Podpisem Smlouvy o likvidaci sovětských a amerických jaderných raket středního a kratšího doletu (Intermediate-Range Nuclear Forces Treaty, INF) se USA a SSSR zavázaly stáhnout všechny své rakety s doletem 500 - 5 000 kilometrů z evropského území a postupně je zlikvidovat. Lhůta na demontáž raket kratšího doletu byla určena na 18 měsíců a u raket středního doletu na tři roky. Spojené státy se tak vzdaly 846 a Sovětský svaz 1 846 jaderných hlavic.

Historici a politologové považují tento krok za bezprecedentní. Zastavil totiž dosavadní zbrojení mocenských soupeřů a významně přispěl ke konci studené války. Když smlouva vešla 1. června 1988 definitivně v platnost, čekalo Spojené státy i Sovětský svaz odzbrojení v podobě likvidace 2692 raket krátkého a středního doletu.

Stahování ruských raket z území Československa

Na základě výměny nót dne 5. ledna 1988 mezi ČSSR a USA o dohodě k provádění inspekce na československém území v souvislosti se sovětsko-americkou smlouvou o likvidaci raket středního a kratšího doletu mohlo již koncem února 1988 začít stahování operačně taktických raket SSSR z území Československa a dalších východoevropských zemí.

Poslední z 957 sovětských raket kratšího doletu OTR-23 (SS-23) byla demontována 27. října 1989, likvidace raket SS-20 (RSD-10) skončila 11. května 1991. O pět dní dříve, 6. května 1991, byla zničena poslední americká raketa typu Pershing-2, na kterou se vztahovala smlouva.

Podpisy nejvyššího sovětského představitele Michaila Gorbačova a amerického prezidenta Ronalda Reagana pod text smlouvy INF 8. prosince 1987 ve Washingtonu vyvrcholila snaha obou státníků o uvolnění napětí mezi supervelmocemi a o pokrok v otázce odzbrojení.

Depoty pro uložení sovětských raket v Československu

První kroky pro umístění sovětských raket na území Československa byly podniknuty v 60. letech minulého století. Smluvně pak byla spolupráce stvrzena dne 15. prosince 1965, kdy podepsali sovětský ministr obrany Malinovskij a jeho československý protějšek Lomský, zmocněný 17. listopadu 1965 k tomuto úkonu prezidentem Antonínem Novotným, "Dohodu mezi vládou SSSR a vládou ČSSR o opatřeních ke zvýšení bojové pohotovosti raketových vojsk“. Její podstatou bylo vybudování tří speciálních jaderných depotů na československém území v rámci akcí JAVOR 50, 51, 52. Výstavba objektů, oficiálně evidovaných jako "spojovací kabelové útvary“, měla československá strana, jež také celou akci financovala, ukončit do konce roku 1967, kdy je měla převzít do své výlučné kontroly sovětské speciální jednotky. Pro vybudování depotů byly vybrány tři lokality, každá několik kilometrů od velkých měst: Bělá pod Bezdězem, vzdálená přibližně 10 kilometrů od Mladé Boleslavi, Míšov (Borovno) 30 kilometrů od Plzně, a vojenský prostor Bíliny.

Smlouva byla uzavřena na deset let a její platnost se měla automaticky prodlužit na další období, pokud ji nevypoví jedna ze zúčastněných stran jeden rok před uplynutím její splatnosti.
Stavba tří jaderných depotů se však značně protáhla a nebyla v původním termínu ukončena. Je zajímavou – byť hypotetickou, tedy žádnými zveřejněnými prameny nepodloženou – otázkou, zda nedodržení termínu nepřispělo jistým dílem k pádu Antonína Novotného.

Alexandr Dubček nejistě vzpomínal, že za nechutí Brežněva podpořit Antonína Novotného mohla být dlouhodobá neochota souhlasit s rozmístěním sovětských jednotek na území ČSSR: "Podle některých pramenů byl N. S. Chruščov prvním sovětským vůdcem, který nutil Novotného, aby souhlasil s přítomností sovětských vojsk v Československu. Novotný údajně odmítnul. Proti těmto plánům stál v opozici také po té, kdy se L. I. Brežněv stal generálním tajemníkem.

Stavbu tří depotů dále protáhlo "pražské jaro“ – poslední stavební úpravy byly dokončeny teprve několik měsíců po invazi armád pěti států Varšavské smlouvy. Objekty odevzdala vojenská komise ve dnech 12.-27. prosince 1968.

První dva jaderné depoty československá strana předala sovětským speciálním jednotkám v dubnu 1969, třetí objekt v Bílině byl předán v prosinci 1969 a sovětská jednotka jej obsadila v únoru 1970. Přísně utajené depoty byly mimo kompetenci sovětské Střední skupiny vojsk, dislokované na československém území po srpnové intervenci, a podléhaly výlučně generálnímu štábu v Moskvě, jež také rozhodoval o případném předání jaderných hlavic. Československá generalita do těchto objektů neměla jakýkoliv přístup.

Všechny tři vybudované komplexy měly stejné parametry: speciální podzemní sklad, technické zařízení pro jeho provoz, dvoupodlažní budovu pro kanceláře, štáb, učebnu, jídelnu a ubytování pro 170 vojáků. Československé stavební podniky dále postavily v každé lokalitě 24 bytových jednotek, garáže, kinosál, klub, fotokomoru, čítárnu, knihovnu, kotelnu a příjezdové komunikace. Celkové náklady na vybudování a provoz tří depotů stály československou stranu celkem 430,53 miliónů Kč.

Není zcela jasné kdy přesně se součástí depotů stali také sovětští vojáci, z doložených zdrojů ale vyplývá, že od počátku sedmdesátých let byly na československém území dislokovány jako součást Střední skupiny sovětských vojsk dvě raketové brigády: OTR R-300 s 12 odpalovacími zařízeními v okolí Turnova a TR-Točka s 18 odpalovacími zařízeními ve vojenském výcvikovém prostoru Mimoň-Hvězdov.

Dislokace raketových brigád

V roce 1983 byla na základě československo-sovětské dohody dislokována raketová brigáda OTR 22 (v kódu NATO rakety středního doletu SS-23) ve vojenském prostoru Hranice na Moravě s odpalovacími zařízeními v Přáslavicích, Staré Vodě a Zeleném Kříži. Ačkoliv byla dislokace této brigády upravena zmíněnou mezistátní smlouvou a byla formálně schválena ÚV KSČ, vládou, parlamentem a vedením Národní fronty, nedostala československá strana předem jakoukoliv možnost toto rozhodnutí ovlivnit.






Tehdejší ministr zahraničí Bohuš Chňoupek ve svých pamětech dokonce uvedl, že se o rozhodnutí rozmístit sovětské rakety středního doletu na československém území dozvěděl z dopisu, nalezeného v běžné diplomatické poště: "Na osmi řádcích, a to včetně oslovení, se v něm uvádělo, že po vzájemné dohodě budou na území Československé socialistické republiky rozmístěny rakety.“ Poté, co se telefonicky spojil se svým východoněmeckým protějškem Oskarem Fischerem zjistil, že stejný způsob Sověti zvolili také v případě NDR, kde byly v tomto období rovněž sovětské rakety středního doletu rozmístěny.

Přestože konfrontační styl sovětského vedení údajně v tomto období nebyl u představitelů satelitních států přijímán s velkým nadšením, zůstává skutečností, že rozhodnutí o dislokaci sovětských raket nikdo z československého vedení oficiálně nezpochybnil.

Z československého území byla sovětská raketová brigáda OTR-22 stažena po podepsání sovětské-americké smlouvy o likvidaci raket středního a kratšího doletu ve Washingtonu 8. prosince 1987 – poslední sovětské systémy středního doletu zmizely z československého území 16. března 1988. Na jejich odsun dohlížela na základě dohody mezi ČSSR, SSSR a NDR skupina inspektorů, pověřená k této činnosti americkou stranou.

Smlouva o jaderných depotech na území Československa, podepsaná v polovině šedesátých let, však platila až do konce osmdesátých let. Po více než dvaceti letech od jejího vzniku byla navíc novelizována, když 21. února 1986 podepsal ministr národní obrany Václavík, zplnomocněný k tomuto kroku prezidentem Gustávem Husákem, se sovětským resortním protějškem "Dohodu mezi vládou ČSSR a vládou SSSR o rozmístění základen s jadernými náboji na území ČSSR“. Současně s touto dohodou, jež byla tentokrát uzavřena již na dobu neurčitou, podepsali náčelníci generálních štábů zvláštní protokol o přijatých opatřeních k utajení nejen obsahu, ale i samotné existenci takového smlouvy.



Zdroj: Praguecoldwar.cz