Již měsíc po "Vítěžném únoru", 20. března 1948, se zrak komunistických představitelů zaměřil na důležitý prvek československé tradice a svobody projevu - tělovýchovné jednoty. Ústřední akční výbor Národní fronty v tento den rozhodl o sjednocení tělovýchovy. Tím byla násilně ukončena činnost všech tělovýchovných organizací a došlo k vytvoření jednotné celostátní tělovýchovné organizace, pro niž byl z taktických důvodů převzat název Sokol.


Sokol měl již od svého počátku (založen byl 16. února 1862) velký vliv na vlastenecké smýšlení českého národa. Díky svému programu i vzrůstajícím významem přibývalo členů a záhy byl Sokol nejsilnějším tělocvičným spolkem v českých zemích. Kromě toho jeho myšlenky a činy oslovovaly slovanské země po celé Evropě.

Sokol v časech válečných

Úřady rakousko-uherského mocnářství si byly vědomy vlivu a brzdily sokolskou činnost, kdekoli to bylo možné. Přes toto úsilí se sokolská organizace stále rozrůstala a postupně si vydobyla veřejný respekt. Její slavnosti a slety přitom byly v podstatě národními demonstracemi, protože Sokol měl přímo ve svém programu boj proti národnostnímu útlaku, a po stránce tělocvičné nechyběl ani výcvik v branných disciplínách.

Během 1. světové války pocítil Sokol jako jeden z prvních zpřísněný postup úřadů. Mnoho Sokolů také muselo odejít na frontu, a tak činnost jednot závisela na ženách. V některých sokolovnách vznikly během války lazarety pro sokoly raněné na frontě, ve kterých vykonávaly dobrovolnou službu členky jednot. Když bylo zřejmé, že se válka chýlí ke konci, začalo se vedení Sokola připravovat na dny převratu. Díky tomu byli schopni hned 28. října 1918 postavit do služeb nové republiky Národní stráž, která převzala okamžitě pořádkovou službu v Praze i dalších městech.

Sokol podporoval vlastenecké cítění Čechů i během 2. světové války, což vyvrcholilo manifestací na X. všesokolském sletu v roce 1938. To se však již schylovalo k Mnichovské dohodě a v následujících těžkých letech války němečtí okupanti sokolům jejich postoje neodpustili. Přibližně 12 000 členů bylo vězněno, z toho 3300 v nacistických koncentračních táborech zahynulo. Sokol přišel o své nejlepší činovníky a neušel ani postihům během heydrichiády, neboť do atentátu bylo zapleteno několik sokolských rodin. Nové sokolské jednoty však byly zakládány i během války, a to u zahraničních bojových jednotek, hlavně v Británii, kde v leteckých útvarech bojovali Češi a Slováci, kteří včas opustili okupované Československo.

Poválečný vzestup a pád Sokola

Po skončení války zaznamenal Sokol výrazný vzestup, a během krátké doby dosáhl svého vrcholu. Počet jeho členů překročil hranici jednoho milionu a jednot bylo přes 3400. Mnoho z nich mělo vlastní sokolovnu, která se stala zejména v menších městech kulturním a společenským střediskem. Poválečné nadšení bylo veliké a při XI. Všesokolském sletu na Strahově vystoupilo přes půl milionu cvičenců. Tento slet se však uskutečnil již po únorovém puči, a komunistům měl posloužit jako výkladní skříň demokracie. To ještě netušili, že se slet, a zejména jeho hlavní průvod stane největší demonstrací proti nastupujícímu režimu. Proto na podzim 1948 krutě zakročili, jejich akční výbory vyloučily ze Sokola přes 11 000 členů.

Po únorovém převratu komunisté dosáhli faktického sloučení tělovýchovy. Do 28. března 1948 byla násilně ukončena činnost všech tělovýchovných organizací (DTJ, Orla, vojenských, sportovních a turistických organizací) a došlo k vytvoření jednotné celostátní tělovýchovné organizace, pro niž byl z taktických důvodů převzat právě název Sokol. Zprvu sice dál fungovaly původní jednoty pod názvem Sokol, ale orgány a stanovy ČOS již neexistovaly.

V prosinci 1952 byl přijat zákon o tělesné výchově a sportu. Řídícím orgánem se stal Státní výbor pro TVS, kterému náleželo i řízení Dobrovolných sportovních organizací ustanovených podle pracovních odvětví. Toto uspořádání (dle sovětského vzoru) se však neosvědčila a dobrovolná tělovýchova začala skomírat. Proto byl v březnu 1957 zřízen Čs. svaz TVS, který existoval až do r. 1990.

Někteří činovníci ukončili svou činnost hned v roce 1948, většina však pokračovala v odborech ZRTV, cvičenci beztak říkali, že „chodí do Sokola“.

V období Pražského jara 1968 se pokusili bývalí přední činovníci ČOS o obnovu Sokola. Na jejich výzvy se sešly v sále na Žofíně dne 5. května 1968 stovky bývalých sokolům a založili tehdy přípravný výbor pro obnovu sokolské organizace. Již v srpnu však zmařil jejich naděje vpád vojsk Varšavské smlouvy a následná normalizace.

K obnově Sokola v jeho původním smyslu došlo až po roce 1989.

Všesokolský slet versus Spartakiáda

Dodnes se přetřásá otázka spartakiád. Byly většinou záležitostí škol a armády, méně již bylo cvičenců z jednot. Dnešní výroky, že účast na spartakiádách byla vynucená, nejsou zcela pravdivé.

Ve vedení spartakiád stáli většinou bývalí sokolové, takže se dá říci, že byly - aspoň po cvičební a organizační stránce - pokračováním sletů. Nebýt sletů, nebylo by spartakiád. Mnozí cvičitelé viděli ve spartakiádách možnost zachování sokolské tradice, protože naše hromadná cvičení neměla ve světě obdoby. Po stránce pohybové, a zejména v choreografii větších celků, byly spartakiády pokrokem. Časem se podařilo ubrat jim na pompéznosti, a také politický rámec nebyl tolik zdůrazňován.




Zdroj: Sokol-cos.cz