Socialistický realismus

Jako socialistický realismus - zkracováno někdy také jako Sorela - bývá označován umělecký směr, který byl schválen roku 1932 Ústředním výborem Komunistické strany SSSR jako oficiální směrnice pro literaturu, výtvarné umění a hudbu; později byl závazný v ostatních komunistických zemích, v Československu byl uplatňován s vervou v období po druhé světové válce. 

Spíše však než svébytný umělecký proud, socialistický realismus byl nástrojem kulturního útlaku. Jeho funkcí byla politická, morální a estetická výchova, která měla u člověka formovat jeho dělnické revoluční uvědomění.

Socialistický realismus navázal z části na angažovanou tvorbu dvacátých a třicátých let a z části na realismus 19. století, kterému však dal komunistický ideologický obsah.

Jeho hrdiny byli vůdčí osobnosti komunistického hnutí, pracovníci (zejména manuální), tzv. hrdinové socialistické práce. Časté bylo používání symbolů a klišé (ozubená kola, kladiva, kosy, siluety továren), osoby zobrazovány bez individuálního vnitřního prožitku, esteticky většinou popisné. Tak jsme se seznámili s hrdinným bojem rolníků proti přírodě, dělníků proti kalené oceli, odvážných školaček proti církevním temnářům, vojáků proti zákeřným nepřátelům a všech dohromady, pod vedením neomylných stranických kadrů, proti nenáviděnému zahnilému kapitalismu.

Socialistický realismus byl prosazován z Moskvy předním marxistickým ideologem Andrejem Ždanovem. Přirozená tvořivost výtvarných umělců byla omezena jak danými tématy tak i způsobem zpracování. Každý literát, hudebník či výtvarný umělec byl přinucen tvořit díla popisující boj dělnické třídy a úspěchy dosažené pod vedením milované komunistické strany. Výsledkem bylo povrchově realistické umění, často s nízkou uměleckou hodnotou.

Skupina Máj 57 – umění v opozici

Ale ne všichni se poplatně přizpůsobili tvrdě vyžadovanému socialistickému realismu, v Československu se vytvořila pomyslná opozice vůči oficiálnímu umění, významná byla právě Skupina Máj 57. Ta sdružovala v druhé polovině padesátých a první polovině šedesátých let 20. století české výtvarné umělce, kteří odmítli oficiální diktát totalitní moci v umění, kladli důraz na uměleckou svobodu a na právo vystavovat bez politických omezení. 

Máj 57 byla první z řady výtvarných skupin, které vznikaly v pozměněném politickém klimatu po roce 1956. První výstavou na jaře 1957, kde se představil široký okruh umělců, upozornila veřejnost na svoji generaci a prolomila cestu výstavním možnostem soudobého moderního umění a tím sehrála významnou roli v kulturně politickém kontextu. Po každoročních oficiálních přehlídkách socialistického umění v padesátých letech byla prvním hromadným vystoupením umělců, nazvaných „mladou“ generací, kteří se dosud pohybovali mimo oficialitu. 

I přes nelibost a kritický postoj oficiálních míst skupina uspořádala několik dalších výstav, během nichž se proměňovalo složení členů i jejich výtvarný projev. Činnost skupiny měla význam do roku 1964, kdy politické a kulturní uvolnění otevřelo možnosti se individuálně prosadit. Od ostatních skupin se lišil Máj 57 především širokým názorovým rozpětím a programovou otevřeností. Umělci vycházeli z modernistických tradic českého a světového, zejména francouzského umění do roku 1948, a udrželi tak kontinuitu moderního umění v dobách totality. Zatímco na první výstavě, která měla salónní charakter, byla vystavena i starší díla, veřejnosti dosud neznámá, vytvořená od počátku padesátých let, o rok později se akcent výstavy přenesl již na současnou individuální malířskou optiku. Dalším mezníkem pak byla výstava v roce 1964, kdy se vedle kmenových členů objevila nová jména a celkový výtvarný výraz skupiny se posunul k abstrakci.

Neo Rauch - inspirace socialistickým realismem?

Mohlo by se zdát překvapivé, že někteří umělci současné výtvarné scény se socialistickým realismem silně inspirují. Asi nejjasnější linii lze rozeznat u německého umělce Neo Raucha. K pochopení jeho děl je potřebná správná interpretace a seznámení s okolnostmi umělcova životního příběhu; Neo Rauch se narodil v Lipsku jen rok a půl před zahájením stavby berlínské zdi. 

Jeho díla se dají charakterizovat tak, že z jedné strany do nich proudí ohlasy avantgardy, sázející především na kartu iracionality, z druhé pak citace sterilního socialistického realismu. Je to mohutný kontrast. Spontánně slepená dadaistická koláž vedle absurdního inženýrského manuálu. Výlet k romantickému krajinářství versus veristický záznam svazácké schůze. Přísné linie stavebního plánu proti hravosti komiksu nebo pop-artu. 

Cíl je jasný: autoanalýza jednoho nedobrovolného svědka pozdní etapy reálného socialismu. Všichni ti podivně odlidštění lidé, kteří na plátnech Nea Raucha vykonávají neméně podivné činnosti, rozhodně netrpí nostalgií, tou protivnou nemocí, která se rozlezla napříč postkomunistickým východním Německem. Naopak - vracejí úder. Tlumené, skoro "nebarevné" pastelové barvy, které malíř výhradně používá, odsávají z jeho díla emoce: ta plátna jsou nakonec svým způsobem prázdná. Prázdná, šedá, depresivní. Přesně taková, jaká byla doba, v níž se v Neu Rauchovi rodil malíř.