Ivan Medek zemřel v Praze 6. ledna ve věku 84 let.

Narodil se 13. července 1925. Jeho rodinné kořeny sahají hluboko do zrodu československé demokracie.

Otec Rudolf vedl do boje za ni oddíly Československých legií. Dědeček z matčiny strany byl malíř Antonín Slavíček, po jehož smrti se Medkova babička provdala za Masarykova syna Herberta. Takže jejich dvě dcery byly tetami Ivana Medka. Jeho mladší bratr Mikuláš patří k nejvýznačnějším českým malířům.

Studia hudební teorie na konservatoři Ivan Medek nedokončil kvůli únoru 48. Z České filharmonie ho vyhodili po podpisu Charty 77. Přesto o rok později spoluzaložil Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných.

Hlas Ameriky a Rádio Svobodná Evropa

Když  proti němu začaly mít život ohrožující podobu "nátlakové akce" STB, emigroval Ivan Medek v srpnu 1978 do Vídně.
Hlas Ameriky a Rádio Svobodná Evropa v něm získaly nedocenitelného spolupracovníka: od té chvíle mohly bez strachu z podvrhů vysílat a komentovat všechny materiály Charty i sdělení Výboru pro obranu nespravedlivě stíhaných, kterými je takřka denně zásoboval.
Zahraniční rozhlasy věděly, že co Medek řekne, je prověřené. Měl úžasný hlasový projev, rozbory nepravostí režimu tak zněly věrohodně dvojnásob.

Věta "Ivan Medek, Hlas Ameriky, Vídeň", kterou končíval své rozhlasové relace se stala jedním ze symbolů zahraničního rozhlasu vysílajícího do tehdejšího Československa.

Chartu 77 Podepsal i za rodinu

Po roce 1969 měl Ivan Medek zakázanou veřejnou činnost a po podpisu Charty 77 pracoval pouze v dělnických profesích. Byl jedním z prvních, kdo ji podepsali. "Můj táta a další z mé rodiny by to podepsali také. Podepisuji to i za ně," nezaváhal tehdy, i když tušil následky.

"Myl jsem celé dny nádobí v hospodě, a když jsem měl volno, další hodiny jsem trávil u policejního výslechu," vzpomínal Medek. Dělal také saniťáka nebo šatnáře a pozvolna poznával, že jediným řešením je emigrace. Poslední kapkou byla policejní akce, kdy ho vyvezli za Prahu a zbitého a omráčeného pohodili ve škarpě..

Medkova kritika společnosti a politických kroků v tisku

Ivan Medek měl co říci až do poslední chvíle a servítky si nebral. V posledních letech už se téměř nemohl hýbat a čas trávil ve svém bytě. Dál se ale zajímal o dění ve společnosti i politice. Ven ale - jak sám říkal - vlastně ani nechtěl. Iritovala ho doba orientovaná na spotřebu a rychlý úspěch.

Před rokem v Lidových novinách na otázku v jakém stavu je česká společnost 20 let po převratu, odpověděl, že podle něj "česká společnost obecně vzato vlastně neexistuje. Je to rozbitá tlupa lidí, z níž většina kouká vlastním směrem a snaží se ukořistit pro sebe maximum".

Stejně jako občany, nešanoval někdejší Havlův kancléř ani politiky včetně sebe: "Komunistickou stranu jsme měli zakázat", přiznal v Lidovkách a dodal, že ho v tom velmi ovlivnil bývalý rakouský kancléř Kreisky, který říkával: Nikdy je nezakazujte, půjdou do ilegality a to je jediná věc, kterou umí. Vládnout neumí. Nikdy to neuměli a umět to nebudou. Nechte je být a lidi na to přijdou sami, že jsou to neřádi. "V tom", dodal před rokem Ivan Medek, "jsme se mýlili". Jak to? I na to měl Medek odpověď: "Češi jsou praktičtí, řekl, a kdyby zjistili, že volit komunisty jim nic nepřináší, tak by je nevolili. Jenže oni si pořád ještě myslí, že pro ně komunisté něco udělají".

Už předtím přiznal Ivan Medek v rozhovoru s MFD, že když se po roce 89 vrátil z exilu v Rakousku, tak si nebyl jist, zda se nemýlil, když si myslel, že národ chce změnu režimu. Mnozí lidé svobodu zřejmě nepotřebovali. Jen chtěli peníze, aby mohli víc nakupovat a jezdit na dovolenou.

Proč nevěřit komunistům

Medek se netajil tím, že na základě  životních zkušeností bylo jedním z jeho kréd bylo "nevěřit komunistům nikdy nic". Zdůrazňoval, že název KSČM je v rozporu se zákonem a že by z něj mělo zmizet slovo "komunistická". Vyjádřil také přesvědčení, že řada lidí v Česku si na svobodu nikdy nezvykla, jinak by komunisté nemohli mít tolik voličů.

S komunistickou ideologií měl totiž celoživotní negativní zkušenosti. Již jeho rodinný původ sympatie komunistů nevzbuzoval.

Spolupráce s exprezidentem

Po roce 1989 se vrátil ke spolupráci s Českou filharmonií, byl poradcem ministra kultury a v mezidobí let 1993 až 1998 pracoval na Pražském hradě, kde zastával i post kancléře tehdejšího prezidenta Václava Havla. Od roku 1993 řídil rozsáhlý odbor vnitřní politiky. Připravoval pro hlavu státu podklady pro rozhodování a politické analýzy. O tom, že byl pro Havla klíčovou osobou, svědčí například i dokumentární film Občan Havel.

Jejich přímá spolupráce skončila s rokem 1998, když prezident Medka odvolal. Před tím se střetli nad tématem českého státního vyznamenání pro dlouholetého starostu Vídně Helmuta Zilka. 
Medek tehdy na základě informací o Zilkově minulosti a spolupráci s StB doporučil prezidentovi vyznamenání neudělit. Jako důkazy předložil informace od bývalého ředitele Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu Václava Bendy.

Za svoji práci i postoje získal Ivan Medek řadu vyznamenání, mimo jiné Řád T. G. Masaryka III. třídy, medaili Za zásluhy, čestnou plaketu předsedy vlády ČR či novinářskou cenu Ferdinanda Peroutky.

Ohlasy na úmrtí Ivana Medka

Václav Havel