Pochodeň číslo 2

Narodil se 3. července 1950 ve Vítkově v rodině drogisty a učitelky. Od roku 1965 studoval na Střední průmyslové škole železniční v Šumperku. Během studia se zajímal živě o literaturu i poezii, sám se pokoušel psát básně. Během období Pražského jara s nadšením podporoval uvolnění ve společnosti.

Po sebeupálení Jana Palacha se zúčastnil protestní hladovky, kterou ukončil v den Palachova pohřbu. Přibližně o měsíc později, zklamán pokračující normalizací i tím, že Palachův čin neměl za následek žádnou dlouhodobější reakci ve společnosti, se rozhodl Palacha následovat. V den výročí komunistického převratu 25. února 1948 se vydal vlakem do Prahy. V horní části Václavského náměstí se toho dne asi v půl druhé odpoledne v průjezdu domu čp. 39 polil benzínovým čističem, vypil kyselinu a zapálil se. Už se mu však nepodařilo z průjezdu vyběhnout na náměstí, po několika krocích upadl na zem a vzápětí zemřel.

Dopis, který po sobě zanechal po svém protestním sebeupálení, začínal takto (doslovně přepsáno):

„Protože se navzdory činu Jana Palacha vrací zas život do starých kolejí, rozhodl jsem se, že vyburcuji Vaše vědomí jako pochodeň č. 2. Nedělám to proto, aby nás někdo oplakával, nebo proto, abych byl slavný anebo snad že jsem se zbláznil. K tomuto činu jsem se rozhodl proto, aby jste se už vážně vzchopili a nedali s sebou vláčet několika diktátory."

Informační embargo

Denní tisk o sebevraždě informoval druhý den jen krátkou zprávou, která měla vyvolat dojem, že se na Václavském náměstí polil hořlavinou a zapálil ne úplně příčetný mladík. Že z „Jendy chtěli udělat blázna", potvrzuje po čtyřiceti letech i Jaroslav Zajíc z Vítkova, starší bratr upáleného.

„Sebevražda upálením. Včera mezi 13.30 a 13.45 spáchal v Praze na Václavském náměstí č. 39 sebevraždu upálením mladý člověk. Na místě činu zůstal mrtev. Podle informací městské správy VB v Praze, jde na základě některých doličných předmětů o J. Z., středoškoláka ze Šumperku. Na rozloučenou zanechal dopis. Bližší okolnosti případu vyšetřují bezpečnostní orgány." Tolik drobná oficiální informace z Rudého práva. Největší prostor dostalo důkladné zpravodajství o setkání Lidových milicí s Alexanderem Dubčekem na Pražském hradě. 

Plamínek v temnotách

Jan Zajíc byl pohřben ve slezském Vítkově v neděli 2. března 1969. Přes informační blokádu z pozice stranického tisku přijelo do Vítkova deset tisíc lidí, nejméně 500 studentů ze Šumperku i stovky pražských a brněnských vysokoškoláků. Nová svoboda, deník Krajského výboru Komunistické strany Československa v Ostravě, tak hromadný pietní akt nemohla dost dobře ignorovat, ačkoliv žádné informace o místě a datu pohřbu tyto noviny předem nepřinesly.

„Za doprovodu čs. státní hymny, kterou hrála hudba a zpívali účastníci pohřbu, byla rakev s ostatky Jana Zajíce spuštěna do hrobu. Škoda mladého života...," končila krátká reportáž vydaná v pondělí 3. března 1969 v Nové svobodě. O důvodech upálení ani slovo. Lidé už ale uměli velmi dobře číst i mezi řádky. Stačilo, že Nová svoboda napsala, že nad rakví ve vestibulu vítkovské základní školy visel portrét zesnulého a nápis: „Chtěl jsem být jen malým plamínkem v temnotách."

Mediální temnotu, která doprovázela odvážný čin Jana Zajíce, rozptýlily snad jen dva tituly. Ostravský měsíčník Tramp a pražský týdeník Zítřek, který se rozhodl přinést reportáž z pohřbu i z moravského městečka Šumperk, ve kterém Jan Zajíc studoval. Do Šumperku vyrazili tehdy známí reportéři z časů „pražského jara" Vladimír Škutina a Karel Trinkewitz.

Pozdravujte řeku a les!

Jan Zajíc byl nadšeným přívržencem trampingu a pod přezdívkou Míša ho znali všichni zálesáci, kteří se potkávali v malebném údolí řeky Moravice a v opuštěných břidlicových lomech v okolí Vítkova (podnes nejoblíbenější místa ostravských trampů). Velká fotografie z pohřbu tehdy odvážně zaplnila celou titulní stranu březnového čísla časopisu Tramp. V nekrologu „Míša už nevyjede" byl citován Zajícův dopis na rozloučenou, mimo jiné tato slova: „...znám cenu života a vím, že je ta nejvyšší. Ale já hodně chci pro Vás pro všechny, a proto musím hodně platit."

Tramp také otiskl naléhavou Zajícovo výzvu: „Nenechte ze mne udělat blázna!" I dojemné trampské rozloučení: „Pozdravujte kluky, řeku a les. Sbohem a odpusťte. Honza." Redakce Trampa za všechny zálesáky slíbila, že na jeho čin nebude nikdy zapomenuto. „Bude s námi ve všech trampských chatách, ve všech campech, u všech řek, u všech ohňů..." Ač komunistická strana redakci Trampa záhy rozprášila, slib byl do jisté míry naplněn. Dosvědčovalo to několik mohyl se jménem Jana Zajíce, které trampové udržovali v lesích až do sametové revoluce v listopadu 1989.


Zdroj: Týden.cz