Stalinova smrt v březnu 1953 odhalila slabost komunistických systémů. Po pádu kultu osobnosti se  v některých satelitech SSSR začaly objevovat první trhliny.

Československu byli lidé v důsledku měnové reformy připraveni o velkou část svých úspor, v německém východním Berlíně musely povstání lidu likvidovat sovětské tanky. V Maďarsku rostla vysokým tempem nespokojenost s politickou situací v zemi.

Ve vnitropolitickém boji spolu soupeřili generální tajemník MDP a zarytý stalinista Rakosi a reformní politik Imre Nagyem o moc. Imre Nagy představoval nový směr, zrušil státní kontrolu nad médii a podpořil veřejnou diskusi o politické a ekonomické reformě. Nechal také z vězení propustil antikomunisty a začal mluvit o svobodných volbách a vystoupení MLR z Varšavské smlouvy. V roce 1955 veřejně mluvil o možnosti Maďarska "přijmout status neutrality podle rakouského  vzoru".

Kolem reformního Nagye se zformovala opoziční struktura složená z několika vzájemně propojených skupin; Svazu spisovatelů, vlivných novinářů stranických periodik, ekonomů a historiků scházejících se na schůzích tzv. Petöfiho klubu a studentskými organizacemi. Ti všichni spojeni s reformními komunisty ve vedení státu čekali na vhodnou příležitost, aby zasadili protiúder „rákosistům“ - příznivcům Rakosiho ve vnitrostranickém boji.

Ve veřejných Petöfiho fórech s tisíci zúčastněnými se otevřeně diskutovalo o svobodném Maďarsku. Jedním ze symbolů byla i veřejná ceremonie 6. října 1956, přeložení ostatků László Rajka, popraveného Rákosiho režimem. V říjnu byl také rehabilitován Imre Nagy navrácením členství v MDP.

Maďarské povstání

Pohnutý maďarský podzim 1956 začal 23. října, kdy se v ulicích metropole sešlo na dvě stě tisíc lidí. Původně chtěli pouze vyjádřit nespokojenost s vládou, která se řídila příkazy z Moskvy.

Zprvu pokojný protest ale postupně přerostl v ničení komunistických symbolů, násilnosti a pokus obsadit budovu rozhlasu. Vedení maďarských komunistů se bující revolty zaleklo a požádalo Moskvu o pomoc. Už druhý den vjely do Budapešti tanky okupantů a rozpoutala se pouliční válka. Těžká technika nedokázala odhodlané Maďary zastavit.

Když se po několika dnech přesunulo povstání i na venkov, postavil se do čela vlády šedesátiletý reformátor Nagy.

Sověti se museli 30. října stáhnout z metropole, ale připravovali se k zasazení smrtícího úderu. Ten přišel 4. listopadu, pouhé tři dny poté, co nový maďarský premiér avizoval radikální změny. Chtěl například vypsat svobodné volby a dokonce začal nahlas hovořit o vystoupení Maďarska z Varšavské smlouvy.

Sovětský vůdce - 1. tajemník KSSS Nikita Chruščov - nemohl podobné změny nechat bez odezvy a vyrazil se zhruba 150 tisíci vojáky a šesti tisíci tanky do protiútoku. V čele "osvoboditelských" vojsk stál maršál Ivan Koněv, jeden z nejvýznamnějších generálů 2. světové války.

Maďaři zůstali sami

Nagy v obavách vyhlásil neutralitu a začal mobilizovat. Ozbrojené složky ale valící se sovětské vlně nedokázaly dlouho vzdorovat.

Revolucionáři doufali v pomoc Západu, ale nedočkali se jí. Pozornost západní Evropy se tou dobou soustředila na Blízký východ, kde eskalovala Suezská krize - konflikt mezi Izraelem a Egyptem. Do středoevropských událostí nechtěl zasahovat ani americký prezident Dwight Einsenower. Bál se totiž otevřeného střetu se Sovětským svazem.

Maďaři se invazi bránili zuby nehty, ale marně. Vzdorovat delší dobu se podařilo jen několika menším odbojovým skupinám. Pouhý týden po vpádu do metropole ohlásili Sověti vítězství. Odstartovala vlna čistek. Za mřížemi skončily tisíce lidí. Kromě nich statistiky uvádějí na 5000 mrtvých a desetitisíce zraněných.

Jedním ze smutných hrdinů povstání se stal i samotný Imre Nagy. Ten se před okupanty ukryl na jugoslávském velvyslanectví. Sověti ho (za vydatné pomoci nové vlády Jánose Kadára) 22. listopadu vylákali ven pod příslibem beztrestnosti. Opak byl pravdou. Nagyho nejprve převezli do Rumunska, aby ho následně vrátili zpět.

V tajném procesu byl obviněn z pokusu o převzetí moci v Maďarské lidové republice. Verdikt byl jednoznačný: vinen. Soud mu vyměřil trest smrti oběšením. Jeho život ukončil kat 16. června 1958. Veřejnost se o konci svého hrdiny dozvěděla až po popravě. Očisty se jeho jméno dočkalo až po pádu komunistického režimu v roce 1989. Maďaři mu vystrojili státní pohřeb.

Čtěte také: Politická a společenská situace v Československu, Polsku a NDR