Pelíšky a Pupendo vzniklé podle knih Petra Šabacha a scénářů Petra Jarchovského Ondřej Trojan jen produkoval. Občanský průkaz představuje jeho návrat k režii (po Pějme píseň dohola a Želarech) a zároveň potvrzení, že obraz doby bývalého socialistického-normalizačního režimu se v české kinematografii asi nadobro zakonzervoval do podoby "vzpomínkových pásem" podávaných zásadně z jedné perspektivy. V Občanském průkazu jde o příhody čtyř náctiletých kluků v raných 70. letech, které "deníčkovým hlasem" komentuje jeden z nich.



Vskutku, z potenciální historické reflexe se stal odpočinkový žánr - "komedie, která pohladí na duši" a má v sobě trošku hořkého smutku. To asi většině publika má stačit, aby mělo pocit, že jde o komplexní pohled na to, "jak jsme žili".

Solidní živnost

Z dosavadních ohlasů se zdá, že o způsobu zobrazení reálného socíku se uvažuje jen v rámci vývojové linie Pelíšků a Pupenda. Čili Občanský průkaz pak vypadá jako ten nejdrsnější a nejsyrovější, dokonce jakási poslední zastávka před tím, než začíná pravý underground - v české kinematografii reprezentovaný snímkem Petra Nikolaeva ...a bude hůř podle knihy Jana Pelce.

Nemůžu si pomoct, ale připadá mi, že si z toho rádoby-realistického vzpomínání na mládí udělali pánové ve středním věku solidní živnost. A není v tom nic víc než licencovaná výroba zábavy na téma "ti komunisti a hlavně učitelé a policajti byli fakt blbí" a her na rozpoznávání "hele, tuhle termosku jsme doma měli taky" a "takovouhle džízku jsem taky nosil".

Samozřejmě, ukazují se tu i složitější a rozporuplnější lidské osudy jako třeba zbabělého otce, který sice má stranickou knížku, ale i na něj dopadne "tvrdá pěst dělnické třídy" poté, co se nezachová v souladu se socialistickým zřízením. Anebo se v protiváze ke starým, tupým, umaštěným kovaným soudruhům v pedagogickém sboru zjeví andělsky krásná a hodná mladá paní učitelka (v průhledném svetříku, ach!), která pochopitelně doplatí na svou přílišnou slušnost a citlivost.

Ale pořád se pohybujeme jen v určitém rámci "my a oni" - publikum, které na film přijde, nikdy nemá pocit, že se na něj jakkoli útočí. Vžívá se do role obětí a pasivní pozorovatelů a jednorozměrní padouši jako by žili v nějakém jiném vzdáleném světě, do nějž se nikdy nepodíváme. Vůbec si nejsem jistý, co si z podobné konfigurace můžou odnést ti, co se narodili až po převratu; jsem si ale dost jistý, že jim není tento snímek primárně určen - na běžné projekci, kterou jsem absolvoval, byl věkový průměr okolo 40-50 let, tu a tam se někdo belhal s hůlkami, jako třicátník jsem si připadal jako jeden z nejmladších v sále.

A představa, že na to budou chodit hromadně základní a střední školy a nahrazovat si tím hodiny dějepisu nebo občanské výchovy, mě vlastně trochu děsí - protože tohle už jsou vlastně jen nové mýty a staré fetiše.

Tlachání pro kolektiv

Mytičnosti nemyslím ani tak přímo lživost nebo překrucování dějin jako spíš "zjednodušené vyprávění o světě kolem kmenového ohně". Tím kmenem, jenž mýtus produkuje a konzumuje, bude právě ta šedá většina, která nechtěla nebo nemohla dělat za minulého režimu kariéru a nějak to v něm přetrpěli, ale částečně celou tu fasádu normálnosti také udržovali.

Pro ty je návrat do minulosti dokonce docela příjemný a očistný v tom smyslu, že jsou zbaveni viny - zkrátka se špatně narodili a museli v tom žít. "Jen se podívejte, Toníku a Aničko, a budete si vážit toho, co máte dnes," pohrozí trochu prstem svým dětem.

Příznačnou pro tento mýtus je orální forma podání; jinak řečeno, film má strukturu, jako když si v hospodě vykládáte u piva. Chvilku se vypravěč věnuje jedné postavě, pak zas jiné, na někoho úplně zapomene, pak ho zas zapojí do proudu řeči - zkrátka není tu žádný souvislý děj, jen útržky s drobnými nebo i absentujícími pointami. Těžko to nazvat jinak než tlacháním, které směřuje k tomu, aby se tužil kolektiv okolo stolu (nebo v kinosále).

Občanský průkaz zkrátka odpovídá současnému dominantnímu pohledu na minulost, jehož základem je primitivní anti-komunismus přesně v duchu triček se zdviženým prostředníkem v podobě kaktusu Fuck the KSČM. Je to gesto zoufale zpozdilé, zbytečné a nicneříkající.

Věšáky na šaty

Přitom - což je druhá strana onoho "očistného" pohledu - jde zároveň o film silně nostalgický a slastně se rochnící v detailech. Výprava je až maniakálně pečlivá a taky okázale zdůrazňovaná. V každém záběru vidíte několik poznávacích dobových znaků, mezi nimiž se důsledně přeostřuje, přerámovává a přestřihává.

Každá dečka, každý obal, účes, kostým dostanou možnost zazářit. Jako by si fetiše navzájem podávaly ruku a děj vyprávěly jen věci, a ne lidi - i ti jsou často poníženi na věci (věšáky na šaty, uniformy a blbé účesy).

Vrchol představuje zřejmě sekvence, kdy celníci zastaví auto ústřední Hájkovic rodiny na hranicích, nechají osazenstvo vybalit kufry a rozeberou vše téměř na šroubky. Před očima probíhá doslova a do písmene rekonstrukce socialistického způsobu bytí - itinerář věcí každodenního života pod dohledem státního aparátu. Jsou to jistě "mrazivé minuty", jak by to shrnulo klišé, ale zároveň je v tom filmařské exhibování "podívejte se, jak jsme historicky věrní".

Celé dílo pak působí jako jízda vlakem socialistickým skanzenem, kde postupně nasedají a vystupují postavy a za okny ubíhá dokonale jasná krajina za podnebí s absolutní viditelností (mimochodem, motiv jízdy vlakem se tu také několikrát zdůrazňuje).

Jistě se podobná důslednost dá i ocenit; filmový styl Občanského průkazu nepůsobí jako televizní styl Vyprávěj. Trojanovi a jeho spolupracovníkům se daří mnohem lépe navodit iluzi realističnosti. Nápad obsadit do hlavních rolí náctileté neherce a jejich schopnostem přizpůsobit herecký projev profesionálů vyšel výtečně.

Bylo by dokonce nespravedlivé odsoudit tento snímek jako řemeslnou rutinu. Jeho jistá "zákeřnost" naopak spočívá v tom, že je nesmírně dobře natočený, není vyloženě trapný, tupý, agresivní, nežene ani zlé postavy (které jinak potřebuje) do absolutní karikatury; vyvolává emoce na správných místech a působí tak živě, jak to jen jde. Ovšem pokud mu nekladete otázky a jste smíření s přednastavenou optikou na to, jak to tehdy bylo.

Tvůrcům není šestnáct

Chápu, že Petra Šabacha jako vypravěče nelze změnit a bylo by hloupé radit mu, ať píše jinak, stejně jako ponoukat Petra Jarchovského, aby dával scénářům pevnější strukturu, nebo Ondřeji Trojanovi, aby si vybíral jiné látky a netočil pouze to, co vyhovuje jeho pohledu na minulost.

Jen se snažím vysvětlit, že cítím nesmírnou únavu z neustálého opakování stejného modelu. Že mi vadí, jak jsou ty filmy klukovské, a tudíž věčně nedospělé ve svém vzdoru vůči autoritám. Pamatuju si dobře, že mě v šestnácti taky nezajímalo nic moc jiného, než jaká mají holky prsa. „Nosit pětky denně domů nemusí být zlozvykem, zvláště přihlédneme-li k tomu, že je nosíš pod trikem," jak tu píše básník Aleš spolužačce v jedné hlášce, kterou by tvůrci rádi viděli jako ikonu filmu.

Jenomže těm tvůrcům už není šestnáct a to, že si vybírají cíleně jen optiku puberťáků, svědčí jen o tom, jak si celou tu éru zjednodušují. Asi si všimnete, že se tu nevyskytuje nic jako „ženský pohled" - všechny ženské postavy jsou modelovány podle neživotných stereotypů a nedostávají žádný prostor. Tahle typická mužská bezohlednost a hraní si na revoltu hlavně posedáváním v hospodě je něco, co už nemusím nikdy vidět.

Chápu i to, že filmy se mohou přizpůsobovat „dětskému naivnímu vidění" nebo „zjitřené citlivosti dospívajících", ale čím dál častěji nejde o tvůrčí ozvláštnění konvenčního pojímání reality. Spíš jen o omluvu za to, že se určití filmaři neumějí ke svému celoživotnímu tématu postavit dospěleji - a naopak ona naivita a jednoduchá negace se stávají všeobecně sdílenou konvencí.

Těším se, že někdy uvidím český film, kde hlavní postavou bude obyčejný esenbák či obyčejná stárnoucí tlustá souška učka v tlustém svetru nebo běžný domovník s přehazovačkou na hlavě a taky jejich děti - všichni ukázaní s tím, jak oni vnímali realitu a jak moc věřili oficiálnímu systému. A nemusí to být prezentováno s tragičností a patosem Pout.



Autor: Kamil Fila pro Aktuálně.cz