Útěk od zodpovědnosti aneb remonstrantský esej o české naději Jana Urbana
25/11/09 | 0 komentářů
O autorovi: Bývalý disident a novinář ještě nelegálních Lidových novin. Později
psal o válkách ve Střední Americe a bývalé Jugoslávii. Dva dokumentární
filmy, tři knihy. Učí na New York University v Praze. Jeho profesním i osobním
přesvědčením je: "Ve chvíli, kdy mě chválí mocní, někde dělám chybu. Dokud
jsem zvědavý, žiji".
Věnováno s úctou Jiřímu Grušovi
Naděje je víra, podpořená činem. Víra ve zlepšení stavu duše i věcí, tedy víra v hodnoty, činem nepodpořená, je z rodu otrocké zbabělosti. České dějiny jsou svárem mezi nadějí a zbabělostí. V moderních českých dějinách jsou největším nepřítelem naděje společenské skupiny, které se považují za národní elitu. Elita, ochotná hledat společné národní minimum a prosazovat je, je totiž hodnototvorná vrstva společnosti – v dobrém i ve zlém. Nejde tedy o výjimečné jednotlivce, kteří někdy dokonce přesahovali význam české kotliny, jako byli Masaryk, Čapkové, Chalupný, Patočka nebo Havel, ale onu společenskou skupinu a šarži české elity jako celku, která za dvě stě let ještě nepochopila, že hodnototvornost její váhy v rozvoji národní identity je v příkladu, ale ne v držení moci. Elita je elitou, protože dává příklad. Důsledkem neochoty českých elit k činu je i to, že Češi jsou dodnes největším národem na světě, který sám sebe považuje za malý. Česká národní hymna neopěvuje hodnoty, ale pídí se po tom, „kde domov můj“. A je více než logické, že právě Češi mají jedinou hlavu státu na světě, která nikdy ve svojí téměř dvacetileté politické kariéře nepovažovala za důležité navštívit vojáky, které stát v rámci svých spojeneckých závazků vyslal do zahraničních misí. Je dokonalým symbolem české politiky, která se ani po dvou stoletích usilování o respekt ostatního světa nenaučila s pokorou uznávat hodnotu krve, jako nutné oběti za svobodu a suverenitu národního společenství. Trpká téze Jana Patočky, že „Češi jsou shora osvobození slouhové“, není spravedlivá, pokud nechceme zapomenout na legionáře, československé zahraniční vojáky druhé světové války, statisíce politických vězňů a pronásledovaných komunistickým režimem, či na vzpouru studentů z listopadu 1989. Platí však beze zbytku pro české politické elity. Tyto elity, v nedostatku hodnot, kterým by věřily, které by je sjednocovaly už jenom proto, že by je považovaly za natolik důležité, aby za ně byly ochotny bojovat, už dvě stě let raději věří v oslavování výročí, vytváření mýtů a dávání nálepek. Mezi výročími můžeme být sami sebou, věrni pouze hodnotám okamžiku. Neexistuje podobný případ, kde by národní elita tolikrát po statisících obětovala svoje spoluobčany ve jménu vlastních výhod a přežití.
Moderní české elity vyrostly z romantického pathosu národního obrození, ve kterém si navykly politické nezodpovědnosti. Uvnitř skleníku mnohonárodnostní monarchie za všechno mohla „Vídeň“ a „Němci“. Dobré – jako rozmach hospodářství, demokratizace a vzdělání - se přijímalo jako samozřejmost. Za všechno špatné mohli „Oni“. „My“ jsme pak za všech okolností „měli pravdu“. Pocit odpovědnosti za dlouhodobý zájem státu české elity prvních dlouhých sto let prostě nepotřebovaly. Tvořily se naopak v opozici a opovržení ke státu, jehož byly občany, odmítajíce se podílet na jeho hodnotách – anebo jeho demokratizaci. Reprezentovaly hodnoty výhradně jazykového společenství, vztahujícího se k idealizaci mýtu o údajné bývalé slávě v rozporu s historickou realitou výhradně etnicky definovaného Českého království. Spor mezi romantickým Fichteho pojetím výhradně společným jazykem definovaného národního kmene, které převzal Jungman, a moderním, a podstatně demokratičtějším Bolzanovým pojetím dvojjazyčného národa, spojeného životem a oddaností společné vlasti, byl rozhodnut vlastně ještě dříve, než začal. Nové „české národní elity“ prosazovaly svoji legitimitu, a z toho vyplývajícího postavení ve společnosti, vedle obrany jazyka i nekritickou agresívní idealizací otevřených ne-pravd o historii českého národa. Aféra s Rukopisy, nekritický pathos slavjanofilství, a v mnoha ohledech nejenom pasivita, ale i přímý podíl na masově rozšířeném antisemitismu, byly po celé devatenácté století neměnnou známkou nedospělosti české národní elity. Argument, že jinde v mocnářství byl antisemitismus často ještě horší, je pravdou pouze poloviční. K asimilaci Židů přispívala právě netolerantnost česko-německého jazykového rozdělování zemského společenství. Už tady začalo platit ono strašidelné „kdo nejde s námi, jde proti nám“. Stejně netolerantní byly nové české, jazykem definované elity, i k dalším důležitým hodnototvorným skupinám. Ke dvoru a zemi loajální šlechta byla vnímána jako konkurence, a pro jistotu, spolu s katolickou církví, označována za cizáckou. Tím byly jednou provždy odmítnuty i dlouhodobé hodnoty, které tyto skupiny reprezentovaly. Jazykově definované národovectví, vylučující a zužující už svojí podstatou, se stalo politickou strategií absolutní většiny české politické, hospodářské i kulturní elity. Krátkodobé taktizování zvládalo téměř vše – zbytek byl OSUD, proti jehož moci se vůdcové údajně malého národa nemohli stavět. Schopnost dialogu svobodných a rovných se nepěstovala. O to hlasitější byla snaha ukřičet a dezavuovat nositele nesouhlasu. Slovo a jeho hlasitost se stalo modlou, čin a věrnost hodnotám zůstávaly v opovržení. Na počátku dvacátého století napsal sociolog Emanuel Chalupný věty, kterým taktéž mělo být nasloucháno jako varování: „Naši politikové, hlavně novodobí, jsou impresionisté, oportunističtí opatrníci, nehybní moralisté, demagogové…proto tržili porážku za porážkou přesto, že celkový národní život rostl…Programů, hesel a tvůrců jejich jsme měli a máme dost – skutek většinou utek“.
V pohodlí nezodpovědné opozice české elity žily až do roku 1918. Nezodpovědnost se za tu dobu stala přirozeností. Pathos dorostl do svébytné politiky a kultury nacionálního patetismu, který odmítal pochybovat o vlastní výlučnosti především proto, aby se nemusel v každodenním rozměru porovnávat s jinými. Kritické myšlení, jak prokázala monumentální nenávist k Masarykovi z dob bojů o Rukopisy nebo v době hilsneriády, bylo odmítáno, protože stálo v cestě „svaté“ národní věci. A stejně nekriticky, jako byl Masaryk nenáviděn, byl dezinterpretován i do role poválečného „tatíčka“. Důsledky vidíme dodnes. České politické a kulturní elity nemají historicky zažitou povinnost zodpovědnosti - a v krizích proto nevyhnutelně selhávají. Série historických posunů dvacátého století ve Střední Evropě tuto nevyhnutelnost selhání opakovaně prokázala. O co zbabělejší a nezodpovědnější je chování vůdců v krizi - a z tohoto pohledu není žádného rozdílu mezi Eduardem Benešem a Alexandrem Dubčekem, či Miloušem Jakešem,o to více úsilí je po odeznění krizí věnováno vytváření a vyprávění mýtů o nevyhnutelnosti údajně jediné možné zvolené cesty kapitulace. Takto vzniklé interpretace se pak na desítky let stávají povinnými, dokud se nestanou součástí učebnic dějepisu a „národní paměti“.
Zločinnost a nemravná podvodnost Rukopisů se stala politickou tradicí. A tak za českou elitou zůstávají mýty, jejichž plochosti, stejně jako nedotknutelnosti, ne-Češi jenom těžko rozumějí. Za česká traumata vždy údajně mohl někdo jiný. Stejně jako v pohodlném stavu domnělé bezstátnosti devatenáctého století, tak i v kterékoliv pozdější historické zkoušce, „Nám“ stačilo „mít pravdu“, kterou bylo kdykoliv později podle potřeby možné jen trochu poopravit, aby vyhověla nastavenému – a stále povinnějšímu - národoveckému sebesmutnění. Romantický mesianismus usilování o údajně jedinou možnou pravdu a osudovou dějinnou mravnost, zakrývá jenom neschopnost zodpovědné politiky. Ve stínu za ním se znovu a znovu otevíral prostor pro podvodnou a účelovou mocenskou manipulaci. Tváří v tvář tomuto stavu o to více vyniká historická odvaha Tomáše Masaryka a jeho vzpoury. Není snad v českých dějinách tragičtějšího obrazu, než jím a příkladem československých legií vychovaná první generace československých republikánů, kteří po kapitulaci v roce 1938 odešli ze země, aby se stali nejdéle bojujícími vojáky druhé světové války. Bez ohledu na národnost či jazyk bojovali, a desetitisíce z nich i zemřely, za sen o neexistující rozbité vlasti - jenom aby po vítězství nad nacismem byli znovu zrazeni a posláni do komunistických lágrů.
České elity, až na individuální výjimky, na konci války zcela rezignovaly na nejzákladnější principy právního státu. Politickým příkazem doby se nestal antitotalismus, tedy obnovení masarykovské demokracie, vystavěné na občanských právech, ale nacionalistická pomsta. Etnické očištění území, eufemisticky nazvané odsunem německé a maďarské národnostní menšiny, bylo v letech 1945-46 doprovázeno i totální konfiskací majetku – opět výhradně na základě etnického vymezení. Vyhnání se tak týkalo i velké části německých antifašistů a německy hovořících československých Židů, za války tak důležitých a nadprůměrně zastoupených především v zahraničních jednotkách.
Komplexní mezinárodní i domácí krize ale zastihla všechny segmenty československé elity znovu naprosto nepřipravené, bez programu, myšlenek a výhledu do budoucnosti. Pozoruhodným je především fakt, že je zcela lhostejné, zda se při tomto kritickém pohledu díváme na minuskulní elitu československého disentu, čtyřicet let kovanou elitu komunistické moci anebo odbornickou elitu takzvané šedé zóny. Každý segment měl, samozřejmě, svoje vlastní specifické důvody k paralyzovanosti. Karel Hvížďala správně tvrdí, že komunistická elita paralyzovala sama sebe negativní selekcí čistek. Disent nenalezl odvahu překročit svůj stín obrany lidských práv a šedá zóna byla paralyzována padesátiletým strachem z podřízenosti autoritářským vládcům. V období nazrávání krize však byla určující jejich nespojitost, neschopnost vzájemné komunikace a shody na nejmenším společném jmenovateli národního československého zájmu. Připraven nebyl nikdo. Proč je to důležité? Aby totiž revoluce měla vůbec smysl a dějinnou váhu, musí přinést víc, než jenom odstranění útisku. Osvobození otroci, jak kdysi moudře postřehl Adam Michnik, ponecháni sami sobě totiž začas svobodně zvolí - jenom nového cara. Svoboda od útisku je jenom podmínkou, ne cílem. Svoboda není demokracie. Odstranění útisku je pouze prvním skicákem učení se demokracii, ve kterém se skromně můžeme učit kreslit, sníce o velkých plátnech, která nás čekají, až dorosteme. Nechtěli jsme se učit a jako národní společenství jsme nechtěli ani snít. Chtěli jsme vládnout, protože od doby národního obrození naše elity i společenství nepřestaly věřit, že jediným klíčem k veškerému blahu není aktivní občanský princip spoluzodpovědnosti, ale pouze spravedlivý a osvícený vládce, kterému občané, po vzoru elit, odevzdají svoji zodpovědnost výměnou za „klid na práci“anebo případně dodatečné osobní výhody.
Nezodpovědnost české národní elity, která neumí být suverénem, je totiž za všech okolností – a především ve chvílích krize - nahrazována vírou v moudrého a všemocného monarchu. Můžeme, samozřejmě, hledat omluvy pro strach ze zodpovědnosti. Likvidace ještě ne plně rozvinuté střední třídy, aristokracie i církví. Zničení multikulturní bohatosti česko-německo-židovské intelektuální vrstvy za války, odsun nečeského obyvatelstva po ní, několikset tisícová vrstva především vzdělané emigrace, či sociální a názorová atomizace společnosti, která se dobrovolně vzdala komunismu. Ale ani tyto jednotlivé součásti tragédie Československa nevysvětlují onu podivnou nevůli k odpovědnosti a k činu. Politika střetávání rovnoprávných je v kontextu moderních českých dějin nahrazena ritualizací a intrikami soutěže o loajalitu k momentálnímu muži na vrcholu. Ke komukoliv. Proto ona prvorepubliková adorace za dob mocnářství českou společností tolik nenáviděného Masaryka, proto kult neschopného Beneše i ještě neschopnějšího Dubčeka, obliba „lidových“ komunistických prezidentů, i nezodpovědné nekritické přijímání Havla i Klause na počátku jejich podobně paternalistických kariér ve funkci prezidenta.
Dvacet let od hvězdné hodiny listopadu 1989 proto žijeme ve stavu, který Masaryk předvídavě nazval demokracií bez demokratů. Máme všechny potřebné demokratické instituce, formální oddělení mocí i svobodu slova. Nemáme důvěryhodnou justici, politickou kulturu ani aktivní občanskou společnost, která by dokázala excesy mocných korigovat. Máme historicky podepřenou jistotu, že pokud by v dohledné době přišla zásadnější krizová chvíle, nebude důvěra v tento státní rámec životních jistot natolik silná, aby ho kdokoliv z přítomných elit bránil. Vzýváme kult demokracie naučeným způsobem služby vrchností požadovaných rituálů, ve kterých je reflexivní poslušnost moci tou nejoceňovanější vlastností. A jako ve všech krizích předtím, krev za českou demokracii by prolévali jenom mladí idealisté, které zbabělost starších ještě nestačila donutit ke kolaboraci - a lidé, kteří jsou povstalci svojí podstatou.
Československý disent byl elitou charakteru, ne politického přesvědčení. Tato drobná parafráze polistopadového výroku Ludvíka Vaculíka nám říká dvě věci. Disent nebyl politickým hnutím, byť jeho samotná existence měla zásadní politický dopad. Narušovala totiž samotný základ totalitního konceptu úplné a absolutní kontroly režimu nad každým jednotlivcem. Pouze několik stovek jedinců uvnitř patnáctimilionového politického národa dokázalo, anebo z nejrůznějších osobních důvodů muselo, překonat strach z odvety totalitního režimu a otevřeně deklarovalo svůj nesouhlas. Ať už to na začátku byla nesnesitelnost života v sebeponižování před neinteligentním nesmyslem, osobní křivda, nebo neschopnost dále mlčet k porušování lidských a občanských práv jiných, přimknutí se k disentu bylo výlučně osobním a povýtce mravním aktem, prakticky nikdy výsledkem politické rozvahy. Řečeno jinak, dopady a důsledky disentu byly navýsost politické, aniž by disent sám o to vědomě usiloval a v tomto směru se připravoval – a to i přes značnou zkušenost řady bývalých politiků, kteří se po porážce v roce 1968 postupně stali disidenty. Československý disent, na rozdíl od polského, se soustřeďoval téměř výhradně na reaktivní taktiku, vyčkávání na chyby režimu a jejich mediální a teoretické komentování. Adam Michnik ve svém slavném dopise na téma organizovaného odporu proti komunistickým režimům z vězení Bialoleka už v roce 1982 napsal asi nejbrutálnější popis slabosti českého disentu: „Pro husákovské Československo bylo charakteristické, že vůdci „obrody“ (roku 1968, pozn.autor) iniciovali „normalizaci“. Dubček osobně vyzýval k ukončení sociálního odporu, a tisíce aktivistů Pražského jara odešly do exilu. Podzemí v Československu po roce 1968 tak zahrnovalo, a stále sdružuje, malé skupiny deklasovaných lidí opozice, jejichž duchovní atmosféra připomíná spíše první křesťanské komunity, skrývající se v katakombách, než ilegální hnutí politické opozice“. I to ovšem stačilo k pronásledování a šikaně Státní bezpečností. Tím však disent paralyzoval sám sebe, protože pokud k pronásledování stačilo „být proti někomu“, nevznikala poptávka po rozpracování pozitivního programu alternativy „být pro něco“. Až do konce proto uvnitř disentu nevznikla žádná struktura, nebo skupina, která by cílevědomě usilovala o změnu politického režimu a připravovala se na ni. Paralyzující strach a vědomé mlčení absolutní většiny zkrocené atomizované společnosti vůči jakémukoliv aktu komunistického režimu bylo potom zrcadlovým odrazem, podobně netvůrčím, jenom o mnoho nezodpovědnějším způsobem vyhýbání se politice.
Další slabinou disentu sedmdesátých a osmdesátých let byl fakt, že až na nečetné výjimky nebyl propojen osobní zkušeností s masovým komunistickým terorem padesátých let. Jeho část naopak patřila k „napraveným“ reformním komunistům generace roku šedesát osm, vyloučeným z KSČ a vyhozeným ze zaměstnání v následující normalizační čistce. Jen těžko proto disent mohl reprezentovat kontinuitu odporu všech obětí proti komunismu, a to i přes nespornou osobní statečnost a obětování se mezi jeho exkomunistickými signatáři. Pokud by disent měl politickou ambici, mohla se jeho vnitřní bohatost a rozdílnost stát obrovskou devizou a školou pro budoucnost. Československý disent byl však až do konce příliš spojen s legendou svého vzniku, hájením základních lidských práv, opřeným o vymáhání plnění povinností, k jejichž plnění se československý komunistický režim poněkud neprozřetelně zavázal v rámci helsinského procesu Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě v roce 1975. Na uvažování o politice a usilování o moc neměl kapacitu ani čas.
Této nepočetné skupině československých disidentů se však díky posunům v mezinárodní politice a oslabení komunistického impéria dostalo v posledních letech před listopadem obrovské mediální a diplomatické pozornosti, která byla v naprostém nepoměru k jejímu skutečnému vlivu, schopnostem a možnostem. Tento zájem ze zahraničí proto ve skutečnosti v nejdůležitějším období posledních dvou let před listopadem fakticky oslabil intelektuální a politický růst představitelů disentu, jehož naprostá většina propadla iluzi o dostatečnosti a moci mediálního marketingu svých myšlenek a činnosti. Přesně ve chvíli, kdy mohlo a mělo dojít k vědomé politizaci požadavků a organizaci politických struktur a programů, převládla taktika medializace slova a strategie získávání mediálního vlivu prostřednictvím zahraničních rozhlasových stanic. Přesně v tradici a intencích nezodpovědnosti českých elit v kritickém okamžiku před předvídatelnou krizí namísto politiky nastoupil politizující marketing, aby skutečnou politiku a zájmy státu i společnosti odsunul na mnoho let do pozadí.
Československý disent je výkladem příběhů, a proto i zde nejlépe poslouží příklad. Největším petičním aktem občanské neposlušnosti v dějinách komunistického režimu v Československu byla katolická petice, napsaná v roce 1988 celoživotním odpůrcem komunismu a katolickým aktivistou Augustinem Navrátilem. Jednatřicet požadavků petice „Podněty katolíků k řešení situace věřících občanů“ se nejprve šířilo velmi pomalu. Potom se Augustin Navrátil na doporučení přátel setkal v Praze s výrazným organizátorským mozkem Charty 77 a Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných, novinářem Petrem Uhlem. Je důkazem bohatosti jejich nadhledu a charakteru, že katolík a levicový obhájce lidských práv, označovaný leckdy i za trockistu, našli okamžitě společnou řeč. Byl to právě Petr Uhl, kdo zprostředkoval a prosadil historickou návštěvu Augustina Navrátila u kardinála Františka Tomáška. S jeho veřejně deklarovaným požehnáním pak petici podepsalo přes šest set tisíc lidí, včetně chartistů, exkomunistů, antikomunistů, prostě všech, kdo v té chvíli chtěli dát najevo, že přišel čas nemlčet.
Nejostřejším petičním vystoupením proti režimu byl potom v polovině srpna 1988 manifest „Tak dost“, který podepsalo 271 lidí. Iniciovali ho Ivan Martin Jirous a Jiří Tichý v reakci na smrt politického vězně Pavla Wonky. Oba za něj byli odsouzeni do vězení, v případě Ivana M.Jirouse už popáté. Stojí za to ocitovat snad nejotevřenější prohlášení, které kdy kdo v disentu napsal: „Po Vítězném únoru jste v takzvaném třídním boji popravili a zabili osm tisíc lidí, 217 000 svých bližních jste poslali do koncentračních táborů, většinu z nich jste před popravou nebo odesláním do lágrů mučili, zabili jste Kalandru, zabili jste doktorku Horákovou, ačkoliv se proti tomu bouřil civilizovaný svět, v každé vesnici jste zničili alespoň jednu vybranou selskou rodinu, abyste skrze ni zastrašili ostatní, ukradli jste po roce 1948 všechny živnosti a zničili jste je, nikdo už nespočítá všechny vaše oběti, které odešly ze světa v důsledku vašeho fyzického a psychického teroru…Tak dost“.
Rok po obou zmíněných vystoupeních, v určitě doma otevřenější a mezinárodně příhodnější situaci, podepsalo podstatně krotší petici Několik vět patnáckrát méně lidí než výzvu Augustina Navrátila. Ve srovnání s ní tedy byla výrazným neúspěchem. Potvrdila jednak přetrvávající strach před policejními a soudními represemi, které zesílily po demonstracích v takzvaném Palachově týdnu v lednu 1989. To, co však bylo pro další vývoj nejdůležitější, bylo to, že ukázala, že ateistická většina společnosti ještě nenašla jednotící téma, za které by se mohly v jednom okamžiku postavit statisíce lidí. A to i přesto, že požadavky Několika vět byly vlastně mírné a žádaly jenom otevření diskuze o některých z dosud nedotknutelných témat. Je více než symbolické, že takovým sjednocujícím tématem se stala až nepravdivá informace o zabití studenta Martina Šmída při zásahu bezpečnosti proti demonstraci na Národní třídě 17.listopadu 1989. Méně emocionální politická pravda o čtyřiceti letech podlosti a nelidskosti teroristického režimu jednoduše nestačila.
Od léta 2009 se pak české sdělovací prostředky dlouhodobě věnovaly připomínání dvacátého výročí listopadové rebelie. O katolické petici a Augustinu Navrátilovi prakticky nepadlo slovo. Petice „Tak dost“ byla opomenuta úplně. „Několik vět“ bylo naopak prezentováno jako zcela výlučný a přelomový okamžik. Jména popzpěváků a herců, kteří se k petici před dvaceti lety připojili, znovu zaplnila novinové stránky. Historická fakta už zase nebyla zajímavá. V kontextu české ne-politiky, která se dále vnitřně vyvíjí mimo realitu v mýtech a jejich interpretaci, to ovšem mělo svojí hlubokou logiku. Nesporný úspěch petice Několik vět totiž nebyl v jejím obsahu, nebo zasazení do promyšlené kampaně, kterou by opozice chtěla získat politický vliv či moc, ale v jejím marketingu.
Václav Havel a jeho tým odvedli bezesporu odvážnou a úctyhodnou práci při organizaci petice a získávání podpisů. Text sám vznikl v riskantní chvíli, velmi brzy po propuštění Václava Havla z jeho posledního pětiměsíčního pobytu ve vězení. Alexandr Vondra byl do vězení za její šíření odsouzen. To, že se z Několika vět prostřednictvím vysílání Svobodné Evropy velmi rychle stala mediální bomba, přesvědčující stále více lidí, že už je možné přestat se bát, však spočívalo mnohem více než v jejím obsahu v pouhé technice podání. Václav Havel osobně a velmi promyšleně režíroval čas a způsob zveřejňování jmen signatářů ve vysílání Rádia Svobodná Evropa. Do posledního detailu sestavoval pořadí, v jakém mají být každý den míchána jména a profese prostých neznámých lidí se jmény populárních osobností. Výsledkem této skvěle režírované kampaně byl jednoznačný a nesporný mediální úspěch doma i v zahraničí. Málokdo tušil, že tento mediální úspěch jenom překrývá jiné, pro budoucnost podstatně důležitější nedostatky - a předznamenává tak i pozdější zásadní politické chyby.
Nebylo podstatné, že předání detailních režijních pokynů do Svobodné Evropy bylo na začátku poněkud neopatrně projednáváno v odposlouchávaném bytě Václava Havla a Státní bezpečnost je v písemné formě snadno odhalila při prohlídce zavazadel novinářů agentury AFP. Rozjetou kampaň už StB žádným způsobem nemohla zastavit. Úspěšnost marketingové divadelnosti však zakryla závažný nedostatek další promyšlené strategie. Příklon k politizaci požadavků vůči režimu byl už v té chvíli ve světle vítězství antikomunistické opozice v Polsku a otevření hranic Maďarska příliš pomalý a neodvážný. Politický program opozice neexistoval a uvnitř disentu neexistovala ani dostatečná diskuze o jeho potřebě. Volání předvídavých jednotlivců, jako byli Rudolf Battěk a Ladislav Lis, či skupin jako byly HOS a Demokratická iniciativa, po politizaci konfrontace s režimem, zůstala oslyšena, jako příliš radikální. Namísto potřebné diskuze o politickém programu došlo v druhé polovině roku 1989 k objevení se konkurujících politických ambicí. Pro další vývoj mimořádně nešťastným byl v té době nárůst nedůvěry mezi skupinou kolem Václava Havla a převážně exkomunistickou Obrodou, založenou známými osobnostmi reformního proudu v KSČ z roku 1968. Ani jedna z těchto skupin neměla vůli k vytvoření organizace, natož pak program politických kroků a požadavků pro tehdy už nevyhnutelný střet s normalizační mocí. Obě však získaly a živily pocit, že ti druzí se nedělí o všechny informace a narušují tak tradiční disidentskou důvěru. Havlovci vyčítali Obrodě, že je dostatečně neinformuje o svých sondážích v Moskvě a s některými lidmi z aparátu ÚV KSČ, a ta je naopak kritizovala za to, že petici Několik vět napsali a zveřejnili bez koordinace s jinými skupinami disentu. Podobně napjaté vztahy se objevily i kolem Demokratické iniciativy, založené Emanuelem Mandlerem a Bohumilem Doležalem. Je dnes těžké posoudit, zda to byl pouze výsledek osobních nesouladů, ničím nepodloženého růstu osobních ambicí, prosté nedorozumění mezi přáteli, anebo výsledek úmyslných diverzí StB, která měla v disidentském prostředí, a především v Obrodě, několik kvalitních informátorů.a agentů.
To, co ovšem Státní bezpečnosti přičíst lze, byla její úspěšná dezinformační kampaň, která zcela rozvrátila očekávané vystoupení disentu při výročí 21. srpna 1989. Některým význačným chartistům tehdy přišly korespondenční lístky s anonymním prohlášením údajné skupiny studentů pražských fakult University Karlovy, vyhrožující v den výročí okupace sebeupálením podle vzoru Jana Palacha. Spolu s množstvím informací o výcviku speciálních zásahových jednotek Veřejné bezpečnosti a armády proti případným demonstracím, to nakonec vedlo k rozhodnutí převážné většiny disidentských skupin, vyhnout se riziku násilí a vyzvat veřejnost, aby se v žádném případě demonstrací nezúčastnila. Varování Rudolfa Battěka a Ladislava Lise, že jde o kapitulaci před estébáckou provokací, opět zůstala oslyšena. Autor sám, spolu s bývalou mluvčí Charty 77 Danou Němcovou, se pod vlivem této dezinformace domohl jednání s tehdejším komunistickým děkanem Filosofické fakulty UK o možnostech, jak dát studentům vědět, že podobné činy by ničemu nepomohly…
Tato neochota ke konfrontaci měla, samozřejmě, svoje kořeny ve zkušenostech čtyřiceti let represívního režimu. Měla racionální jádro. Ale stejně tak byla mimořádně politicky nevzdělaná. Neochota ke konfrontaci znamenala v té chvíli už totéž, co neochotu k politice – a zodpovědnosti..
Nejhorším důsledkem marketingového úspěchu petice „Několik vět“ proto bylo to, že v rozhodující disidentské skupině kolem Václava Havla s konečnou platností převládlo přesvědčení, že důraz na mediální prezentaci je do budoucna jedinou možnou a skutečně fungující strategií. Nikdo v té chvíli nedohlédl, že v okamžiku přechodu k politickému soupeření se tato sebeizolující strategie nevyhnutelně obrátí ve slabinu. Tato tendence jistě existovala v prostředí Charty 77 od samého jejího počátku, a v té době měla svoje opodstatnění. Necelé tři stovky prvních signatářů uzavřely represe StB a nenávistná kampaň režimních sdělovacích prostředků do gheta téměř absolutní společenské vyloučenosti. Pro dnešního čtenáře je jenom těžko představitelný stav, kdy lidé ze strachu raději přecházeli na druhou stranu ulice, aby je „někdo“ neuviděl a nenahlásil, že se potkali a pozdravili s jednotlivcem, označeným komunistickou mocí veřejně za „protisocialistický živel“. Z tohoto pohledu byla katolická petice z roku 1988 vůbec prvním otevřeným propojením mezi disentem a československou společností. Po dlouhá léta proto byla riskantní spolupráce a dodávání zpráv západním rozhlasovým stanicím jedinou možností, jak dostat informace o postojích disentu a případech porušování lidských práv k československým občanům. Poslechovost „štvavých vysílaček“ přitom po všechny roky stoupala, a telefonicky bylo možno dostat informace československého disentu do jejich vysílání často v průběhu pouhých několika hodin, a ke konci mnohokrát prakticky v přímém přenosu. Takový styl práce mohl efektivně zvládat i malý počet lidí, a kromě důvěry nevyžadoval žádnou velkou koordinaci a plánování. Režim reagoval hystericky na jakoukoliv podobnou činnost, a to zpětně jenom posilovalo přesvědčení o efektivnosti takové práce. I tento úspěch se však nakonec obrátil proti svým autorům. Jak kdysi přesně poznamenal Václav Havel, zatímco polská Solidarita měla na vrcholu své činnosti deset milionů členů, zmohla se Charta 77 pouze na deset milionů uší. A tento stav vydržel až do konfrontace a útěku komunistické oligarchie od moci v listopadu 1989.
S použitím předlohy Marxovi definice lumpenproletariátu z roku 1850, je možné velmi podobným způsobem i jazykem definovat lumpenelitu jako „nejnižší zdegenerovanou vrstvu elity, neschopnou osvícení, neuznávající právo a postrádající jak společenské vědomí, tak schopnost solidarity“. Předlistopadoví českoslovenští komunisté byli téměř výhradně násilím dosazenou a nepřirozenou elitou okupační moci, ve své většině utilitárně bez skutečného politického přesvědčení a zodpovědnosti. Zvenku dosazení slouhové, kteří si pěstovali ke svému obrazu slouhy vlastní, ještě o něco bezcharakternější a zbabělejší. Přesvědčení a zodpovědnost nahrazovala slepá poslušnost, a proto lze bez přehánění říci, že předlistopadoví komunisté byli, až na výjimky z nízkých stupínků mocenského systému, zcela bez charakteru. Dnešní pokusy žurnalistické popfilosofie o rehabilitaci komunismu se, přesně v duchu české intelektuálské tradice odmítání činu a zodpovědnosti, znovu a znovu pokoušejí omlouvat totalitní prosazování jediné zjevené pravdy oprávněných držitelů nadvlády nad společností tím, že se pokoušejí oddělovat údajně nevinné části neškodné komunistické myšlenky od jejího údajně dobově chybného světského ztělesnění. Zapomínají ovšem, kromě jiného, i na historický precedens protikladu náboženství a církve v Evropě. Židům, věřícím v islám, a často i jenom trochu jinak věřícím křesťanům, bylo docela jedno, jestli je vyhání, vraždí a upalují hodní a vzdělaní církevní hodnostáři, kterým šlo jen o čistotu myšlenky, nebo černosotněnská lůza. Mám-li uvést alespoň jedno jméno, pak Václav Bělohradský ve své snaze konstruovat očištěný a nevinný komunismus jednadvacátého století, zapomíná na to, že nepřijatelnost nesouhlasu a zákaz volby, obsažený už v dogmatu historické nevyhnutelnosti „vítězství pracujícího lidu“, zbavil v Československu nejenom v padesátých letech, ale i v době normalizace, tmářským a inkvizičním způsobem život bez výjimky každého jednotlivce svobody a svobodné vůle se rozhodovat. I jeho vlastní emigrace byla svobodným rozhodnutím, pouze pokud svobodu definujeme jako s režimní pomocí poznanou nutnost.
Zkušenost hrůz války ještě mohla být alespoň částečnou omluvou pro mladou generaci, která do KSČ vstupovala bezprostředně po roce 1945. Jejímu svedení ke komunismu napomohlo ovšem i nezodpovědné slavjanofilské geopolitizování benešovského vedení státu, a jím zaviněný nedostatek demokratických alternativ. Mlčení starší generace o kolaboraci s nacismem, hysterická šovinistická odveta etnických čistek a „znárodňování“ majetků údajných zrádcům, stejně jako rozkradení velké části židovského majetku, byly také součástí neschopnosti velké většiny poválečných československých elit definovat rámec, meze a metody demokratické diskuze. Masové opojení „vítězstvím“ a vidina „budování nového spravedlivějšího světa“ potom musely mít pro mladé lidi a jejich generační vzpouru přitažlivost až děsivou.
Pro členství a nota bene vstup do Komunistické strany Československa v době normalizace však už žádná podobná omluva existovat nemůže. V té době to byla výhradně osobní volba pohodlnější cesty ke kariéře a ochraně vlastních zájmů proti všem. Nikdo z té doby nemůže říci, že něco nevěděl. Každý, kdo dnes tvrdí, že v normalizační KSČ byl jenom proto, aby usiloval o nápravu přehmatů, jenom nechtěl vědět, co se ve společnosti skutečně odehrává, anebo jenom otevřeně lže. KSČ prošla po násilné okupaci z roku 1968 rozsáhlými ritualizovanými čistkami, jejichž jednoduchá pravidla znali všichni. Stačilo prohlásit, že prověřovaný soudruh či soudružka „souhlasí s bratrskou internacionální pomocí států Varšavské smlouvy“, s „rozdrcením kontrarevoluce“, a přihlásit se k podpoře „nového vedení KSČ v čele se soudruhem Gustávem Husákem“. Strana milostivě rozdala statisíce odpustků i těm, kdo se veřejně pokořili, a provedli rituální sebekritiku, ve které se přiznali k dočasnému „pomýlení“. Čistky po roce 1970 zlikvidovaly převážně vzdělanější a mladší třetinu z více než jeden a půl milionů členů, a beze zbytku zničily jakoukoliv možnost pozdějšího vnitřního intelektuálního a politického vývoje uvnitř KSČ. To nakonec nejpřesvědčivěji prokázal i neúspěch všech pokusů sovětských reformních komunistů najít v druhé polovině osmdesátých let uvnitř KSČ jakéhokoliv spojence pro československou variantu pěrestrojky. Ve straně v té době už totiž nebyl nikdo, kdo by byl ochoten a schopen kritické reflexe nelegitimnosti režimu, dosazeného doslova na hlavních sovětských tanků. Jinak řečeno - Komunistická strana Československa se po roce 1968 změnila s pomocí otevřeně teroristických metod manipulace strachem v nehybný jednoúčelový nástroj k obhajobě mocenského postavení cizí vojenskou intervencí a okupací dosazené skupiny vlastizrádců. Nikdy nepotrestaní okupanti svojí vlastní země potom na ochranu svých zájmů rychle vytvořili nomenklaturní vrstvu mocenské lumpenelity těch, kdo byli ochotni kvůli kariéře a výhodám vyhlásit loajalitu ke komukoliv, koho jim režim určil za nadřízené. Budoucnost země a soudržnost společnosti byly z tohoto pohledu pro tuto lumpenelitu bez významu. Jediným cílem, který zůstal, bylo udržení mocenského statu quo.
Tato povinná myšlenková nehybnost a sterilita vedla k jiné formě neschopnosti skutečné politiky, než jaká deformovala mocensky pronásledovaný disent. Pěstovala a vytvářela v komunistech binární černobílé vnímání, které přijímalo problém výhradně jako konflikt, a hledání řešení jako výhradně mocenský souboj. Takové vnímání bylo limitováno vírou v existenci jediného možného řešení, které muselo být jednoduché, protože opět vyplývalo pouze z přesvědčení, že „my máme pravdu“. Moc byla dostačujícím argumentem a odpovědí na všechny otázky. Pro jistotu však systém vždy raději zajistil, aby nikdo žádné otázky nekladl. Lumpenelita KSČ a jí podřízených mocenských složek neměla kromě teroristického mocenského mandátu žádnou kvalifikaci pro politiku – zde ve smyslu správy věcí veřejných a účasti v diskuzi se společností o budoucnosti. Její zodpovědnost byla definována vždy jenom vůči rodině, odsud návyk nepotismu a korupce, a strachu ze ztráty vlivu. KSČ odmítala jakoukoliv možnost politiky v rámci reálného rozložení sil a vlivů – v kontrastu třeba s maďarskými nebo polskými komunisty. Proto musela odmítnout i Gorbačovovu pěrestrojku a v roce 89 dokonce i oficiální omluvu polského Sejmu a maďarského parlamentu za podíl na srpnové okupaci. A právě proto musela v okamžiku střetu selhat a kapitulovat.
Lumpenelita KSČ však ve chvíli porážky v listopadu 89 instinktivně zvolila zřejmě nejinteligentnější a pro další vývoj pro sebe určitě nejbezpečnější z možných ústupů. Prakticky okamžitý útěk od politické zodpovědnosti jí získal čas. Přitulení komunistických „odborníků“, kteří se rychle zbavili stranické legitimace, k nové nezkušené moci pak díky nomenklaturním kontaktům umožnil velké části normalizační lumpenelity obsadit mnohé z nejvýnosnějších a nejvlivnějších pozic při privatizaci centralizovaného státního hospodářství. To jim pomohlo redefinovat se velmi rychle a snadno v novou podnikatelskou vrstvu – ekonomickou elitu bez minulosti. U velké části z nich nové podmínky nikterak nenapomohly jejich osvícení, uznání významu práva, natož pak získání vědomí společenské sounáležitosti a solidarity. Mohli se naučit dobře oblékat, hrát golf, a třeba i sbírat moderní umění – přesto zůstali lumpenelitou.
Šedá zóna byla většinou společnosti, která se v komunistickém režimu snažila žít normální životy mimo jakýkoliv náznak konfliktu s existující mocí. Její vzdělanější a schopnější část musela po více než dvě generace od dětství úzkostlivě vyvažovat touhu získat a rozvíjet odbornou kvalifikaci a společenskou prestiž s nutností neustále a na požádání prokazovat neochvějnou loajalitu k místním politickým představitelům, stejně jako k režimu jako celku. Odbornictví zaručovalo jistý společenský status, který ovšem bylo velmi snadné ztratit, protože závisel výhradně na schválení a laskavé toleranci komunistické moci. Ta vytvořila prakticky neproniknutelný systém takzvaných nomenklaturních míst, která mohly obsadit pouze osoby, schválené a prověřené orgány KSČ. Patřila mezi ně nejenom všechna vedoucí místa s rozhodovací pravomocí, ale často i ta, u kterých se předpokládalo, že jejich držitel bude jenom jezdit do zahraničí. Šedá zóna v Československu proto nutně utíkala do odbornictví s přáním nevynikat, nebýt nápadný, nenarazit – a státi se nepostradatelnými. Obelhávání a „hraní her“, odmítání rizika i solidarity, předstírání a milosrdné lži, se proto pro většinu tohoto segmentu elit staly druhou přirozeností. „My máme pravdu, ale nesmíme, a proto ani nechceme, ji říkat nahlas“ – tak by asi znělo heslo této důležité společenské vrstvy. Šedá zóna získala a vytvořila si dokonalou schopnost oddělovat v každém jednotlivci profesní kvalitu od charakterových vlastností. Odbornost se stala štítem pro vyhýbání se společenské zodpovědnosti, která v jiných společenstvích neoddělitelně patří k výbavě elit. Politika, stejně jako náboženství a historická paměť, byly nedotknutelné. Povinnost a zodpovědnost platily pouze pro privátní potřeby, ohraničené pouze velikostí rodiny. Ty veřejné určovalo výhradně balancování strachu z nepříjemnosti – a právě to se proto stalo dlouhodobým modelem chování pro absolutní většinu společnosti.
Řada lidí z šedé zóny se v osobním životě s postupujícím časem vyhýbala režimní kontrole a vytvářela nezávislé „ostrůvky pozitivní deviace“, jak tento jev kdysi trefně nazvala Jiřina Šiklová. Někteří se nebáli ani podporovat disidenty. Překonávat strach bylo pro lidi, kteří měli co ztratit, nesmírně složité – a o to úctyhodnější. Poslední dva roky před listopadem se u stále většího počtu z nich, především ze společenskovědní intelektuální obce, přece jenom začala projevovat státotvorná emoce zodpovědnosti. Vzniklo hned několik volných společenství, z nichž nesporně nejdůležitější a nejvlivnější se staly pražský Kruh nezávislé inteligence, katolické iniciativy a slovenská iniciativa Bratislava nahlas. V posledním roce či dvou před převratem se stále svobodněji začala chovat i vyjadřovat řada umělců, především divadelních. Jak obtížné bylo zbavovat se osobního strachu připomíná osud Miloše Kopeckého, který se, jak později přiznal, ze strachu podvolil nátlaku StB, a propůjčil se do role komentátora v poměrně hnusném udavačském televizním programu o emigraci. Teprve toto osobní ponížení mu pomohlo najít odvahu postavit se režimním náčelníkům. Jeho vystoupení na sjezdu Svazu spisovatelů v květnu 1987, po tisících rozepisované v samizdatu a čtené na vlnách zahraničních rozhlasových stanic, se okamžitě proměnilo v legendu a příklad.
Pozdější účelová idealizace vlivu a závažnosti Státní bezpečností kontrolovaných a preferovaných pěrestrojkových aktivit Prognostického ústavu ČSAV, včetně ekonomických seminářů, spojených se jmény Tomáše Ježka a Václava Klause, se míjí se skutečností. Jejich interní teoretické diskuze neměly až do konce ani náznak ambice měnit nebo dokonce odstranit normalizační komunistický režim. Byly vedeny striktně v rámci limitů, daných moskevskou pěrestrojkou, kterou ředitel Prognostického ústavu Valtr Komárek umně využíval k ochraně svých podřízených a k drobným pokusům o testování možností, jak osvícenskou misijní činností mezi komunistickou věrchuškou rozšiřovat hranice této povolené diskuze. Teprve individuální čin Miloše Zemana, který v roce 1989 odmítl pokračovat v taktickém mlčení a veřejně vystoupil s do té doby nejsžíravější odbornou kritikou režimu, nastavil této poněkud upovídané snaze jeho kolegů vyhýbat se zodpovědnosti zrcadlo.
Jeden čin Miloše Zemana, jedno vystoupení Kruhu nezávislé inteligence na podporu politických vězňů, či jeden z ekologických či katolických protestů Bratislavanů, vystupování Josefa Vavrouška a Ivana Dejmala, či protest Miloše Kopeckého, měly na komunistickou moc stonásobně destruktivnější efekt, než všechny krotké a Státní bezpečností kontrolované semináře pro zvané, na jejichž pořádání se kdy Václav Klaus podílel, dohromady. V tom je také smysl sporu o interpretaci pádu komunismu, znovu otevíraná u příležitosti dvacátého výročí roku osmdesát devět. Podle Václava Klause se komunismus zhroutil sám od sebe – možná pod tlakem ideologicky podloženého hospodářského a vojenského tlaku velmocenské politiky Ronalda Reagana a Margaret Thatcherové. Těžko hledat lepší výraz až podvědomého odmítání zodpovědnosti elity za rozvoj národního a státního společenství. Jinak řečeno – „my jsme nemuseli a nemohli dělat nic, protože mocné dějiny, které jsme nemohli ovlivnit, to udělaly samy. Nemělo proto pražádný smysl proti vyprázdněnému komunismu vystupovat“. Masakr na Tienanmenském náměstí v Pekingu, či násilné potlačení protestů v Rumunsku a Československu, ke kterým došlo ještě v roce 1989, do tohoto Klausova schématu nejenom nezapadají. S připomenutím úspěšnosti čínských komunistických ekonomických reforem dalších dvaceti let ho zcela vyvracejí. Vůbec nejlepší odpovědí na sebeadoraci, se kterou Václav Klaus a jemu poklonkující novináři od devadesátých let úporně prokazují údajně dějinný význam jeho předlistopadového působení pro odstranění komunistického režimu je vtip, který se o významu salónních vševědů pro porážku komunismu povídal v katolickém Polsku. „Mluvit mezi stejně smýšlejícími o hlouposti režimu mělo stejný dopad, jako má chráněný sex pro početí“.
Na klíčovém narychlo svolaném prvním setkání herců, divadelníků a filmařů ve smíchovském Realistickém divadle se několik hodin vášnivě diskutovalo o tom, jak zareagovat na brutální zásah proti studentům na Národní třídě. Zda jít do stávky a podpořit studenty, anebo ne. Nervózní a napjatá diskuze se proměnila ve státnický čin v okamžiku, kdy herec Jiří Kodet prohlásil: „Čtyřicet let jsme hráli divadlo, protože jsme si mysleli, že tím lidem pomáháme. Tak teď zkusíme pomoci tím, že hrát přestaneme“. Studenti a herci v té chvíli převzali zodpovědnost a stali se pro tuto zvláštní chvíli skutečnou elitou činu. Disent i část šedé zóny, která se s ním spojila, byli soustředěni jenom v Praze. V prvních osmačtyřiceti hodinách by pro odhodlaného protivníka bylo hračkou jejich pokusy o vytvoření otevřeně opozičního hnutí zničit. Vystoupení studentů a divadelníků však dalo rebelii přes noc celonárodní strukturu, organizační síť i mimořádně silný étos obrany dětí. Kdekoliv byla univerzitní fakulta nebo divadlo, bylo najednou svobodné území. A když se po pár dnech váhání k rebelii přidali i zaměstnanci Československé televize, byl s okupačním režimem normalizace konec.
Vznik Občanského fóra byl obrovskou, vskutku historickou, a rychle promarněnou šancí na znovunalezení či předefinování hodnot a institucí demokratického Československa. Zmarnění této šance je bezvýhradně vinou hlubokého intelektuálního selhání nikým a ničím neohrožovaných, ale naprosto nepřipravených a nezodpovědných českých/československých elit.
V okamžiku svého vzniku bylo Občanské fórum výhradně sebeobrannou aliancí všech, kdo se ve chvíli zoufalství nad údajným ubitím studenta policií při demonstraci na Národní třídě 17.listopadu odhodlali postavit se zkompromitovanému vedení KSČ. Spojujícím tmelem této aliance tedy bylo od počátku pouze přemýšlení o tom, „koho nechceme“. Překotnost mocenských změn potom vlastně už nikdy nedovolila, aby programová diskuze o tom „co chceme“ se stala sjednocující politickou vizí a, především, akcí. Úsilí jednotlivců, jako byli Josef Vavroušek, Ivan Dejmal, Rudolf Battěk, Petr Pithart a částečně i Miloš Zeman, Valtr Komárek a někteří ze starší generace ekonomů osmašedesátníků, o přípravu zásadního společného programu brzy selhalo na tradičním útěku většiny elity okamžiku k moci a pozicím. Už v této chvíli byla nutná i podrobná česko-slovenská diskuze a koordinace. Nikdy k ní nedošlo – ne ze zlé vůle, ale z nezkušeného pocitu, že je dost času. Tradiční neschopnost českých elit vcítit se do možná jiných priorit ostatních zabránila i tentokrát vykročení z naivně narcistního obrazce Prahy jakožto intelektuálního pupku světa – se všemi ztrátami, které to vždy v historii způsobilo. Jako ve všech ostatních revolucích je ponaučením i československého listopadu 1989 zkušenost, že největší a nejzásadnější chyby revoluce udělá hned ve svém začátku.
Věnováno s úctou Jiřímu Grušovi
Namísto úvodu
Evropské dějiny ještě nikdy neposkytly národním či státním společenstvím lepší nabídky na mírové ozřejmění jejich hodnot a názorů, či představení schopnosti státu spolupracovat s ostatními, než je v současnosti úloha předsednické země Evropské unie. Ve válkami a náboženskou či etnickou nesnášenlivostí přetížených dějinách kontinentu jde o naprosto výjimečnou možnost prokázat předvídatelnou normálnost, zralost k míru, diplomatickou spoluzodpovědnost a umění služby. Vzhledem k počtu členů Unie, a připravovaným reformám jejích řídících orgánů, to v prvním pololetí roku 2009 byla pro Českou republiku osudově jediná, první, a zároveň poslední, nabídnutá možnost. Navždy už bude zapsáno, že česká politická elita se v době míru, bez důvodu a bez vnějšího ohrožení, zbaběle zbavila zodpovědnosti za evropské předsednictví, a s ním i do dosud nepoznané míry za rozvoj národního společenství a jeho mezinárodního ukotvení. Nebyla to náhoda. Byl to jenom další opakovaný krok historické krize českých mocenských a intelektuálních elit, které se ještě nikdy nenaučily a nestačily si připustit, že mají plnou a nedělitelnou zodpovědnost za stát, společenství, které ten stát má chránit, a jeho budoucnost. Neexistuje vývoj bez krizí. A národ, jehož vůdcové v krizích vždy jenom utíkají, nemůže dlouhodobě obstát.Naděje je víra, podpořená činem. Víra ve zlepšení stavu duše i věcí, tedy víra v hodnoty, činem nepodpořená, je z rodu otrocké zbabělosti. České dějiny jsou svárem mezi nadějí a zbabělostí. V moderních českých dějinách jsou největším nepřítelem naděje společenské skupiny, které se považují za národní elitu. Elita, ochotná hledat společné národní minimum a prosazovat je, je totiž hodnototvorná vrstva společnosti – v dobrém i ve zlém. Nejde tedy o výjimečné jednotlivce, kteří někdy dokonce přesahovali význam české kotliny, jako byli Masaryk, Čapkové, Chalupný, Patočka nebo Havel, ale onu společenskou skupinu a šarži české elity jako celku, která za dvě stě let ještě nepochopila, že hodnototvornost její váhy v rozvoji národní identity je v příkladu, ale ne v držení moci. Elita je elitou, protože dává příklad. Důsledkem neochoty českých elit k činu je i to, že Češi jsou dodnes největším národem na světě, který sám sebe považuje za malý. Česká národní hymna neopěvuje hodnoty, ale pídí se po tom, „kde domov můj“. A je více než logické, že právě Češi mají jedinou hlavu státu na světě, která nikdy ve svojí téměř dvacetileté politické kariéře nepovažovala za důležité navštívit vojáky, které stát v rámci svých spojeneckých závazků vyslal do zahraničních misí. Je dokonalým symbolem české politiky, která se ani po dvou stoletích usilování o respekt ostatního světa nenaučila s pokorou uznávat hodnotu krve, jako nutné oběti za svobodu a suverenitu národního společenství. Trpká téze Jana Patočky, že „Češi jsou shora osvobození slouhové“, není spravedlivá, pokud nechceme zapomenout na legionáře, československé zahraniční vojáky druhé světové války, statisíce politických vězňů a pronásledovaných komunistickým režimem, či na vzpouru studentů z listopadu 1989. Platí však beze zbytku pro české politické elity. Tyto elity, v nedostatku hodnot, kterým by věřily, které by je sjednocovaly už jenom proto, že by je považovaly za natolik důležité, aby za ně byly ochotny bojovat, už dvě stě let raději věří v oslavování výročí, vytváření mýtů a dávání nálepek. Mezi výročími můžeme být sami sebou, věrni pouze hodnotám okamžiku. Neexistuje podobný případ, kde by národní elita tolikrát po statisících obětovala svoje spoluobčany ve jménu vlastních výhod a přežití.
Počátek slabosti
Moderní české elity vyrostly z romantického pathosu národního obrození, ve kterém si navykly politické nezodpovědnosti. Uvnitř skleníku mnohonárodnostní monarchie za všechno mohla „Vídeň“ a „Němci“. Dobré – jako rozmach hospodářství, demokratizace a vzdělání - se přijímalo jako samozřejmost. Za všechno špatné mohli „Oni“. „My“ jsme pak za všech okolností „měli pravdu“. Pocit odpovědnosti za dlouhodobý zájem státu české elity prvních dlouhých sto let prostě nepotřebovaly. Tvořily se naopak v opozici a opovržení ke státu, jehož byly občany, odmítajíce se podílet na jeho hodnotách – anebo jeho demokratizaci. Reprezentovaly hodnoty výhradně jazykového společenství, vztahujícího se k idealizaci mýtu o údajné bývalé slávě v rozporu s historickou realitou výhradně etnicky definovaného Českého království. Spor mezi romantickým Fichteho pojetím výhradně společným jazykem definovaného národního kmene, které převzal Jungman, a moderním, a podstatně demokratičtějším Bolzanovým pojetím dvojjazyčného národa, spojeného životem a oddaností společné vlasti, byl rozhodnut vlastně ještě dříve, než začal. Nové „české národní elity“ prosazovaly svoji legitimitu, a z toho vyplývajícího postavení ve společnosti, vedle obrany jazyka i nekritickou agresívní idealizací otevřených ne-pravd o historii českého národa. Aféra s Rukopisy, nekritický pathos slavjanofilství, a v mnoha ohledech nejenom pasivita, ale i přímý podíl na masově rozšířeném antisemitismu, byly po celé devatenácté století neměnnou známkou nedospělosti české národní elity. Argument, že jinde v mocnářství byl antisemitismus často ještě horší, je pravdou pouze poloviční. K asimilaci Židů přispívala právě netolerantnost česko-německého jazykového rozdělování zemského společenství. Už tady začalo platit ono strašidelné „kdo nejde s námi, jde proti nám“. Stejně netolerantní byly nové české, jazykem definované elity, i k dalším důležitým hodnototvorným skupinám. Ke dvoru a zemi loajální šlechta byla vnímána jako konkurence, a pro jistotu, spolu s katolickou církví, označována za cizáckou. Tím byly jednou provždy odmítnuty i dlouhodobé hodnoty, které tyto skupiny reprezentovaly. Jazykově definované národovectví, vylučující a zužující už svojí podstatou, se stalo politickou strategií absolutní většiny české politické, hospodářské i kulturní elity. Krátkodobé taktizování zvládalo téměř vše – zbytek byl OSUD, proti jehož moci se vůdcové údajně malého národa nemohli stavět. Schopnost dialogu svobodných a rovných se nepěstovala. O to hlasitější byla snaha ukřičet a dezavuovat nositele nesouhlasu. Slovo a jeho hlasitost se stalo modlou, čin a věrnost hodnotám zůstávaly v opovržení. Na počátku dvacátého století napsal sociolog Emanuel Chalupný věty, kterým taktéž mělo být nasloucháno jako varování: „Naši politikové, hlavně novodobí, jsou impresionisté, oportunističtí opatrníci, nehybní moralisté, demagogové…proto tržili porážku za porážkou přesto, že celkový národní život rostl…Programů, hesel a tvůrců jejich jsme měli a máme dost – skutek většinou utek“.
V pohodlí nezodpovědné opozice české elity žily až do roku 1918. Nezodpovědnost se za tu dobu stala přirozeností. Pathos dorostl do svébytné politiky a kultury nacionálního patetismu, který odmítal pochybovat o vlastní výlučnosti především proto, aby se nemusel v každodenním rozměru porovnávat s jinými. Kritické myšlení, jak prokázala monumentální nenávist k Masarykovi z dob bojů o Rukopisy nebo v době hilsneriády, bylo odmítáno, protože stálo v cestě „svaté“ národní věci. A stejně nekriticky, jako byl Masaryk nenáviděn, byl dezinterpretován i do role poválečného „tatíčka“. Důsledky vidíme dodnes. České politické a kulturní elity nemají historicky zažitou povinnost zodpovědnosti - a v krizích proto nevyhnutelně selhávají. Série historických posunů dvacátého století ve Střední Evropě tuto nevyhnutelnost selhání opakovaně prokázala. O co zbabělejší a nezodpovědnější je chování vůdců v krizi - a z tohoto pohledu není žádného rozdílu mezi Eduardem Benešem a Alexandrem Dubčekem, či Miloušem Jakešem,o to více úsilí je po odeznění krizí věnováno vytváření a vyprávění mýtů o nevyhnutelnosti údajně jediné možné zvolené cesty kapitulace. Takto vzniklé interpretace se pak na desítky let stávají povinnými, dokud se nestanou součástí učebnic dějepisu a „národní paměti“.
Zločinnost a nemravná podvodnost Rukopisů se stala politickou tradicí. A tak za českou elitou zůstávají mýty, jejichž plochosti, stejně jako nedotknutelnosti, ne-Češi jenom těžko rozumějí. Za česká traumata vždy údajně mohl někdo jiný. Stejně jako v pohodlném stavu domnělé bezstátnosti devatenáctého století, tak i v kterékoliv pozdější historické zkoušce, „Nám“ stačilo „mít pravdu“, kterou bylo kdykoliv později podle potřeby možné jen trochu poopravit, aby vyhověla nastavenému – a stále povinnějšímu - národoveckému sebesmutnění. Romantický mesianismus usilování o údajně jedinou možnou pravdu a osudovou dějinnou mravnost, zakrývá jenom neschopnost zodpovědné politiky. Ve stínu za ním se znovu a znovu otevíral prostor pro podvodnou a účelovou mocenskou manipulaci. Tváří v tvář tomuto stavu o to více vyniká historická odvaha Tomáše Masaryka a jeho vzpoury. Není snad v českých dějinách tragičtějšího obrazu, než jím a příkladem československých legií vychovaná první generace československých republikánů, kteří po kapitulaci v roce 1938 odešli ze země, aby se stali nejdéle bojujícími vojáky druhé světové války. Bez ohledu na národnost či jazyk bojovali, a desetitisíce z nich i zemřely, za sen o neexistující rozbité vlasti - jenom aby po vítězství nad nacismem byli znovu zrazeni a posláni do komunistických lágrů.
Pět narcistních mýtů české politiky 20.století
Březen 1939
Pomnichovská totální kapitulace roku 1938 prý byla nevyhnutelná, protože nás zradili nejbližší spojenci a osamocené Československo by prý nemělo šanci se ubránit. Je možný i trochu jiný pohled. Alespoň symbolický vojenský odpor proti nacistické hrozbě agresí by československé armádě dovolil legitimně zničit velkou většinu výzbroje, a vládě, parlamentu, armádě i národu by do budoucna uchoval páteř. Ztráty, jak ukazují příklady Holandska, Belgie, Dánska či Norska, tedy států, které se, byť krátce, aktivně nacistické agresi bránily, by nebyly o mnoho vyšší. Hitler by ale nezískal po celou dobu války skvěle fungující zbrojní průmysl na špičkové světové úrovni a nemohl by si jednoduše „vyzvednout ze skladu“ výzbroj pro desítky divizí. Byly to československé tanky, děla a munice v rukou wehrmachtu, které drtily Polsko. Byla to československou výzbrojí vybavená armáda Slovenského štátu, která spolu s nacisty vpadla v září 1939 do Polska. Byl to kompletní československý zbrojní průmysl – v roce 1938 čtvrtý největší světový zbrojní exportér – který až do jara 1945 bezchybně zásoboval hitlerovskou válečnou mašinérii na všech frontách. Stačila trocha odvahy – a nemuselo k tomu dojít. Zde má Jan Patočka nezpochybnitelně pravdu: „Beneš byl slabým člověkem, který se hodil tak za tajemníka, ale na nic víc. A právě takový člověk byl povolán k rozhodnutí ve věci budoucího morálního profilu českého národa. Musel rozhodnout – a rozhodl se pro malost“.Antifašismus
Československo a jeho lid prý od prvního okamžiku hrdinně vzdorovali nacistické okupaci. Ani to není zcela pravda. Jeden jediný třicetiletý anglický makléř Nicholas Winton, člověk bez jakýchkoliv kontaktů a jmění, dokázal za cenu úporného vyjednávání, a někdy i falšování dokumentů, zachránit z Druhé republiky a protektorátu před prvním zářím 1939 celkem 669 československých židovských dětí. Kolik dětí a lidí by bylo zachráněno, kdyby podobně obětavě a předvídavě jednaly československé a české instituce, nebo kdyby tento projekt „elita“ vzala za své jako svoji občanskou lidskou a humanitární povinnost záchrany spoluobčanů? Nikdo se o to nepokusil. Dokonce i mezi sponzory, kteří přispívali na poplatek padesáti liber za každé odvezené židovské dítě, bylo mizivě Čechů. Proč ale Wintonovi nepomáhala z Londýna ani skupina Eduarda Beneše, starající se v té době jenom o prezidentovi deprese a o svoje společenské uznání? Čestnou a osamocenou výjimkou mezi politiky byl pouze Jan Masaryk, který z podnětu Viktora Fischla a Leo Hermanna pomohl odjezdu dvou stovek mladých Židů do Anglie. Většinovým pocitem českých elit této krize však byl tradičně strach, pasivita – a rostoucí antisemitismus. Ctihodná Universita Karlova, političtí představitelé, novináři, lékařské či advokátní spolky – ti všichni se distancovali od demokracie a Židů ještě za neokupované Druhé republiky. Zákony, podle kterých se stavěly romské koncentráky, vznikly ještě před nacistickou okupací. Byla to česká policie, která hlídala Terezín, Lety i Hodonín. A když se v pětačtyřicátém začali z koncentráků a zahraničních jednotek navracet českoslovenští občané, kteří měli to neštěstí, že byli Źidy a nebyli komunisty, dokázaly je revoluční „demokratické“ instituce buď přímo vyhnat, pokud mluvili německy, anebo v převážné většině zbylých případů, odmítaly jejich žádosti o navrácení arizovaného nebo jen sousedy ukradeného majetku a bytů, narychlo přidělených hordě „barikádníků desátého května“. Proti Čechoslovákům-Židům tak stačilo jenom byrokraticky trvat na potvrzení československé státní příslušnosti – podle národnosti, uvedené při sčítání lidu v roce 1930...České elity, až na individuální výjimky, na konci války zcela rezignovaly na nejzákladnější principy právního státu. Politickým příkazem doby se nestal antitotalismus, tedy obnovení masarykovské demokracie, vystavěné na občanských právech, ale nacionalistická pomsta. Etnické očištění území, eufemisticky nazvané odsunem německé a maďarské národnostní menšiny, bylo v letech 1945-46 doprovázeno i totální konfiskací majetku – opět výhradně na základě etnického vymezení. Vyhnání se tak týkalo i velké části německých antifašistů a německy hovořících československých Židů, za války tak důležitých a nadprůměrně zastoupených především v zahraničních jednotkách.
Únor 1948
Kapitulace demokratických politických stran a prezidenta Eduarda Beneše před komunistickým pučem v únoru 1948 nebyla nevyhnutelná. Bylo to jenom ostudné selhání jejich představivosti, zodpovědnosti i politické odvahy v předcházejících letech a měsících. Prezident Beneš nejpozději od roku 1943 prosadil československou politiku podlézavosti vůči Stalinovi. Demokratické politické strany už v roce 1945 abdikovaly na nejzákladnější demokratické principy, a dovolily prezidentovi udělat špinavou práci vydáváním dekretů bez demokratické a ústavně právní diskuze. Bez demokratické diskuze a kontroly tak už dávno před únorem 1948 došlo ke změně řady z nejdůležitějších hodnototvorných funkcí státu - vlastnických vztahů, národnostního složení, zahraničně politické orientace nebo ztráty demokratické kontroly nad bezpečnostními složkami. Prosazení principu kolektivní viny a odvety zlomilo páteř demokratického systému dávno před útokem komunistů. Prezident Beneš i všechny demokratické politické síly měly dostatek informací o záměrech a postojích Stalinova Sovětského svazu i československých komunistů. Moskevský diktát, který v létě 1947 vedl k československému odmítnutí Marshallova plánu, byl více než jasným varováním. Přesto se nikdo k ničemu neodhodlal a všechny diskuze demokratických „elit“ se tváří v tvář přípravě puče točily pouze v rámci k porážce předem odsouzených parlamentních jednání a triků. Nasazení loajální většiny armády nebo vytvoření úřednické vlády však mohlo i v poslední chvíli zabránit nástupu komunistické diktatury, která během příštích čtyřiceti let zničila zemi. Ano, možná by došlo ke ztrátám na životech - i když i o tom lze při osobní zbabělosti Gottwaldova týmu pochybovat. Není ovšem jediný voják, který by připustil, že by komunistické Lidové milice měly v případě nasazení jednotek pravidelné armády šanci, odvahu, velení a dostatečnou výzbroj, aby se dokázaly postavit na organizovaný odpor. A bez milicí by komunistický puč neproběhl. Jak by asi vypadala Československá republika po porážce komunistického puče? Opravdu stačí říci, že to bylo nemožné?Srpen 1968
Na chvíli nádherné, ale smrtelně naivní bylo nezodpovědné reformní nadšení komunistické elity roku 1968. Nevidět rizika a nepřipravovat se na ústupové varianty bylo nejenom nezodpovědné, ale i mimořádně zaslepené – stejně jako v době Mnichova, či v únoru 1948. Ve chvíli krize se pak vedení státu znovu nedokázalo opřít o masovou podporu a neodvážilo se zodpovědně přemýšlet o budoucnosti. Nic by mu v té chvíli nebránilo politicky, mocensky nebo i fyzicky zlikvidovat skupinu velezrádců, která na cestě k moci neměla jinou legitimitu, než tanky okupantů. Když to uměl Chruščev s Berijou, proč to neuměl Dubček s Bilakem, Indrou a Šalgovičem? Normalizační gangsterský spolek Gustáva Husáka přece na cestě k moci nevyhnutelně a předvídatelně musel sáhnout k politickému zastrašování, masovým čistkám a represím. Nikdo z československých reformních elit si nic takového nepřipouštěl – a jako obranu se nic tak drsného ani neodvážil navrhnout. O stovkách mrtvých ze srpna 68 se dodnes nemluví. Jejich smrt nikdo nevyšetřoval, a nikdo za ně nebyl potrestán. O to se postarala zvláštní mezistátní dohoda, podepsaná v prosinci téhož roku. Představitelé československého státu se zavázali, že nedovolí vyšetření vražd a zabití svých vlastních občanů…Vlastizrada jako z učebnice. Stejně nepotrestané je dodnes zavraždění pěti účastníků z demonstrací 20. a 21.srpna 1969. Alexandr Dubček a Ludvík Svoboda, kteří se pouze omylem stali symboly pokusu o „socialismus s lidskou tváří“, zvěrskou brutalitu zásahu proti demonstracím plně podpořili. Nikdo z těch, kdo zásahy nařídil a velel jim, nebyl stíhán. Pro další desetiletí postačila trpitelská legenda o spontánním pasivním odporu obyvatel v srpnu 68, ilegálním vysílání televize a rozhlasu, nabádání ke klidu, kapitulace vedení a brzy i privatizace nesouhlasu. Jak jinak by se vyvíjelo Československo, kdyby desítky civilních obětí a stovky zraněných z rukou okupantů byly vykoupeny vyhnáním, anebo likvidací budoucích tyranů...A zatím nakonec - Listopad 1989
Listopad 1989 byl v tomto ohledu zřejmě největším intelektuálním selháním československých elit od vzniku společného státu v roce 1918. Podobnou šanci na zcela svobodnou a nenásilnou, a zároveň celkovou hodnotovou a institucionální proměnu politického života, hospodářství i kultury, potká státotvorné národní společenství nanejvýš jednou za sto let. Sovětské komunistické impérium kolabovalo jako systém, a jeho už nechtěný a nepohodlný československý okupační vazal byl na obtíž. V Polsku si antikomunistická opozice vynutila rozhovory u kulatého stolu a zvítězila v parlamentních volbách. Polský a maďarský parlament se už v létě 89 omluvily za účast svých zemí v okupaci Československa v roce 1968. V roce 2009 prozradil bývalý rakouský kancléř Franz Vranitzky, že s maďarským reformním vůdcem Miklósem Némethem opakovaně a předem konzultoval možnosti a přípravu otevření vzájemných hranic pro východoněmecké uprchlíky. Vedení Komunistické strany Československa bylo paralyzováno a udržovalo se u moci už jenom přetrvávajícím strachem obyvatelstva z represí. V armádě ani v bezpečnostních složkách neexistovala žádná skupina, která by si bez explicitní podpory a rozkazu z Moskvy dovolila provést puč a převzít zodpovědnost. Na začátku listopadového převratu by přitom k vyčištění ulic a pacifikování neorganizovaného miniaturního disentu bývalo stačilo několik samopalů.Komplexní mezinárodní i domácí krize ale zastihla všechny segmenty československé elity znovu naprosto nepřipravené, bez programu, myšlenek a výhledu do budoucnosti. Pozoruhodným je především fakt, že je zcela lhostejné, zda se při tomto kritickém pohledu díváme na minuskulní elitu československého disentu, čtyřicet let kovanou elitu komunistické moci anebo odbornickou elitu takzvané šedé zóny. Každý segment měl, samozřejmě, svoje vlastní specifické důvody k paralyzovanosti. Karel Hvížďala správně tvrdí, že komunistická elita paralyzovala sama sebe negativní selekcí čistek. Disent nenalezl odvahu překročit svůj stín obrany lidských práv a šedá zóna byla paralyzována padesátiletým strachem z podřízenosti autoritářským vládcům. V období nazrávání krize však byla určující jejich nespojitost, neschopnost vzájemné komunikace a shody na nejmenším společném jmenovateli národního československého zájmu. Připraven nebyl nikdo. Proč je to důležité? Aby totiž revoluce měla vůbec smysl a dějinnou váhu, musí přinést víc, než jenom odstranění útisku. Osvobození otroci, jak kdysi moudře postřehl Adam Michnik, ponecháni sami sobě totiž začas svobodně zvolí - jenom nového cara. Svoboda od útisku je jenom podmínkou, ne cílem. Svoboda není demokracie. Odstranění útisku je pouze prvním skicákem učení se demokracii, ve kterém se skromně můžeme učit kreslit, sníce o velkých plátnech, která nás čekají, až dorosteme. Nechtěli jsme se učit a jako národní společenství jsme nechtěli ani snít. Chtěli jsme vládnout, protože od doby národního obrození naše elity i společenství nepřestaly věřit, že jediným klíčem k veškerému blahu není aktivní občanský princip spoluzodpovědnosti, ale pouze spravedlivý a osvícený vládce, kterému občané, po vzoru elit, odevzdají svoji zodpovědnost výměnou za „klid na práci“anebo případně dodatečné osobní výhody.
Nezodpovědnost české národní elity, která neumí být suverénem, je totiž za všech okolností – a především ve chvílích krize - nahrazována vírou v moudrého a všemocného monarchu. Můžeme, samozřejmě, hledat omluvy pro strach ze zodpovědnosti. Likvidace ještě ne plně rozvinuté střední třídy, aristokracie i církví. Zničení multikulturní bohatosti česko-německo-židovské intelektuální vrstvy za války, odsun nečeského obyvatelstva po ní, několikset tisícová vrstva především vzdělané emigrace, či sociální a názorová atomizace společnosti, která se dobrovolně vzdala komunismu. Ale ani tyto jednotlivé součásti tragédie Československa nevysvětlují onu podivnou nevůli k odpovědnosti a k činu. Politika střetávání rovnoprávných je v kontextu moderních českých dějin nahrazena ritualizací a intrikami soutěže o loajalitu k momentálnímu muži na vrcholu. Ke komukoliv. Proto ona prvorepubliková adorace za dob mocnářství českou společností tolik nenáviděného Masaryka, proto kult neschopného Beneše i ještě neschopnějšího Dubčeka, obliba „lidových“ komunistických prezidentů, i nezodpovědné nekritické přijímání Havla i Klause na počátku jejich podobně paternalistických kariér ve funkci prezidenta.
Dvacet let od hvězdné hodiny listopadu 1989 proto žijeme ve stavu, který Masaryk předvídavě nazval demokracií bez demokratů. Máme všechny potřebné demokratické instituce, formální oddělení mocí i svobodu slova. Nemáme důvěryhodnou justici, politickou kulturu ani aktivní občanskou společnost, která by dokázala excesy mocných korigovat. Máme historicky podepřenou jistotu, že pokud by v dohledné době přišla zásadnější krizová chvíle, nebude důvěra v tento státní rámec životních jistot natolik silná, aby ho kdokoliv z přítomných elit bránil. Vzýváme kult demokracie naučeným způsobem služby vrchností požadovaných rituálů, ve kterých je reflexivní poslušnost moci tou nejoceňovanější vlastností. A jako ve všech krizích předtím, krev za českou demokracii by prolévali jenom mladí idealisté, které zbabělost starších ještě nestačila donutit ke kolaboraci - a lidé, kteří jsou povstalci svojí podstatou.
Trojí elita listopadu 1989
Disent – elita charakteru
Československý disent byl elitou charakteru, ne politického přesvědčení. Tato drobná parafráze polistopadového výroku Ludvíka Vaculíka nám říká dvě věci. Disent nebyl politickým hnutím, byť jeho samotná existence měla zásadní politický dopad. Narušovala totiž samotný základ totalitního konceptu úplné a absolutní kontroly režimu nad každým jednotlivcem. Pouze několik stovek jedinců uvnitř patnáctimilionového politického národa dokázalo, anebo z nejrůznějších osobních důvodů muselo, překonat strach z odvety totalitního režimu a otevřeně deklarovalo svůj nesouhlas. Ať už to na začátku byla nesnesitelnost života v sebeponižování před neinteligentním nesmyslem, osobní křivda, nebo neschopnost dále mlčet k porušování lidských a občanských práv jiných, přimknutí se k disentu bylo výlučně osobním a povýtce mravním aktem, prakticky nikdy výsledkem politické rozvahy. Řečeno jinak, dopady a důsledky disentu byly navýsost politické, aniž by disent sám o to vědomě usiloval a v tomto směru se připravoval – a to i přes značnou zkušenost řady bývalých politiků, kteří se po porážce v roce 1968 postupně stali disidenty. Československý disent, na rozdíl od polského, se soustřeďoval téměř výhradně na reaktivní taktiku, vyčkávání na chyby režimu a jejich mediální a teoretické komentování. Adam Michnik ve svém slavném dopise na téma organizovaného odporu proti komunistickým režimům z vězení Bialoleka už v roce 1982 napsal asi nejbrutálnější popis slabosti českého disentu: „Pro husákovské Československo bylo charakteristické, že vůdci „obrody“ (roku 1968, pozn.autor) iniciovali „normalizaci“. Dubček osobně vyzýval k ukončení sociálního odporu, a tisíce aktivistů Pražského jara odešly do exilu. Podzemí v Československu po roce 1968 tak zahrnovalo, a stále sdružuje, malé skupiny deklasovaných lidí opozice, jejichž duchovní atmosféra připomíná spíše první křesťanské komunity, skrývající se v katakombách, než ilegální hnutí politické opozice“. I to ovšem stačilo k pronásledování a šikaně Státní bezpečností. Tím však disent paralyzoval sám sebe, protože pokud k pronásledování stačilo „být proti někomu“, nevznikala poptávka po rozpracování pozitivního programu alternativy „být pro něco“. Až do konce proto uvnitř disentu nevznikla žádná struktura, nebo skupina, která by cílevědomě usilovala o změnu politického režimu a připravovala se na ni. Paralyzující strach a vědomé mlčení absolutní většiny zkrocené atomizované společnosti vůči jakémukoliv aktu komunistického režimu bylo potom zrcadlovým odrazem, podobně netvůrčím, jenom o mnoho nezodpovědnějším způsobem vyhýbání se politice.
Další slabinou disentu sedmdesátých a osmdesátých let byl fakt, že až na nečetné výjimky nebyl propojen osobní zkušeností s masovým komunistickým terorem padesátých let. Jeho část naopak patřila k „napraveným“ reformním komunistům generace roku šedesát osm, vyloučeným z KSČ a vyhozeným ze zaměstnání v následující normalizační čistce. Jen těžko proto disent mohl reprezentovat kontinuitu odporu všech obětí proti komunismu, a to i přes nespornou osobní statečnost a obětování se mezi jeho exkomunistickými signatáři. Pokud by disent měl politickou ambici, mohla se jeho vnitřní bohatost a rozdílnost stát obrovskou devizou a školou pro budoucnost. Československý disent byl však až do konce příliš spojen s legendou svého vzniku, hájením základních lidských práv, opřeným o vymáhání plnění povinností, k jejichž plnění se československý komunistický režim poněkud neprozřetelně zavázal v rámci helsinského procesu Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě v roce 1975. Na uvažování o politice a usilování o moc neměl kapacitu ani čas.
Této nepočetné skupině československých disidentů se však díky posunům v mezinárodní politice a oslabení komunistického impéria dostalo v posledních letech před listopadem obrovské mediální a diplomatické pozornosti, která byla v naprostém nepoměru k jejímu skutečnému vlivu, schopnostem a možnostem. Tento zájem ze zahraničí proto ve skutečnosti v nejdůležitějším období posledních dvou let před listopadem fakticky oslabil intelektuální a politický růst představitelů disentu, jehož naprostá většina propadla iluzi o dostatečnosti a moci mediálního marketingu svých myšlenek a činnosti. Přesně ve chvíli, kdy mohlo a mělo dojít k vědomé politizaci požadavků a organizaci politických struktur a programů, převládla taktika medializace slova a strategie získávání mediálního vlivu prostřednictvím zahraničních rozhlasových stanic. Přesně v tradici a intencích nezodpovědnosti českých elit v kritickém okamžiku před předvídatelnou krizí namísto politiky nastoupil politizující marketing, aby skutečnou politiku a zájmy státu i společnosti odsunul na mnoho let do pozadí.
Několik vět
Československý disent je výkladem příběhů, a proto i zde nejlépe poslouží příklad. Největším petičním aktem občanské neposlušnosti v dějinách komunistického režimu v Československu byla katolická petice, napsaná v roce 1988 celoživotním odpůrcem komunismu a katolickým aktivistou Augustinem Navrátilem. Jednatřicet požadavků petice „Podněty katolíků k řešení situace věřících občanů“ se nejprve šířilo velmi pomalu. Potom se Augustin Navrátil na doporučení přátel setkal v Praze s výrazným organizátorským mozkem Charty 77 a Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných, novinářem Petrem Uhlem. Je důkazem bohatosti jejich nadhledu a charakteru, že katolík a levicový obhájce lidských práv, označovaný leckdy i za trockistu, našli okamžitě společnou řeč. Byl to právě Petr Uhl, kdo zprostředkoval a prosadil historickou návštěvu Augustina Navrátila u kardinála Františka Tomáška. S jeho veřejně deklarovaným požehnáním pak petici podepsalo přes šest set tisíc lidí, včetně chartistů, exkomunistů, antikomunistů, prostě všech, kdo v té chvíli chtěli dát najevo, že přišel čas nemlčet.
Nejostřejším petičním vystoupením proti režimu byl potom v polovině srpna 1988 manifest „Tak dost“, který podepsalo 271 lidí. Iniciovali ho Ivan Martin Jirous a Jiří Tichý v reakci na smrt politického vězně Pavla Wonky. Oba za něj byli odsouzeni do vězení, v případě Ivana M.Jirouse už popáté. Stojí za to ocitovat snad nejotevřenější prohlášení, které kdy kdo v disentu napsal: „Po Vítězném únoru jste v takzvaném třídním boji popravili a zabili osm tisíc lidí, 217 000 svých bližních jste poslali do koncentračních táborů, většinu z nich jste před popravou nebo odesláním do lágrů mučili, zabili jste Kalandru, zabili jste doktorku Horákovou, ačkoliv se proti tomu bouřil civilizovaný svět, v každé vesnici jste zničili alespoň jednu vybranou selskou rodinu, abyste skrze ni zastrašili ostatní, ukradli jste po roce 1948 všechny živnosti a zničili jste je, nikdo už nespočítá všechny vaše oběti, které odešly ze světa v důsledku vašeho fyzického a psychického teroru…Tak dost“.
Rok po obou zmíněných vystoupeních, v určitě doma otevřenější a mezinárodně příhodnější situaci, podepsalo podstatně krotší petici Několik vět patnáckrát méně lidí než výzvu Augustina Navrátila. Ve srovnání s ní tedy byla výrazným neúspěchem. Potvrdila jednak přetrvávající strach před policejními a soudními represemi, které zesílily po demonstracích v takzvaném Palachově týdnu v lednu 1989. To, co však bylo pro další vývoj nejdůležitější, bylo to, že ukázala, že ateistická většina společnosti ještě nenašla jednotící téma, za které by se mohly v jednom okamžiku postavit statisíce lidí. A to i přesto, že požadavky Několika vět byly vlastně mírné a žádaly jenom otevření diskuze o některých z dosud nedotknutelných témat. Je více než symbolické, že takovým sjednocujícím tématem se stala až nepravdivá informace o zabití studenta Martina Šmída při zásahu bezpečnosti proti demonstraci na Národní třídě 17.listopadu 1989. Méně emocionální politická pravda o čtyřiceti letech podlosti a nelidskosti teroristického režimu jednoduše nestačila.
Od léta 2009 se pak české sdělovací prostředky dlouhodobě věnovaly připomínání dvacátého výročí listopadové rebelie. O katolické petici a Augustinu Navrátilovi prakticky nepadlo slovo. Petice „Tak dost“ byla opomenuta úplně. „Několik vět“ bylo naopak prezentováno jako zcela výlučný a přelomový okamžik. Jména popzpěváků a herců, kteří se k petici před dvaceti lety připojili, znovu zaplnila novinové stránky. Historická fakta už zase nebyla zajímavá. V kontextu české ne-politiky, která se dále vnitřně vyvíjí mimo realitu v mýtech a jejich interpretaci, to ovšem mělo svojí hlubokou logiku. Nesporný úspěch petice Několik vět totiž nebyl v jejím obsahu, nebo zasazení do promyšlené kampaně, kterou by opozice chtěla získat politický vliv či moc, ale v jejím marketingu.
Václav Havel a jeho tým odvedli bezesporu odvážnou a úctyhodnou práci při organizaci petice a získávání podpisů. Text sám vznikl v riskantní chvíli, velmi brzy po propuštění Václava Havla z jeho posledního pětiměsíčního pobytu ve vězení. Alexandr Vondra byl do vězení za její šíření odsouzen. To, že se z Několika vět prostřednictvím vysílání Svobodné Evropy velmi rychle stala mediální bomba, přesvědčující stále více lidí, že už je možné přestat se bát, však spočívalo mnohem více než v jejím obsahu v pouhé technice podání. Václav Havel osobně a velmi promyšleně režíroval čas a způsob zveřejňování jmen signatářů ve vysílání Rádia Svobodná Evropa. Do posledního detailu sestavoval pořadí, v jakém mají být každý den míchána jména a profese prostých neznámých lidí se jmény populárních osobností. Výsledkem této skvěle režírované kampaně byl jednoznačný a nesporný mediální úspěch doma i v zahraničí. Málokdo tušil, že tento mediální úspěch jenom překrývá jiné, pro budoucnost podstatně důležitější nedostatky - a předznamenává tak i pozdější zásadní politické chyby.
Nebylo podstatné, že předání detailních režijních pokynů do Svobodné Evropy bylo na začátku poněkud neopatrně projednáváno v odposlouchávaném bytě Václava Havla a Státní bezpečnost je v písemné formě snadno odhalila při prohlídce zavazadel novinářů agentury AFP. Rozjetou kampaň už StB žádným způsobem nemohla zastavit. Úspěšnost marketingové divadelnosti však zakryla závažný nedostatek další promyšlené strategie. Příklon k politizaci požadavků vůči režimu byl už v té chvíli ve světle vítězství antikomunistické opozice v Polsku a otevření hranic Maďarska příliš pomalý a neodvážný. Politický program opozice neexistoval a uvnitř disentu neexistovala ani dostatečná diskuze o jeho potřebě. Volání předvídavých jednotlivců, jako byli Rudolf Battěk a Ladislav Lis, či skupin jako byly HOS a Demokratická iniciativa, po politizaci konfrontace s režimem, zůstala oslyšena, jako příliš radikální. Namísto potřebné diskuze o politickém programu došlo v druhé polovině roku 1989 k objevení se konkurujících politických ambicí. Pro další vývoj mimořádně nešťastným byl v té době nárůst nedůvěry mezi skupinou kolem Václava Havla a převážně exkomunistickou Obrodou, založenou známými osobnostmi reformního proudu v KSČ z roku 1968. Ani jedna z těchto skupin neměla vůli k vytvoření organizace, natož pak program politických kroků a požadavků pro tehdy už nevyhnutelný střet s normalizační mocí. Obě však získaly a živily pocit, že ti druzí se nedělí o všechny informace a narušují tak tradiční disidentskou důvěru. Havlovci vyčítali Obrodě, že je dostatečně neinformuje o svých sondážích v Moskvě a s některými lidmi z aparátu ÚV KSČ, a ta je naopak kritizovala za to, že petici Několik vět napsali a zveřejnili bez koordinace s jinými skupinami disentu. Podobně napjaté vztahy se objevily i kolem Demokratické iniciativy, založené Emanuelem Mandlerem a Bohumilem Doležalem. Je dnes těžké posoudit, zda to byl pouze výsledek osobních nesouladů, ničím nepodloženého růstu osobních ambicí, prosté nedorozumění mezi přáteli, anebo výsledek úmyslných diverzí StB, která měla v disidentském prostředí, a především v Obrodě, několik kvalitních informátorů.a agentů.
To, co ovšem Státní bezpečnosti přičíst lze, byla její úspěšná dezinformační kampaň, která zcela rozvrátila očekávané vystoupení disentu při výročí 21. srpna 1989. Některým význačným chartistům tehdy přišly korespondenční lístky s anonymním prohlášením údajné skupiny studentů pražských fakult University Karlovy, vyhrožující v den výročí okupace sebeupálením podle vzoru Jana Palacha. Spolu s množstvím informací o výcviku speciálních zásahových jednotek Veřejné bezpečnosti a armády proti případným demonstracím, to nakonec vedlo k rozhodnutí převážné většiny disidentských skupin, vyhnout se riziku násilí a vyzvat veřejnost, aby se v žádném případě demonstrací nezúčastnila. Varování Rudolfa Battěka a Ladislava Lise, že jde o kapitulaci před estébáckou provokací, opět zůstala oslyšena. Autor sám, spolu s bývalou mluvčí Charty 77 Danou Němcovou, se pod vlivem této dezinformace domohl jednání s tehdejším komunistickým děkanem Filosofické fakulty UK o možnostech, jak dát studentům vědět, že podobné činy by ničemu nepomohly…
Tato neochota ke konfrontaci měla, samozřejmě, svoje kořeny ve zkušenostech čtyřiceti let represívního režimu. Měla racionální jádro. Ale stejně tak byla mimořádně politicky nevzdělaná. Neochota ke konfrontaci znamenala v té chvíli už totéž, co neochotu k politice – a zodpovědnosti..
Nejhorším důsledkem marketingového úspěchu petice „Několik vět“ proto bylo to, že v rozhodující disidentské skupině kolem Václava Havla s konečnou platností převládlo přesvědčení, že důraz na mediální prezentaci je do budoucna jedinou možnou a skutečně fungující strategií. Nikdo v té chvíli nedohlédl, že v okamžiku přechodu k politickému soupeření se tato sebeizolující strategie nevyhnutelně obrátí ve slabinu. Tato tendence jistě existovala v prostředí Charty 77 od samého jejího počátku, a v té době měla svoje opodstatnění. Necelé tři stovky prvních signatářů uzavřely represe StB a nenávistná kampaň režimních sdělovacích prostředků do gheta téměř absolutní společenské vyloučenosti. Pro dnešního čtenáře je jenom těžko představitelný stav, kdy lidé ze strachu raději přecházeli na druhou stranu ulice, aby je „někdo“ neuviděl a nenahlásil, že se potkali a pozdravili s jednotlivcem, označeným komunistickou mocí veřejně za „protisocialistický živel“. Z tohoto pohledu byla katolická petice z roku 1988 vůbec prvním otevřeným propojením mezi disentem a československou společností. Po dlouhá léta proto byla riskantní spolupráce a dodávání zpráv západním rozhlasovým stanicím jedinou možností, jak dostat informace o postojích disentu a případech porušování lidských práv k československým občanům. Poslechovost „štvavých vysílaček“ přitom po všechny roky stoupala, a telefonicky bylo možno dostat informace československého disentu do jejich vysílání často v průběhu pouhých několika hodin, a ke konci mnohokrát prakticky v přímém přenosu. Takový styl práce mohl efektivně zvládat i malý počet lidí, a kromě důvěry nevyžadoval žádnou velkou koordinaci a plánování. Režim reagoval hystericky na jakoukoliv podobnou činnost, a to zpětně jenom posilovalo přesvědčení o efektivnosti takové práce. I tento úspěch se však nakonec obrátil proti svým autorům. Jak kdysi přesně poznamenal Václav Havel, zatímco polská Solidarita měla na vrcholu své činnosti deset milionů členů, zmohla se Charta 77 pouze na deset milionů uší. A tento stav vydržel až do konfrontace a útěku komunistické oligarchie od moci v listopadu 1989.
Komunisté – lumpenelita moci
S použitím předlohy Marxovi definice lumpenproletariátu z roku 1850, je možné velmi podobným způsobem i jazykem definovat lumpenelitu jako „nejnižší zdegenerovanou vrstvu elity, neschopnou osvícení, neuznávající právo a postrádající jak společenské vědomí, tak schopnost solidarity“. Předlistopadoví českoslovenští komunisté byli téměř výhradně násilím dosazenou a nepřirozenou elitou okupační moci, ve své většině utilitárně bez skutečného politického přesvědčení a zodpovědnosti. Zvenku dosazení slouhové, kteří si pěstovali ke svému obrazu slouhy vlastní, ještě o něco bezcharakternější a zbabělejší. Přesvědčení a zodpovědnost nahrazovala slepá poslušnost, a proto lze bez přehánění říci, že předlistopadoví komunisté byli, až na výjimky z nízkých stupínků mocenského systému, zcela bez charakteru. Dnešní pokusy žurnalistické popfilosofie o rehabilitaci komunismu se, přesně v duchu české intelektuálské tradice odmítání činu a zodpovědnosti, znovu a znovu pokoušejí omlouvat totalitní prosazování jediné zjevené pravdy oprávněných držitelů nadvlády nad společností tím, že se pokoušejí oddělovat údajně nevinné části neškodné komunistické myšlenky od jejího údajně dobově chybného světského ztělesnění. Zapomínají ovšem, kromě jiného, i na historický precedens protikladu náboženství a církve v Evropě. Židům, věřícím v islám, a často i jenom trochu jinak věřícím křesťanům, bylo docela jedno, jestli je vyhání, vraždí a upalují hodní a vzdělaní církevní hodnostáři, kterým šlo jen o čistotu myšlenky, nebo černosotněnská lůza. Mám-li uvést alespoň jedno jméno, pak Václav Bělohradský ve své snaze konstruovat očištěný a nevinný komunismus jednadvacátého století, zapomíná na to, že nepřijatelnost nesouhlasu a zákaz volby, obsažený už v dogmatu historické nevyhnutelnosti „vítězství pracujícího lidu“, zbavil v Československu nejenom v padesátých letech, ale i v době normalizace, tmářským a inkvizičním způsobem život bez výjimky každého jednotlivce svobody a svobodné vůle se rozhodovat. I jeho vlastní emigrace byla svobodným rozhodnutím, pouze pokud svobodu definujeme jako s režimní pomocí poznanou nutnost.
Zkušenost hrůz války ještě mohla být alespoň částečnou omluvou pro mladou generaci, která do KSČ vstupovala bezprostředně po roce 1945. Jejímu svedení ke komunismu napomohlo ovšem i nezodpovědné slavjanofilské geopolitizování benešovského vedení státu, a jím zaviněný nedostatek demokratických alternativ. Mlčení starší generace o kolaboraci s nacismem, hysterická šovinistická odveta etnických čistek a „znárodňování“ majetků údajných zrádcům, stejně jako rozkradení velké části židovského majetku, byly také součástí neschopnosti velké většiny poválečných československých elit definovat rámec, meze a metody demokratické diskuze. Masové opojení „vítězstvím“ a vidina „budování nového spravedlivějšího světa“ potom musely mít pro mladé lidi a jejich generační vzpouru přitažlivost až děsivou.
Pro členství a nota bene vstup do Komunistické strany Československa v době normalizace však už žádná podobná omluva existovat nemůže. V té době to byla výhradně osobní volba pohodlnější cesty ke kariéře a ochraně vlastních zájmů proti všem. Nikdo z té doby nemůže říci, že něco nevěděl. Každý, kdo dnes tvrdí, že v normalizační KSČ byl jenom proto, aby usiloval o nápravu přehmatů, jenom nechtěl vědět, co se ve společnosti skutečně odehrává, anebo jenom otevřeně lže. KSČ prošla po násilné okupaci z roku 1968 rozsáhlými ritualizovanými čistkami, jejichž jednoduchá pravidla znali všichni. Stačilo prohlásit, že prověřovaný soudruh či soudružka „souhlasí s bratrskou internacionální pomocí států Varšavské smlouvy“, s „rozdrcením kontrarevoluce“, a přihlásit se k podpoře „nového vedení KSČ v čele se soudruhem Gustávem Husákem“. Strana milostivě rozdala statisíce odpustků i těm, kdo se veřejně pokořili, a provedli rituální sebekritiku, ve které se přiznali k dočasnému „pomýlení“. Čistky po roce 1970 zlikvidovaly převážně vzdělanější a mladší třetinu z více než jeden a půl milionů členů, a beze zbytku zničily jakoukoliv možnost pozdějšího vnitřního intelektuálního a politického vývoje uvnitř KSČ. To nakonec nejpřesvědčivěji prokázal i neúspěch všech pokusů sovětských reformních komunistů najít v druhé polovině osmdesátých let uvnitř KSČ jakéhokoliv spojence pro československou variantu pěrestrojky. Ve straně v té době už totiž nebyl nikdo, kdo by byl ochoten a schopen kritické reflexe nelegitimnosti režimu, dosazeného doslova na hlavních sovětských tanků. Jinak řečeno - Komunistická strana Československa se po roce 1968 změnila s pomocí otevřeně teroristických metod manipulace strachem v nehybný jednoúčelový nástroj k obhajobě mocenského postavení cizí vojenskou intervencí a okupací dosazené skupiny vlastizrádců. Nikdy nepotrestaní okupanti svojí vlastní země potom na ochranu svých zájmů rychle vytvořili nomenklaturní vrstvu mocenské lumpenelity těch, kdo byli ochotni kvůli kariéře a výhodám vyhlásit loajalitu ke komukoliv, koho jim režim určil za nadřízené. Budoucnost země a soudržnost společnosti byly z tohoto pohledu pro tuto lumpenelitu bez významu. Jediným cílem, který zůstal, bylo udržení mocenského statu quo.
Tato povinná myšlenková nehybnost a sterilita vedla k jiné formě neschopnosti skutečné politiky, než jaká deformovala mocensky pronásledovaný disent. Pěstovala a vytvářela v komunistech binární černobílé vnímání, které přijímalo problém výhradně jako konflikt, a hledání řešení jako výhradně mocenský souboj. Takové vnímání bylo limitováno vírou v existenci jediného možného řešení, které muselo být jednoduché, protože opět vyplývalo pouze z přesvědčení, že „my máme pravdu“. Moc byla dostačujícím argumentem a odpovědí na všechny otázky. Pro jistotu však systém vždy raději zajistil, aby nikdo žádné otázky nekladl. Lumpenelita KSČ a jí podřízených mocenských složek neměla kromě teroristického mocenského mandátu žádnou kvalifikaci pro politiku – zde ve smyslu správy věcí veřejných a účasti v diskuzi se společností o budoucnosti. Její zodpovědnost byla definována vždy jenom vůči rodině, odsud návyk nepotismu a korupce, a strachu ze ztráty vlivu. KSČ odmítala jakoukoliv možnost politiky v rámci reálného rozložení sil a vlivů – v kontrastu třeba s maďarskými nebo polskými komunisty. Proto musela odmítnout i Gorbačovovu pěrestrojku a v roce 89 dokonce i oficiální omluvu polského Sejmu a maďarského parlamentu za podíl na srpnové okupaci. A právě proto musela v okamžiku střetu selhat a kapitulovat.
Lumpenelita KSČ však ve chvíli porážky v listopadu 89 instinktivně zvolila zřejmě nejinteligentnější a pro další vývoj pro sebe určitě nejbezpečnější z možných ústupů. Prakticky okamžitý útěk od politické zodpovědnosti jí získal čas. Přitulení komunistických „odborníků“, kteří se rychle zbavili stranické legitimace, k nové nezkušené moci pak díky nomenklaturním kontaktům umožnil velké části normalizační lumpenelity obsadit mnohé z nejvýnosnějších a nejvlivnějších pozic při privatizaci centralizovaného státního hospodářství. To jim pomohlo redefinovat se velmi rychle a snadno v novou podnikatelskou vrstvu – ekonomickou elitu bez minulosti. U velké části z nich nové podmínky nikterak nenapomohly jejich osvícení, uznání významu práva, natož pak získání vědomí společenské sounáležitosti a solidarity. Mohli se naučit dobře oblékat, hrát golf, a třeba i sbírat moderní umění – přesto zůstali lumpenelitou.
Šedá zóna – elita bez zodpovědnosti
Šedá zóna byla většinou společnosti, která se v komunistickém režimu snažila žít normální životy mimo jakýkoliv náznak konfliktu s existující mocí. Její vzdělanější a schopnější část musela po více než dvě generace od dětství úzkostlivě vyvažovat touhu získat a rozvíjet odbornou kvalifikaci a společenskou prestiž s nutností neustále a na požádání prokazovat neochvějnou loajalitu k místním politickým představitelům, stejně jako k režimu jako celku. Odbornictví zaručovalo jistý společenský status, který ovšem bylo velmi snadné ztratit, protože závisel výhradně na schválení a laskavé toleranci komunistické moci. Ta vytvořila prakticky neproniknutelný systém takzvaných nomenklaturních míst, která mohly obsadit pouze osoby, schválené a prověřené orgány KSČ. Patřila mezi ně nejenom všechna vedoucí místa s rozhodovací pravomocí, ale často i ta, u kterých se předpokládalo, že jejich držitel bude jenom jezdit do zahraničí. Šedá zóna v Československu proto nutně utíkala do odbornictví s přáním nevynikat, nebýt nápadný, nenarazit – a státi se nepostradatelnými. Obelhávání a „hraní her“, odmítání rizika i solidarity, předstírání a milosrdné lži, se proto pro většinu tohoto segmentu elit staly druhou přirozeností. „My máme pravdu, ale nesmíme, a proto ani nechceme, ji říkat nahlas“ – tak by asi znělo heslo této důležité společenské vrstvy. Šedá zóna získala a vytvořila si dokonalou schopnost oddělovat v každém jednotlivci profesní kvalitu od charakterových vlastností. Odbornost se stala štítem pro vyhýbání se společenské zodpovědnosti, která v jiných společenstvích neoddělitelně patří k výbavě elit. Politika, stejně jako náboženství a historická paměť, byly nedotknutelné. Povinnost a zodpovědnost platily pouze pro privátní potřeby, ohraničené pouze velikostí rodiny. Ty veřejné určovalo výhradně balancování strachu z nepříjemnosti – a právě to se proto stalo dlouhodobým modelem chování pro absolutní většinu společnosti.
Řada lidí z šedé zóny se v osobním životě s postupujícím časem vyhýbala režimní kontrole a vytvářela nezávislé „ostrůvky pozitivní deviace“, jak tento jev kdysi trefně nazvala Jiřina Šiklová. Někteří se nebáli ani podporovat disidenty. Překonávat strach bylo pro lidi, kteří měli co ztratit, nesmírně složité – a o to úctyhodnější. Poslední dva roky před listopadem se u stále většího počtu z nich, především ze společenskovědní intelektuální obce, přece jenom začala projevovat státotvorná emoce zodpovědnosti. Vzniklo hned několik volných společenství, z nichž nesporně nejdůležitější a nejvlivnější se staly pražský Kruh nezávislé inteligence, katolické iniciativy a slovenská iniciativa Bratislava nahlas. V posledním roce či dvou před převratem se stále svobodněji začala chovat i vyjadřovat řada umělců, především divadelních. Jak obtížné bylo zbavovat se osobního strachu připomíná osud Miloše Kopeckého, který se, jak později přiznal, ze strachu podvolil nátlaku StB, a propůjčil se do role komentátora v poměrně hnusném udavačském televizním programu o emigraci. Teprve toto osobní ponížení mu pomohlo najít odvahu postavit se režimním náčelníkům. Jeho vystoupení na sjezdu Svazu spisovatelů v květnu 1987, po tisících rozepisované v samizdatu a čtené na vlnách zahraničních rozhlasových stanic, se okamžitě proměnilo v legendu a příklad.
Pozdější účelová idealizace vlivu a závažnosti Státní bezpečností kontrolovaných a preferovaných pěrestrojkových aktivit Prognostického ústavu ČSAV, včetně ekonomických seminářů, spojených se jmény Tomáše Ježka a Václava Klause, se míjí se skutečností. Jejich interní teoretické diskuze neměly až do konce ani náznak ambice měnit nebo dokonce odstranit normalizační komunistický režim. Byly vedeny striktně v rámci limitů, daných moskevskou pěrestrojkou, kterou ředitel Prognostického ústavu Valtr Komárek umně využíval k ochraně svých podřízených a k drobným pokusům o testování možností, jak osvícenskou misijní činností mezi komunistickou věrchuškou rozšiřovat hranice této povolené diskuze. Teprve individuální čin Miloše Zemana, který v roce 1989 odmítl pokračovat v taktickém mlčení a veřejně vystoupil s do té doby nejsžíravější odbornou kritikou režimu, nastavil této poněkud upovídané snaze jeho kolegů vyhýbat se zodpovědnosti zrcadlo.
Jeden čin Miloše Zemana, jedno vystoupení Kruhu nezávislé inteligence na podporu politických vězňů, či jeden z ekologických či katolických protestů Bratislavanů, vystupování Josefa Vavrouška a Ivana Dejmala, či protest Miloše Kopeckého, měly na komunistickou moc stonásobně destruktivnější efekt, než všechny krotké a Státní bezpečností kontrolované semináře pro zvané, na jejichž pořádání se kdy Václav Klaus podílel, dohromady. V tom je také smysl sporu o interpretaci pádu komunismu, znovu otevíraná u příležitosti dvacátého výročí roku osmdesát devět. Podle Václava Klause se komunismus zhroutil sám od sebe – možná pod tlakem ideologicky podloženého hospodářského a vojenského tlaku velmocenské politiky Ronalda Reagana a Margaret Thatcherové. Těžko hledat lepší výraz až podvědomého odmítání zodpovědnosti elity za rozvoj národního a státního společenství. Jinak řečeno – „my jsme nemuseli a nemohli dělat nic, protože mocné dějiny, které jsme nemohli ovlivnit, to udělaly samy. Nemělo proto pražádný smysl proti vyprázdněnému komunismu vystupovat“. Masakr na Tienanmenském náměstí v Pekingu, či násilné potlačení protestů v Rumunsku a Československu, ke kterým došlo ještě v roce 1989, do tohoto Klausova schématu nejenom nezapadají. S připomenutím úspěšnosti čínských komunistických ekonomických reforem dalších dvaceti let ho zcela vyvracejí. Vůbec nejlepší odpovědí na sebeadoraci, se kterou Václav Klaus a jemu poklonkující novináři od devadesátých let úporně prokazují údajně dějinný význam jeho předlistopadového působení pro odstranění komunistického režimu je vtip, který se o významu salónních vševědů pro porážku komunismu povídal v katolickém Polsku. „Mluvit mezi stejně smýšlejícími o hlouposti režimu mělo stejný dopad, jako má chráněný sex pro početí“.
Okamžik střetu – Občanské fórum jako elita okamžiku
Na klíčovém narychlo svolaném prvním setkání herců, divadelníků a filmařů ve smíchovském Realistickém divadle se několik hodin vášnivě diskutovalo o tom, jak zareagovat na brutální zásah proti studentům na Národní třídě. Zda jít do stávky a podpořit studenty, anebo ne. Nervózní a napjatá diskuze se proměnila ve státnický čin v okamžiku, kdy herec Jiří Kodet prohlásil: „Čtyřicet let jsme hráli divadlo, protože jsme si mysleli, že tím lidem pomáháme. Tak teď zkusíme pomoci tím, že hrát přestaneme“. Studenti a herci v té chvíli převzali zodpovědnost a stali se pro tuto zvláštní chvíli skutečnou elitou činu. Disent i část šedé zóny, která se s ním spojila, byli soustředěni jenom v Praze. V prvních osmačtyřiceti hodinách by pro odhodlaného protivníka bylo hračkou jejich pokusy o vytvoření otevřeně opozičního hnutí zničit. Vystoupení studentů a divadelníků však dalo rebelii přes noc celonárodní strukturu, organizační síť i mimořádně silný étos obrany dětí. Kdekoliv byla univerzitní fakulta nebo divadlo, bylo najednou svobodné území. A když se po pár dnech váhání k rebelii přidali i zaměstnanci Československé televize, byl s okupačním režimem normalizace konec.
Vznik Občanského fóra byl obrovskou, vskutku historickou, a rychle promarněnou šancí na znovunalezení či předefinování hodnot a institucí demokratického Československa. Zmarnění této šance je bezvýhradně vinou hlubokého intelektuálního selhání nikým a ničím neohrožovaných, ale naprosto nepřipravených a nezodpovědných českých/československých elit.
V okamžiku svého vzniku bylo Občanské fórum výhradně sebeobrannou aliancí všech, kdo se ve chvíli zoufalství nad údajným ubitím studenta policií při demonstraci na Národní třídě 17.listopadu odhodlali postavit se zkompromitovanému vedení KSČ. Spojujícím tmelem této aliance tedy bylo od počátku pouze přemýšlení o tom, „koho nechceme“. Překotnost mocenských změn potom vlastně už nikdy nedovolila, aby programová diskuze o tom „co chceme“ se stala sjednocující politickou vizí a, především, akcí. Úsilí jednotlivců, jako byli Josef Vavroušek, Ivan Dejmal, Rudolf Battěk, Petr Pithart a částečně i Miloš Zeman, Valtr Komárek a někteří ze starší generace ekonomů osmašedesátníků, o přípravu zásadního společného programu brzy selhalo na tradičním útěku většiny elity okamžiku k moci a pozicím. Už v této chvíli byla nutná i podrobná česko-slovenská diskuze a koordinace. Nikdy k ní nedošlo – ne ze zlé vůle, ale z nezkušeného pocitu, že je dost času. Tradiční neschopnost českých elit vcítit se do možná jiných priorit ostatních zabránila i tentokrát vykročení z naivně narcistního obrazce Prahy jakožto intelektuálního pupku světa – se všemi ztrátami, které to vždy v historii způsobilo. Jako ve všech ostatních revolucích je ponaučením i československého listopadu 1989 zkušenost, že největší a nejzásadnější chyby revoluce udělá hned ve svém začátku.
Kapitoly z neúplné historie omylů listopadu 1989
Generální partner
Mediální partner
Podpořili nás
Vaše komentáře
Zatím nebyly přidány žádné komentáře.