"Vítězný únor" byl výsledkem zákonitostí třídního boje, vývoje revoluce a vyvrcholením tragédie, jejíž začátek můžeme hledat už v prvních poválečných volbách. Komunistický převrat odstartoval zánik demokracie na dlouhých 41 let.

Vládní krize

V únoru 1948 vyvrcholil zápas o politickou moc. Na začátku tohoto roku došlo k prohloubení vládní krize, na jejímž počátku byl spor o ministerstvo vnitra, řízené komunistou Václavem Noskem. Přeložení několika policejních velitelů mimo Prahu rozhořčilo vládní nekomunistické strany natolik, že se rozpory uvnitř vlády vystupňovaly v otevřený konflikt. Spor vyvrcholil 20. února demisí národně socialistických, lidoveckých a demokratických ministrů: „13. února vláda proti hlasům komunistů přijala většinové usnesení, aby ministr vnitra Nosek zrušil odvolání osmi obvodních nekomunistických velitelů SNB v Praze“. Neboť se tak nestalo, následující události měly rychlý spád.

21. února se na Staroměstském náměstí v Praze konala demonstrace komunistů, na které vystoupil Klement Gottwald s návrhem řešení této situace – přijmout demisi a ustanovit vládu z převážně komunistických členů. Vedle odborů a akčních výborů Národní fronty měli komunisté i třetí prostředek mimoparlamentního nátlaku: Lidové milice a policii. Manifestace se konaly až do 25.února.

"Vítězství pracujícího lidu nad buržoazií a reakcí"

Prezident Eduard Beneš se dostal pod nátlak komunistů a Sovětského svazu (již v lednu Kreml Benešovi připomněl, že v roce 1935 schválil tajný protokol o spolupráci sovětské a československé výzvědné služby a později tajný protokol o postoupení Zakarpatí Sovětskému svazu, dále také to, že v roce 1938 dostal od SSSR 10 tisíc dolarů na přesídlení do Londýna. Pokud by Beneš vzdoroval, Moskva byla připravena tyto informace zveřejnit) a nakonec navrhovanou demisi přijal.
Gottwald tak mohl začít rekonstruovat vládu - doplnil ji komunisty a loajálními ministry z řad nekomunistů.

25. únor komunisty označovaný jako "vítězství pracujícího lidu nad buržoazií a reakcí", představuje vyvrcholení státního převratu, jehož cílem bylo nastolení komunistické diktatury, likvidace parlamentního demokratického systému a připojení Československa do sovětského mocenského bloku. Zvláštností komunistického převratu v Československu, ve srovnání s obdobnými procesy v jiných státech východní Evropy, byla skutečnost, že proběhl za podpory velké části obyvatelstva. Dalším významným specifikem byla výrazná orientace zahraniční politiky všech stran sdružených v Národní frontě na Sovětský svaz.

Tento den znamenal konec demokratického Československa, do exilu odchází během jediného roku přibližně šedesát tisíc lidí, teror má zastrašit všechny, kteří nechtějí přijmout únorový diktát a vše s ním související.

Události, které následovaly po 25. únoru

Po "vítězném únoru" začalo zakládání akčních výborů Národní fronty. Princip těchto akčních výborů byl prostý: členové KSČ založili – obvykle prostřednictvím ROH – výbor, který měl odstranit nepřátelské živly z řízení masových organizací a nakonec i z politických stran“. Posléze se akční výbory zmocnily většiny československých médií – především tiskáren a nekomunistických novin. Rozhlas pro změnu ovládal komunistický ministr informací Václav Kopecký, který byl jedním z hlavních tvůrců budoucí nové kulturní politiky.

Zároveň byly přijaty nové zákony o znárodňování podniků s více než 50 zaměstnanci, kolektivizaci zemědělství, atd. Komunisté ustanovili novou ústavu 9.května, kterou prezident Beneš odmítl podepsat. Poté následovaly 30.května volby do parlamentu s jednotnou kandidátkou Národní fronty, která zvítězila s 89,3% voličů. Parlamentní volby proběhly v rozporu s demokratickými principy voleb, nejen díky nepřipuštění opozičních kandidátů, ale také kvůli zfalšování výsledků voleb.

Prezident Beneš abdikoval 2. června, oficiálně ale bylo jeho rozhodnutí oznámeno až 7. června. Týden nato, 14. června, zvolilo Národní shromáždění novým prezidentem Klementa Gottwalda. V čele nové vlády stál Antonín Zápotocký, generálním tajemníkem KSČ zůstal Rudolf Slánský, který tuto pozici zastával od roku 1945.

Jedinými vyjádřeními odporu vůči novému režimu se staly na konci června 1948 poslední XI. sokolský slet a pohřeb prezidenta Beneše 8. září. Po obou akcích proběhla rozsáhlá represivní opatření, po pohřbu schválil ÚV KSČ politiku „ostrého kursu proti reakci“ – mezi jejíž opatření patřil tvrdý zákon na ochranu republiky, zřízení táborů nucené práce, ostrý postup proti živnostníkům, kulakům a katolické církvi, využití zákona k okamžitému propuštění nespolehlivých státních zaměstnanců atd. .

V květnu 1949 se konal IX.sjezd KSČ, na kterém Gottwald vyjádřil hlavní linii výstavby socialismu v Československu, jejímž základem se stal první pětiletý plán (1948-1953), který byl zaměřen na rozvoj těžkého a zbrojního průmyslu a kolektivizaci zemědělství. V roce 1950 bylo založeno nové ministerstvo národní bezpečnosti, které mělo na starost především politické procesy.