Josef Bubeník - otec Jana Bubeníka,  jednoho z představitelů studentského stávkového hnutí z listopadu 1989 a bývalého politika - se vyučil zámečníkem v Gottwaldových závodech Královopolské strojírně v Brně, vystudoval VŠ Institut tělesné výchovy a sportu. Stal se členem KSČ a  vysokoškolským profesorem na Pedagogické fakultě v Ústí nad Labem (dnes UJEP). Svou kariéru nakonec obětoval ve prospěch "čistého svědomí"; z KSČ byl vyloučen.

První díl vyprávění
Okupace 68 a normalizace ve vzpomínkách J. Bubeníka: "Šířilo se to jako infekce..."



Ztráta květiny?

Některé události již nedokáži zcela přesně zasadit do časové posloupnosti, ale pamatuji si velmi dobře, že mne na fakultě potkalo ještě jedno velké dilema. Stranický výbor mne vyzval, abych spolupracoval na obnově místní pobočky Svazu Československosovětského přátelství. (SČSP) V té době jsem byl již ze strany vyloučen, ale soudruzi z výboru mi stále naznačovali, že mám ještě určitou naději se „zachránit“.Najednou se mi moc chtělo věřit, že mám ještě možnost zůstat dále na fakultě, že je to možná poslední příležitost. Rozhodně se mnou cloumala zvědavost, co udělají „oni“, když tento úkol splním. Mé svědomí mi říkalo:“Máš v SSSR mnoho sportovních přátel z doby kdy jsi vrcholově závodil v atletice a další dobré kamarády z externího působení v Cestovní kanceláři mládeže.Tenkrát mi sovětští komsomolci klepali na ramena a jako by závistivě říkali:“Čechoslovakia – eto Amerika Evropy!“  Když jsem obnovoval SČSP, myslel jsem  na své skutečné přátele, ne na Leonida Brežněva. Dnes to vidím jako „ztrátu květiny“, ale tenkrát mne přemohla zvědavost a určitá, i když malá naděje.

Arogantní pohrdání pravdou

Dramaticky  mnou zacloumal protokol ÚKRK (Ústřední kontrolní a revizní komise) KSČ o mém vyloučení ze strany. Pamatuji si, že jsem ho dostal k přečtení a k podpisu a   mohl jsem se k němu písemně vyjádřit. Otřáslo mnou jednak to rozhodnutí. Má aktivita v SČSP byla zbytečná a vlastně poněkud ponižující. Daleko více  mnou otřásl obsah protokolu, který byl naprosto nepravdivý. Za normálních okolností by bylo velmi snadné uvést ho na pravou míru. Podle protokolu jsem byl členem „kontrarevolučního“ stranického výboru vedeného Doc. Bohumilem Malečkem a byl jsem spoluodpovědný za jeho činnost. Ve skutečnosti jsem zasedal až ve výboru „normalizačním“, pod vedením předsedkyně Jiřiny Heřmanové. Do Malečkova výboru jsem byl navržen a přesto že jsem se omluvil, také zvolen (proti své vůli), ale nikdy jsem v něm nezasedal a nahradil mne tam kolega Jarda Snopek. Potrestáni jsme za to byli paradoxně oba vyloučením. Do protokolu jsem zapsal, že jsem si ho přečetl, ale nesouhlasím s ním pro jeho nepravdivost a odvolám se. Hned jsem požádal Emila Kůrku, aby mi dosvědčil jak to skutečně bylo. „Ano, udělám to velmi rád, když mne o to ÚKRK požádá,“ prohlásil s ochotnou a úsměvnou grimasou Emil. Pochopil jsem to jako kvadraturu kruhu. Kolega Mirek Židlický mi udělal přednášku, že spravedlnost  je vždy třídní a podle ní jsem vyloučen oprávněně.  Nechtěl jsem se vzdát sebemenší naděje a neobyčejně jsem byl zvědavý jak bude ÚKRK reagovat na své vlastní lživé výmysly. V takové situaci jsem nikdy nebyl, ani jsem o něčem takovém nečetl a neslyšel. V marxismu-leninismu jsem se kdysi učil, že pravda je nejúčinnější zbraní komunistů. Podal jsem odvolání, které za nějaký čas se mnou projednali soudruzi Hodný a Musil, aktivisté OKRK(Okresní kontrolní a revizní komise)KSČ v Ústí n.L. Byli na mne nečekaně slušní, měli pro mne pochopení, nic jsem nemusel odvolávat. Vše co jsem k věci řekl, poctivě zapsali. „Takových mladých a vzdělaných komunistů by se strana neměla zbavovat, zvláště když mají proletářský původ jako Ty,  “ zakončil soudruh Hodný. „Do Prahy, na ÚKRK posíláme návrh na ponechání členství, ale rozhodnou soudruzi  tam. A raději se moc netěš, oni neradi své rozhodnutí mění.“ A také ho nezměnili a vyloučení  potvrdili, aniž vzali v úvahu mé námitky a doporučení OKRK. Já jsem dobře věděl za co jsem byl vyloučen, ale dráždilo mne, že tak vážná věc se tak ledabyle odbývá  a že si nikdo nedá práci s tím, aby tu věc pravdivě pojmenoval. Byl jsem vyloučen za to, že jsem řekl,co si myslím a že jsem odmítl ve stranickém výboru spolupracovat se „sekerníky“. To by zřejmě jako důvod k vyloučení neobstálo, tak se napsalo něco co by obstát mohlo i když to nebyla pravda. Později jsem poznal, že v tom byli normalizační komunisté mistři. Trvalo mi dost dlouho, než jsem pochopil, že KSČ se neřídí, když se jí to nehodí, ani těmi pravidly, které sama ustanovila. Ostatně – proč by to dělala, má přece neomezenou moc!?

Jako Don Quijote

Dnes už to nemohu pochopit, ale tenkrát jsem poslal na ÚKRK několik dopisů, v nichž jsem neustále protestoval proti nepravdám v protokole o mém vyloučení z KSČ. Myslím, že jsem chtěl ty prolhané lidi provokovat a bavil jsem se tím že jsem zvědavě čekal jak budou reagovat. Když jsem měl později různé cesty do Prahy, pokoušel jsem se na ÚKRK zastavit a řešit věc přímo, ústně. V kusých poznámkách z té doby jsem vyčetl, že jsem se seznámil se s . Havlíčkem a s. Krétovou. Ti mne jen vyslechli a slíbili, že mé podněty předají „orgánu“. Zajímavý zápis jsem našel ze září 1973, kdy se mnou jednal muž, který se představil jako Pitner. Problematikou Ústí n.L., vč. Padagogické fakulty se delší dobu zabýval a jak jsem zjistil, znal ji. Pokusím se vybrat několik jeho výroků:“Ty nám pořád píšeš a myslíš si, že Ti to v něčem pomůže…“

Já:“Právě proto, že psaní nemělo žádný účinek, přicházím osobně. Mám námitky proti protokolu ÚKRK. Jsou v něm  nepravdy a lze to dokázat.“

P:“V protokolu ÚKRK žádné nepravdy nejsou. My jsme v poslední době znovu projednávali tvé námitky, prošli jsme všechny materiály a neshledali žádné důvody ke změně rozhodnutí.“

Já jsem trval na svém, s. Pitner namítal, že protokol je objektivní. Není třeba nic přezkoumávat, nebo dokazovat.

P:“Ty jsi byl členem str. skupiny katedry TV a ta byla jedna z nejpravicovějších. Byl jsi členem stranické organizace na Pedagogické fakultě, která byla pravičáckým centrem. Jsi spoluodpovědný za to co se tam dělo. Nikdy jsi proti tomu nevystoupil. Nebo ten studentský časopis Posel z Budče. Co ten psal a nikomu to nevadilo!“

S. Pitner stále listoval spisem, který měl v ruce:“ Soudruzi Hodný a Musil z OKRK, když projednávali tvé odvolání, tu věc podcenili. Neudělali to dobře.“ Když jsem chtěl aby mi zápis OKRK přečetl, odmítl.(Nedivil jsem se tomu, zněl v můj prospěch.)

Já:“Tak si aspoň všimněte, že jsem nepracoval v Malečkově výboru.“ Je to tam napsáno. 

P:“Byl jsi do tohoto výboru zvolen, to znamená, že jsi měl jejich důvěru.“

Já:“Ale byl jsem zvolen proti své vůli a za své nepřítomnosti“. Jako když hrách na stěnu házíš… 

Soudruh Pitner měl svým způsobem pravdu. Vyloučení jsem si zasloužil. Věděl jsem to, ale věděl jsem i to, že ti co na fakultě zůstali, nebyli lepší komunisté než  ti vyloučení.  Částečně to přiznal i s.Pitner:“Tam jste měli být vyloučení všichni. Vždyť ještě v červnu 1969 jste prohlašovali, že nemáte co odvolávat a stáli jste za Dubčekem. Uvědom si , prosím, že nám šlo tenkrát o krky! My jsme to jinak řešit nemohli.“ Po těchto slovech mi váhavě podal ruku. Chtěl jsem ještě hovořit, ale on pomalým krokem odešel.

Stroj komunistické pomsty pracoval pomalu, ale spolehlivě

Provinilci dostávali výpovědi z fakulty postupně. Nad těmi, kteří zatím zůstávali, se vznášela jako Damoklův meč. Pamatuji si, že já a několik dalších kolegů z katedry jsme se o výpovědi dověděli na kurse turistiky. Padl na mne nepředstavitelný smutek a velmi výrazně se změnilo mé vnímání všeho co jsem prožíval. Vše bylo ostřejší, barvy výraznější, příroda romantičtější, naši studenti báječní a krásně mladí…jako bych měl zítra umřít. Občas jsem nezadržel slzy. Opět mne ukrutně bolela záda, potřeboval jsem jít k lékaři, ale odkládal jsem to, chtěl jsem si ty poslední dny vzácné práce se studenty užít a vychutnat. Kdo ví, zda se sem ještě někdy vrátím. Bolest jsem tlumil silnými léky.

Výpověď, podepsaná děkanem fakulty Doc. Klementem, byla datována 27.6.1972.  Výpovědní lhůta činila dva měsíce a končila 31.8. Prázdniny jsem prožil jako marod. Bolest zad se stávala nesnesitelnou, nebyl jsem schopen jakéhokoliv pohybu a na posteli jsem nevěděl jak si mám lehnout, aby bolest byla menší. Můj neurolog , MUDr Michálek, doporučoval jednoznačně operaci. Stále jasněji jsem cítil, že se jí nevyhnu. V rychlém rozhodnutí mne brzdila má žena. „Jestli se necháš operovat a bude z tebe mrzák, nechám se s tebou rozvést.“ Znal jsem ji a věděl, že z ní mluví strach. „Co kdyby…“ Počkal jsem si až nikdo nebyl doma a nastoupil do nemocnice. Operace se uskutečnila 30.X. 1972. Proběhla skvěle, operovali mne dva mladí lékaři -neurochirurgové  Urbánková a Malý. Dobře jsem se hojil a již o vánocích jsem se procházel na běžkách.

Plnou parou do nového života

Ještě když jsem byl v nemocnici, telefonoval k nám ředitel Střední ekonomické školy, Dr Žižkovský, že mám nastoupit na školu jako středoškolský profesor. Časem jsem se dověděl, že to zařídila ona žena – „anděl mezi belzebuby“, Drahuše F. z OVKSČ. Do práce jsem nastoupil na jaře 1973.

O práci středoškolského profesora tělesné výchovy jsem měl naprosto jasnou představu, těšil jsem se na ni a hned jsem ji začal naplňovat. Stal jsem se organizátorem a propagátorem aktivního sportovního pohybu, jako nezbytné součásti zdravého života každého mladého člověka. Těšilo mne, že jsem nacházel příznivou odezvu u studentů i u kolegů, kteří mi nikdy neodepřeli organizační pomoc. Krátce po mém nástupu na školu dlouhodobě onemocněli oba kolegové tělocvikáři. Blížila se Spartakiáda roku 1975. Měl jsem tím pádem více práce, ale mohl jsem si vytvořit vlastní pracovní koncepci a nikdo mi do ní nemluvil. Například jsem si vytvořil originální způsob klasifikace TV, ve které byli zvýhodněni ti studenti, kteří sportovali, nebo cvičili, ve volném čase. Každý mohl dosáhnout na výborné, nebo aspoň chvalitebné hodnocení, vč. nešiků.Organizoval jsem přebory školy v několika sportovních odvětvích a ve spartakiádních soutěžích jsme většinou vynikali. Taneční spartakiádní skladbu jsem nacvičil ve spolupráci se studentkami, které navštěvovaly oddíly  moderní gymnastiky TJ. Hodně nám pomohla okresní vedoucí skladby paní Čápová. Odměnila se za to, že jsme ochotně přistoupili na dodatečný nácvik další skupiny cvičenek, když někde jinde něco „vybouchlo“. Zachránili jsme okresní spartakiádu a ty nejlepší tanečnice z naší školy úspěšně vystoupily i na Strahově. (Spartakiády byly tělovýchovné slavnosti, jejichž hlavní částí byla hromadná cvičení na velké ploše. Konaly se každých 5 let a měly oslavovat úspěšné plnění pětiletých plánů budování socialismu v naší vlasti. Vedlejší součástí Spartakiád byly i sportovní soutěže. Před obdobím socialismu konala u nás velmi populární a rozšířená tělovýchovná vlastenecká organizace Sokol podobná cvičení pod názvem Sokolský slet. Spartakiády = na rudo přebarvené Sokolské slety.)

Spoustu krásných a romantických zážitků mám z lyžařských  kursů, školních výletů a chmelových brigád. Tam, stejně jako ve škole, jsem dokázal studenty a studentky získat, doslova zbláznit, do každé věci o kterou šlo. Myslím, že jsem dokázal spojit náročný přístup k povinnostem s legrací a zábavou a také osobním příkladem. Na škole jsem učil nejen tělesnou výchovu, ale i některé odborné předměty a dostal jsem za úkol doplnit si kvalifikaci o předmět technika administrativy, kde podstatnou dovedností bylo psaní strojem. Vše mi šlo jako po másle. Měl jsem z práce skoro stejné potěšení jako na vysoké škole. Radost mi začal po čase kazit jen ředitel. Vím, že byl v pravidelném spojení s OVKSČ a často jsem ve škole, v jeho společnosti, viděl soudruha Kořána, z úseku školství. Kromě toho z OVKSČ odešla Drahuše F., která mi „držela palce“. Aby vyloučený člen strany a zrádce dělnické třídy nadšeně plnil své povinnosti, měl výborné pedagogické výsledky a byl oblíbený u studentů i kolegů, to zřejmě nebylo v souladu s představami stranických normalizátorů. Zvláště, když jsem řediteli neprojevoval dostatek servilní vděčnosti a oddanosti.Nemohl jsem. On si svým povýšeným postojem popudil proti sobě většinu pedagogického sboru a myslím, že i studentů. Choval se účelově, pokrytecky, jako typický „cyklista“.(Nahoru ohnutý hřbet, dolů šlapat.)

Každý pracovní úspěch je po zásluze potrestán

První konflikt s ním jsem měl krátce po nástupu na školu, na lyžařském kursu ve slovenských Roháčích. Již cestou vlakem mi  bylo divné, že neseděl s námi, ale ve vedlejším vagónu. Ačkoliv byl oficiálně vedoucím kursu, nijak se do výcvikového a výchovného procesu nezapojil, jen si lyžoval, opaloval se a „sledoval cvrkot“. Vše klapalo jako dobře namazaný stroj, ale ředitel nevyjádřil ani špetku nadšení, spokojenosti, či uznání. Naopak – tvářil se jako kakabus. Když se blížil  závěrečný, zábavný večer na rozloučenou, připravila mladá ruštinářka, Jiřina Seidlicová, vtipné verše, kterými si dělala legraci ze všeho co jsme na horách prožili a také z každého kdo k těm prožitkům patřil, vč. našeho ředitele. Když nám u večeře, v kruhu učitelů, verše četla, všichni se bavili a smáli, jen náš šéf seděl jako zařezaný, občas se usmál, ale jinak než ostatní, jako by ho bolely zuby a nechtěl to přiznat. Nevěděl jsem oč jde, že by se mu ta legrace nelíbila? Bylo to skutečně tak. Obrátil se s podobnou otázkou na mne:“Doktore, Vám se ty nesmysly líbí?“ Nenapadla mne v tu chvíli žádná diplomatická vytáčka a nedokázal jsem Jiřinu shodit. „Mně se to líbí, je to báječné a vtipné“, prohlásil jsem spontánně. Říďa zrudnul vzteky a zařval:“Když Vám nestačí něco naznačit,  tak Vám to tedy zakazuji!“

Od té doby se mé potíže začaly stupňovat. Čím více se mi práce dařila, tím větší a zuřivější byla ředitelova nespokojenost. Vrchol všeho nastal, když jsem za výsledek spartakiády 1975 dostal vyznamenání ÚVČSTV, které zřejmě zařídila paní Čápová. Nezapomněla, že jsem jí pomohl zachránit skladbu tanečnic dodatečným náborem cvičenek. Soudruh ředitel kontroval tím,  že mi udělil pracovní důtku z důvodů, které jsem nemohl ovlivnit – vzorová, specifická šikana. Dokonce nedokáži vyloučit, že na mne připravil promyšlenou past.

Posuďte sami: Škola měla podle osnov provést branné cvičení. To bylo naplánováno na určitý den a bylo vyčleněno asi 10 kolegů, kteří měli spolupracovat. V ten den se neučilo, na škole probíhaly maturity, nebo přijímací zkoušky, proto bylo tolik pedagogů „volných“ a bylo možné jich využít. Tak se to běžně dělá. Den před realizací akce mi šéf oznámil, že, bohužel, mi může uvolnit jen tři kolegyně. „Jste schopen to v tom počtu zvládnout?“ Chvíle přemýšlení a zvažování okamžitých nápadů. „Je to velký zásah do celé přípravy a organizace, soudruhu řediteli, ale zvládnout se to dá.“ Původní představa byla taková, že žáci půjdou ve skupinách podle mapy a projdou několika stanovišti. Na každém místě se měli věnovat určité specifické činnosti podle osnov.(Střelba ze vzduchovky, hod granátem, orientace v terénu, první pomoc, atd.)Vyřešil jsem to tak, že start a cíl obsluhovala jedna kolegyně. Další jsem naložil do svého auta a na stanoviště jsem je postupně převážel. Cvičení dopadlo dobře, ale kolegyně v cíli neuhlídala studentky, které už skončily a nevhodně se objevily ve škole příliš brzy.  Ředitel to posoudil jako naprosté selhání organizace, za kterou je odpovědný vedoucí cvičení. Další dva body důtky byly podobně „přitažené za vlasy.“ Vysvětlil jsem si to tak, že ředitel si mne připravuje na vyhazov ze školy.

Budeme se soudit (Blázinec nebo vězení)

Do věci se vložil můj tchán, právník. „Budeme se soudit“, prohlásil. „Dědo, ty ses zbláznil, to nemůžeme vyhrát. Škoda energie a času.“ Tchán stál na svém:“To není tak jisté. Ten tvůj šéf má sice doktorský titul, ale nepřečetl si pozorně zákoník práce a nedodržel stanovené lhůty.“ Soud mi důtku skutečně zrušil. Líčení řídila mladá soudkyně Smetanová.Říďa se před soudem choval tak, že si ho popudil proti sobě a byl napomínán.
Ve škole z toho byl tichý poprask. Kolegové se mnou příliš nemluvili, ale očima a úsměvem mi dávali najevo jak je výsledek soudu pobavil. Strach ze všemocného šéfa byl ale nade vším. Já jsem poznal na své kůži co je to Pirhovo vítězství. Dr Žižkovský mi přestal odpovídat na pozdrav a  šikanoval mne soustavně. Dodnes si na ta jeho parádní čísla pamatuji, protože  jsem byl často zoufalý bezmocností. Bál jsem se, že skončím buď v bláznici (když si to nechám líbit) nebo ve vězení (když si to líbit nenechám.)

Jednou ráno jsem přišel do školy a ředitel jako by na mne čekal:“Doktore, vy máte dnes na jedné dvouletce (dvouleté studium bez maturity) hned první hodinu nauku o výrobě. Přijdu se na vás podívat..“ Kolena se mi kupodivu neroztřásla, spíše u mne nastal stav bojové pohotovosti,(terminus technikus) jako před startem sportovní soutěže. Rychle jsem ve sborovně vyhledal třídní Alenu M“ullerovou. „Aleno, prosím tě, říďa mi před chvílí oznámil hospitaci ve tvé třídě. Za chvíli zvoní. Prosím, zajdi tam a nakukej jim ať neblbnou a sekají latinu.“ Hodina běžela jako „na drátku“. Holky se hlásily, spolupracovaly, projevovaly zájem…nemělo to zjevnou chybu. „To jsem ho utřel“, běželo mi hlavou, když jsme odcházeli ze třídy. Jenže šéf se nedal:“Soudruhu profesore, ta hodina byla nemožná…“ procedil mezi zuby a jízlivě se na mne usmál. To bylo celé jeho hodnocení. Hrozně mne tím urazil. Chtělo se mi srazit ho ze schodů (vězení).“ S tím nesouhlasím. Ta hodina se mi povedla jako každá jiná. Pracuji ve svých třídách soustavně, můžete se podívat na mé přípravy a kteroukoliv třídu vyzkoušet co umí.  Řekněte mi laskavě v čem konkrétně jste shledal nedostatky. Nejlepší bude,když to přijde posoudit nezávislá kontrola.“ Šéf se na mne kysele, útrpně a výsměšně podíval:“Kde to žijete? Nezávislá kontrola!? Tady rozhoduji já! Už Vám to došlo?“ Spadla klec (blázinec).

Socialistický kocourkov

Oslava Velké říjnové socialistické revoluce v tělocvičně školy. Přítomní jsou všichni žáci i učitelé, za předsednickým stolem sedí okresní stranické celebrity, zástupci sovětských vojsk a mezi nimi ředitel. K řečnickému pultu přichází tajemník OVKSČ a promlouvá. Jeho proslov ředitele tak zaujal, že po několika minutách usnul. Názorný příklad oddanosti a nadšení. Všichni žáci školy napjatě sledují, kdy jejich milovaný šerif bouchne hlavou o stůl. Když o něco později, na poradě profesorského sboru usnul kolega Vašek L., ředitel ho pokáral a posadil ho vedle sebe „na hanbu“. Tomu se říká budování přirozené autority.

Přišel čas, kdy jsem měl své dálkové studium předmětu technika administrativy ukončit státní zkouškou na Státním ústavu těsnopisném v Praze. Připoměl jsem to řediteli a požádal ho o volno, abych na zkoušku mohl odjet. Dr Žižkovský udělal zamyšlenou pózu:“Víte, doktore, já Vás na tu zkoušku  nepustím.“ Vyvalil jsem na něj nevěřícně oči:“Proboha, proč? Co to má znamenat?Připravuji se na tu zkoušku po večerech, na prstech mám mozoly od kláves a vy mne nepustíte?“    „Ano, nepustím. Vy byste tu zkoušku stejně neudělal. Ušetřím vás ostudy. My jsme o té věci nedávno mluvili, pamatujete si to? Já jsem se vás ptal jak vám to studium jde a zda si na tu zkoušku troufáte. Vy jste mi tenkrát odpověděl, že to není žádná sranda, že Vám to dává zabrat a že máte z té zkoušky vítr.  Takže nemáte jistotu a bude lepší, když nikam nepojedete. Já už Vás na TA nepotřebuji.“ Nezbylo mi nic jiného, než se „hodit marod“. Bylo to riskantní, ale vyšlo to. Zkoušku jsem zvládl úspěšně, jen „časovku“ v psaní na stroji jsem udělal „za tři“.

Roztomilé pozornosti ze strany ředitele nebraly konce. Když jsem začal laborovat s hlasivkami, nařídil mi  přestěhovat se z kabinetu TV do sborovny. To byla místnost, kde se běžně kouřilo. Pro mé hlasivky nemohlo být horšího prostředí.

Klasifikační katalog a kruhy v hupu

Blížil se konec školního roku, ve sborovně ležely klasifikační katalogy jednotlivých tříd, do nichž se psala vysvědčení „na nečisto“. Každý vyučující tam zapsal známky ze svých předmětů. Byl pátek, poslední den na tento zápis. Seděl jsem u svého stolu a všem třídám, kde jsem učil, jsem „naděloval“. Najednou mne osloví kolegyně:“Pepíku, já už mám vše zapsáno, jen mi chybí 2. a, kterou máš před sebou. Pujč mi ten katalog na pár minut, já ti ho za chvíli vrátím. Hrozně spěchám, musím ještě do školky pro dítě a nakoupit a pak odjíždíme…“ Už mi chyběl zápis několika málo žákyň, kolegyně byla resolutní a neodbytná, katalog si vzala než jsem stačil hnout brvou a už mi ho nevrátila. Já jsem zapisoval další třídy, na 2.a jsem zapomněl, měl jsem ji totiž už „odfajfkovanou“.

V pondělí mne vyhledal kolega Vašek P., předseda Závodního výboru Revolučního odborového hnutí a oznámil mi, že jsem předvolán na úterý před ředitele a ZVROH, protože jsem porušil pracovní kázeň a lajdácky vyplnil klasifikační katalog. Tentokrát mne polila hrůza. Jak z toho vykličkuji, to teda nevím. 

Z pondělka na úterý jsem špatně spal. Strašily mne ošklivé sny a často jsem se budil. Měl jsem strach z toho co bude. Neměl jsem ani jeden důvod dělat si iluze. V úterý, první hodinu, jsem učil tělesnou výchovu ve své třídě a na programu jsem měl kruhy v hupu. Když jsem žákyním ukazoval první cvičení, zatočila se mi hlava, při pohybu kruhů vpřed jsem se „utrhnul“ a padl zády na parkety. Zůstal jsem bez hnutí ležet. Nic jsem necítil, trochu jsem si naklepnul kostrč, možná i hlavu, ale všechno přehlušoval  pocit hlubokého neštěstí a zoufalství. Chtělo se mi brečet nad bezvýchodností své situace. Uvědomil jsem si, že celá třída stojí kolem mne a tiše hovoří, ale nerozuměl jsem ani slovu.

Pak už jsem mohl vstát, ale strašně jsem se styděl a nevěděl jsem co bych měl říci, nebo udělat. Moc jsem si přál abych nebyl, abych nemusel nic řešit, tento život plný lží, předstírání a buzerací mne už vůbec nebavil.   Najednou mne někdo uchopil, položil na nosítka a za chvíli jsem ujížděl sanitkou do nemocnice. Tam mne vyšetřili, udělali RTG a po nějakém čase jsem se dověděl, že mám zlomenou kostrč. Dodnes nevím zda jsem ji měl zlomenou skutečně, nebo zafungovala „tichá pošta“ a někdo udělal dobrý skutek, aby mne zachránil od pohromy.

Štěstí v neštěstí, neboli klika

Do školy jsem nastoupil až po prázdninách. Ředitel se na mne připravil tentokrát docela jinak. Udělal mi úvazek převážně z odborných předmětů, které vyžadovaly vysokou odbornost. Vůbec jsem neměl učit techniku administrativy, předmět, ze kterého jsem před prázdninami jako marod vykonal státní zkoušku. Tělesné výchovy jsem dostal „jen pár“ hodin. Byla to zlomyslná past. Rozuzlení se odložilo tím, že jsem byl poslán na chmelovou brigádu. Tam jsem si ve volných chvílích listoval učebnicemi odborných předmětů, které jsem měl učit a ujistil se, že to učit nemohu. Pod vlivem prašného prostředí a nervového napětí, jsem najednou přestal mluvit  . Hlasivky mi vypověděly službu. Chystal jsem se jít opět k foniatrovi, ale na jedné ústecké křižovatce, kde mne málem přejelo auto, mne oslovil mladý, černovlasý muž:“Vy jste to auto neviděl, nebo jste chtěl spáchat sebevraždu?“ Představili jsme se a tak jsem poznal MUDr Jana Rychlíka, vedoucího lékaře odd. pracovního lékařství Krajského ústavu národního zdraví. Do školy jsem už nenastoupil pro nemoc z povolání. Svému řediteli jsem „utekl z lopaty“. Několik týdnů jsem se léčil a sondoval situaci na trhu práce. Možností bylo dost, ale když jsem měl nastoupit, dověděl jsem se, že to není možné. Někteří lidé mi to pod slibem mlčení řekli naplno:“Nesmíme Vás zaměstnat.“

Jiní se trapně vymlouvali. Záchranné lano mi chtěla podat Míla Pražanová, mladá učitelka, absolventka Pedagogické fakulty, jejíž otec byl kádrovákem u dráhy. Měl jsem dělat vedoucího ubytovny, ale OVKSČ to neschválil, protože bych měl nepřípustný kontakt s lidmi a mohl bych mezi ně rozsévat kontrarevoluční myšlenky.(Poznámka pro vnoučata – kdo to byl kádrovák.  Byl to vedoucí kádrového oddělení, dnes by se asi řeklo osobního, které provádělo formality s přijímáním a propouštěním zaměstnanců. Shromažďovalo také „kádrové posudky“, které rozhodovaly o budoucí kariéře lidí. Vše se řídilo zájmy strany a někteří kádrováci se radili se stranickými orgány o každém svém rozhodnutí.

Je ze mne „ajznboňák“

Práci u dráhy jsem nakonec našel jako vozový skladník na nádraží  Ústí n.L. – sever. Mé pracoviště bylo mezi hlavními kolejemi, na nákladové koleji a především na podnikových vlečkách. Podniky v této části města zde nakládaly a vykládaly vagóny a vozový skladník to vše evidoval, vagóny označoval tak, aby posunovači věděli kam má který vůz odjet. Na skladníkovi záleželo jestli podnik dostane včas přistavený prázdný vagón požadovaného druhu a velikosti, skladník hlídal zda jsou dodržovány časové limity na naložení i vyložení zboží. Za překročení stanoveného času se platilo penále. Můj kolega, Jarda Hofmann, který mne do práce zaučoval a s nímž jsem se na pracovišti střídal, byl mistrem ve kšeftování s prázdnými vozy i v posuzování času nakládky , či vykládky. V podstatě vyhověl každému, kdo mu „šel nějak na ruku“ a k těm, kteří byli k němu „lakomí“, občas „nemohl vyhovět“. Přiznal se mi, že si tak postavil chatu a ještě si drobně přilepšoval k živobytí. Můj šéf  se jmenoval Jelínek a projevoval mi mlčky pochopení pro můj úděl.

Díky zákoníku práce a nemoci z povolání, jsem měl stejný příjem jako ve škole. Pracoval jsem ve dvanáctihodinových směnách. Po dvou dnech práce jsem měl dva dny volno. Mojí největší starostí bylo nenechat se přejet nějakou železnou obludou, které kolem mne jezdily stále sem-tam. Když jsem se svoji práci naučil, zbylo mi dost času na čtení i psaní a v létě jsem často plaval v přístavním rameni Labe. V té době se budoval nový nákladový přístav a byla tam nezvykle čistá voda. Měl jsem hodně volného času, který jsem mohl věnovat svým zájmům, ale málo času pro rodinu, protože jsem měl odlišný časový režim.

Na rok 1968 se klidně vyserte, já vím jak to tenkrát chodilo!

Asi po roce jsem se začal shánět po práci, při které bych mohl být více s rodinou. Po poradě se ženou jsem se rozhodl zůstat u dráhy, která svým zaměstnancům dávala různé profesní výhody, z nichž jsme nejvíce oceňovali volné jízdenky. V časopise Železničář jsem objevil inzerát, že Traťová strojní stanice hledá zájemce o strojnickou profesi. Byl jsem vyučený zámečníkem a maturoval jsem na strojnické průmyslovce, to byla vhodná kvalifikace. Po krátkém telefonickém jednání jsem se šel představit na kádrové oddělení. Kádrovák, Ota Vaník mne překvapil. Měl dobrosrdečný pohled venkovského strejdy, na tváři vlídný úsměv a upřímně pevný stisk ruky. Představil jsem se se vším všudy a že bych chtěl zkusit profesi strojníka. „Jenže my bychom si Vás rádi nechali tady, na kádrovém oddělení, na úseku školení. Máte pro to všechny předpoklady.“ Nevěřil jsem svým uším. Vyslovil jsem svoje překvapení a nevěřícný úžas:“Promiňte soudruhu, máte vůbec nějaké informace o m é nedávné minulosti a politických kvalitách?“Ota Vaník  to odpálil tak, že jsem zůstal naprosto zkoprnělý:“Jo, vy myslíte ten vosmašedesátej? Tak na to se klidně vyserte, já vím jak to tenkrát chodilo.“ Nevěřil jsem svým uším a stál jsem jako socha. Vaník se na mne pobaveně koukal a pak řekl:“No nebojte se, nebudete dělat zrovna kádrové posudky. Budete mít na starosti odborné školení zaměstnanců a svěříme vám úsek bezpečnosti práce.“

Na TSS jsem pak vydržel skoro deset let. Byla to pro mne doba plná neuvěřitelné pohody. V práci jsem našel nové kamarády a těšil se novými, upřímnými přátelskými vztahy, ve které jsem již nedoufal. Jak to bylo možné v tom neuvěřitelně schizofrenním režimu, kterému dnes říkáme „totáč“, jsem dlouho nemohl pochopit. (Poznámka – „totáč“ = totalitní režim, v tomto případě komunistický. Komunistická strana byla středobodem politické moci, mimo její vliv nic nemohlo existovat. Kádrováci Pražan a Vaník, byli  buď vyjímkou, nebo jednali po dohodě se stranickými orgány.)

Neuvěřitelná oasa lidskosti v poušti totality

TSS ČSD Ústí n.L. měla v té době podnikovou chatu v Bedřichově – Jizerských horách. Zaměstnanci tam jezdili se svými rodinami na víkendy, na prázdniny a na dovolenou. Nesměle jsem se pokusil dostat se mezi rodiny, které tam jezdily a po čase se mi to podařilo. Aniž jsme na to nějak mysleli, způsobili jsme na chatě postupný převrat. Lidé, kteří převážně jezdili na hory spíše do hospody a vedli tam dost lenivý způsob života s dobrým jídlem, kafíčkem a tu a tam frťanem, byli skutečně poněkud zaskočení novou rodinou Bubeníků. Paní Jitka ráno dala do papiňáku pomalu vařit slepici se zeleninou a po vydatné snídani vyrazila celá rodina (rodiče a tři kluci ) na lyže. V batohu dva litry čaje a několik krajíců chleba. Vraceli se s končícím denním světlem, snědli uvařenou slepici, chvilku si odpočinuli v posteli a večer byli připraveni se bavit. Postupný vývoj vedl k tomu, že jsem „zbláznil“ řadu kolegů i kolegyň do běžeckého lyžování, v podniku vznikla skupina mužů, která jezdila i masové soutěže. Začínali jsme „Po stopě jizerské padesátky“, pak jsme si zkusili i samotnou  „Jizerskou padesátku“ i velmi náročný závod družstev „7O km po hřebenech Krkonoš“. Pro děti zaměstnanců jsem připravil lyžařské zimní, či jarní prázdniny – učil jsem je lyžovat. Nakonec jsem se uplatnil i v létě jako vedoucí zájezdů ROH do Bulharska k moři. Všude se mi dařilo děti dobře bavit a vest je ke sportovnímu pojetí života. Mým přímým nadřízeným byl v té době mladý inženýr, odborník na traťovou mechanizaci, Saša Libertín. Mezi námi vzniklo časem nenápadné, nesmělé, tiché přátelství. Výraznou postavou naší sportovní party byl Karel Dias- všestranný lyžař , dnešní náčelník TSS  Ing. Béďa Merth, Vašek Špinka, který s běžkami začal v té době „od píky“ a nemohu pominout Ing.Jardu Ptáčníka, který do naší party přinesl kytaru, basu i další hudební nástroje, až vznikl specifický šraml a celá chata na Bedřichově se otřásala hudbou, zpěvem a smíchem. „Běžkovat“ začaly i některé dosud sportovně nesmělé kolegyně, např. Jindra Vlčková, Jana Veleková, Marcela Dlouhá, Věra Gogová a asi i další. Doslechl jsem se, že si koupil běžky i sám náčelník TSS Ing. Míla Starý, který do té doby jen sjezdoval. Měl jsem tenkrát z té své sportovně misionářské činnosti velké potěšení a doufám, že si příliš nefandím.Nepamatuji si, že by mi v té době někdo připomněl mé vyloučení z KSČ.

Drž  hubu a krok, nebo vypadni!

Do určité doby jsem stále myslel a doufal na návrat do školství a chtěl jsem si udržet odbornou erudici alespoň dobrovolnou činností v tělovýchovném hnutí. Tento pokus skončil totálním nezdarem, i když se vše od začátku vyvíjelo slibně. Se svým nejmladším synem Jiřím jsem vstoupil do Tělovýchovné jednoty Rudá Hvězda, kde byl i dobře fungující oddíl běžeckého lyžování. Získal jsem kvalifikaci trenéra 2. třídy a podílel se na sportovní přípravě dětí. Jak jsem se osměloval a začal uplatňovat své nápady a názory, narazil jsem na odpor kolegů a ti mne přinutili, abych z oddílu odešel.

Používáte metody americké špionážní služby!
Zákaz práce s mládeží i zadarmo

Dlouhou dobu jsem spolupracoval s matkou své ženy, bývalou tenisovou mistryní a vynikající trenérkou, Vlastou Holečkovou. Ona vedla v tenisovém oddíle TJ Spartak skupinu mládeže a mne si přizvala ke spolupráci na tělesné přípravě. S Vlastou a její dcerou, svojí ženou Jitkou, jsme také od roku 1960 organizovali prázdninové tenisové tábory, které byly velmi oblíbené a hojně navštěvované. Vlasta měla za sebou mnohaletou kariéru vynikající hráčky a v té době byla neméně úspěšnou trenérkou. Získala tituly mistryně sportu a vzorná trenérka.  Úspěšně spolupracovala na sportovní přípravě několika representantů a mnoha vynikajících hráčů. Vlasta začala mít v oddíle nepříjemnosti. Myslím, že zapracovala lidská závist. Někteří lidé v oddíle jí záviděli její úspěchy, zvláště ješitní muži. Také podezírali Vlastu, že se nepřípustně obohacuje prázdninovými tenisovými školami – tábory pro děti. Policie šetřila několik anonymních udání. My jsme dělali ty tábory ve spolupráci s tenisovými oddíly tělovýchovných jednot. Ty byly oficiálními pořadateli, my jsme byli jen zaměstnanci za smluvenou mzdu. Milan Holeček, syn Vlasty, rovněž tenisový mistr, čs.representant a člen DC družstva ČSSR, v roce 1971 emigroval do Německé spolkové republiky.. Nevole vedení oddílu proti Vlastě pomalu rostla a vrcholila projednáváním na výboru oddílu i TJ Spartak. Když byla má tchýně předvolána na výbor oddílu osobně, šel jsem s ní, abych ji hájil. Dostali jsme skoro šílený nápad. Do lehké textilní tašky jsme s sebou vzali i magnetofon a všechny ty bláboly jsme si nahráli. Jednalo se o trestu pro Vlastu v podobě zákazu trenérské činnosti a my jsme se rozhodli se bránit jak se dalo. Když se soudruzi dověděli, že máme magnetofonovou nahrávku z jednání výboru oddílu, propukla štvavá hysterie s ústřední myšlenkou, že   používáme metody americké špionážní služby. Vlasta byla z oddílu skutečně vyloučena a dostala tříletý zákaz trenérské činnosti. Ani jedno vznesené obvinění nebylo nikdy prokázáno a kontrolní komise ÚVČSTV (Ústřední výbor československé tělesné výchovy), k níž jsme se odvolali,  po delších průtazích nakonec všechna obvinění odmítla, tresty zrušila. Já jsem se tenkrát „svezl“ s Vlastou. Za to, že jsem ji hájil proti demagogickým pomluvám, mi výbor TJ Spartak nejdříve přestal vyplácet velmi mírnou finanční odměnu za trenérskou práci. Když jsem dal najevo, že mi to nevadí, nesměl jsem pracovat ani zadarmo. Vlasta se nějaký čas potom dočkala i výraznější satisfakce z ÚVČSTV, když jí byl udělen titul zasloužilá trenérka. V Ústí n.L. se jí ale dodnes nikdo neomluvil.

Děti – na střední školu přes překážky.

Když jsme chtěli aby naše děti mohly získat maturitu na střední škole, museli jsme překonávat řadu překážek, které nám měly připomenout, že musíme držet hubu a krok. Nejstarší Martin se nejdříve musel učit zemědělcem a navštěvovat zemědělské učiliště, aby se teprve potom mohl zajímat o studium na Střední zemědělské škole v Děčíně. Po maturitě dělal přijímací zkoušky na vysokou školu, ale vždy se dověděl, že pro vysoký počet uchazečů o studium nemůže být přijat.Několik let pracoval jako technik v různých Jednotných zemědělských družstvech a Státních statcích, kde po něm dojiči házeli vidle, když chtěl aby ráno včas dojili krávy. Druhý syn Honza si chtěl ulehčit život složením maturity na Střední ekonomické škole, která se mu zdála lehčí než gymnázium. V té době hrál lední hokej a chtěl se mu věnovat. Třídní učitelka na ZDŠ chlapce upozorňovala, že na SEŠ je „přetlak“ dívek a kluky tam berou s otevřenou náručí. Když dostal do ruky Honzovu přihlášku ředitel Dr Žižkovský, donesl se k nám jeho proslov o  nehorázné drzosti a syn byl přeřazen na gymnázium. Nejmladší Jiří se několikrát zúčastnil fysikální olympiády středních škol a vždy se dobře umístil. Měl právo postupu na střední školu bez přijímacích zkoušek. Toto právo mu však bylo jako jedinému z úspěšných „olympioniků“ upřeno a přijímacími zkouškami musel projít.

Již dávno jsme měli zmizet…
Jak jsem se stal nejlepším zlepšovatelem 

Časem jsem pochopil, že má rodina měla již dávno změnit místo svého působení. Ačkoliv jsem se v podstatě choval stejně jako před rokem 1968, svědomitě jsem plnil své pracovní povinnosti, nikoho jsem nepobuřoval, nevedl jsem štvavé řeči, jen jsem nosil hlavu vztyčenou a nehodlal se smiřovat s podrazy i když nesměřovaly přímo na mne, měl jsem stále já osobně, někdy i má rodina, nějaké problémy které nebylo možné řešit normální cestou, protože jsem měl „kainovo znamení“ zrádce dělnické třídy. K tomu přibyly ještě zdravotní problémy našich dětí i mé ženy Jitky, způsobené průmyslovým prostředím města Ústí n.L. (Chemička, Setuza, plynárna a povrchové uhelné doly.)  Synové Honza a Jirka měli sníženou imunitu a lékaři nám doporučovali změnu životního prostředí. Dlouho jsme usilovali o výměnu bytu, ale v konkurenci zájemců nás vždy někdo přeplatil. V červnu 1984 jsem byl i se svojí ženou na léčení hlasivek v Mariánských Lázních. Měli jsme s sebou kola a jezdili po krásném okolí. Objevili jsme dům v Rájově, asi lO km od Mariánských Lázní. Nebyl příliš drahý. V rodině jsme dali finance dohromady a má žena už od září  v „Mariánkách“ učila. Honza s Jirkou tam navštěvovali gymnázium. Martin v té době již studoval  Vysokou školu zemědělskou v Praze-Suchdole. Já jsem v říjnu přešel pracovat na Traťovou distanci ČSD v Chebu. Nejdříve jako topič, po čase jako technik.  Věnoval jsem se bezpečnosti práce a zlepšovacím návrhům. Paradoxně jsem se stal dokonce nejlepším zlepšovatelem našeho podniku. Zlepšovatelé byli většinou strojníci, dělníci, nebo mistři. Začal jsem jim při zpracovávání jejich „zlepšováků“ pomáhat. Využíval jsem při tom znalostí z průmyslovky a následné krátké technické praxe. Zlepšovatelé mne brzy zvali ke spolupráci sami a nabízeli mi za to spoluautorství.Dobře zpracované návrhy měly lepší naději na realizaci a finanční odměnu. Za řadu spoluautorství jsem získával nejvíce bodů a také nějakou korunu navíc k platu.

Bez naděje na spravedlivou změnu
Tiché spiknutí slušných lidí

Protože jsem již daleko od roku 1968, kterým jsem své vyprávění začal, vezmu to více zkrátka. I v Západních Čechách jsem našel kamarády, i na TD v Chebu jsem učil děti lyžovat, s kolegy na pracovišti, ani s náčelníkem jsem neměl problémy. Stal se ze mne „ajznboňák“ bez naděje, že se někdy něco v mém životě změní. Více jak deset let jsem vstával denně kolem páté hodiny ranní, abych mohl být v sedm hodin v práci. Domů jsem se vracel po čtvrté. To už na mne čekal děda Holeček a sledoval za jak dlouho se převléknu do „montérek“. Dům bylo třeba dost podstatně přestavět a upravit, abychom se do něj vešli i s rodiči mé ženy. Zabralo nám to veškerý volný čas na několik let. Naše děti v tom „jely s námi“. Všichni tři kluci se kupodivu dostali na vysoké školy. Pomohli nám lidé, kteří se v tom „vyznali“. O nejstaršího Martina měli zájem basketbalisté z TJ Stavební fakulta, aby za ně mohl hrát. Honzovi pomohla v Mar. Lázních jeho třídní profesorka na dětskou medicínu tak, že znala tzv. směrná čísla. Na fakultu dětského lékařství KU v Praze se v té době hlásilo málo studentů z chebského okresu a přednost měli muži. Honza měl šanci, když udělá přijímací zkoušky na výbornou. Dokázal to a se stejnými výsledky studoval na fakultě. Řekl bych, že se v tom projevilo i tiché spiknutí slušných lidí, kteří rodinám jako byla ta naše, nenápadně pomáhali. Normalizační totalita se v naší české společnosti postupně vyčerpávala. Země Varšavské smlouvy měly zájem o ekonomickou spolupráci s „vyspělým světem“ demokratických zemí a na mezinárodním fóru se stále více  diskutovalo o lidských právech. Nejmladší Jiří se už dostal na stavební fakultu ČVUT bez potíží.

Satisfakce

V SSSR se objevil  Michail Gorbačov a jeho perestrojka a totalitní režim v naší zemi přestával mít oporu na východě. V Polsku dobývala pozice Solidarita. Najednou tu byl listopad 1989 a z mezinárodní rovnice vypadly sovětské tanky. 17. toho měsíce nám telefonoval Honza z Prahy, že se zúčastnil studentské stávky a jeho kolega, Slovák  Hruškovič, tam dostal takovou nakládačku  pendreky, že ho musel odvést na ošetření do nemocnice. Krátce po tom  už stál Honza v čele stávkového výboru na Fakultě dětského lékařství KU a spolupracoval také s Martinem Mejstříkem a Šimonem Pánkem v celostátním centru studentského stávkového hnutí. Vánoce oslavila celá naše rodina v motolské nemocnici spolu se stávkujícími studenty. Setkali jsme se tam i s Jiřím Suchým, Jitkou Molavcovou a Jiřím Datlem Novotným z divadla Semafor, kteří přijeli studenty povzbudit. Ještě o něco později se Honza stal členem  parlamentní komise pro vyšetřování událostí l7. listopadu a ještě později nejmladším poslancem FS a zúčastnil se památečních voleb Václava Havla presidentem naší země. Ve studentském stávkovém hnutí pracoval dost dlouho i Honzův bratr Jiří,pomáhal i nejstarší Martin, přesto, že již měl nějaký čas po promoci.  Byla to velká morální satisfakce celé naší rodiny, která „posvětila“ všechny naše útrapy od roku 1968. I já jsem organizoval stávku na Traťové distanci Československých drah v Chebu, ale to už začíná jiný příběh.    

Zrcadlo spisovatele Jana Votruby

V roce 1990 přijel do Rájova ústecký spisovatel Jan Votruba, jehož syna učila Vlasta Holečková kdysi tenis. Po čase se z něj stal velmi úspěšný tenisový trenér. Pan Votruba nám předal text, který nazval vznosně DINASTIE, jak přežít strach. Tam píše jak se mu jevila rodina Holečkových a Bubeníkových v době jejich působení v Ústí n.L. Uměleckým zrcad-, lem,které nám takto nastavil, jsme byli uvedeni do značných rozpaků, ale jeho obraz je pravdivý. Zkráceně uvádím jeden z jeho postřehů:

Jejich rodina čelila normalizaci aktivně. Smyslem pro humor, rodovou soudržností ve smyslu vzájemné pomoci, důvěry a kamarádství rodičů, dětí i prarodičů sportovního ducha. Normalizaci režimu se bránili normalitou rodiny. Ve jménu obyčejné poctivosti a pravdy, ctností věru starých, ale nezestárlých, byť tehdy „nemoderních“. Nenechat se ponižovat, nenechat na sobě štípat dříví, říci si své! Holečkovi a Bubeníkovi žili tehdy vůbec jaksi archaicky, jakoby nemoderně. Jenže oni nevyznávali matriarchát, ani patriarchát, ale docela obyčejnou morálku. Dohodu. Demokracii.(Spisovatel Jan Votruba napsal m.j. životopis  české hokejové legendy Ivana Hlinky.)

Dovětek

Po celou dobu co jsem byl vyloučen z KSČ a zápasil jsem o svoji profesionální existenci a především asi tak v prvních deseti letech po roce 1968, jsem přemýšlel a hledal pro sebe ten nejvhodnější společenský postoj, který by neodporoval mému svědomí a byl průchodný i pro uhájení obživy a všestranný rozvoj mé rodiny, především dětí. Nikdy jsem nevymyslel nic lepšího, než postoj čestného člověka, který usiluje o sladění vlastních zájmů se zájmy společenskými. Vždy jsem chtěl být lepším, než byli ti, kteří mne vyhodili ze strany i z fakulty. Pohrdal jsem lidmi jako byl Dr Žižkovský, který roli komunisty jen špatně hrál. Ve skutečnosti to byl měšťák a kariérista téměř vzorového typu. Když se blížil XV. Sjezd KSČ, ve stranických kuloárech se spekulovalo i o tom,že někteří vyloučení komunisté se budou moci snad do strany vrátit. Mluvil o tom se mnou i Dr Žižkovský a naznačoval mi (nevím jak to myslel upřímně), že kdyby mi bylo vráceno členství, uvažoval by o mně jako o svém zástupci. Tak tohle jsem si přál ze všeho nejméně. Velice rád bych se vrátil na fakultu, v tom jsem byl jako mezek, nebo Don Quijote, když bojoval proti větrným mlýnům. Stále jsem hledal cestu ke spravedlnosti i když jsem se několikrát přesvědčil, že je to marné.  Říkal jsem si – mám jen jeden život a na fakultě jsem se cítil jako ryba ve vodě. Ani nevím kdy mne ty naděje opustily. Mnohokrát jsem řešil přímo „strašidelné“ dilema. Na jedné straně jsem pohrdal normalizátory typu Rubáše, nebo Žižkovského, na druhé straně jsem toužil vrátit se na fakultu a při tom nezradit své svědomí.Měl jsem štěstí, že jsem měl rodinu. Když jsem nemohl pracovat na akademické kariéře, věnoval jsem rodině všechnu svoji pozornost a energii. Spolu se ženou jsme v té době prožívali čas neobyčejného, hřejivého štěstí při výchově dětí. To byl středobod našeho života. Naši kluci – Martin, Honza i Jiří, na tu dobu rádi vzpomínají a chválí nás, že jsme jim připravili krásné dětství v útulném rodinném hnízdě. Všichni tři jsou dobrými manžely a otci a rodinám se věnují se stejným nadšením a potěšením, jako to kdysi prožili se svými rodiči.