.

Podepsáno prvních 242 signatářů Prohlášení. 1. ledna 1977

Podpisy všech signatářů naleznete - ZDE


Zdroj: Lidovky.cz
Libpro.cts.cuni.cz

V Galerii naleznete příklady prohlášení Charty 77 a příklady podpisů: