Antonín Zápotocký

Antonín Zápotocký se narodil 19. prosince roku 1884 ve středočeských Zákolanech jako syn L. Zápotockého-Budečského. Jeho otec byl známý jako spoluzakladatel sociálnědemokratické strany. Na přelomu století se Zápotocký vyučil kameníkem (pracoval například při dostavbě pražského chrámu sv. Víta).

Až do roku 1914 působil jako funkcionář sociální demokracie na Kladensku a jako redaktor jejího stranického tisku. V první světové válce byl vojákem rakousko-uherské armády, v jejíchž řadách bojoval v Haliči, Srbsku a na italské frontě.

Po válce se v nově vzniklém Československu angažoval v sociálně demokratické straně a stal se jedním ze zakladatelů levicové (bolševické) frakce v sociální demokracii a organizátorem dělnických rad.

V prosinci 1920 Zápotocký spoluorganizoval generální stávku na Kladensku (tzv. "kladenská stávka"), která se stala prvním (nezdařeným) pokusem o komunistický převrat v českých zemích - za svůj účast ve stávce byl pak devět měsíců vězněn. Propuštění se dočkal až po amnestii prezidenta T.G.Masaryka.

Šmeralova skupina a odbory

Po propuštění z vězení vstoupil Zápotocký do KSČ a v letech 1922-25 působil jako generální tajemník komunistické strany a patřil k Šmeralově frakci, která byla svými levými oponenty označována za „historickou pravici“ a obviňována z oportunismu. Ve vedení KSČ se udržel i po V. sjezdu v únoru 1929 i přesto že jeho odvolání požadovali Gottwaldovi stoupenci. Gottwald byl na tomto sjezdu zvolen generálním tajemníkem strany.

Ve 30 letech se Zápotocký stává členem komunistických Rudých odborů a organizátorem mostecké stávky v roce 1932 (která byla největším stávkovým bojem na evropském kontinentu v období světové hospodářské krize).

Po okupaci Československa se Antonín Zápotocký pokusil emigrovat, ale v dubnu 1939 byl zatčen při pokusu o ilegální přechod hranic do Polska. Nejprve byl vězněn na Pankráci (do února 1940), odkud byl převezen a až do konce války vězněn v koncentračním táboře Sachsenhausen-Oranienburg. Po propuštění a návratu se Zápotocký stává v roce 1945 předsedou Ústřední rady odborů, členem předsednictva ÚV KSČ a poslancem Národního shromáždění.

Funkce předsedy vlády a prezidentský post

Po převratu v roce 1948 se stal Zápotocký předsedou československé vlády. Na komunistickém převratu se podílel zejména proslulým sjezdem představitelů závodních rad.

Jako vedoucí funkcionář nejsilnější politické strany v zemi i z titulu státních funkcí nese spolu s K.Gottwaldem, R.Slánským, A.Čepičkou, J.Dolanským, V.Širokým a dalšími plnou odpovědnost za nastolení a provádění organizovaného násilí v Československu. Spolurozhodoval o zatčeních, internacích, podílel se na přípravě politických procesů a zavádění všech forem poúnorového teroru.

Po smrti Klementa Gottwalda se stal Antonín Zápotocký prezidentem Československa, zvolen byl 21.března roku 1953 a jako prezident působil až do své smrti. V této funkci často pronášel projevy nesouhlasu s politickým děním (např. při otevírání Klíčavské přehrady promluvil proti násilné kolektivizaci venkova). Jeho slova ale zůstala planými sliby, které nikdy nezrealizoval.

Ztráta kontroly a odpor lidu v Plzni

Zápotocký byl označován jako "otec dělníků" jako člověk z lidu. Při nepokojích během měnové reformy v roce 1953 však neváhal silou Lidových milic zasáhnout proti dělníkům plzeňské Škody. Jednalo se o povstání, které otřáslo celým státem a v pražské centrále moci vyvolalo hlubokou krizi - první od komunistického uchopení moci vůbec. Antonín Zápotocký dal najevo svoje rozhořčení, zároveň ale partajní soudruhy omlouval jako svedené nepřítelem: Nepokoje měly být dílo "imperialistických agentů".

Zápotocký deklaroval politiku tvrdé ruky, a se souhlasem centrály Odborů bylo rozhodnuto - nemilosrdně pronásledovat původce nepokojů i lidí v zákulisí. Zde byl mocenský aparát jednoho ze států východního bloku poprvé konfrontován s odporem lidu, s masovými stávkami a demonstracemi.


Antonín Zápotocký zemřel 13. listopadu 1957 v Praze na infarkt a na jeho místo nastoupil 19. listopadu Antonín Novotný (1957-1968) - první muž stranického aparátu se tak i formálně stal prvním mužem ve státě.

Vzestup a pád Antonína Novotného

Novotný měl významný podíl na komunistickém puči v únoru roku 1948 a na následném zavádění a upevňování komunistického režimu už jako vedoucí funkcionář pražské stranické organizace.

Jeho cesta vrcholu k moci začala na počátku padesátých let. Po likvidaci R. Slánského a dalších krvavých vnitrostranických čistkách byl Novotný zvolen v září roku 1951 do nově ustaveného organizačního sekretariátu a v prosinci téhož roku se pak stal členem politického sekretariátu a předsednictva ÚV KSČ. V září roku 1953 se stal jejím prvním tajemníkem, členem zůstává až do května roku 1968.

Po smrti A. Zápotockého je zvolen do funkce prezidenta Československa a dosahuje tak politického vrcholu.

V roce 1960 Novotný prohlásil, že v Československu je vybudován socialismus, čímž se slovo socialistický dostává do názvu republiky. V souvislosti s tímto aktem Novotný uskutečnil rozsáhlou amnestii, po níž se z vězení a pracovních táborů vrací převážná většina lidí odsouzených v politických procesech první poloviny padesátých let  – mimo jiné je propuštěn po šesti letech věznění i pozdější prezident G. Husák.

V období tzv. pražského jara, v roce 1968, je Novotný přinucen abdikovat z funkce prezidenta republiky a v květnu téhož roku je dokonce odvolán ze všech svých stranických i výkonných funkcí a je mu pozastaveno členství k KSČ. Na Novotným uvolněné prezidentské místo nastupuje L. Svoboda.