V rámci Stalinovy politiky stmelování sovětského bloku a snahy vytvořit uniformní a kompaktní konglomerát satelitních států dochází k totálnímu podřízení států sovětským požadavkům a pokynům a napodobování sovětských vzorů v hospodářství, průmyslu, armádě, zemědělství i kultuře.

ČESKOSLOVENSKO

Rok 1948 nebyl jen rokem 1. ročníku (zahájen 1. května) cyklistického Závodu míru Praha-Varšava-Praha, který se později stal závodem Berlín-Varšava-Praha, a důležitou propagací socialistického sportu, ale hlavně rokem uskutečnění komunistického převratu v Československu. Komunisté pro něj použili vhodné záminky, když demokratické strany ostře vystoupily proti komunistickému ministru vnitra Noskovi. Ten soustavně infiltroval bezpečnostní síly státu příslušníky KSČ a naopak z nich důsledně odstraňoval komunistům nepohodlné kádry. Gottwald se ovšem postavil za svého ministra a zároveň zahájil kampaň s tvrzením, že hrozí sestavení úřednické „reakční“ vlády. V té době již jednal podle moskevských instrukcí (19. února se v Praze objevil sovětský emisar Valerian A. Zorin se Stalinovým doporučením, aby komunisté konfliktu využily k uchopení moci a v případě neúspěchu požádali Moskvu o vojenskou pomoc). Dne 20. února část demokratických ministrů podala na protest proti politice KSČ demisi, jelikož jich ovšem nebyla ani polovina z 26 ministrů, Gottwald toho využil k protiakci a po uspořádání generální stávky a různých dalších nátlakových akcí, v nichž se především angažovaly tzv. Akční výbory Národní fronty, provádějící „očistu veřejného života od nepřátel lidově demokratického zřízení a reakce“, donutil nemocného a vyčerpaného prezidenta k přijetí demise opozičních ministrů 25. února 1948. Kalkul s demisí vlády a předčasnými volbami tak nevyšel. Beneš sice trval na obsazení uprázdněných míst podle stejného stranického klíče, ale tato místa získali sympatizanti KSČ v těchto stranách. 10. března parlament odhlasoval důvěru vládě. Ve stejný den, kdy bylo na nádvoří Černínského paláce nalezeno mrtvé tělo jejího ministra zahraničních věcí Jana Masaryka, ihned nahrazeného komunistou Vladimírem Clementisem. Demontáž demokratických institucí byla nastartována neobyčejně rychle. 9. května 1948 prošla parlamentem nová ústava, ústava nedemokratická, plně kodifikující převzetí moci komunisty. 30. května poté se konaly volby do Národního shromáždění s jednotnou kandidátkou Národní fronty, ve které bylo pro komunisty rezervováno 210 mandátů z celkových 300. Následovala Benešova abdikace jako marný pokus o vzdor 2. června a manifestační Gottwaldova volba prezidentem republiky 14. června 1948. Lidově demokratické Československo tak získalo svého prvního „dělnického“ prezidenta.

POLSKO

Vyhledávání „nepřátel“ se začalo zaměřovat i do vlastních řad. 31. srpna byl odvolán z funkce generálního tajemníka ústředního výboru Polské dělnické strany Władysław Gomułka, obviněný z „buržoazního nacionalismu“. Jeho dočasný politický pád (v r. 1951 byl uvězněn, 1956 rehabilitován a zvolen do čela strany) byl nejviditelnějším projevem frakčních bojů v Politickém byru a znamenal vítězství skupiny kolem prezidenta Bieruta, orientované na co nejtěsnější spolupráci se SSSR. Součástí procesu sovětizace se analogicky k vývoji v dalších zemích bloku stalo sjednocení komunistů a socialistické levice, ke kterému došlo ve dnech 15.-21. prosince na zakladatelském kongresu Polské sjednocené dělnické strany (PSDS, 1948-1990). Ačkoli část nových elit byla zasažena soudní represí (např. proces s gen. Stanisławem Tatarem a spol. v říjnu 1951), monstrproces s nejvyššími stranickými funkcionáři, srovnatelný s procesy Rajka či Slánského, se v Polsku nekonal.

NĚMECKO

Tři roky po skončení války již bylo rozdělení Německa neodvratné. Západní mocnosti USA, Velká Británie a Francie se postupně dohodly na vytvoření federálního a demokratického západního Německa, na což sovětští zástupci reagovali opuštěním Spojenecké kontrolní komise. Tím přestala fungovat společná správa německého území. Dne 20. června 1948 byla v západních zónách provedena měnová reforma. V reakci na to Stalin v noci z 23. na 24. června vyhlásil blokádu Západního Berlína. Přestože trvala více než jeden rok, Spojencům se díky leteckému mostu podařilo Západní Berlín udržet a zajistit mu zásobování potravinami, léky a palivem. Více jak 195.000 lety směřujícími na letiště Gatow a Templehof Američané demonstrovali nejen solidaritu se západními Berlíňany, ale i odhodlání dostát svým závazkům a na rozdíl od situace po První světové válce se trvale angažovat v evropském dění.

MAĎARSKO

Po politické diskreditaci politických protivníků se komunistě soustředili na sociální demokraty, kteří ve volbách získali 15 procent a skončili čtvrtí. Logickým důsledkem, který nastal ve většině zemí sovětského bloku, bylo sloučení s komunisty. To se odehrálo na společném sjezdu 12. června 1948. Vznikla nová Maďarská dělnická strana (Magyar Dolgozók Pártja, MDP), v níž měli komunisté hlavní slovo a v čele s Matyásem Rákosim Ernőem Gerőem, Mihályim Farkasem a Józsefem Révaiem ihned zahájili rozsáhlé vnitrostranické čistky. Měnily se také ústavní funkce – 30. června 1948 odstoupil malorolník Zoltán Tildy z funkce premiéra a byl nahrazen bývalým levým sociálním demokratem Arpádem Szakasitsem. Politický systém se tak dostal pod plnou kontrolu komunistů. Přesto ještě byly ve společnosti instituce a skupiny, kterým bylo nutné dát důrazně na vědomí, že se poměry v zemi zásadně změnily. Ostrým odpůrcem nejen komunistů, ale i celkových demokratických poválečných poměrů byl primas maďarské katolické církve kardinál József Mindszenty (1892 – 1975). Odmítal agrární reformu, která připravila církev o značný majetek, a zvýšenou ingerenci státu do školského systému, kde měli katolíci tradičně silnou pozici. Komunisté proto proti němu zahájili masivní diskreditační kampaň a na konci roku 1948 ho zatkli. V únoru 1949 byl odsouzen za velezradu a špionáž na doživotí.

ČESKOSLOVENSKO

Po únorovém „vítězství pracujícího lidu“ a vypořádání se s politickou opozicí byl rok 1949 prvním rokem budování socialismu v Československu. Byl také prvním rokem 1. pětiletky (1949 až 1953). Ta měla přebudovat čsl. hospodářství na centrálně řízené s důrazem na těžký a zbrojní průmysl. Do realizace pětiletky významně vstoupil vznik (5. – 8. ledna 1949) Rady vzájemné hospodářské pomoci. Ta zavlekla tzv. lidově demokratické státy do ekonomické závislosti na Moskvě a zvláště pro rozvinutý československý průmysl měla tragické následky, když měl být napříště orientován na neperspektivní východoevropské trhy. Průmyslové patenty a moderní technologie měl navíc poskytovat svým zaostalým partnerům zdarma! Obdobně pětiletka počítala s kolektivizací zemědělské produkce, a to podle sovětského vzoru. To vedlo k násilné kolektivizaci a k zničení selského stavu. Již od 1. ledna byl povolen volný trh vedle trhu vázaného – to likvidovalo drobné živnostníky nucené k nákupům na cenově nevýhodném volném trhu. Rok naplnila i velká politická divadla. Vznikl Svaz československých spisovatelů v čele s Janem Drdou (4. března 1949) a v Praze se v dubnu 1949 konal I. celosvětový kongres Obránců míru. Na konci května KSČ uskutečnila svůj IX. sjezd, kde vytyčila tzv. Generální linii budování socialismu. Předsedou KSČ delegáti zvolili opětovně Klementa Gottwalda, generálním tajemníkem Rudolfa Slánského. Někteří odpůrci režimu byli fyzicky likvidováni již v tomto období. Mezi prvními generál Heliodor Píka, náčelník československé vojenské mise v Sovětském svazu za 2. světové války. Po lživých obviněních jej v tajném procesu odsoudili k smrti a popravili 21. června 1949. Čistky a zastrašování, rozpoutané již v předchozím roce, zasahovaly obzvláště citelně vysoké školy, vědecké ústavy, kulturní instituce atd. Dne 11. prosince 1949 se při bohoslužbě v kostele v Číhošti několikráte pootočil kříž na oltáři směrem na západ. Nevysvětlená záležitost přilákala pozornost Státní bezpečnosti – ta měla přimět faráře Josefa Toufara k přiznání, že „zázrak“ inscenoval právě on. Při opakovaných výsleších byl ovšem Josef Toufar nelidsky ubit vyšetřovatelem Ladislavem Máchou. Jak se ukázalo později, farář se „zázrakem“ neměl nic společného. To oficiálnímu režimu nevadilo, aby o celé věci nenechal natočit pokleslý propagandistický filmový dokument „Běda tomu, skrze něhož přichází pohoršení“, v němž místního faráře „usvědčil“ z podvodu.

POLSKO

Průvodním jevem „budování materiální základny socialismu“ byly rozsáhlé investice do gigantických průmyslových a stavebních projektů. Vzorovým městem tzv. lidového Polska se měla stát Nowa Huta, jejíž výstavba byla zahájena 23. června a která měla zastínit sousední Krakov, považovaný vzhledem ke koncentraci kulturních, školských a církevních institucí za „reakční“. Urbanistické a architektonické řešení vycházelo z dobového kánonu socialistického realismu, sorely („stalinská renesance“). Velký ohlas získal antiiluzivní pohled na její výstavbu v básnické skladbě Poéma pro dospělé Adama Ważyka, vydaná v době tzv. tání (1955). Dobově příznačná byla absence církevních staveb v původních plánech – boj o ně se od konce 50. let stal předmětem střetů mezi církví a státní mocí. Ukázkovou stavbou socialistického realismu je rovněž varšavský Palác kultury a vědy (PKiN), postavený v letech 1952-1955 podle plánů Lva Rudněva. Bombastický ráz měly oslavy 70. narozenin J. Stalina. Při této příležitosti bylo vydáno 3 376 500 exemplářů knih při celkovém počtu 955 tisíc knižních titulů, portrétů a článků.

NĚMECKO

Paralelně se zakládáním ústavodárných institucí v západní části Německa, které vyvrcholilo přijetím západoněmecké ústavy, Grundgesetz, se sovětská správa ve spolupráci s komunisty snažila vytvořit vlastní státní strukturu. Na tzv. druhém lidovém shromáždění v březnu 1948 byla vytvořena Lidová rada Volksrat, která na svém devátém zasedání 7. října 1949 vyhlásila Německou demokratickou republiku a rozhodla se přeměnit do podoby prozatímního parlamentu, Volkskammer. O pár dní později předala sovětská vojenská správa nově vzniklému státu správní funkce a transformovala se v Sovětskou kontrolní komisi, která si i nadále ponechala rozsáhlé kompetence a vyhradila si právo zasahovat do dění v NDR. Jedenáctého října 1949 byl zvolen prezidentem NDR Wilhelm Pieck (1876 – 1960), ale skutečnou moc měl ve svých rukou Walter Ulbricht a politbyro ÚV SED.

MAĎARSKO

Do roku 1949 již vstupovalo Maďarsko plně “sovětizované”. Dne 15. května 1949 proběhly vůbec první volby přesně podle komunistických not – jejich společná kandidátka získala 97 procent. V srpnu 1949 pak byla schválena nová, “stalinská” ústava. Uchopení moci ale vyvolalo uvnitř komunistické strany vnitřní pnutí mezi jednotlivými mocenskými frakcemi. Moskevští komunisté, tj. ti, kteří válku strávili v emigraci a vyznačovali se absolutní loajalitou ke Kremlu (Matyás Rákosi, Ernő Gerő, Mihály Farkas, József Révai), se střetli s „národními“ komunisty, kteří, byť také oddaní stalinisté, měli odlišné postoje například k tempu kolektivizaci či vztahu k Jugoslávii. Obětí těchto sporů se stal ministr vnitra a také zahraničí László Rajk (1909 – 1949). V roce 1949 byl v zinscenovaném procesu odsouzen za špionáž ve prospěch USA a Jugoslávie k trestu smrti. Represím neušel ani další výrazný reprezentant „národní“ frakce János Kádár, který byl uvězněn v roce 1951. Důležitým přelomem v kulturní politice státu byl tzv. spor o Lukácse z roku 1949, kdy byl světoznámý marxistický filozof György Lukács podroben kritice ze strany stalinských ideologů pod vedení Józsefa Révaie, který hájil socialistický realismus jako jediný možný umělecký směr. Spor, o jehož vítězi samozřejmě nemohlo být pochyb, smazal poslední stopy pluralismu a signalizoval vítězný nástup stalinské koncepce umění.

ČESKOSLOVENSKO

Prohlubující se konflikt mezi Stalinem a Titovou Jugoslávií (vypukl již na konci roku 1947) vedl Moskvu ke snaze vnitřně upevnit celý tzv. východní blok. K tomuto cíli používal Sovětský svaz mnoho prostředků, vedle upevňování svého postavení v ekonomikách jednotlivých satelitů šlo také o tlak na neustálé prohlubování politické represe – vše zcela v intencích tezí o zostřujícím se třídním boji. V první fázi šlo o likvidaci představitelů potencionální demokratické opozice, v druhé o čistky uvnitř samotných komunistických stran. To se za přispění sovětských poradců postupně odehrálo rovněž i v Gottwaldově Československu. O hysterické atmosféře plné falešného „revolučního“ étosu a ideologických polopravd dobře vypovídají mj. slova pronesená Gottwaldovým zetěm a ministrem národní obrany v jedné osobě Alexejem Čepičkou při odhalení jezdecké sochy Jana Žižky na pražském Vítkově 14. července 1950: „…v době, kdy světová reakce, představovaná papežem a císařem Zikmundem, se chystala ke skoku, aby zardousila revoluční osvobozenecké snahy českého lidu, uměl Jan Žižka vydupat ze země vojsko, které hned zkřížilo zákeřné plány cizáků a vetřelců.“ V realitě komunistického režimu se proti „zákeřným plánům“ mělo postavit ministerstvo národní bezpečnosti, vzniklé podle sovětských vzorů 20. května 1950. Výsledky na sebe nedaly dlouho čekat. Po ostudném a zmanipulovaném procesu byli 27. června 1950 popraveni Milada Horáková, Jan Buchal, Záviš Kalandra a Oldřich Pecl. Trest smrti pro účastnici protinacistického odboje JUDr. Miladu Horákovou vyvolal řadu mezinárodních protestů a žádostí o milost, ale prezident Gottwald rozsudek potvrdil. 9. června totalitní režim inscenoval celostátní sjezd tzv. Katolické akce – sdružení „pokrokových“ kněží ochotných ke spolupráci s vládnoucí mocí. Pokus o založení široké katolické organizace spolupracující s KSČ ovšem žalostně zkrachoval, to se brzy projevilo v cíleném úderu státu proti katolické církvi a vysokému katolickému kléru. K 1. září poté režim nechal vzniknout tzv. Pomocné technické prapory, k nímž byli zařazováni (fakticky na nucené práce) branci s nespolehlivými politickými názory. Před koncem roku (20. prosince) Národní shromáždění ještě stačilo odsouhlasit zákon na obranu míru. Zločiny proti míru se poté staly vhodnou záminkou k pronásledování jakékoli opoziční činnosti.

POLSKO

Rozhodnutím Sejmu z 30. dubna byl 1. máj vyhlášen státním svátkem PLR. Jeho oslavy měly zastínit výroční den schválení první polské ústavy 3. května 1791 (tento státní svátek byl zrušen 18. ledna 1951, obnoven v r. 1990). Prvomájové průvody, pečlivě organizované vládnoucí stranou za pomoci státního aparátu, nabyly ritualizovaného rázu: nosily se transparenty s politickými hesly, rudé a červenobílé prapory, skandovala se předem schválená hesla. V prvním desetiletí komunistické moci patřily k režii průvodů i zesměšňující loutky „nepřátel a zrádců“ jako Churchilla, Trumana, Tita, Mikołajczyka či symbolické figury reprezentující politicky cizí skupiny – imperialisty, kulaky apod. V době výjimečného stavu se počínaje rokem 1982 aktivisté Solidarity bránili politickému vyvlastnění tradice prvomájových průvodů komunistickou mocí tím, že ve velkých městech organizovali nezávislé pochody, proti kterým byly zpravidla povolávány lidové milice (tzv. oddíly ZOMO).

NĚMECKO

Prozatímní sněmovna se dala rychle do práce, aby vytvořila legislativní rámec pro nezbytné instituce rodícího se státu. Vznikly Generální prokutatura a Nejvyšší soud, který jen v roce 1950 stačil odsoudit více jak 78 000 lidí obviněných z politických deliktů a udělit 15 rozsudků smrti. Byla zformována také policie (Kasernierte Volkspolizei, KVP), která již v roce 1950 čítala na 50.000 mužů. Na základě usnesení sněmovny bylo 8. února 1950 zřízeno ministerstvo státní bezpečnosti (Ministerium für Staatssicherheit, MfS), které ovšem úkolovala a kontrolovala výhradně komunistická strana, respektive její nejvyšší vedení. „Štít a meč strany“, jak se pyšně Stasi nazývala, dohlížela na veřejný i soukromý život občanů NDR s cílem eliminovat jakoukoliv straně nežádoucí opozici i kritický názor. Kromě stálých zaměstnanců, kterých bylo v době vzniku kolem jedné tisícovky (o sedm let později již 17krát tolik) Stasi pečlivě budovala rozvětvenou síť donašečů a tajných spolupracovníků.

MAĎARSKO

Maďarský svaz spisovatelů (Magyar Írók Szövetsége) patřil mezi klíčové organizace, v níž se koncentroval opoziční potenciál proti režimu. Byl založen v roce 1945 jako profesní organizace spisovatelů a po komunistickém převzetí moci se z něj zprvu stal zpolitizovaný nástroj k prosazování stalinistických uměleckých kánónů a ostrakizaci nepohodlných spisovatelů. V roce 1950 začal vycházet pravidelný týdeník svazu Irodalmi Újság, který se postupně od myšlenkového dogmatismu a slepé poslušnosti komunistické straně odpoutával. Po nástupu Imreho Nagye v roce 1953 do funkce premiéra se jeho redakce otevřeně postavila za jeho reformní politiku. Spisovatele publikující v Irodalmi Újság patřili mezi aktivní účastníky povstání v roce 1956 a dali svůj list plně do jeho služeb. Po sovětské invazi 4. listopadu 1956 několik redaktorů emigrovalo, aby tam prostřednictvím časopisu uchovali a propagovali ideály povstání. První číslo „západního“ vydání vyšlo v Londýně 15. března 1957. V roce 1962 redakce přesídlila do Paříže. Poslední číslo vyšlo v roce 1989.

ČESKOSLOVENSKO

„Zatímco Sovětský svaz nám posílá obilí pro zabezpečení naší výživy, zatímco nám posílá své nejlepší stachanovce a kolchozníky, aby nám pomohli v naší práci, na druhé straně západní imperialisté a s nimi naše bídná, zrádná emigrace k nám posílá žravý hmyz na ničení úrody a lidský hmyz, hmyz v lidské podobě, na provádění vražd, sabotáží, špionáže, zakládání požárů apod…“ Takto Rudé právo z 12. července 1951 komentovalo přijetí zákona o ochraně státních hranic. Ten posílil pravomoci již existující Pohraniční stráže a vedl ke vzniku nepřístupného pohraničního pásma, včetně do roku 1966 fungujícího elektrického zátarasu. Při zdůvodnění nutnosti ostrahy státní hranice komunistická propaganda neváhala využít ani brutální vraždy tří funkcionářů místního národního výboru v Babicích na Třebíčsku, z nichž obvinila prozápadní „reakční“ živly. Ve skutečnosti šlo s největší pravděpodobností o řízenou provokaci Státní bezpečnosti v oblasti, kde se trvale nedařila prosadit kolektivizace místního zemědělství. I přes deklarované socialistické soutěžení, údernické hnutí a monstrózní stavby mladých budovatelů socialismu se v direktivně řízené ekonomice začaly projevovat výrazné problémy. Negativní tendence prohloubilo politicky motivované rozhodnutí ÚV KSČ z února 1951 zvýšit úkoly první pětiletky. Špatné hospodářské výsledky společně s požadavky Stalina na odhalování vnitřních zrádců, sabotérů a záškodníků dovedly KSČ až k rozsáhlým čistkám ve vlastních řadách. Jednou z nejvýše postavených obětí těchto paranoidních aktivit se stal generální tajemník ÚV KSČ Rudolf Slánský, nejdříve v září 1951 zbavený funkce generálního tajemníka a posléze 6. prosince 1951 vyloučený z KSČ. Jeho život se skončil téměř na den přesně rok poté společně s dalšími 10 nespravedlivě obžalovanými nad ránem 3. prosince 1952 v pankrácké věznici.

POLSKO

Výsledkem jednání I. Kongresu polské vědy, který proběhl ve Varšavě ve dnech 29. června – 2. července, bylo založení Polská akademie věd, která zčásti absorbovala starší instituce vědeckého života. Její založení, inspirované sovětským příkladem, mělo umožnit snazší politickou kontrolu nad vědou. Největší pozornost moc věnovala společenským vědám, jako byla historie, ekonomie, filozofie nebo literární věda – jako „buržoazní pavědy“ byly naopak odmítnuty kybernetika, sociologie či genetika, která byla nahrazena teoriemi Ivana Mičurina a Trofima Lysenka, prosazovanými Stalinem. Zbytky akademických svobod rušil i zákon o vysokém školství a vědeckých pracovnících z 15. prosince. Rektory a děkany jmenoval ministr vysokého školství a vědy, rozhodujícího vlivu na školách nabyly stranické organizace PSDS.

NĚMECKO

Podobně jako v jiných socialistických zemích se stranické vedení snažilo iniciovat zvyšování pracovní produktivity. Výrobní park rychle zastarával, nedostávalo se surovin, a tak jedním z mála prostředků pro obnovu zničené země, byly nadšení a pracovní nasazení. Výrazným prvkem pracovní mobilizace byla i socialistická soutěž. Dělníci byli rozděleni do malých jednotek, brigád, které mezi sebou soutěžily. Cílem bylo zvýšit celkovou produktivitu práce a splnit stanovený ekonomický plán. Východoněmeckým „Stachanovem“ se stal Adolf Hennecke (1905 – 1975), který v říjnu 1948 po pečlivé přípravě narubal 24,4 kubických metrů uhlí za jedinou směnu, čímž překročil normu o 387 procent. Po něm pojmenované hnutí se stalo synonymem šokového zvyšování pracovní produktivity. Hennecke byl typický produkt nové sociální mobility – z dělnické profese se vyšvihl do vysokých stranických funkcí až na ministerstvo uhlí a průmyslu a do ústředního výboru SED, jehož členem byl až do roku 1975.

MAĎARSKO

Maďarsko se muselo plně přizpůsobit sovětským požadavkům především v oblasti těžkého průmyslu. Stalin počítal s brzkým konfliktem se Západem, a proto vyžadoval po svých satelitech masivní industrializaci, rychlé vyzbrojování a alokaci dostatečných zdrojů pro případ války. O těchto tématech se jednalo na tajném setkání představitelů východního bloku v Moskvě ve dnech 9. - 12. ledna 1951. Stalinovy požadavky nabouraly existující pětiletý plán 1950 – 1954, který musel být přepracován a jeho cíle umělě zvýšeny o desítky procent. Průmyslová produkce měla v tomto období stoupnout o neuvěřitelných 380 procent. Sám první tajemník MDS Matyás Rákosi k tomu pak ve svých pamětch podotkl: „Ukázalo se, že rozvoj armády je jedna bezedná díra – nebylo měsíce, aby se neobjevil nový nepředvídaný výdaj.“

ČESKOSLOVENSKO

Nový rok 1952 přinesl jedno z četných propagandistických divadel organizovaných režimem – zapálení první dokončené vysoké pece Nové hutě Klementa Gottwalda v Ostravě Kunčicích. Zapálení provedl osobně předseda vlády Antonín Zápotocký a budovatelé hutního komplexu odeslali prezidentovi pozdravný telegram v němž mj. stálo „…zapálení vysoké pece je velikou posilou světového tábora míru, vedeného nepřemožitelným Sovětským svazem a největším praporečníkem míru – generalissimem Stalinem…“ Ve skutečnosti však Antonín Zápotocký zapaloval jen balík slámy skrytý v peci a ta byla dokončena až mnohem později. Plán výstavy na sledované budovatelské stavbě bylo ovšem nutno dodržet i za cenu podvodu. Obludným podvodem byl ostatně i zmanipulovaný politický proces s tzv. vedením protistátního spikleneckého centra v čele s Rudolfem Slánským. Proces výrazně iniciovaný Moskvou a navíc částečně kamuflující skutečné důvody špatných ekonomických výsledků byl výsměchem jakémukoliv náznaku soudního řízení. Obžalovaní donucení k naučeným výpovědím pro sebe sami žádali nejvyšší tresty a soudní přelíčení od samého počátku fungovalo jako pečlivě režírované propagandistické představení. Celonárodní hysterie a hromadné petice za udělení hrdelních trestů podnícené nenávistnou oficiální propagandou zarámovaly celou tuto justiční frašku probíhající od 20. do 27. listopadu do ještě zvrácenější a nesmyslnější podoby. Na závěr procesu bylo vyneseno 11 rozsudků smrti (Rudolf Slánský, Vladimír Clementis, Otto Fischl, Josef Frank, Ludvík Frejka, Bedřich Geminder, Rudolf Margolius, Bedřich Reicin, André Simone, Otto Šling a Karel Šváb) a 3 doživotní tresty (Artur London, Vavro Hajdů, Evžen Löbl). Pro cynismus doby je příkladné, že popel popravených byl příslušníky Státní bezpečnosti rozprášen na silnici v pražském okolí. Stejně cynická jsou i závěrečná slova rozsudku „…jde o takové nepřátele pracujícího lidu, které jest nutno zneškodnit odstraněním z lidské společnosti…“

POLSKO

3. května bylo v Mnichově zahájeno polské vysílání Rádia Svobodná Evropa (RWE), které se navzdory systematickému rušení stalo významným zdrojem svobodného šíření informací v Polsku. Rádio, které vysílalo řadu programovýh bloků s politickou, ekonomickou, zemědělskou, kulturní a náboženskou tematikou, se opakovaně stávalo předmětem úředních kampaní i zájmu bezpečnostních služeb – např. v letech 1965-1971 v něm pracoval agent rozvědky Andrzej Czechowicz, který po návratu do vlasti zveřejnil svá odhalení. Mezi jejími řediteli vynikl zvláště Jan Nowak-Jeziorański (1914-2005), který polskou sekci vedl v letech 1952-1976. 

NĚMECKO

Přes formální vyhlášení NDR nebyla její existence žádnou daností. Ani pro Kreml ne, který ještě zcela neopustil myšlenku na znovusjednocení Německa. Pro sovětské bezpečnostní a vojenské plány totiž představovaly americká vojenská přítomnost na evropském kontinentě a jasné směřování západoněmeckého kancléře Konrada Adenauera k začlenění do euroatlantických struktur velkou hrozbu, a proto se je snažily překazit. Dne 10. března 1952 proto sovětský vůdce Josif Stalin vyslal k USA, Velké Británii a Francii tzv. „březnovou nótu“ – návrh na sjednocení Německa výměnou za jeho neutralitu. Západní mocnosti ale návrh odmítly, neboť nedošlo k dohodě o svobodných celoněmeckých volbách. Teprve po tomto neúspěchu dal Stalin východoněmeckým komunistům volnou ruku – budujte vlastní, samostatný stát. Dvě Německa se stala zahraničněpolitickou realitou. Západní Němci na to zareagovali odvetným opatřením v podobě tzv. Hallsteinovy doktríny, podle níž musel každý stát, který uznal NDR, počítat s přerušením diplomatických styků ze strany SRN.

MAĎARSKO

Pro maďarský stalinismus, respektive rákosismus byla typická masová represe. Stejně jako v ostatních nově sovětizovaných zemích se jednou z klíčových institucí stala tajná policie, v Maďarsku pod názvem ÁVH (Államvédelmi Hatoság). Silně ji ovlivňovaly sovětské tajné služby a byla podřízena přímo prvnímu tajemníkovi Matyási Rákosimu. Pod ÁVH patřila i pohraniční stráž, rozvědka a vězeňská služba v táborech nucených prací v Recsku a Kistarcse. V jejím čele stál komunista Gábor Péter. Pod komunistickým vedením se z ní stal primární orgán pro stíhání politických nepřátel a přípravu nezákonných procesů. Ušetřeny nezůstaly prakticky žádné politické či sociální skupiny – političtí odpůrci komunistů, sociální demokraté, komunisté s “podezřelými” životními osudy (domácí odbojáři, interbrigadisté) a také lidé definovaní svým sociálním původem (aristokraté, buržoazní “elementy”, statkáři, podnikatelé). Nějakým typem šikany či represe bylo z politických důvodů postiženo na 10 procent maďarské populace. Velkou část tvořili rolníci, kteří se bránili kolektivizaci a které mocenské orgány nutily ke vstupu do družstev. Nešlo ale jen o propagandou démonizované velkostatkáře a kulaky, ale celý střední rolnický stav, prakticky nejvýkonější složku maďarského zemědělství. Represe se tak logicky odrazily i v nižší podrukci a nedostatku zemědělských produktů, což znepokojovalo městské obavytelstvo a především dělníky. V roce 1953 bylo ÁVH opět podřízeno ministerstvu vnitra a během maďarské revoluce 28. října 1956 rozpuštěno.

ČESKOSLOVENSKO

5. březen 1953 přinesl nečekaný otřes – smrt sovětského diktátora J. V. Stalina. Fyzické vypětí z cesty do Moskvy na jeho pohřeb přineslo smrt (14. března) také těžce nemocnému vůdci československých komunistů K. Gottwaldovi. Toho v úřadu prezidenta nahradil Antonín Zápotocký. S nástupem Zápotockého jsou spojeny i první pokusy o alespoň kosmetické změny na fasádě fungujícího stalinistického režimu. Prezident sice udělil rozsáhlou amnestii, ale ve skutečnosti se toho příliš nezměnilo. Od 1. května vstoupil do života československých občanů ovšem zcela nový fenomén – televize, když v Praze začalo fungovat první televizní studio. Měnová reforma z konce května 1953, provedená v poměru 50:1, znehodnotila úspory obyvatelstva a vyvolala řadu spontánních demonstrací (Praha, Brno, Plzeň) potlačených nakonec armádou a Lidovými milicemi (ty KSČ používala již od února 1948 jako ozbrojenou nátlakovou složku). Nechvalně proslulými se stala Zápotockého slova „naše měna je pevná“ pronesená krátce před zavedením reformy a vnímaná většinou obyvatel jako záměrná lež a podvod. Zrušení přídělového systému navíc vyvolalo dramatické zvýšení cen. Destalinizace politického života postupovala jen velmi opatrně a rozpačitě. KSČ mj. přiznala chyby v násilné kolektivizaci a zrušeno bylo i ministerstvo národní bezpečnosti – jeden z hlavních protagonistů politické perzekuce předchozích let. KSČ se snažila i o vlastní reformu, proto zrušila funkci předsedy strany a podržela pouze post prvního tajemníka – tím se stal Antonín Novotný (4. září 1953). Naopak o problémech „kultu osobnosti“ prozatím hovořila jen okrajově a i nadále trvala na Stalinově tezi o neustále se prohlubujícím třídním boji. Rovněž vyzývala k boji s přežitky nebezpečného „masarykismu“ ve společnosti, upomínajícího na prvního československého prezidenta T. G. Masaryka.

POLSKO

Došlo k výraznému zhoršení ve vztazích mezi církví a státem. Za odmítnutí uveřejnit nekrolog J. Stalina bylo 8. března ukončeno vydávání Tygodniku Powszechného (obnoven v r. 1956). Otevřený konflikt vlády s episkopátem vyústil do divadelního procesu s kieleckým biskupem Czesławem Kaczmarkem (22. září byl odsouzen ke dvanácti letům vězení, propuštěn v r. 1955) a do tříleté internace polského primase hnězdensko-varšavského arcibiskupa kardinála Stefana Wyszyńského. Léta 1953-1956 jsou považována za dobu nejhoršího útisku katolické církve v dějinách PLR. Brutální represe zasahovaly i další společenské skupiny – např. 24. února byl ve Varšavě popraven bývalý zástupce vrchního velitele Zemské armády (AK) a hrdina varšavského povstání gen. August Emil Fieldorf-Nil (v r. 1958 byl posmrtně rehabilitován a v r. 2006 vyznamenán Řádem Bílého orla).

NĚMECKO

Po Stalinově smrti 5. března 1953 nastoupily některé socialistické země tzv. Nový kurs, který v hospodářské sféře směřoval k podpoře lehkého a spotřebního průmyslu a uspokojování konzumních potřeb obyvatel, v politické oblasti pak ke kulturnímu „tání“ a kritické reflexi represí z počátku padesátých let. Ne tak v NDR. Občané NDR proto vyjadřovali svoji nespokojenost více než zřetelně – jen v letech 1951 až 1953 uprchlo z NDR téměř půl milionu lidí. Množily se stávky a rostla nespokojenost dělníků s rostoucími pracovními normami a špatnou sociální politikou. Velký sociální výbuch na sebe nenechal dlouho čekat. Šestnáctého června 1953 se nespokojení dělníci vydali do ulic, na druhý den ráno se už v Berlíně shromaždilo na 10.000 lidí, většinou dělníků – některým právě skončila noční směna, jiní odmítli nastoupit na tu ranní. Dopoledne již ve východním Berlíně demonstrovalo 150.000 lidí, docházelo k prvním střetnutím s policií, přestaly jezdit autobusy a vlaky. V noci z 16. na 17. 6. odjeli Ulbricht s Grotewohlem na sovětské velitelství v Berlíně na schůzku s vrchním komisařem Semjonovem a velitelem sovětských vojsk v NDR Grečkem, aby se dohodli na řešení situace. Výsledkem pak bylo rozhodnutí vyslat sovětské jednotky proti demonstrantům a vyhlásit výjimečný stav ve většině východoněmeckých měst. Padly první výstřely, demonstranti na oplátku začali útočit na veřejné budovy, úřadovny Stasi a SED. Zároveň již od ranních hodin operativní skupiny Stasi a sovětští vojáci zatýkali demonstranty a jejich vůdce. Povstání se šířilo po celé zemi, stávkovalo a demonstrovalo více než v 700 větších či menších obcí. Odpor demonstrantů byl však brzy zlomen. O co větší byl strach aparátčíků během dělnických bouří, o to větší byla touha po pomstě po potlačení nepokojů. Zastupující ministr Stasi Mielke vyzýval své podřízené k energickému zásahu proti – tehdejším komunistickým žargonem - „…provokatérům, sabotérům a jiným elementům“. Povstání mělo již první mučedníky: Willyho Göttlinga, Alfreda Dartsche a Herberta Staucha sovětští vojáci na místě zastřelili. Celkem zahynulo kolem 50 demonstrantů, 40 sovětských vojáků a tři funkcionáři SED, zatčeno bylo 6000 lidí. Dne 21. června byly na zasedání ústředního výboru SED události oficiálně prohlášeny za „fašistický puč“.

MAĎARSKO

Kolektivizace, masivní budování těžkého průmyslu a militarizace společnosti, spojená s otevřeným politickým terorem zavedly Maďarsko do hluboké krize. Reálné mzdy se od roku 1949 snížily o 20 procent, státní rozpočet byl neúnosně zatížen zbrojními požadavky. Po Stalinově smrti v březnu 1953 tak „reformní“ komunisté našli společnou řeč se staronovou sovětskou elitou. Noví vládci Kremlu Grigorij Malenkov, Lavrentij Berija a Nikita Chruščov si pragmaticky uvědomovali, že otevřeně represivní stalinský způsob vlády a řízení ekonomiky se vyčerpal. V obavě, aby se napjatá sociální situace v Maďarsku nevymkla kontrole, nařídil Kreml korekci dosavadní politiky. Novým premiérem se stal Imre Nagy, řízení strany ale zůstalo v rukou Matyáse Rákosiho. Nagy svým nástupním projevem z 4. července 1953 projevem odstartoval sérii změn, tzv. Nový kurs. Měly se pozastavit některé investiční projekty do těžkého průmyslu, jež neúměrně zatěžovaly státní rozpočet. Takto ušetřené prostředky měly směřovat do sektoru zemědělství, produkce spotřebního zboží a výstavby bytů. Byla omezena svévole tajné policie, která ztratila své samostatné postavení a byla podřízena ministrovi vnitra a postupně byly rušeny koncentrační tábory. Následné období mezi roky 1953 – 55 charakterizovaly urputné ústupové boje Rákosiho stalinistické kliky, která ovládala nejvyšší stranické posty, fakticky řídila stát a čekala na sebemenší Nagyho zaváhání, aby se ho mohla zbavit.

ČESKOSLOVENSKO

Také v tomto roce probíhala více než podivná destalinizace podle vlastního československého receptu. O jejích paradoxech nejlépe svědčí další zmanipulovaný politický proces (z 21. až 24. 4.) vedený v Bratislavě proti tzv. buržoazním nacionalistům. V jeho průběhu byl G. Husák odsouzen na doživotí, I. Horváth na 22 let, D. Okáli na 18 let, L. Holdoš na 13 let a L. Novomeský na 10 let. Šlo nejen o významné představitele Slovenského národního povstání (ke kterému se KSČ neustále hlásila), ale zároveň o zasloužilé členy KSČ výrazně se angažující při komunistickém uchopení moci na Slovensku v únoru 1948. Vedle toho byl nakonec uvězněn i jeden z hlavních protagonistů pražského květnového povstání Josef Smrkovský. Neochotu cokoliv měnit symbolizoval i X. sjezd KSČ odehrávající se v červnu 1954. Ten potvrdil ve funkci prvního tajemníka Antonína Novotného, ale na místo skutečné nápravy politického bezpráví řešil hlavně hospodářské problémy a otázku posílení role JZD v domácím zemědělství. V zásadě se přihlásil k dosaženým výsledkům „budování socialismu“ a použitým metodám. Citlivých témat politické perzekuce se dotkl jen velmi okrajově a spíše z donucení. Osobní intervence sovětského vůdce Chruščova sice zajistila plnou rehabilitaci generálu Ludvíku Svobodovi – jednomu z účastníků protinacistického odboje, ale odsouzení slovenští „buržoazní“ nacionalisté zůstávali nadále ve vězení, byť jejich obvinění byla absurdní a vymyšlená. Slavnostní otevření Muzea Klementa Gottwalda 23. listopadu 1954 a průběh dalších z mnohých zglajchšaltovaných voleb do Národního shromáždění konaných o 5 dní později, kdy kandidátka Národní fronty získala 97,89 % hlasů, neměly nechat nikoho na pochybách o budoucím vývoji.

POLSKO

Panickou reakci státní moci vyvolal útěk zástupce ředitele 10. správy Bezpečnostního úřadu pplk. Józefa Światła (vl. jm. Izak Fleischfarb) do zahraničí 5. prosince 1953 během návštěvy Berlína, kam odjel se svým nadřízeným Anatolem Fejginem. Pro mocenské struktury bylo nepříjemné, když 28. září 1954 začala Svobodná Evropa na pokračování vysílat jeho vzpomínky, později publikované i knižně. Zařazení pravidelného desetiminutového pořadu do programové skladby prosadil Jan Nowak-Jeziorański, ačkoli Światłova osoba vzbuzovala mezi některými redaktory odpor. Ve svých vzpomínkách odkrývá zákulisí práce bezpečnostních orgánů. Światłův útěk byl hodnocen jako nejvýznamnější „defekce“ pracovníka komunistických tajných služeb v dosavadních dějinách studené války. Není zřejmé, zda svůj útěk dlouhodobě připravoval, jak tvrdila komunistická propaganda, která jej obvinila, že byl od roku 1948 západním agentem, anebo zda jednal impulzivně. Nejsou dosud prozkoumány ani jeho další osudy. Uvádí se, že pracoval pro CIA a že zemřel v r. 1985. Światłův případ hraje důležitou roli v konspirační teorii anglického novináře Stevena Stewarta, podle níž CIA vyprovokoval politické procesy v době stalinismu. Existuje ale i názor, že utekl na pokyn NKVD, aby svými informacemi urychlil proces destalinizace ve Varšavě.

NĚMECKO

Po potlačení povstání se vystrašené stranické vedení snažilo co nejvíce vylepšit materiální situaci obyvatel, naplnit pulty obchodů spotřebním zbožím a předejít tak dalším výbuchům nespokojenosti. Lidé přesto neměli příliš mnoho důvodů k radosti. Jeden z mála jim k nelibosti stranického vedení zařídili jejich západní sousedi, respektive jejich fotbalový tým. Na mistrovství světa ve švýcarském Bernu (16. června – 4. července 1954) totiž západoněmecký tým trenéra Seppa Herbergera nečekaně porazil ve finále favorizované Maďary v čele s legendárním Ferencem Puskásem 3:2 a vyvolal tak vlnu celoněmeckého nadšení, sebevědomí a hrdosti. Novými hrdiny se stali brankář Toni Turek či forvardi Helmut Rahn a Max Morlock. Palce jim drželi i východní Němci, kteří ignorovali snahu svého vedení, aby projevovali sympatie k maďarskému socialistickému spojenci. Jak vzpomínal sportovní reportér Wolfgang Hempel, měl nařízeno hovořit výhradně o západoněmeckém týmu, nikoliv o týmu „německém“. I když NDR měla svůj vlastní fotbalový tým, pro východní Němce byli synonymem „jejich“ týmu spíše hvězdy kolem Franze Beckenbauera či Jürgena Klinsmanna.

MAĎARSKO

Přes hospodářskou a politickou mizérii měli Maďaři minimálně jeden důvod k národní hrdosti – v celé Evropě obdivovaný fotbalový tým vedený Ferencem Puskásem, kolem kterého se sešla unikátní sestava světových „plejerů“ – Sándor Kocsis, Zoltán Czibor, Nándor Hidegkuti a József Bozsik. Udivovali nejen svou individuální technikou, ale hlavně kolektivním pojetím a silovou a fyzickou hrou, kterou zaskočili do té doby anglické hegemony evropského kontinentu a porazili v roce 1953 je na jejich půdě ve Wembley 6:3. Snad to ale mělo patřit ke všem nezbytným „slavným porážkám“ maďarské historie, že v tom nejdůležitějším zápase svého života, finále mistrovství světa ve švýcarském Bernu v roce 1954, Puskásovi borci nečekaně prohráli se západními Němci. Přes tuto trpkou porážku se stali hrdiny země a celá Budapešť byla na nohou, když se vrátili se stříbrnými medailemi. Druhou šanci ale již nedostali. Povstání v roce 1956 tvrdě zasáhlo do jejich sportovních kariér – řada z nich emigrovala na Západ, a přesto, že se individuálně řada z nich prosadila (například Puskás se stal oporou Realu Madrid), jako tým již nikdy nenastoupili. Světový fotbal tak přišel o tým, který se rodí jednou za století.

ČESKOSLOVENSKO

Desetileté jubileum osvobození Československa se promítlo do mnoha oficiálních aktivit pořádaných po celém území státu. Již 8. března vydala vláda dekret o zřízení Řádu Klementa Gottwalda za budování socialistické vlasti a zřízení čestného titulu Hrdina Československé republiky. Mimo to vláda zřídila i další řády – Řád rudé zástavy, Řád rudé hvězdy atd. „Vítězná“ dělnická třída a její předvoj – komunistická strana tak měly odměňovat své věrné a zasloužilé, pokud ovšem náhle neupadli v nemilost. Na paměť osvobození se rovněž konala i tzv. I. celostátní Spartakiáda (23. červen až 5. červenec) s více než půlmiliónem cvičenců. Její bezchybný průběh a v zásadě i spontánní charakter tehdy velmi nemile překvapil demokratickou československou emigraci. Po hrůzných letech stalinské perzekuce si lidé potřebovali vydechnout a hromadná tělovýchovná akce k tomu byla konec konců dobrým prostředkem. Hlavní událostí roku se ovšem stala zcela jiná záležitost – politicky poněkud opožděné a nemístné odhalení Stalinova pomníku na hraně Letenské pláně v Praze. Výstavba monstrózního pomníku začala už 22. prosince 1949 a náklady na něj dosáhly 140 milionů korun. Pomník byl slavnostně odhalen 1. května 1955, jeho autor sochař Otakar Švec spáchal sebevraždu těsně před tím 4. dubna, když neunesl neustálé šikanování stranických špiček. Při odhalení pomníku nemohlo být autorovo jméno proto zmíněno a autorem pomníku se stal sám lid, a to pod heslem: „Svému osvoboditeli – československý lid.“ I přes ujišťování oficiální propagandy o „věčných časech“ a „věčné paměti“ měl zcela neúnosný pomník velmi krátký život a již v listopadu 1962 byl odstřelen a postupně rozebrán.

POLSKO

V polovině 50. let se v atmosféře kulturní liberalizace, označované jako tání, zformovala tzv. polská filmová škola (cca 1955-1965). K jejímu vzniku přispělo za pomoci filmové kritiky prosazené „právo na experiment“ (Aleksander Jackiewicz), vliv italského neorealismu, stejně jako nástup mladé generace umělců. Zájem o morální témata a „malé dějiny“ se projevil v dílech tvůrců jako Jerzy Wojciech Has, Jerzy Kawalerowicz, Andrzej Wajda, Kazimierz Kutz, Andrzej Munk a další, jako scénáristé se uplatnili např. spisovatelé Jerzy Andrzejewski, Sławomir Mrożek, Kazimierz Brandys, Marek Hłasko, Tadeusz Konwicki aj. Dobovým mýtem se stal „polský James Dean“ – herec Zbigniew Cybulski, který tragicky zemřel v nedožitých čtyřiceti letech 8. ledna 1967. --- 14. května byla ve Varšavě z iniciativy sovětského vůdce Nikity Chruščova založena Varšavská smlouva, jejíž vznik byl zdůvodněn vstupem Spolkové republiky Německo do NATO. Smlouva byla podepsána s třicetiletou platností, 26. května 1985 byla její platnost prodloužena na dalších dvacet let. Jejími původními členy byly Albánie, Bulharsko, Maďarsko, NDR, Polsko, Rumunsko a SSSR. Rozpuštěna byla 1. července 1991 v Praze.

NĚMECKO

Pod vedením kancléře a křesťanského demokrata Konrada Adenauera (1876 – 1967) se západní Německo pevně usadilo v klíčových euroatlantických strukturách – rodící se Evropské unii a NATO, kam bylo přijato 9. května 1955. Reakce Sovětského svazu, který se tomuto vývoji snažil vehementně bránit, na sebe nenechala dlouho čekat. Dne 15. května 1955 byl ustaven tzv. Varšavský pakt, který formalizoval faktický stav podřízenosti vojenských složek jednotlivých socialistických států generálnímu štábu v Moskvě. NDR se sice stala spoluzakladatelem Varšavské smlouvy, ale neměla svoji vlastní armádu. V té době jedinou ozbrojenou legální jednotku představovaly policejní jednotky pobývající v kasárnách (Kasernierte Volkspolizei). Ty až na začátku roku 1956 transformovaly v armádu (Nationale Volksarmee, NVA). NDR se tak mohla stát plnoprávným členem paktu a podílet se na jeho operacích, mimojiné i na okupaci Československa. NVA se nejprve rekrutovala z dobrovolníků, od 1962 byla zavedena všeobecná branná povinnost. Zajímavostí bylo, že si branci jako jediní v socialistickém bloku mohli zvolit místo vojenské služby náhradní pracovní povinnost.

MAĎARSKO

V roce 1955 se Maďarsko stalo zakládajícím členem Varšavského paktu, který se stal institucionálním nástrojem sovětské vojenské dominance v středo- a východoevropském prostoru. Sovětská vojska byla na území Maďarska umístěna nejprve na základě mírové smlouvy z roku 1947. Kreml to zdůvodňoval nutností udržovat a chránit spojení s okupačními vojsky v Rakousku. Po uzavření mírové smlouvy s Rakouskem v roce 1955 však sovětské jednotky přesto zůstaly, tentokrát na základě smlouvy Varšavské. Když se povstání v roce 1956 ocitlo v kritické fázi, vyhlásila vláda Imreho Nagye 2. listopadu 1956 vystoupení z paktu. Tento krok byl však následnou Kádarovou vládou anulován. Přítomnost sovětských vojsk byla vnímána jako destabilizující faktor maďarské národní suverenity, jedna z hlavních překážek demokratizace a destalinizace a trvalá připomínka nerovnoprávného postavení vůči SSSR. V roce 1955 se také uzavřelo poslední kolo vnitrostranického boje mezi Rákosim a Nagyem – posledně jmenovaný byl obviněn z pravicové úchylky, odvolán z postu premiéra a vyloučen ze strany.