Po Stalinově smrti dochází v sovětské politice k určitým korekcím a úpravám, které vrcholí v roce 1956 účelovým přiznáním kultu Stalinovy osobnosti a vyhlášením politiky tzv. Nového kursu. V satelitních státech je navozena atmosféry spolupráce. Maďarská „kontrarevoluce“ je potlačena sovětskou armádou.

ČESKOSLOVENSKO

Tak jako celý východní blok se i KSČ musela vyrovnat s XX. sjezdem sovětských komunistů a stále razantněji uplatňovaným novým politickým kursem sovětského stranického šéfa N. S. Chruščova. KSČ tak značně neochotně učinila na březnovém zasedání svého ústředního výboru (29. – 30. března 1956) a její varianta odhalování tzv. kultu osobnosti, politických nezákonností a dogmatismu byla více než opatrná. Jistá snaha o revizi politických procesů byla sice přítomna, ale na druhou stranu nikdo ani nepomyslel na zrušení rozsudků se slovenskými tzv. buržoazními nacionalisty nebo na rehabilitaci odsouzených a perzekuovaných nekomunistů. Chyby a nezákonnosti se pohodlně svedly na mrtvé prominenty, případně na prominenty politicky odstavené, jako byl Gottwaldův zeť Alexej Čepička. Vedení KSČ seskupené kolem Novotného se vyznačovalo především zoufalou průměrností, osobnosti schopné odvážných politických řešení byly totiž většinou po smrti. Po zamlčovaném neúspěchu 1. pětiletky stranické vedení přistoupilo alespoň k některým nezbytným hospodářským opatřením a ta částečně zlepšila životní úroveň a dočasně stabilizovala domácí ekonomiku. Podle představ vládnoucích špiček to také mělo být vše a další reformní či opravné kroky nebyly na pořadu dne. Politická nehybnost nejvíce vyhovovala novému a velmi ambicióznímu ministru vnitra Rudolfu Barákovi. Ten v září 1953 vystřídal na tomto postu svého předchůdce Václava Noska a postupně si zde budoval vlastní, velmi nezávislou mocenskou pozici. Náznak uvolnění se přesto odrazil v celé společnosti – snad nejvíce na jednání II. sjezdu Svazu československých spisovatelů 22. až 29. dubna 1956. Heslo „Spisovatelé – svědomí národa“ naznačilo existenci intelektuální opozice vůči dočasně otřesenému režimu. Jeho pravá podstata se plně projevila v říjnu 1956, kdy KSČ odsoudila maďarské lidové povstání a souhlasila s případnou československou vojenskou účastí na likvidaci tzv. maďarských událostí.

POLSKO

Proces tzv. destalinizace, zahájený změnami v sovětském vedení, dostal novou dynamiku zasedáním XX. sjezdu Komunistické strany sovětského svazu v únoru r. 1956, nejhlubší důsledky měl ovšem v Polsku. Projevil se nejen výměnou lidí v bezpečnostním aparátu a ve vedení PSDS, ale i uvolněním zemědělské a církevní politiky i kulturních poměrů. Na tomto poli byla liberalizace doprovázena odklonem od socialistického realizmu, vznikem tzv. účtující literatury, obnovením publikačních možností pro některé umlčené či exilové autory, vznikem několika nových kulturních a společenských časopisů (týdeník Po prostu) a proměnou těch existujících. K nejdramatičtějším událostem polského roku 1956 došlo v Poznani, kde se dělníci začali domáhat svých práv, zpochybňovali pracovní normy i výpočet mezd. 28. června dělníci ze Stalinových závodů vyšli do ulic. Během demonstrace záhy přerostly sociální požadavky v politické. Byl obsazen vojvodský výbor PSDS, spontánní akcí byli propuštěni vězňové, začalo vyzbrojování. Revoltu ukončil krvavý zásah policie a armády, během kterého zahynulo 73 osob, z toho 63 civilistů. Přes ostrou verbální reakci státní moci (premiér Józef Cyrankiewicz) průběh následných represálií, v jejichž rámci bylo odsouzeno 22 osob k několikaletým trestům, svědčil o odklonu od otevřeného teroru stalinského období. Politické změny potvrdilo 8. plénum ústředního výboru PSDS 19.-24. října, konané ve chvíli bezprostřední hrozby sovětské vojenské intervence. Władysław Gomułka, znovu povolaný do čela strany, získal pro svou politiku podporu značné části veřejnosti, jak o tom svědčil zejména průběh manifestace ve Varšavě 24. října. První tajemník ovšem přesně rozlišoval mezi reformami, které neohrožují podstatu systému, a těmi, které by mohly vést k výraznější destabilizaci. „Tuberkulózu dogmatismu“ podle něj neměla nahradit „revizionistická horečka“. Proto v průběhu následujících měsíců a let řadu výdobytků října 1956 revidoval, zejména v oblasti kulturní a církevní politiky a v oblasti ideologie, a postupně přikročil k vytváření autoritativního stylu vlády. Politické represe měly mít napříště individuální a selektivní ráz, pokud ovšem nešlo o reakci na masová veřejná vystoupení – v takových případech dokázal aparát reagovat nasazením brutální síly.

NĚMECKO

NDR vládl až do roku 1971 tvrdou rukou první tajemník SED Walter Ulbricht (1893 – 1973) – dogmatik a stalinista, za výmarské republiky poslanec říšského sněmu za Komunistickou stranu Německa (KPD), oddaný Moskvě, kde strávil po Hitlerově převzetí moci v roce 1933 dlouhá léta v emigraci. Přesto se nevyhnul kritice a útokům na svoji pozici, ať už přicházela z Moskvy, či z vlastních řad. Před povstáním v roce 1953 byl obviňován, že svojí rigidní hospodářskou a sociální politiku rozdmýchal dělnické nespokoje. Další kritici ve vlastní straně se osmělili po XX. sjezdu ÚV KSSS v únoru 1956, na němž první tajemník Nikita Chruščev odhalil zločiny Stalinovy éry (1929 – 1953). Kdo jiný než „východoněmecký Stalin“ měl nést zodpovědnost za represe, byrokratismus a hospodářské neúspěchy? Nakonec ale Kreml dal přednost stabilitě před destalinizací a Ulbrichta podržel. Navíc mu dal volnou ruku, aby se vypořádal se svými hlavními kritiky, filozofy Wolfgangem Harichem (1957 zatčen a odsouzen na 10 let), Ernstem Blochem (1961 prchl z NDR), profesorem Robertem Havemannem a členy politbyra Karlem Schirdewanem a Ernstem Wollweberem (nuceni opustit své funkce) vypořádal.

MAĎARSKO

Maďarská společnost však zůstala trvale rozdělena a kolem Nagye se začala formovat opoziční struktura vzájemně propojená několika „think-tanky“ – Svazem spisovatelů a vlivnými novináři ze stranických periodik, ekonomy a historiky scházejícími se na schůzi tzv. Petöfiho klubu či studentskými organizacemi. Ti všichni spojeni s reformními komunisty ve vedení státu čekali na vhodnou příležitost, aby zasadili „rákosistům“ protiúder. Jedním z center se stal Petöfiho kroužek, debatní fórum založené v březnu 1955. V roce 1956 se z něho stala opoziční platforma, na které se diskutovalo o nejpalčivějších problémech společnosti – svobodě projevu, nezákonnostech stalinismu či hospodářských deficitech. Například červnové debaty o tisku navštívilo více jak 7000 lidí. Po porážce povstání byli hlavní organizátoři kroužku Gábor Tánczos a András B. Hegedüs odsouzeni k několikaletému vězení. Nespkojenost lidí s neuspokojivou sociální situací a nesvobodou stále narůstala. Dne 23. října 1956 vyšly do ulic nespokojení studenti, k nimž se připojili i dělníci a ostatní občané Budapešti. Dostali se do střetů s tajnou policií. Byli první mrtví. Na popud stranického vedení vjely do hlavního města sovětské jednotky, aby demonstraci potlačily. Intervence však vyvolala jen další odpor a v ulicích se začaly formovat první povstalecké skupiny. Do čela vlády byl narychlo jmenován staronový premiér Imre Nagy. K 30. říjnu se podařilo vládě dohodnout odchod sovětských vojsk z Budapešti. Začaly se formovat nové strany, byla rozpuštěna tajná policie ÁVH, komunistická strana se de fakto rozpadla, ulice v budapešťských městech se staly svědky často krvavého vyřizování účtu povstalců s komunisty či policejními agenty. Mezitím se sovětské vedení v čele s Nikitou Chruščevem rozhodlo, že maďarská „kontrarevoluce“ musí být potlačena vojenskou silou. V reakci na pohyb sovětských vojsk vyhlásila Nagyova vláda neutralitu a vystoupila z Varšavské smlouvy. V noci z 3. na 4. listopadu 1956 byla invaze zahájena. Více jak dva týdny bojovali povstalci se sovětskou přesilou. Povstání bylo nakonec potlačeno. Výsledkem byly stovky mrtvých, tisíce raněných, statisíce opustily zemi.

ČESKOSLOVENSKO

25. září byl v Řeži u Prahy uveden do provozu první československý jaderný reaktor. Zkušební zařízení vybudované se sovětskou technickou pomocí se stalo základem pro tuzemský jaderný program, zaměřený hlavně na jadernou energetiku. Důležitým faktorem pro rozvoj vlastních jaderných technologií byly bohaté československé zásoby kvalitního uranu. Mimo tradiční naleziště uranu na Příbramsku a Jáchymovsku, kde byla při těžbě v 50. letech hromadně zneužita práce politických vězňů, se především v 60. letech začala rozvíjet těžba v okolí Stráže pod Ralskem a Mimoně. Ekologickou tragédií se zde později stala tzv. hydrochemická těžba uranu, spočívající ve vyluhování uranové rudy koncentrovaným roztokem kyseliny sírové. Za významný hospodářský úspěch československého hospodářství bylo rovněž považováno oznámení ministerstva zemědělství z 10. srpna o fungování 9 132 Jednotných zemědělských družstev. Ta obhospodařovala přes 50 % zemědělské půdy a po alespoň částečném upuštění od násilných kolektivizačních metod se zemědělská družstva dokázala relativně hospodářsky stabilizovat. Trvalým problémem ovšem zůstaly nerentabilní a nepružné státní statky. Do roku 1959 podíl tzv. socialistického sektoru na zemědělské produkci vzrostl na plných 83 %. 13. listopadu zemřel prezident republiky Antonín Zápotocký, kterého o 6 dní později nahradil v prezidentském úřadu nejvyšší stranický představitel Antonín Novotný. V jeho osobě se tak opětovně spojily nejvyšší stranická i státní funkce.

POLSKO

Volby do Sejmu 20. ledna při volební účasti 94% oprávněných voličů byly interpretovány jako podpora politickému vedení. Na kandidátce Fronty národní jednoty se ocitla i skupina katolických aktivistů, kteří vytvořili poslanecký klub Znaku, jehož nejednoduchá parlamentní existence vydržela až do r. 1976. Klub Znaku vydával stejnojmenný měsíčník. Revizionistická a liberální inteligence se snažila zabránit utužování režimu. To se projevilo např. napětím ve vedení Svazu polských spisovatelů, veřejnými vystoupeními některých intelektuálů (např. článkem filozofa Leszka Kołakowského „Tendence, perspektivy a úkoly“ v deníku Życie Warszawy ze 4. února, považovaným za manifest revizionistů) či říjnovými studentskými protesty proti zastavení časopisu Po prostu, zakázaném pro „šíření nevíry v budování socialismu“. Politiku vedení shrnul W. Gomułka na poradě stranických novinářů 5. října slovy: „Nastal čas volby. Buď se stranou, anebo proti ní. Diskuse na tomto poli skončila.“

NĚMECKO

V roce 1957 se šéfem obávané Stasi, ministerstva pro státní bezpečnost, stal Erich Mielke (1907 – 2000). Již v mládí se dal do služeb německých komunistů, v roce 1931 zastřelil ze zálohy dva policisty a musel uprchnout do SSSR. Po skončení války jako prověřený a všeho schopný stalinista rychle postupoval po mocenském žebříčku a v roce 1950 stál u zrodu Stasi. Vášnivý fanda fotbalu, nekuřák, abstinent a sportovec v sobě spojoval brutalitu, pedantérii a sentimentalitu a ztělesňoval „ministerstvo strachu“ až do jeho konce. Když nastupoval do funkce, měla Stasi 17.500 zaměstnanců, v roce 1989, když odcházel, to byl stát ve státě o 91.000 lidech. Dalším obávaným mužem Stasi byl Markus Wolf (1923 – 2006), velitel zahraniční rozvědky (Hauptverwaltung Aufklärung, HVA), která si mohla na své konto připsat řadu úspěšně naverbovaných agentů, především ze západoněmecké administrativy. Nejznámějším „úlovkem“ byl tajemník západoněmeckého kancléře Willyho Brandta Günter Guillaume, jehož odhalení vedlo v květnu 1974 k pádu západoněmecké vlády.

MAĎARSKO

Kádárovská represe se rozjela naplno a přesně cílila na konkrétní skupiny. Výjimečně nebezpeční byli povstalečtí velitelé, kteří se zbraní v ruce bojovali proti sovětským tankům, členové revolučních výborů, kteří mobilizovali lidi k odporu a také členové dělnických rad. V letech 1956 – 59 bylo odsouzeno na 20 tisíc lidí, vyšetřováno bylo na 35 tisíc lidí. Internováno bylo dalších 13 tisíc. Popraveno bylo na 350 lidí, z toho 229 v čistě politických procesech, například István Angyal, László Iván Kovács, János Szabó, János Bárány, Miklós Gyöngyösi, Árpád Brusznyai či Gábor Földes. Dne 27. května 1957 byla podepsána smlouva mezi Maďarskem a Sovětským svazem, která formálně regulovala pobyt sovětských vojsk na maďarském území. Bylo zde umístěno 40 sovětských vojenských posádek o celkové síle 65 tisíc mužů. Pro Kreml měla vojska svůj význam v případě zahájení útoku na Západ, pro Jánose Kádára zase znamenala pojistku stability jeho režimu.

ČESKOSLOVENSKO

Atmosféra postupného uvolňování a rovněž i relativního vzestupu životní úrovně znamenala také i možnost otevřeně (alespoň na odborné a nejvyšší stranické a státní úrovni) přiznat přežívající hospodářské obtíže. V důsledku závažného neúspěchu 1. pětiletky došlo k pokusu o částečnou hospodářskou reformu. Polovičatou a nejednoznačnou reformu projednala KSČ 25. února na zasedání svého ústředního výboru jako podklad pro připravovanou 2. pětiletku. Reforma měla zajistit úspěšné vybudování „materiální základny socialistické společnosti“ a pokud možno uchlácholit společnost zvýšenou životní úrovní. Základem byl pokus o decentralizaci hospodářství. To mj. vyvolalo změnu Státního úřadu plánovacího na Státní plánovací komisi a další kosmetické změny a úpravy. A přesto právě tento rok byl možná pro lidově demokratické Československo tím nejúspěšnějším za celou dobu jeho existence. Zásluhu na tom měl nečekaný úspěch československé národní expozice na Světové výstavě EXPO 58, konané od dubna do října v belgickém Bruselu. Mnoho výrobků s podivuhodným designem či jinak technicky zajímavých překvapilo nejen Evropu, ale v podstatě celý svět. To platilo i o architektuře československého pavilónu. Tzv. bruselský styl se na dlouhý čas stal synonymem pro originální tehdejší design. V běžné realitě poststalinistického Československa se bohužel většina prezentovaných záležitostí nedokázala ve větší míře uplatnit…

POLSKO

Obnovení otevřeného konfliktu mezi státem a církví předznamenalo usnesení Sejmu z 25. února o přípravě oslav tisícího výročí existence polského státu, plánovaných na rok 1966. Důraz na sekulární a osvětový ráz oslav („Tisíc škol k tisíciletí!“) byl polemicky vyhrocen proti pojetí oslav milénia, které od r. 1956 v rámci tzv. desetiletí duchovní obnovy připravovala katolická církev. Ta zdůrazňovala spojení vzniku polské státnosti s christianizací poukazem na skutečnost,  že v r. 966 přijal kníže Měšek I. křest. O rostoucím sebevědomí režimu svědčilo rovněž dubnové rozhodnutí o zrušení dělnických rad či rozsudek nad Hannou Skarżyńskou-Rewskou, která byla v červenci odsouzena ke třem letům za kolportování pařížské Kultury (odvolací soud ji osvobodil).

NĚMECKO

Vnitrostranický boj a vítězství neostalinisty Ulbrichta se odrazilo i v zostřených ideologických kampaních, posilování socialistického vědomí, východoněmecké identity a legitimizace čerstvě ustaveného státu. Strana přitáhla šrouby i v oblasti cenzury – v roce 1958 bylo zřízeno oddělení ÚV pro literaturu a knižní produkci a zpřísnil se dohled nad spisovateli. Umělci byli nabádáni, aby odmítali „dekadentní“ umění a přestali bezmyšlenkovitě „…poklonkovat před Západem a jeho materiálním pozlátkem“. Mezi akce posilující nové socialistické umění patřila například tzv. bitterfeldská konference (duben 1959) s hesly „Chop se pera, kamaráde“, která měla přímo v továrnách mezi dělníky najít nové výtvarné talenty socialistického realismu. Své instrukce, aby se na svět dívali „lépe a radostněji“, dostali samozřejmě i divadelníci, filmaři i novináři.

MAĎARSKO

Epilogem povstání se stal tajný proces s bývalým premiérem Imre Nagyem. Bezprostředně po vojenské porážce povstání byl Nagy se svými spolupracovníky zatčen a deportován do rumunského Snagova.Na konci roku 1957 se stranické vedení MSDS rozhodlo, že Nagy bude učiněn hlavou inscenovaného procesu a obviněn jako kontrarevolucionář a agent západních imperialistů. Kádár prosadil variantu přísného a exemplárního trestu pro obviněné. Proces byl zahájen v únoru 1958, ale na sovětskou žádost vzhledem k mezinárodní situaci na čas odložen. Nagy se odmítl přiznat a popíral jakoukoliv velezradu, a proto byl odsouzen k trestu smrti a 16. června 1958 popraven. Spolu s ním byli popraveni i Pál Malétér, ministr obrany Nagyovy vlády, a Miklós Gimes, novinář a Nagyův poradce. Další členové tzv. Nagyovy skupiny Sándor Kopácsi, Ferenc Donáth, Zoltán Tildy, Ferenc Jánosi a Miklós Vasárhelyi byli odsouzeni k dlouholetým trestům. Ve vězení ještě zemřeli József Szilágyi a Géza Losonczy.

ČESKOSLOVENSKO

9. července Jaroslav Heyrovský získal Nobelu cenu za chemii za své objevy v oblasti polarografie. Významným fenomén ovlivňujícím celé regiony začala být nenasytnost v zásadě velmi neefektivního československého hospodářství po surovinách. Budování velkých elektrárenských komplexů (hlavně na severu Čech) si vyžádalo neustálé rozšiřování povrchové těžby hnědého uhlí. Propagandistické budování „elektrického severu“ spolykalo nejen obrovské finanční prostředky, ale vedlo i k nebývalému ničení kulturních hodnot. Jedním z prvních frapantních případů se stala unáhlená a nepromyšlená demolice unikátního barokního špitálu z počátku 18. století v severočeském Duchcově. Ze špitálu byla zachráněna jen část sochařské výzdoby a velmi vzácná nástropní freska Václava V. Reinera. Vzácnou fresku dokonce československý stát nechal „cestovat“ po světě, aby tím dokumentoval svoji starost a péči o kulturní dědictví. Povrchová těžba posléze nikdy na místo zbořeného špitálu nedospěla a freska poté, co splnila svůj propagační účel, prakticky zanikla v obludném betonovém pavilónu postaveném pro ni v zámecké zahradě v Duchcově.

POLSKO

Jedním z důsledků října 1956 byl rozmach typicky polského fenoménu – organizovaného autostopu. Tento způsob osobní přepravy, související s rozvojem turistiky, začal být jako finančně úsporný a relativně bezpečný podporován státem (podle statistik se víc stopařů utopilo, než kolik jich zahynulo v důsledku dopravních nehod). K tomuto účelu byl zřízen samostatný úřad, který v r. 1959 začal vydávat první průkazy pro stopaře spojené s pojištěním. Odměnou pro řidiče, kteří stopaře s legitimací v ruce často považovali za příslušníky tajné policie, byly slosovatelné kupóny. Odhaduje se, že legitimaci vlastnil 1 milión občanů. Úřad byl zrušen pro nezájem v r. 1994.

NĚMECKO

Východoněmecké vedení směřovalo k socialistickému hospodářství také v zemědělství. Jeho prvním důležitým stavebním kamenem byla agrární reforma provedená již v roce 1945. Každý, kdo vlastnil více jak 100 ha půdy, byl bez náhrady vyvlastněn. Pod heslem navrácení junkerské půdy do rukou rolníků se tak do státního zemědělského fondu přesunulo více jak 35 procent celkové obdělávané půdy (3,1 milion hektarů). Následně se více jak 2 miliony hektarů rozdělilo mezi 500,000 rolníků. Druhá fáze, faktická kolektivizace zemědělství, proběhla v roce 1959 – po venkově se rozjely stovky agitačních skupin, které přesvědčovaly rolníky, aby „dobrovolně“ vstoupili do LPG. Nátlak měl v mnoha případech za výsledek emigraci rolníků a s tím související pokles zemědělské produktivity a soběstačnosti. O tři roky později již více jak 90 procent obdělávatelné půdy patřilo pod družstva nebo státní statky, které se postupně sdružovaly do větších celků a specializovaly se.

MAĎARSKO

Komunistický režim ihned po převzetí moci zahájil podle sovětského vzoru nucenou kolektivizaci. Ta ovšem vyvolala v tradičně agrárním, konzervativním a náboženském venkově velký odpor. Během represí 1949 – 53 patřili rolníci mezi hlavní postižené, většinou za hospodářské delikty či odpor proti kolektivizaci. Po nástupu Imreho Nagye v roce 1953 byla kolektivizace pozastavena, rolníci dokonce mohli družstva opouštět. Počet družstevníků a jimi obdělávaná půda se pak během jednoho roku zmenšily o celou třetinu. Zemědělcům byly navíc sníženy povinné dávky. Rok 1959 byl ve znamení znovuobnovení kolektivizace pod heselem racionalizace využití půdy a sociálního zabezpečení půdy. Nastolený režim byl značně benevolentní – za vstup do družstva dostali rolníci významné sociální jistoty, vyšší odměny a sociální a zdravotní pojištění. Režim také uznal význam záhumenků, na kterých rolníci mohli soukromě hospodařit a doplňovat trh o nezbytné potraviny. Maďarské zemědělství se vzpamatovalo, dostatečně zásobovalo domácí trh a stalo se také významným exportním sektorem.

ČESKOSLOVENSKO

Na počátku dubna proběhla reorganizace krajského zřízení. Nadále existovalo jen 10 krajů a 108 okresů. Samostatným krajem se stalo také hlavní město Praha. Neuvážená správní reforma zaváděla nové, často velmi nepřirozené územní celky, kdy roli hrála pouze ekonomická hlediska s důrazem na co největší centralizaci. Kraje se měly do budoucna stát organizačním základem pro jednotlivé průmyslové, případně průmyslově-zemědělské oblasti a tomu mělo být podřízeno vše ostatní. V době politického tání ordinovaného Sovětským svazem postupovalo i další politické uvolnění. Dne 9. května udělil prezident Novotný rozsáhlou amnestii a na svobodu se dostalo na 5 600 politických vězňů. Československo se v tomto roce především však stalo skutečně „socialistickým“ státem. Národní shromáždění (11. července) schválilo novou ústavu a nový název státu – Československá socialistická republika. Nová ústava mj. likvidovala všechny prvky slovenských autonomních orgánů a zaváděla tuhý centralismus. Vznikl i nový, velmi prapodivný státní znak, odporující prakticky všem heraldickým pravidlům. Českého lva (nyní již bez koruny, ale zato s rudou hvězdou) umístili na stylizovanou husitskou pavézu. Slovensko potom ztratilo svůj historický dvojramenný patriarší kříž nahrazený ohyzdnou „partyzánskou“ vatrou před siluetou hor. I přes proklamované politické uvolňování proběhla 17. listopadu 1960 poslední poprava z politických důvodů. Touto poslední obětí se stal sedmadvacetiletý Vladivoj Tomek. Ještě s několika společníky založil ilegální skupinu a již v roce 1952 uskutečnil přepad vojenské hlídky v Praze Strašnicích (při incidentu byl smrtelně zraněn vojín Rudolf Šmatlava) s cílem získat zbraně. Na přelomu let 1959 a 1960 většinu členů skupiny pozatýkala Státní bezpečnost a v Tomkově případě bylo rozhodnuto o exemplárním hrdelním trestu.

POLSKO

V Nowé Huti probíhaly spory o stavbu nového kostela, které se režim snažil zabránit administrativní i silovou cestou. Odstranění kříže z místa plánované svatyně vyústilo 17. dubna v masovou demonstraci věřících. Zápas o stavbu chrámu, podporovaný krakovským světícím biskupem a 1964 arcibiskupem Karolem Wojtyłou, byl nakonec úspěšný a stal se symbolem podobných snah i v dalších polských farnostech a diecézích. K jeho mezinárodní proslulosti přispěl i režisér Krzysztof Zanussi filmem Z daleké země (1981).

NĚMECKO

Přestože se stranické vedení snažilo poučit se z povstání a pomocí nejrůznějších sociálních opatření a podpor zlepšovat sociální situaci obyvatel, vstoupila země do šedesátých let takřka na pokraji kolapsu. Příčinou byl neklesající počet emigrantů. Od založení NDR šly za lepším životem k západnímu sousedovi stovky tisíc lidí. Vyhánělo je znárodňování, kolektivizace, politický útlak, naopak na Západ je lákal západoněmecký hospodářský zázrak. Jen v roce 1953 uprchlo 330 000 lidí, po zahájení kolektivizace se zemi rozhodlo opustit dalších 155 000 lidí. Celkem v období 1949 – 61 odešlo 2 686 942 lidí, z velké části vzdělaných, v produktivním věku, výdělečně činných. NDR takto nemohla dále fungovat jako soběstačný stát a bylo třeba zasáhnout…

MAĎARSKO

Na olympijských hrách v Římě v roce 1960 zvítězili maďarští olympionici ve svých tradičně silných disciplínách - Rudolf Kárpáti získal zlatou medaili v šermu, Ferenc Németh v moderním pětiboji, János Parti v kajaku na 1 kilometr a Gyula Török v boxu. Maďaři však chyběli na nejvyšším stupni ve své asi nejsilnější disciplíně – vodním pólu. Nebylo divu. O čtyři roky dříve na olympijských hrách v Melbourne se do historických análů zapsal jejich „krvavý“ zápas se Sovětským svazem, který se odehrál těsně po potlačení povstání v listopadu 1956. Do sportovního klání se přenesla hořkost z okupace a nenávist k Rusům, Maďaři navíc zvolili provokační taktiku, aby jejich protivník udělal co nejvíce chyb. Největší pozdvižení pak vyvolal zákrok sovětského pólisty Valentina Prokopova (1929) na Maďara Ervina Zádora (1935), po němž se olympijský bazén zbarvil krví. Maďaři přesto vyhráli 4:0 a nakonec získali i zlato. Polovina týmu se ale po olympijských hrách již do Maďarska nevrátila, což nepříznivě ovlivnilo i další výsledky maďarského póla na světové scéně.

ČESKOSLOVENSKO

Na důkaz úspěšného budování socialistického státu se v lednu 1961 (19. až 21. ledna) konalo v Praze celostátní jednání tzv. brigád socialistické práce. Na 34 414 pracovních kolektivů se mohlo pyšnit tímto titulem, případně i vlastní pracovní zástavou, čestným názvem atd. I přes deklarované obětavé nasazení pracujících nebylo ve skutečnosti co oslavovat. 3. pětiletka naplánovaná (pro roky 1961 až 1965) na základě neúspěšného reformního pokusu z roku 1958 se rozpadla již ve svém prvním roce. Na tom nemohl nic změnit ani sjezd JZD s ambiciózním plánem splnění úkolů pětiletky v zemědělství do 4 let. Neradostné vyhlídky tak československým občanům mohla poněkud zpestřit snad jen návštěva prvního kosmonauta Jurije Gagarina v červenci téhož roku. Sovětsko-čínská roztržka, vedoucí nakonec i k ozbrojeným střetům, se nevyhnula posléze ani Československu. Na stranu Číny se přimkla Albánie, a tak 12. prosince vláda odvolala československého velvyslance z albánské Tirany. I to byl jeden z mnoha dokladů toho, že i za Chruščova budou pro celý moskevský blok sovětská rozhodnutí závazná. Konflikt s Čínou a Albánií se ovšem Novotnému velmi hodil, když stále více kritizovaný dogmatismus odsunul právě do Číny a Albánie. To, co se náhodou stalo špatného v Československu, bylo podle Novotného vinou Rudolfa Slánského…

POLSKO

Znepokojení zvláště mezi stranickými revizionisty vyvolala smrt novináře a vědeckého pracovníka Polské akademie věd Henryka Hollanda, který byl 19.prosince zadržen za kontakty se zahraničním novinářem a během domovní prohlídky ve svém bytě 25. prosince vyskočil z okna. Podezření na vraždu spáchanou příslušníky tajné policie nebylo potvrzeno, účast na Hollandově pohřbu, který nabyl manifestační podoby, byla ovšem W. Gomułkou vyhodnocena jako „protistranický čin“. Bylo zahájeno rozsáhlé stranické šetření. Legendou mezi varšavskými intelektuály se stala odpověď novináře Pawła Beylina na otázku vyšetřovací komise, proč se zúčastnil Hollandova pohřbu: „Protože umřel.“

NĚMECKO

Dne 13. srpna 1961 proto NDR uzavřela své hranice a zahájila stavbu nechvalně proslulé Berlínské zdi. Východoněmecké vedení ospravedlňovalo tento krok „ochranou míru“ a „posílením bezpečnosti“, zeď se ale především stala trvalým a ponižujícím připomenutím porážky režimu v očích celosvětové veřejnosti. Socialistický ráj na zemi musel své občany držet násilím, aby neutíkali do „zahnívající“ kapitalistické ciziny. Fyzické oddělení států akcelerovalo také rozdílný vývoj v obou německých zemích. Tragickým mučedníkem zdi se stal osmnáctiletý Východoberlíňan Peter Fechter (1944 – 1962), který u ní dne 17. srpna 1962 vykrvácel poté, co ho při pokusu o útěk postřelili východoněmečtí pohraničníci. Mladík ležel u zdi více než hodinu a marně volal o pomoc. Jeho případ se stal synonymem krutého zákona, který nařizoval pohraničníkům zahájit palbu na kohokoliv, kdo se chtěl dostat na druhou stranu.

MAĎARSKO

Maďarsko dvacátého století trpělo tzv. trianonským syndromem vyvolaným šokem z rozpadu Velkých Uher, ztráty velké části území a vzniku maďarských menšin v sousedních státech, Československu, Rumunsku, Jugoslávii a Ukrajině, respektive SSSR. Z těchto zemí se po roce 1948 staly oficiální maďarští socialističtí spojenci, a proto bylo pro maďarskou politickou reprezentaci komplikované, ne-li nemožné vystupovat otevřeně na podporu svých menšin. Maďarská menšina v Československu se bezprostředně po válce ocitla v bezprávném postavení a hrozilo jí nebezpečí kolektivního odsunu. Nakonec se tento plán neuskutečnil. V březnu roku 1949 byl založen Kulturní svaz maďarských pracujících v Československu (Csehszlovákiai Magyar Dolgozók Kultúregyesülete, CSEMADOK) a v roce 1952 došlo k zrovnoprávnění maďarské menšiny. Pozastaven byl také reslovakizační proces. Obnovilo se základní a střední školství. V roce 1950 se k maďarské národnosti přihlásilo 354 tisíc obyvatel, v roce 1961 to již bylo 518 tisíc a v roce 1990 566 tisíc. Od roku 1958 se stal hlavním periodikem maďarsky píšících spisovatelů na Slovensku Irodalmi Szemle a ve stejném roce se nakladatelství Tatran rozšířilo o maďarský redakční tým. V roce 1978 byl založen Výbor pro ochranu práv maďarské menšiny v Československu.

ČESKOSLOVENSKO

4. únor 1962 znamenal vznik nového hospodářského fenoménu – dopravy ropy do Československa ropovodem Družba. Tento nový způsob přepravy ropy či zemního plynu se měl stát důležitým politickým motivem hlavně v dalších letech, kdy se začalo uvažovat o dodávkách i pro západní Evropu. 9. května prezident republiky Antonín Novotný udělil další rozsáhlou amnestii. Propuštěno bylo dalších 2 520 politických vězňů. Na konci roku (4. až 8. prosince) se v Praze konal XII. sjezd KSČ. Sjezd opětovně zvolil do čela strany Antonína Novotného, ale ve všech ostatních aspektech nepřinesl vlastně nic nového. Destalinizace měla pokračovat, ale stále stejným pomalým a opatrným tempem. Jestliže rok 1958 znamenal úspěch na výstavě EXPO 58, počátek 60. let byl úspěšný pro československou archeologii a historickou vědu. Velkolepé archeologické výzkumy na jihu Moravy prokazující existenci časného vyspělého slovanského osídlení (Velká Morava či Velkomoravská říše) zaujaly nemalou část evropské odborné veřejnosti. Slovanské hradiště Mikulčice-Valy se v březnu 1962 stalo Národní kulturní památkou a archeologický areál se zařadil k tehdejším nejvýznamnějším evropských archeologickým lokalitám. Do nesporných úspěchů historické vědy opětovně promluvila i zkreslující ideologická hlediska, kdy Velkomoravská říše byla až příliš často zdůrazňována a akcentována jako první společný stát Čechů a Slováků.

POLSKO

3. února byl pod záminkou výtržností při policejní prohlídce uzavřen diskusní Klub křivého kola, ve kterém se od roku 1955 scházela varšavská opozičně laděná inteligence. V Klubu se diskutovalo nad politickými, filozofickými kulturními tématy, pořádala se divadelní představení a výstavy. K jeho zakladatelům patřil nezávislý socialista Jan Józef Lipski, pozdější představitel Výboru na obranu dělníků (KOR), setkávala se v něm řada pozdějších opozičních aktivistů (Władysław Bartoszewski, Leszek Kołakowski, Jacek Kuroń, Adam Michnik aj.). Klub bylo pod neustálou policejní kontrolou a jeho likvidace byla chápána jako další krok potvrzující odklon od polského října 1956.

NĚMECKO

Termín trabant pochází z latiny a znamená něco jako průvodce, satelit. Věren svému jménu, a přes to, že se stal terčem mnoha vtipů, provázeli trabant a jeho druhové wartburg, česká škoda, polský fiat, jugoslávská zastava nebo rumunská dacia každodenní život milionů občanů východního bloku. První model P 50 byl z duroplastu a premiéru si odbyl 7. listopadu 1957, v den 40. výročí Velké říjnové socialistické revoluce. V prosinci 1962 pak byla v saském Zwickau zahájena výroba Trabantu P 60. V případě wartburgu se v době jeho vzniku v roce 1966 jednalo o auto, které i díky spolupráci s konstruktéry automobilky Renault drželo krok se západní konkurencí a dařilo se jej vyvážet například do Nizozemska či Velké Británie. Vzhledem k ekonomickým potížím se ale model dál nevyvíjel a rychle zastaral. V prvním desetiletí do roku 1975 se jich vyrobilo na 356.330 kusů, do roku 1988 to bylo dalších 868.860 kusů.

MAĎARSKO

Spisovatelé byli jednou z hybných sil revoluce a tomu odpovídal i rozsah represí proti Svazu spisovatelů po potlačení revoluce. V dubnu 1957 byl svaz zakázán, aby byl obnoven až v roce 1959. Spolu s Dérym byli k dlouholetým trestům odsouzeni za účast na povstání spisovatelé Gyula Háy (1900-1975), Tibor Tardos (1918), Domokos Varga (1922), István Lakatos (1927), István Eörsi (1938), József Gáli (1930-1981) a Gyula Obersovszky (1927). István Örkény (1912-1979) a Péter Kuczka byli internováni a pak propuštěni ze svých zaměstnání. Peripetie stýkání a potýkání se kulturní sféry s komunistickým režimem se nejlépe odrážely v osudu prominentního spisovatele Tibora Déryho (1894–1977). Dlouholetý komunista, redaktor časopisu Csillag (1947) a laureát nejvyššího státního uměleckého vyznamenání Kossuthovy ceny (1948) neušel v roce 1952 kritice ze strany dogmatiků za špatné zobrazení dělnické třídy a přežívání buržoazních prvků ve svých dílech. Po roce 1953 podporoval premiéra Imreho Nagye, otevřeně vystupoval proti kulturním stalinistům, debatoval v Petöfiho kruhu a byl za to vyloučen ze strany. Během povstání 1956 byl členem revolučního výboru Svazu spisovatelů. V roce 1957 byl zatčen a odsouzen na devět let. Po svém propuštění v roce 1963 dostal zákaz publikování, byl ale natolik prominentním umělcem, že kádárovský režim velmi stál o Déryho uznání, což nakonec spisovatel udělal. Jeho díla pak mohla znovu vycházet. 

ČESKOSLOVENSKO

Dne 9. května 1963 zemřel ve věznici na Pankráci bývalý předseda sociálnědemokratické strany Bohumil Laušman. Na konci roku 1953 jej do Československa unesla Státní bezpečnost. „Dobrovolný“ Laušmanův návrat z emigrace často využívala tehdejší propaganda, což ovšem KSČ nevadilo, aby bývalého významného politika nenechala trvale uvězněného. Svým způsobem paradoxně byla jen o několik málo měsíců později (22. srpna) publikována zpráva o revizi politických procesů z let 1949 až 1954. I přes mnohé rehabilitace nespravedlivě pronásledovaných a odsouzených nedokázala KSČ přiznat svoji vinu na politických procesech a v první fázi opět nedošlo na osvobození ani tzv. slovenských nacionalistů. Teprve po vlně kritiky uvnitř KSČ byl 18. prosince 1963 revidován i tento zmanipulovaný politický proces. Atmosféra rehabilitací si vyžádala také personální změny, z vysoké politiky byl odstraněn bývalý ministr národní bezpečnosti Karol Bacílek a již 20. září 1963 z funkce předsedy vlády odešel Viliam Široký, jeden z nejpřednějších exponentů stalinského křídla KSČ. Na premiérském postu jej nahradil další slovenský komunista – Jozef Lenárt. Téměř ve stejnou dobu stanul v čele vládní komise pro zdokonalení soustav plánování reformní ekonom Ota Šik.

POLSKO

V první polovině 60. let se v PSDS v opozici proti liberálům a revizionistům zformovala národně komunistická skupina tzv. partyzánů, reprezentovaná náměstkem ministra vnitra a posléze (1964-1968) ministrem Mieczysławem Moczarem (vl. jm. Mikołaj Demko). Její nacionalistická ideologie s prvky autoritářství otevírala cestu k rehabilitaci národních povstaleckých tradic z 18. a 19. století a v omezené míře i nekomunistického odboje z doby 2. světové války. Podobně jako se liberálové a revizionisté opatrně sbližovali s „levicovými“ katolíky z Tygodniku Powszechného a Znaku, hodnotová východiska partyzánů nebyla vzdálená provládnímu katolickému sdružení PAX, vedenému Bołesławem Piaseckým, známému krajně pravicovou minulostí z 30. let. Pod hlavičkou sdružení PAX fungovalo stejnojmenné nakladatelství a deník Słowo Powszechne. Názory stranické frakce partyzánů dobře odrážely knihy Sedm hlavních polských hříchů Zbigniewa Załuského nebo Barvy boje z pera samotného Moczara z r. 1963, zfilmované o rok později Jerzym Passendorferem. Partyzáni se pokusili neúspěšně využít antisionistické kampaně let 1967-1968 k posílení vlastních pozic, fakticky však v té době jejich éra končila.

NĚMECKO

Stranické vedení NDR vyhlásilo v rice 1964 kvazireformní Nový ekonomický systém plánování a řízení národního hospodářství (Neuen ökonomischen System der Planung und Leitung der Volkswirtschaft, NÖSPL) s cílem zavádět prvky hospodářské soutěže do centrálně řízené ekonomiky. Sdružené národní podniky získaly větší ekonomickou rozhodovací volnost a také zodpovědnost. Byly zavedeny systém odstupňovaných prémií a podpora podnikových investic. Ekonomická situace se po těchto reformních krocích rychle stabilizovala a z NDR se stal premiant východního bloku. Systém se snažil ukázat svoji vlídnější tvář a o jeho sebevědomí podpořeném právě hospodářskými úspěchy svědčila amnestie z 6. října 1964, během níž bylo propuštěno na 100 000 kriminálních i politických vězňů, mezi nimi i prominentní vězni jako politik Georg Dertinger (1902 – 1968), odsouzený v roce 1954 na patnáct let za špionáž, nebo Wolfgang Harich (1923 – 1995), odsouzený v roce 1957 za protistátní spiknutí.  

MAĎARSKO

Kádárovský režim byl kvůli represím pod velkým mezinárodním tlakem. Palčivým problémem byla především přítomnost „maďarské otázky“ v OSN, kterou západní velmoci znepříjemňovaly Kádárovi život. V roce 1960 byla zahájena tajná jednání mezi USA a Maďarskem, po nichž USA souhlasily se stažením maďarské otázky z jednání v OSN (1962). Maďarský režim za to v roce 1963 vyhlásil generální amnestii. Neznamenalo to ovšem, že byly propuštěni všichni odsouzení v souvislosti s povstáním v roce 1956. Ve vězení zůstali členové povstaleckých skupin, kteří bojovali se zbraní. Ty totiž kádárovský režim většinou odsuzoval za fiktivní loupeže nebo vraždy jako obyčejné kriminálníky. Amnestie se také nevztahovala na „velezrádné“ akty spáchané po květnu 1957 jako například výzvy k mezinárodním organizacím proti nezákonnostem v Maďarsku. Ještě v roce 1974 byl zaznamenán případ propuštění odsouzeného ve spojení s rokem 1956. Naopak na svobodu se během amnestie dostali váleční zločinci, kteří se odsloužili dvě třetiny trestu, nebo aparátčíci, kteří byli odsouzeni za porušování „socialistické“ zákonnosti v letech 1948 – 1953.