Historik architektury Pavel Halík se v úvodu knihy Odchod sovětských vojsk zamýšlel nad bojovou atmosférou prostředí, ideologickým brainwashingem a typickými znaky výzdoby prostor obývaných sovětskými vojsky. Článek je doplněn fotografiemi Dany Kyndrové a René Davida.


Dobře si vzpomínáme na kolony sovětských kamionů přesunujících se neustále na silnicích odněkud někam, k jakýmsi záhadným cílům. Na jejich zádi byl často nápis ljudi. Znamená to, že sovětští vojáci byli také lidé? Stupěň odlišnosti jejich života v kasárnách byl vskutku značný, neexistovalo zde jakékoli právo na soukromí jednotlivců, na osobní identitu. Na dopisech z domova byli označováni nikoli jmény, ale pouhými čísly.

Okupační armáda tvořila uzavřený, přísně izolovaný a důsledně militaristický svět, který si musel utvářet svůj vlastní ideologický prostor, aby nemohl být zpochybněn její úkol hlídat politický režim v cizí zemi a připravovat se nepřetržitě na válku proti světovému imperialismu, k jehož hranicím jej okupace tehdejšího Českoslovneska v srpnu 1968 silně přiblížila.

Každodenní život armády spočíval ve výcviku, v práci s bojovou technikou a především v neustálém politickém školení, v onom důsledném vymývání mozků, které tvořilo základní páteř bojové přípravy vojska. Po této stránce byla sovětská vojska jistě dokonale vycepována jako monolitní kolektivní síla, schopná rychlého masového nasazení v nejtvrdších podmínkách.

Byly jí připomínány její slavné tradice, založené na vítězství nad hitlerovským Německem. Ale víc jak dvacet let pobytu v cizí zemi ji muselo ujistit, že se zde zabydlí natrvalo. Šíření socialismu bylo přirozeně spojováno s expanzí sovětského impéria. Stále máme v živé vzpomínce ujišťování Husákova vedení o „dočasném pobytu“ sovětských vojsk na území ČSSR. Pro velitelské kádry se však stavěla sídliště, budovaly se pevné základny a letiště s podzemními hangáry a všechny tyto velké akce naznačovaly, že dočasný pobyt je projektován na věčné časy.

Od osmdesátých let však začalo SSSR docházet v souvislosti s Gorbačovou perestrojkou k politické liberalizaci a s tím uvolňování napětí, které vedlo k ukončení studené války, ale i zhroucení komunistických systémů. Dočasný pobyt se po jedenadvaceti letech ukázal jako skutečně dočasný.

Aby se udržela bojová nálada a morálka okupačních vojsk po tak dlouhý čas na výši, musela být atmosféra prostředí rovněž bojová, musela na každém kroku vyvolávat válečnický elán, připravenost pro boj za světový mír a zároveň nahrazovat do jisté míry domov. K tomu sloužila výzdoba se svými zavedenými ustálenými symboly, které obklopovaly válečníky na všech stranách zde, stejně jako u nich doma a připomínaly jim opěrné ideologické body jejich existence: říjnovou revoluci, vítězství ve Velké vlastenecké válce, nezměrné zásluhy a význam komunistické strany, budovatelské úspěchy sovětské vlasti, hrdiny a zasloužilé osobnosti i dávné ruské bohatýry. Ostatně, sami jsme dobře poznali zvláštní význam, který i u nás vládnoucí komunistická strana přisuzovala podle sovětského vzoru emblémům a heslům.

Typickým znakem ideologické výzdoby také bylo, jak se umístění hesel neohlíželo na prostředí. Kopřivy, lebedy a sešlé oprýskané zdi emblémům a heslům nevadily, výzdoba si uchovávala vůči nim indiferenci. Stejně tak špatné nečisté barvy, mezi nimiž dominovaly červená se žlutou. Svět, který se zformoval okolo okupační armády, byl z hlediska civilního života významově prázdný, a tuto prázdnotu měla nahradit politická školení a ideologická výzdoba, která jej zviditelňovala.

Neustálá bdělost a připravenost k boji vedla k tomu, že prostředí bylo chápáno jenom jako válečné provizorium, o které se proto nemuselo dbát. Ideologická výzdoba v něm zaujímala primérní roli, a spolu s přítomností bojové techniky jej odlidšťovala. I dnes ještě jde z této odlidštěnosti mráz po zádech.


Pavel Halík, historik architektury, 1998. Z knihy Odchod sovětských vojsk (Kant, Praha 2003)