V Československu pak předsednictvo ÚV KSČ dne 17. července schválilo odpověď na varšavský dopis. Střízlivým a uvážlivým tónem vyvracelo neopodstatněná obvinění a neoprávněnou kritiku, odmítlo tezi o internacionální pomoci "pětky" bránit socialismus v jiné zemi.

Dne 19. července odpověď schválil ÚV KSČ. Po zveřejnění varšavského dopisu i odpovědi na něj vypukla lavina souhlasných rezolucí, telegramů a dopisů veřejnosti. To vedlo ke sjednocení občanů, k posílení důvěry k vedení KSČ (78 % občanů) a práva na vlastní, československou cestu.

Tyto události předcházely konečnému Brežněvovu rozhodnutí o srpnové intervenci vojsk pěti zemí Varšavské smlouvy do Československa. To bylo výsledkem obavy před rozpadem západní části sovětského impéria. Z vojenského hlediska byla okupace Československa výhrou, politicky se zdálo, že jde o porážku první třídy. Kremlu se nepodařilo utvořit vládu "zdravých sil", spontánní občanský odpor proti okupaci nenechal svět na pochybách, co se týče legitimity "zásahu proti kontrarevoluci".

Pracně budovaný propagandistický obraz SSSR jako mírotvorce byl v troskách. Z dlouhodobého hlediska se ale Brežněvovi invaze vyplatila. Světová veřejnost jako obvykle prokázala jen velmi krátkou paměť a po nedlouhém období rozhořčení nad vpádem do Československa je ponechala svému osudu.