Vizuální poezie je souhrnný název pro nejrůznější způsoby aktualizace vizuální složky básnického textu. Nelineární uspořádání básní a textů je známé již od antického Řecka, od 2. poloviny 50. let je pojmem vizuální poezie označována nově vznikající podoba intermediální tvorby.

První české obrazové básně

První české obrazové básně se objevují ve 20. letech 20. století v okruhu pražského Devětsilu (Jiří Voskovec, Jindřich Štyrský, Toyen, Karel Teige).

V šedesátých letech zkoumají stovky umělců po celém světě oblasti, ve kterých se prolíná několik uměleckých i neuměleckých oblastí: poezie, výtvarné umění, hudba, matematika, lingvistika, teorie informace apod.

Vizuální poezie představuje úspěšný pokus o vytvoření nového mezinárodního uměleckého hnutí.

Nové hnutí, které mělo za cíl nově formulovat básnictví, vycházelo z potřeby přesáhnout svůj obor: "...co jiného se skrývá za představou jazyka jako pouhého materiálu, než snaha zacházet s ním jinak než dosud, vyvázat ho z větné skladby, plné významů, a organizovat ho jinak: možná staticky, možná výtvarně"....

Důležitý byl také pocit zprofanovanosti jazyka a potřeba jeho očištění a to takovým způsobem, aby nemohl být znovu zneužit. Experimentální poezii se zprvu dostávalo mnoho názvů - evidentní, konkrétní poezie, básně optické či vizuální, mezinárodně se ujal pojem lettrismus, který trefně charakterizuje redukci písma na materiál, na slova a grafémy. Grafémy o sobě však zajímaly i malířství, kde mohl zapůsobit odkaz první avantgardy.

K pochopení experimentálního textu většinou netřeba znalost cizích jazyků, vizuální básně jsou psané převážně na psacím stroji a snadno se šíří poštou. Ukázky domácích i zahraničních experimentů se objevují v Plameni, Hostu do domu, Červeném květu, Dialogu, Literárních novinách, Sešitech pro mladou literaturu atd.

Od konce 50. let patří čeští básníci a překladatelé (Jiří Kolář, Ladislav Novák, Bohumila Grögerová, Josef Hiršal) k nejaktivnějším průkopníkům nového uměleckého směru.

Koncem šedesátých let vydali Bohumila Grögerová a Josef Hiršal, díky bohatým osobním vztahům, dodnes nepřekonanou antologii světové vizuální poezie.

Druhá vlna a vrcholné období

Druhou vlnu české vizuální poezie tvoří řada autorů, kteří se začali touto problematikou zabývat v polovině 60. let – Josef Honys, Emil Juliš, Václav Havel, Vladimír Burda, Karel Trinkewitz, Zdeněk Barborka, Jindřich Procházka, Miroslav Koryčan, Ladislav Nebeský, Karel Adamus, Jan Wojnar, Jiří Valoch, Jiří Hynek Kocman atd.

Písmo v obraze se v českém prostředí rozvíjí zcela analogicky k vývoji světovému, především v období uvolněné atmosféry let šedesátých u nás vznikají díla zcela srovnatelná v celosvětovém kontextu.

Útlum nastal s obdobím normalizace, kdy české umění ztrácí kontakt se západním světem. Dochází k výraznější konceptualizaci, stažení do intimity a hledání nových "osobních"témat, v důsledku omezené možnosti vystavovat a komunikovat.

Zájem o výrazové prostředky a sdělné možnosti vizuální poezie cyklicky ožívá. V 70. letech ji obohatily např. práce Pavla Rudolfa, Václava Vokolka, Jiřího Hůly, významně ovlivňuje také současnou tvorbu (umění ve veřejném prostoru, politické umění, graffiti atd.).

Za pomyslný vrchol zájmu o písmo ve spojení s obrazem bychom mohli považovat  60. a 70. léta.

Důležité výstavy a autoři

Bezpochyby zásadní byla výstava s názvem Písmo a obraz roku 1963, kterou uspořádal Dietrich Mahlow v Amsterodamu a Baden-Badenu.

Pro české prostředí je klíčová výstava Obraz a písmo v roce 1966 v jihlavské Galerii Vysočiny a výstava Písmo v obraze v roce 1922, ke které vznikl podnětný katalog s podrobným výčtem autorů, kteří se tématem ve své tvorbě zabývají. Nelze opomenout prokopnickou dvojici Hiršal - Grögerová, jejihž překlady a především vlastní tvorba tvoří již od padesátých let základ všech dalších aktivit. Významná byla dále práce Karla Miloty, Jiřího Valocha a Vladimíra Burdy.

Bohumila Grögerová a Josef Hiršal

Básnířka a překladatelka Bohumila Grögerová pracovala většinu života v tvůrčím tandemu s manželem Josefem Hiršalem.

Oba patřili mezi výrazné hledající umělecké osobnosti, které se prosazovaly v polovině 20. století. Zprvu spolu psali knížky pro děti (O podivné záhadě na poštovním úřadě, Co se slovy všechno poví), těžiště jejich společné činnosti však leží v programově experimentální, zejména konkrétní, vizuální a auditivní poezii (JOB-BOJ) a próze (mj. kniha Trojcestí, obsahující texty Preludium, Mlýn a Kolotoč).

V souladu s „teorií textů“ Maxe Benseho proklamativně směřovali k izolaci díla od „nefunkčních“ složek a soustřeďovali se na hledání prakořenů a hranic krásné literatury, včetně jejího vztahu k hudbě a k výtvarnému umění. Rozvíjeli tak například žánr grafické anekdoty, perzifláže konvenčních básnických výtvorů či satirické grotesky.

Na propagaci experimentální literatury se podíleli též překlady z němčiny a francouzštiny a komentáři k dílům Helmuta Heissenbüttela, Christiana Morgensterna aj.

Jiří Kolář

Člen skupiny 42, fungoval nejprve jako básník a poezii se věnoval po celá čtyřicátá a padesátá léta. Postupně si však uvědomoval omezenou schopnost slova v lidské komunikaci, přesvědčil se o nedělitelnosti poezie a o propustnosti hranice mezi slovem a obrazem.

Stejně hravým způsobem jako rozvrátil řeč, aby se dostal "k okamžiku před napsáním básně", rozvrátil obraz, aby odhalil, co jej vytváří.

Ve své výtvarné tvorbě pracoval namísto štětcem skalpelem, barvy nahrazoval potištěným papírem a lepidlem. Jeho koláže - obrazy, reliéfy, objekty, vytvářené metodami roláže, proláže, muchláže, chiasmáže, asambláže, stratifie ... - jsou průnikem do mnoha vrstev a záhybů lidské existence.

Ladislav Novák

Experimentoval s řečí a písmem s vazbou na sémantickou stránku. Prvotní u něj byla básnická činnost, opírající se o surrealistická východiska.

Básnické založení objevným způsobem převedl do svého výtvarného projevu, který se vyznačuje nezvyklou imaginací, smyslem pro hru, ironii a sebeironii, využitím prvku náhody a obsahuje zvláštní citlivost, příznačnou pro druhou vlnu modernismu v českém poválečném umění.

Novák neustále hledal a objevoval nové výrazové prostředky. Některé principy přenesl z poezie do výtvarného umění nebo naopak, což se výrazně projevilo jak ve vizuálních básních, tak i kolážích s texty.

Vladimír Novák

Začal psát typogramy v roce 1963. Jeho objevem se stala barevná typofrotáž, vznikající za pomocí barevné strojové pásky. Brzy se setkal s vlivem skupiny Fluxus a až do své smrti vytvářel nejrůznější poetické novotvary.

Pověstné byly jeho závěsné a lístkové básně. V úsilí o neustálou redukci výrazu objevoval básně-výzvy, básně -předměty a básně-události.

Zdroj: Ig.cas.cz