S Rudou armádou vstoupil do států střední Evropy přímý politický vliv Sovětského svazu a byla započata příprava na přechod k totalitním režimům, měnící samostatné státy v sovětské satelity. Střední Evropa ztrácí svůj význam a je napevno začleněna do východního bloku a sféry sovětského vlivu.

ČESKOSLOVENSKO

Po celou dobu války se československý londýnský exil, reprezentovaný prezidentem Edvardem Benešem, především soustředil na plnou teritoriální obnovu Československa bez neblahých korekcí způsobených mnichovskou dohodou. Jeho politickému uspořádání bylo proto logicky věnováno méně pozornosti, byť všem bylo jasné, že nemůže jít o repliku poměrů 1. republiky. Zklamání z demokratického Západu, který v době Mnichova neobstál před Hitlerovým Německem, nutně znamenalo pro československý exil politické vypořádání se s ošemetným Sovětským svazem. To vyjadřovala i československo-sovětská smlouva o přátelství a spolupráci podepsaná v prosinci 1943 v Moskvě. Právě tato smlouva akceptovala obnovené „předmnichovské“ Československo jako most mezi Východem a Západem. Tento koncept, přitažlivý i pro další členy protihitlerovské koalice, měl svoji logiku, ovšem pouze tehdy, pokud existovala alespoň minimální spolupráce mezi demokratickým Západem a Stalinovým Východem – Sovětským svazem. První velkou zatěžkávací zkouškou exilové doktríny obnovy předmnichovských institucí bylo vypuknutí Slovenského národního povstání 29. srpna 1944. Zde bylo posléze nutno, aby Beneš akceptoval jak Slovenskou národní radu, tak i její výkonnou složku - Sbor pověřenců. Tj. státoprávní prvky slovenské autonomie z října 1938 i samostatnosti z března 1939. Varováním měla být i sovětská nechuť aktivně pomoci slovenským povstalcům. To jasně svědčilo o vlastních Stalinových plánech o způsobu poválečného uspořádání střední Evropy. Snad nejlépe to vystihla jeho vlastní slova: „Tato válka není jako ty minulé, kdo okupuje území, ten také nastoluje vlastní společenský systém. Každý nastoluje svůj systém až tam, kam dojde jeho armáda. Jinak to nemůže být…“

POLSKO

Počátek budování komunistické moci v Polsku. 22. července byl v Lublinu, obsazeném Sovětskou armádou, vydán tzv. červencový manifest (Manifest Lipcowy), který oznamoval vytvoření nového mocenského centra, Polského výboru národního osvobození. V jeho čele stanul představitel socialistické levice Edward Osóbka-Morawski, který se  31. prosince stal předsedou prozatímní vlády. 22. červenec, který byl až do 6. dubna 1990 státním svátkem, je pokládán za symbolické datum vzniku komunistického režimu v Polsku. Oficiálním názvem nového státu se stalo označení Polská lidová republika. Ačkoli byl formálně zachováván pluralitní politický systém, mocenský zápas byl podobně jako v ostatních lidových demokraciích rozhodnut ve prospěch Polské dělnické strany, založené v r. 1943 a navazující na činnost předválečné Polské komunistické strany, kterou Kominterna na popud Josifa Stalina rozpustila v r. 1939. Polští komunisté se opírali o těsnou spolupráci s Moskvou, nově vtvořený represivní aparát, představovaný Bezpečnostním úřadem (UB, později Bezpečnostní služba – SB), byl budován podle vzoru NKVD a za jeho pomoci. Ačkoli červencový manifest garantoval právo na soukromé vlastnictví, postupně došlo k nacionalizaci průmyslu a byla zahájena kolektivizace zemědělství (po r. 1956 byla revidována). Propagačním důrazem na připojení Pomořan, Východního Pruska a Slezska měl být neutralizován nepříznivý dojem z odstoupení části Litvy, Běloruska a Ukrajiny svazovým republikám SSSR. Polsko-sovětské vztahy zatěžoval i katyňský zločin, zkušenost s první sovětskou okupací (1939-1941) či postoj Sovětské armády k varšavskému povstání. To bylo zahájeno Zemskou armádou (Armia Krajowa) 1. srpna a jeho cílem bylo osvobodit Varšavu a ustanovit nekomunistickou vládu ještě před příchodem Sovětské armády, 3. října byli ovšem po težkých bojích a za nečinného přihlížení sovětských jednotek jeho velitelé nuceni podepsat kapitulaci. Varšavské povstání, tato největší polská odbojová akce, která si vyžádala kolem dvou set tisíc obětí, bylo v době komunistického režimu zkoumáno a připomínáno jen selektivně a často zkresleně.

NĚMECKO

V roce 1944 bylo území budoucí Německé demokratické republiky nedílnou součástí Třetí říše, která se právě nacházela v konečné agónii. Z východu postupovala Rudá armáda, na Západě Spojenci otevřeli 6. června 1944 tzv. druhou frontu. Německá města, průmysl a dopravní uzly byly den co den vystavovány ničivému bombardování. Skupina nespokojených důstojníků v čele s Clausem von Stauffenbergem (1907 – 1944) se 20. července 1944 neúspěšně pokusila o atentát na Adolfa Hitlera, aby zabránila katastrofálním důsledkům války. Teprve totální vyčerpání zdrojů a rezerv, Hitlerova sebevražda a naprostá vojenská převaha Spojenců donutily Německo k bezpodmínečné kapitulaci a ukončení jedné z nejkrvavějších válek v dějinách lidstva.

MAĎARSKO

Během Druhé světové války se Maďarsko pod vedení regenta Miklóse Horthyho ubránilo přímému obsazení ze strany nacistického Německa. Na druhou stranu muselo s Hitlerem úzce spolupracovat a vyslalo například své jednotky proti Sovětskému svazu. Právě katastrofální porážka maďarských jednotek na východní frontě ale vedla maďarské politiky k tomu, aby začali sondovat možnost jak se od Německa odpoutat a uzavřít přijatelný mír se Spojenci. Hitler ovšem nezůstal nečinný a v březnu 1944 nařídil Maďarsko obsadit. Spolu s Němci se dostali ke slovu maďarští fašisté, tzv. nyilásisté sdružení ve Straně šípových křížů (Nyilaskeresztes Párt, NYP), kteří 15. října 1944 provedli převrat a chopili se moci. Rozpoutali krutý teror zaměřený především proti Židům a opozičním politikům. Jejich krvavý režim však neměl mít dlouhého trvání. Rudá armáda obsadila ke konci roku východomaďarský Debrecín, kde byla 3. prosince 1944 ustavena Maďarská národní fronta nezávislosti (Magyar Nemzeti Függentlenség Front, MNFF). V ní se sdružily protifašistické strany včetně komunistů. Hlavními cíly bylo zbavit se nyilásistů a ukončit válku.

ČESKOSLOVENSKO

Komunistická strana Československa (KSČ), založená roku 1921 a od roku 1929 vedená pragmatickým funkcionářem stalinistického typu Klementem Gottwaldem, měla v době války exilové vedení právě ve Stalinově Sovětském svazu. Zde jej sovětské vedení úspěšně používalo jako nátlakovou skupinu na Benešův exil a dle možností se snažilo zasahovat do záležitostí československé politiky. S tím, jak sovětská armáda od podzimu 1944 začala osvobozovat československé území, rostl pochopitelně vliv moskevských československých komunistů i jejich stranického šéfa – Klementa Gottwalda. Výsledkem byla moskevská jednání z 22. až 29. března 1945 mezi londýnským exilem, Slovenskou národní radou a moskevským vedením KSČ. V rámci vzniklého kompromisu o poválečném uspořádání Československa prezident Edvard Beneš 4. dubna 1945 jmenoval vládu Národní fronty Čechů a Slováků v čele se sociálním demokratem Zdeňkem Fierlingerem. Program vlády (tzv. Košický vládní program) kladl důraz na spojenectví se Sovětským svazem, sankce za pomnichovský vývoj, včetně omezení počtu legálních politických stran (tj. stran Národní fronty) a na zásadní hospodářskou, sociální a kulturní transformaci státu. Ve velkém bylo počítáno s konfiskacemi majetku „Němců, Maďarů, kolaborantů a zrádců“, s dokončením pozemkové reformy a znárodněním podstatné části průmyslového a finančního kapitálu. Osvobození povstalé Prahy sovětskou armádou 9. května 1945 v mnohém předznamenalo další politický vývoj. Na pražský hrad se sice triumfálně vrátil prezident Edvard Beneš – nyní ovšem předčasně zestárlý a nemocný muž. Tento nepříjemný fakt si ovšem většina demokratických politických stran nepřipouštěla a nadále spoléhala na prezidenta a jeho politický úsudek. Slova Klementa Gottwalda z prosince téhož roku o tom, že systém Národní fronty „není samoúčelem, nýbrž prostředkem k dosažení našich socialistických cílů“, přesně vystihovala vznikající fatální politický spor mezi oslabenými demokratickými silami a naopak výrazně posílenou KSČ.

POLSKO

Zatímco část nekomunistů pokračovala v politickém i silovém odporu, jiní se pokoušeli legální cestou o světonázorovou polemiku s marxismem. Jedním z center těchto snah se stal katolický časopis Tygodnik Powszechny, jehož první číslo vyšlo 24. března v Krakově. Týdeník, na jehož stránkách publikovali mj. Karol Wojtyła, Czesław Miłosz, Stanisław Lem, Tadeusz Mazowiecki a další, představoval s výjimkou let 1953-1956 pod vedením Jerzyho Turowicze „maximum možného“ v oblasti diskuse s oficiální ideologií a kulturní politikou. Časopis byl spojen s poslaneckým klubem Znak, později s politickou opozicí. - -- Příkladem brutality sovětského „spojence“ byl proces s šestnácti představiteli polského odboje ze Zemské armády (AK), kteří byli současně delegáty exilové londýnské vlády v Polsku. Přelíčení proběhlo v Moskvě ve dnech 18.-21. června. Okolnosti zatčení, ke kterému došlo pod záminkou politických rozhovorů, a nerespektování právních norem při vyšetřování i během procesu z něj činí ukázkový monstrproces. Padly tresty v rozsahu od čtyř měsíců do deseti let a tři osvobozující rozsudky; tři z obviněných (gen. Leopold Okulicki, vicepremiér Jan Stanisław Jankowski a ministr Stanisław Jasiukowicz) zahynuli v sovětských táborech a věznicích, další byli perzekvováni po návratu do Polska nebo donuceni k emigraci. Přestože západní mocnosti 7. července v důsledku jaltských dohod uznaly vládu Osóbky-Morawského, proces posílil tendence vedoucí ke vzniku studené války.

NĚMECKO

Z poválečného chaosu se těžce rodily prvky nového uspořádání. Vojenské správy vítězných mocností se kromě obnovy základní infrastruktury a zásobování zaměřily také na budování nových politických struktur. Sovětský svaz již v průběhu války začal formovat své vlastní politické centrum na základě v červnu 1943 založeného Národního výboru Svobodné Německo (Nationalkommittee Freies Deutschland). Z řad protihitlerovsky naladěných německých zajatců ho ustavili němečtí komunisté v čele Walterem Ulbrichtem, Erichem Weinertem, Wilhelmem Pieckem, Antonem Ackermannem a Hermannem Maternem. Devátého června 1945 byla zřízena na území budoucí NDR Sovětská vojenská správa (Sovětskaja Vojennaja Administracia Germanii, SVAG) se sídlem v Berlíně-Karlshorstu. V jejím čele stál nejprve maršál Georgij Žukov a poté maršál Vasilij Sokolovskij. Byl to klíčový orgán, který řídil dění ve východní zóně, která se musela potýkat s řadou hospodářských a sociálních problémů, především masovou imigrací. Lidé nejprve utíkali před frontou, po skončení válečných operací přicházeli zajatci a po nich Němci odsunutí z Polska a Československa. Do všech čtyř zón tak po válce přišlo na 10 milionů Němců, z toho téměř 4 miliony právě do zóny sovětské.

MAĎARSKO

Po těžkých bojích byla nakonec osvobozena celá země a nakonec dobyta i fašisty a německými vojsky tvrdě hájená Budapešť. Dne 20. ledna 1945 bylo v Moskvě podepsáno příměří. Jako poražený stát Maďarsko souhlasilo se zřízením Spojenecké kontrolní komise na svém území, ve které dominantní slovo získal Sovětský svaz v čele s maršálem Klimentem Vorošilovem. Ihned po ukončení bojů byla zahájena rekonstrukce politického života a politických stran. Komunistická strana Maďarska (Magyar Kommunista Párt, MKP) měla vzhledem k historickým podmínkám a rozporuplnou zkušeností maďarské společnosti s bolševickou Republikou rad v roce 1919 slabý elektorát. Se sovětskou podporou ovšem došlo k raketovému růstu členů i voličů. Jestliže v únoru 1945 měla MKP 30 000 členů, pak v květnu to již bylo 150 000 a ke konci roku 1945 mělo členskou legitimaci této strany již 500 000 lidí. Největší vliv a sympatie voličů však měli tzv. malorolníci sdružení v Nezávislé straně malorolníků (Független Kisgazda Párt, FGKP), což jasně dokázaly komunální a parlamentní volby v říjnu-listopadu 1945. Malorolníci s 57 procenty drtivě porazili jak sociální demokraty (17 procent), tak i komunisty (16,9 procent), pro které bylo až třetí místo šokem, ale také užitečným ponaučením, jaké mají v dalším průběhu politického boje volit prostředky.

ČESKOSLOVENSKO

Již druhá polovina roku 1945 jasně ukázala narůstající napětí mezi jednotlivými stranami Národní fronty. Jestliže komunisté se drželi Košického vládního programu, ostatní strany se naopak snažily jej nahradit klasicky pojatým parlamentním systémem. Komplikovaly se také i česko-slovenské vztahy, když na počátku ledna 1946 byly definitivně pohřbeny plány na zformování silné slovenské katolické strany. Dne 16. ledna 1946 se proto strany Národní fronty dohodly na uspořádání prvních poválečných parlamentních voleb, a to v květnu téhož roku. Součástí této dohody bylo ustanovení o slušnosti předvolební kampaně, která hlavně vylučovala kritiku Národní fronty. Demokratické strany doufaly ve vítězství ve stylu komunistických volebních neúspěchů v sousedním Rakousku a Maďarsku. KSČ sice počítala s vítězstvím, ale především ji zajímala faktická moc, o čemž svědčila i Gottwaldova slova, že „ještě vždy bude mít dělnická třída, naše strana, pracující lid v rukou dostatečné prostředky, zbraně a způsob, jak korigovat prosté mechanické hlasování…“ O tuto moc poté byla rozhodnuta bojovat jakýmikoliv prostředky. Volby přinesly drtivé vítězství komunistů v českých zemích (40,2 % hlasů) a jejich porážku na Slovensku, kde zvítězila Demokratická strana (62,0 % hlasů). Volby přesto neznamenaly definitivní rozhodnutí o dalším politickém vývoji v Československu. Vítězství komunistů nebylo ani tak dáno tím, že by byli natolik progresivní stranou oslovující veřejnost, ale spíše neschopností ostatních politických stran jasně deklarovat neopakování problémů předmnichovské republiky. Dne 18. června se konala ustavující schůze Ústavodárného národního shromáždění vzešlého z voleb a o den později byl Edvard Beneš jako jediný kandidát NF zvolen prezidentem republiky. Nová Gottwaldova vláda s 9 komunistickými ministry se sešla 2. července. Její program byl poměrně jednoduchý – připravit novou ústavu zabezpečující lidově-demokratický charakter státu a prosadit dvouletý plán na léta 1947 až 1948.

POLSKO

30. června proběhlo v režii Polské dělnické strany referendum o politických, hospodářských a územních změnách (zrušení senátu, potvrzení rolnické reformy a neměnnosti západní hranice na Odře a Nyse). Oficiálně oznámené výsledky (68,2%, 77,3% a 91,4% “ano” na jednotlivé otázky) při vysoké účasti 85% výrazně napomohly komunistům na cestě k dosažení mocenského monopolu. Novější výzkumy prokázaly, že výsledky byly zfalšovány – pouze 27% všech hlasujících zvolilo třikrát “ano”. --- 4. července došlo v Kielcích k protižidovskému pogromu, jehož záminkou se staly pověsti o únosu osmiletého chlapce Henryka Błaszczyka, a který si vyžádal přibližně 40 obětí (37 Židů a tři Poláky). V propagandisticky využitém procesu, který proběhl v červenci, padlo 9 trestů smrti a 10 doživotí. Pověsti o možné provokaci projevily životnost, současné historické výzkumy je však nepotvrzují. Pogrom, kterému předcházely podobné události v Krakově a v Řešově (v létě 1945), zatížil obraz Polska v zahraničí a přispěl k posílení stereotypu „polského antisemitismu“.

NĚMECKO

Na společném sjezdu v Berlíně 21.-22. dubna 1946 se sociální demokraté v sovětské zóně (SPD) a komunisté (KPD) sloučili do nové strany SED (Sozialistische Einheit-Partei). Přes proklamovanou rovnoprávnost obou subjektů šlo především o to prosadit vliv komunistů ovládaných Moskvou a využít popularity sociálních demokratů. V čele strany stanuli Walter Ulbricht, Wilhelm Pieck a Otto Grotewohl. Komunisté očekávali, že po spojení s SPD pro ně nebude problém vyhrát komunální a celostátní volby. Jimi ovládaná SED sice i díky diskriminaci východních odnoží buržoazních stran CDU a LPDP získala v komunálních volbách 58 procent, ale většinu v celostátním měřítku nezískala. Zklamáním byla pro komunisty především ztráta Berlína, kde východní SPD ještě směla kandidovat samostatně a přesvědčivě vyhrála. Dne 7. března 1946 byl také založen Svaz demokratické mládeže (Freie Deutsche Jugend, FDJ), oficiální komunistická organizace sdružující mládež. Do jejího čela byl jmenován Erich Honecker.

MAĎARSKO

Výsledky voleb byla jedna věc a reálná moc, kterou drželi Sověti v kontrolní komisi ve spojení s maďarskými komunisty, věc druhá. Ačkoliv se premiérem maďarské vlády stal malorolník Ferenc Nagy a prezidentem republiky Zoltán Tildy (1889 – 1961) z téže strany, klíčové mocenské posty si dokázali komunisté uhájit. Ministrem vnitra se stal po sovětské intervenci Imre Nagy (1896 – 1958), šéfem politické policie zůstal Péter Gábor. Komunisté navíc napřeli všechny síly, aby malorolnickou stranu pomocí administrativních zásahů, mocenské šikany, obviňování z politických zločinů, perzekuce a odlákáváním politických spojenců destabilizovali a rozložili. V moderní politologii se objevil termín “salámová taktika” – postupnými kroky a mocenskými zásahy skládali komunisté dohromady jednotlivé dílky moci a naopak „osekávali“ moc legálních vítězů voleb.

ČESKOSLOVENSKO

První rok dvouletého plánu, znamenající vzestup direktivně řízené ekonomiky a centralistického plánování, byl rovněž i rokem velkých hospodářských obtíží. Československá neschopnost finančně se vyrovnat se zahraničními vlastníky poškozenými znárodněním přinesla další konflikty s demokratickým západním světem. Varovný byl propad zahraničního obchodu s obrovskými schodky vůči USA a Velké Británii. To, že Západ vyklidil střední a východní Evropu vojensky i politicky, znamenalo další posílení vlivu komunistů a přidávalo na jejich argumentaci k posílení vazeb na Sovětský svaz. Ten reálně pacifikoval tuto oblast a státy v tomto regionu donutil, aby se navzájem respektovaly a vzdaly se svých předválečných konfliktů. Odvrácenou tváří toho ovšem byla plíživá sovětizace. Uklidnění tohoto prostoru a zamezení případných německých či maďarských mocenských aspirací ovšem dočasně plně vyhovovalo západním zemím a ty už plně respektovaly zařazení Československa do sovětské mocenské a zájmové zóny. Gottwald a jeho komunisté si toho byli plně vědomi a začali toho maximálně využívat. Po konzultacích se Stalinem tak např. znemožnili podpis československo-francouzské spojenecké smlouvy. Krize ekonomiky nastolila otázku jejího rychlého řešení. Jednou z možností bylo přijetí tzv. Marshallova plánu americké hospodářské pomoci Evropě. Prvotní československý souhlas ovšem rychle negovalo Stalinovo sdělení, že případný československý podíl na plánu bude vykládán jako porušení československo-sovětské spojenecké smlouvy. Gottwald se neodvážil vzdorovat a 10. července 1947 Československo svoji účast na plánu odvolalo. Obdobně učinily i další země rodícího se moskevského bloku. Toto rozhodnutí nadále podvázalo styky Československa se západním světem a prohloubilo hospodářskou nestabilitu. Komunisté nabídli řešení v dalším upevnění vazeb na Stalinův Sovětský svaz. Sovětské dodávky obilí v době katastrofálního sucha a hospodářská smlouva s Moskvou podepsaná 11. prosince 1947 jen potvrdily nezvratné směřování Československa do východního bloku. Po celý rok pokračoval se střídavými úspěchy tvrdý politický boj mezi komunisty a demokratickými stranami. V sociální demokracii padlo prokomunistické křídlo vedené Zdeňkem Fierlingerem (na čele strany jej nahradil Bohumil Laušmann) a komunisté se naopak zaměřili na eliminaci jim velmi nebezpečné slovenské Demokratické strany, kterou obviňovali ze spojení s bývalými klerofašistickými luďáky.

POLSKO

Rozhodujícím zlomem na cestě k vytvoření mocenského monopolu byly volby do Sejmu 19. ledna, ve kterých podle oficiálních výsledků se ziskem 80% hlasů zvítězil Blok demokratických stran vedený komunisty. V atmosféře propagandistické kampaně proti „reakčním politickým dobrodruhům“ se hlavním poraženým stala rolnická Polská lidová strana vedená vicepremiérem Stanisławem Mikołajczykem, která získala 10% a jejíž předseda záhy odešel do emigrace. Po schválení zákona o volbě prezidenta byl 5. února zvolen hlavou státu komunista Bolesław Bierut, který tento úřad zastával až do jeho zrušení v r. 1952 (obnoven byl v r. 1989). Schválením tzv. malé ústavy 19. února byl završen proces převzetí neomezené moci ve státě Polskou dělnickou stranou, která se stala „absolutním hegemonem“ (Andrzej Friszke), přestože disponovala pouze 114 mandáty z 444. Fakticky si ovšem zajistila kontrolu nad většinou společenských organizací, vládou, předsednictvem Sejmu, státní administrativou, bezpečnostním aparátem, zahraniční politikou, propagandou, kulturou, školstvím a prostřednictvím „tajných členů“ nad satelitními stranami Fronty národní jednoty. Otevřená politická opozice byla potlačena, ozbrojený odboj přestal hrát významnější roli ve veřejném životě. Součástí boje o moc v letech 1944-1949 bylo 4 tisíce trestů smrti vynesených vojenskými soudy, 10 tisíc zavražděných bez soudu a 10 tisíc padlých v boji. Ztráty na straně režimu činily 4 – 5 tisíc osob. - - - V červnu 1947 v Římě vyšlo první číslo časopisu Kultura, zprvu vydávaného jako čtvrtletník, později jako měsíčník. Časopis, od čísla 2/3 vydávaný v Maisons-Laffitte v Paříži pod záštitou exilového Literárního institutu, vycházel v letech 1947-2000 a pod vedením Jerzyho Giedroyce se stal nejvýznamnější intelektuální tribunou polského demokratického exilu. Do časopisu, který se snažil přispět ke smíření Poláků s jejich východními sousedy, přispíval mj. Czesław Miłosz, Witold Gombrowicz, ale i Albert Camus, Simone Weilová, Thomas S. Eliot nebo André Malraux. Literární institut patřil k nejprestižnějším exilovým nakladatelstvím.

NĚMECKO

Rok 1947 byl přelomem v historii „spouštění“ železné opony. Velmoci se střetly především o tzv. Marshallův plán ekonomické pomoci válkou rozvráceným evropským zemím, který vyhlásily USA. Sovětský svaz, těžce postižený válkou, zpočátku vyslovil ochotu plánu se účastnit, neboť se domníval, že bude postaven na podobném principu jako válečný americký program Lend-Lease. Například Československo nejprve také přijalo pozvání na konferenci, kde se o participaci mělo jednat, aby pak muselo potupně pod Stalinovým nátlakem, který mezitím změnil názor, účast odmítnout. Podobně i vedení SED 23. července 1947 odmítlo, aby se sovětská okupační zóna na Marshallově plánu podílela. Naopak zástupci nesocialistických stran ve východní zóně nebyli proti a především křesťanští demokraté se ústy svého vůdce Jakoba Kaisera vyslovili pro účast na programu.

MAĎARSKO

Maďarsko patřilo mezi poražené státy Druhé světové války. Od 29. července do 15. října 1946 probíhaly v Paříži mírová jednání, na jejichž základě byly pak 10. února 1947 uzavřeny mírové smlouvy mezi vítěznými Spojenci a poraženými Itálií, Rumunskem, Bulharskem, Finskem a také Maďarskem. Kromě zaplacení vysokých reparací bylo pro Maďarsko klíčové, že zůstalo ve svých potrianonských hranicích. Maďarské politice se nezdařilo vyjednat výraznější územní korekce ani směrem k Československu, ani Rumunsku. Na území těchto států tak zůstaly početné maďarské menšiny, které se bezprostředně po válce ocitly v bezprávním postavení na základě kolektivní viny. Například Československu zvažovalo a připravovalo vysídlení slovenských Maďarů. Podle smlouvy sice sovětské jednotky měly opustit maďarské území, ale Kreml si vyhradil právo umístit v Maďarsku speciální kontingent, který měl chránit komunikace a zajišťovat spojení se sovětskou okupační zónou v Rakousku. Na vnitropolitické scéně pokračoval tlak komunistů na rozložení a marginalizaci malorolníků. Vyvrcholil v okamžiku, když obvinili jejich vůdce Ference Nagye, který byl v tu dobu ve Švýcarsku na služební cestě, ze spiknutí. V obavě o svůj osud Nagy rezignoval a již se do země nevrátil. Následné parlamentní volby (31. srpna 1947)  komunisté již díky zfalšování a šikaně politických protivníků vyhráli.