Věra Náhlíková, manželka současného náměstka primátora města Plzně a tehdejšího vydavatele samizdatových časopisů a sborníků, se aktivně zapojovala do protirežimních aktvit a účastnila se demonstrací v listopadu 1989 v Praze i v Plzni. S dvacetiletým odstupem nyní vypráví o vlastních prožitcích, pocitech, postřezích a regionálních událostech.


Jak vzpomínáte na dobu těsně před 17. listopadem 1989? Vybavíte si něco z tehdejší atmosféry, vzpomenete si, co jste tehdy dělal, o čem jste přemýšlela?

Pro  mě  byl celý rok 1989 nabitý událostmi, které nabíraly čím dál rychlejší obrátky. Ať už to byl lednový Palachův týden, kde mne i s manželem hned v neděli natočila televize, jak se dohadujeme u pomníku sv. Václava s  příslušníky Veřejné bezpečnosti.
Těsně předtím, než nás hnali Václavákem... Takže v týdnu jsem se pak jen těžce uvolňovala z práce na další demonstrace. Ale bylo to jako droga – člověk cítil, že musí jet…

Následující víkend jsme s přáteli strávili na Bránově u přívozu přes Berounku v chalupě převozníka Proška, kde jsme si ukazovali rány, modřiny a pohmožděniny z celotýdenních nakládaček z Václaváku a chtěli jsme to ze sebe nějak setřást. Poté jsme si nahlas přečetli samizdatovou povídku Oty Pavla „Běh Prahou“ o svobodných volbách v roce 1946... V této atmosféře a  na tomto místě to bylo velmi silné… Jak jsme byli velcí frajeři na Václaváku, tak jsme tady brečeli jako želvy… Všichni. Zvláštní ale bylo, že nás ty rány a kopance a ten pocit pokoření a bezmoci vybudili vždycky k větší aktivitě. Takže jsme pak podepisovali další petice, vozili do Prahy namnožené samizdaty večerním rychlíkem „na otočku“ v zavřeném kupé jsme ještě cestou skládali čerstvě namnožené kopie z kopíráků, půlnočním rychlíkem zpět jsme vozili plné krosny „třaskavého materiálu“ (hlavně samizdatové Lidové noviny či „Sport“ Honzy Rumla a Ivana Lampera, které jsme nechávali – samozřejmě tajně – tisknout ve Škodovce a můj muž se pak staral o distribuci).

V té době jsem už alespoň podesáté ťukala na stroji Havlovu „Moc bezmocných“. Znala jsem ji skoro nazpaměť – přesto mě ten text pokaždé emočně dostal. Ale dělali jsme i krásnou literaturu – pořád dokola jsem množila třeba Magorovy „Labutí písně“ (které kamarádka nádherně ilustrovala) a velký úspěch mělo i cokoli od Jana Skácela, hlavně „Jedenáctý bílý kůň“. A do toho vpadly přípravy na výročí Osvobození Plzně Americkou armádou. Obsypali jsme Plzeň letáčky, ale téměř všechny kluky v den D prostě doma nebo v práci posbírali a u pomníku se nás pak sešla hrstka. První máj jsme strávili v Praze na Václaváku s vlastními transparenty (mého muže si vzápětí odvezli do na výslech do Bartolomějské jenom proto, že měl místo „mávátka“ dětské „školní“ papírové hodiny a na rafičkách  za 5 minut dvanáct).

Ale děly se i takové akce, o kterých se moc neví. V srpnu jsem odjela s kamarádkou do východního Berlína na tajné setkání, které organizovala západoněmecká mládež. Sešlo se nás asi 30, zástupci ze středoevropských zemí – kromě nás z Maďarska, Polska, Ukrajiny, Rumunska, Rakouska, Západního Berlína, Litvy, Francie. Cílem bylo připravit na léto 1990 neformální setkání mladých lidí z Východu a Západu v Budapešti na jakémsi „kulturním workshopu“. Akce pochopitelně, vlivem podzimních událostí v Německu i u nás, ztratila smysl – ale pro nás to setkání bylo velmi povzbudivé, že se dá něco „většího“ dělat i mimo struktury kontrolované komunistickým režimem.

Silný  zážitek mám z návštěvy z Polska začátkem září 1989, kam jsem odjela na zájezd s manželem a přáteli. Polsko bylo úplně jiná země, všude plakáty a letáky od  prvních svobodných voleb – ale hlavně ta atmosféra, ten svobodný duch tam byl cítit, to bylo proti té české zatuchlině neuvěřitelné. Byli jsme se podívat na hrob kněze Popieluszka, zavražděného komunisty v roce 1984. Nesli jsme tam kytku a když se z kostela vyvalily rozjásané Polky, my jsme začali všichni slzet. Polské babičky nás utěšovaly slovy: „Nebojte se, u vás se to taky hne, do Vánoc máte svobodu“. Ale my jsme odporovali: „U nás? Ani náhodou!“

Mockrát jsem si pak během listopadu na ty „polské sudičky“ vzpomněla! 

Jaký byl Váš nejsilnější dojem, pocit z událostí a atmosféry kolem 17. listopadu 1989 a několika následujících týdnů? O čem jste tehdy nejvíc přemýšlela, čeho jste se obávala, vybaví se Vám i na tu dobu nějaký mimořádný zážitek? Co Vám dnes jako první proběhne hlavou, když se řekne listopad 1989?

Co se týká  vlastního 17. listopadu, obvykle se za vrchol považuje závěrečný masakr. Já myslím, že to ale byl pouze vrchol arogance moci. Vlastní vrchol, mám pocit, byl opravdu na „vrcholu“, tedy na Vyšehradě. Z „povolené“ demonstrace na Albertova šel „nepovolený“ průvod více či méně naštvaných lidí, povzbuzený odvážnými slovy některých  řečníků. Na Vyšehradě, při zapálených svíčkách, to teprve dostalo „náboj“. A dolů do města se po nábřeží už valil silný proud uvolněných, alespoň pro tu chvíli svobodně dýchajících, mladých lidí. Proto se volala hesla, proto se cestou po nábřeží oslavoval Václav  Havel, proto se zpívalo. Byl by to krásný „happening“, který by se, po položení květin v Opletalově ulici, kam průvod dle programu směřoval, asi postupně rozptýlil. Leč, výsledek známe…

Ještě půl roku poté jsem stále slyšela za zády nepopsatelný ryk a křik a šílený rachot, když jsem utíkala z Národní. Vzbouzelo mě to v noci, ale současně posilovalo ve dne. Člověka to vybičovalo k nevídaným výkonům. Já, plachý řečník, strčený písničkářem Honzou Burianem následujícího dne před mikrofon, jsem najednou zapáleně líčila události předchozího dne v zaplněném pražském divadle a v následujících dnech i v divadle plzeňském a pak také na náměstí. Plzeňské náměstí mě dostalo, tam byla úžasná atmosféra! Jednak jsem tam tolik lidí viděla poprvé v životě, a to „souznění duší“ je prostě nepopsatelné… Taky jsme tu měli výborné moderátory, takže všechno pěkně klapalo… Nebo dojít mezi studenty na Pedagogickou fakultu, přihlásit se „o práci“, a pak sedět celou noc u jednoho z desítek psacích strojů, které tam v jednom kuse klapaly, pak přiběhlo pár děvčat, ty posbíraly naklepané blány, odnesly je na cyklostyl a jelo se dál… Kdepak kopírky nebo internet! Všechno bylo v takovém tempu, poklusu – než jsme stihli jednu věc dopsat, už platila jiná…Události běžely šíleným tempem.

Jen jsme byli ve spoustě věcech mnozí strašně naivní, zatímco někteří si už tiše přihřívali polívčičku… 

Od listopadu 1989 uplyne dvacet let. Můžete si v duchu promítnout to období a přiřadit k následujícím rokům události, které se v nich odehrály, připadaly Vám důležité a přidat k nim stručný komentář? To se samozřejmě může týkat nejenom dění na veřejné scéně, ale také Vašeho osobního života, protože i ten je podstatným dokladem vývoje společnosti a právě momenty z osobního života mohou vývoj v minulosti vykreslovat lépe, než cokoliv jiného. Vůbec přitom není nutné popisovat a komentovat všechny roky.

Prosinec 1989 – můj muž je celou noc přemlouván, aby souhlasil s kooptací do Parlamentu. Já odporuji, argumentuji, že nějaký inženýr tam nemá co dělat, že tam musí jít člověk s právním rozhledem… Mám pocit vítězství. Bohužel jen do té doby, než jsem zjistila, jací lidé se opravdu do Parlamentu dostali…

Červen 1990 – první svobodné volby a já i manžel odcházíme z „velké politiky“ a vracíme se k vydávání časopisů, knih a pořádání koncertů našich přátel, folkových písničkářů…

1992 –  s křesťany jsme hodně spolupracovali proti režimu, svoboda nám umožnila je více poznat. Jsme s manželem pokřtěni v katolické církvi a stáváme se křesťany.

1993 –  po devíti letech čekání se nám narodila první dcera. Veškeré moje aktivity (a že jich bylo hodně!) mimo rodinu jdou stranou. Poté následovaly další dvě děti a to rozhodlo o mé „kariéře“. I proto, že na podzim 1990 po dohodě s přáteli vstoupil můj muž do komunální politiky. Domluvili jsme se, že politiku bude dělat jen jeden a je třeba utvořit zázemí, aby jí mohl dělat dobře. Stáhla jsem se načas z kulturního, veřejného i společenského života, kam se nyní vracím. Nepřestala jsem ale nikdy sledovat politické a společenské dění, občas se naštvu a sem tam něco napíšu. Ovšem tou novinářkou, kterou jsem kdysi chtěla být, už asi nebudu. Ale nevadí mi to. Vadí mi, že tu šanci, co dostala naše společnost do vínku před 20 lety, jsme nějak neuhlídali a bohužel nehezky prošustrovali…


Otázky připravil Jaroslav Nedvěd z MF DNES Plzeň.