Výbor založila z podnětu Mezinárodní helsinské federace skupina třiceti kriticky myslících a opozičně jednajících občanů (v čele s prof. dr. Jiřím Hájkem).

Ti se navzdory hrozbě pronásledování rozhodli vydávat a zveřejňovat svá stanoviska k nesouladu tehdejšího právního řádu a právní i politické praxe s přijatými mezinárodními principy lidských práv. Navázali tak na mnohaletou soustavnou, obětavou a riskantní práci Charty 77, která se ovšem v té době už věnovala mnoha nešvarům, nezákonnostem, nelidským i absurdním praktikám a postupům, jimiž se vyznačoval československý komunistický režim.

Události, které založení výboru předcházely

V komunistickém Československu byla v roce 1988 stále ještě porušována lidská práva. Od počátku roku 1977 na jejich porušování upozorňovala Charta 77 a Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS) - ten monitoroval především jednotlivé případy.

Občanům se důležité informace sdělovaly samizdatem nebo pomocí zahraničních rozhlasových stanic a exilových časopisů. Tyto texty byly zároveň, spolu se zprávami o činnostech československého disentu, publikovány v zahraničních mediích. Tak se o aktuálních událostech v ČSSR dozvídali zahraniční diplomaté, politici, publicisté a lidskoprávní aktivisté.

Přestože se Charta 77 kromě řady závažných společenských témat věnovala potřebě implantace mezinárodně uznaných principů lidských práv do československého právního řádu, ukazovalo se, že této problematice je nutno věnovat větší a soustředěnější pozornost. Tato potřeba včleňování lidskoprávních zásad do právních systémů vyvstávala ostatně i v jiných evropských státech, které se k tomu zavázaly podpisy Závěrečného aktu Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě, mimo jiné i přijetím zásad jeho „třetího koše“.

Založení Československého helsinského výboru

Zástupci nedávno ustavené Mezinárodní helsinské federace pro lidská práva - Švéd Gerald Nagler a Američanka z Helsinki Watch Jeri Laber, tehdy navštívili aktivisty lidských práv v Praze, aby podnítili a doporučili vytvoření Československého helsinského výboru, který by působil vedle obdobných nevládních organizací v Evropě.

Zejména z jejich podnětu, ale i z vnitřní, „domácí“ potřeby se sešla 5. listopadu 1988 v bytě Jana a Eleny Urbanových v Thunovské ulici č.19, v Praze 1, na Malé Straně skupina 21 zainteresovaných občanů

- Jiří Hájek, Rudolf Battěk, Ján Čarnogurský, Josef Danisz, Jiří Dienstbier, Bohumil Doležal, Václav Havel, Bohumír Janát, Zdeněk Jičínský, Vladimír Kadlec, Eva Kantůrková, Ladislav Lis, Milan Machovec, Václav Malý, Anna Marvanová, Radim Palouš, Libuše Šilhánová, Jan Štern, Karel Štindl, Petr Uhl, Jan Urban -

aby založili zatím neformální občanské uskupení se zmíněným názvem a zaměřením. Vydali úvodní prohlášení s tím, že další stanoviska a aktivity budou následovat.

Činnost výboru

Členové Československého helsinského výboru se soustředili zejména na rozpory řady zákonů, například zákona shromažďovacího a sdružovacího, trestního zákona a dalších právních norem s principy lidských práv, jak byly formulovány v Mezinárodním paktu o občanských a politických právech a v Mezinárodním paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech (OSN, 1966), které byly rozpracováním známé Všeobecné deklarace lidských práv (OSN, 1948), a které (ony pakty) z podnětu Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě (Helsinky, 1975) kupodivu formálně přijal i československý komunistický stát.

Podobně jako Charta 77, tak i Československý helsinský výbor připomínal československým úřadům a představitelům, že je nutné tyto mezinárodní závazky a normy plnit, a v jejich duchu a podle jejich litery měnit, demokratizovat stávající právní řád včetně právní a sociální praxe.

Československý helsinský výbor poukazoval též na mnohé individuální případy nezákonností, zejména pokud šlo o hrubé jednání s občany protestujícími proti režimu na menších i velikých shromážděních koncem 80. let (Palachův týden v lednu 1989, manifestace k 1. máji a jiným příležitostem, a další, zejména listopadové veřejné projevy, jichž se účastnily stovky tisíc občanů).

Československý helsinský výbor, jenž se stal záhy po svém založení členem Mezinárodní helsinské federace (IHF) se sídlem ve Vídni, uvítal samozřejmě listopadovou revoluci, zánik komunistického režimu, a pokračoval ve své obhajobě lidských a občanských práv jak v obecné rovině (monitoring zákonů a novel, příprava Ústavy a Listiny základních práv a svobod apod.), tak pokud šlo o případy nespravedlností a nezákonností vůči jednotlivým občanům i situaci některých skupin, jako jsou děti, cizinci, uprchlíci, národnostní menšiny, vězni aj.

Hned na počátku roku 1990 požádal Čs.HV o registraci a byl registrován jako organizace s mezinárodním prvkem (se statutem obdobným jako mají sdružení). Rozrostla se jeho členská základna, přihlásila se k němu řada dalších občanů, mezi nimi i kvalifikovaní právníci a jiní odborníci.

Když se koncem roku 1992 rozdělila ČSFR na dva státy, slovenský a český, rozdělil se i Čs.HV na Slovenský helsinský výbor a Český helsinský výbor. Oba zůstaly členy IHF.

Záhy se činnost Českého helsinského výboru velmi rozrůznila, diferencovala. Pokračoval i nadále v monitoringu zákonů i právní a sociální praxe, dál se zabýval jednotlivými případy porušování lidských a občanských práv, zahájil poradenskou činnost, přibyla informatika o lidských právech, dále i výchova k lidským právům ve školách a v různých profesních skupinách, byla založena Poradna pro otázky státního občanství (aktuální v souvislosti s rozdělením ČSFR), též Poradna pro uprchlíky (obě poradny se později osamostatnily).

Ve spolupráci s IHF a dalšími evropskými helsinskými výbory se ČHV podílel na některých mezinárodních projektech, zaměřených na vzdělávání aktivistů nevládních organizací, ale i právníků, zejména v některých postsovětských republikách.