Vznik Svědectví

Časopis vznikl reakcí na výsledky dosavadní koncepce většinové exilové politiky, která předpokládala spíše přímý střet s komunistickým režimem.

Gradualistická koncepce, jejímž představitelem byl P. Tigrid, počítala s určitým vnitřním vývojem uvnitř komunistických stran a jejich pojetí moci, který by postupně umožnil politické a ekonomické reformy a v důsledku i zánik totality. Tato koncepce byla částí exilové politické reprezentace přijata zdrženlivě až negativně, což vedlo jednoho ze spoluzakladatelů časopisu, Emila Ransdorfa, k rozhodnutí nevstoupit do redakční rady. Stejné obavy z nařčení z „kompromisnictví“ vedly záhy k rezignaci i J. M. Kolára a později načas i J. Horáka.

Pavel Tigrid časopis založil a vyjma posledních dvou čísel řídil; až do č. 71 figurovala v tiráži i redakční rada, v níž byli zastoupeni i členové Rady svobodného Československa a jiných exilových orgánů; v č. 72 Tigrid oznámil, že sám ustupuje pracovně do pozadí a řízení ponechává ve větší míře na mladších spolupracovnících z nové redakční rady, jejíž složení však zůstávalo utajeno.

Časopis byl určen především čtenářům v Československu (první číslo vyšlo v nákladu 1000 kusů, domů bylo odesláno 150 kusů, poslední exilové číslo 88 vyšlo v nákladu 21 000 kusů, do Československa putovalo 15 000), což poznamenalo i jeho obsah: Svědectví se věnovalo především domácí a mezinárodní politické situaci, jen okrajově si všímalo dění uvnitř československého exilu.

Na rozdíl od ostatních emigrantských periodik byl určen nejen k informování o situaci v Československu, ale především k dialogu mezi exilem a domácí opozicí.

Obsah časopisu

Již od prvních čísel se utvářela struktura časopisu, kterou redakce víceméně dodržovala po celá příští desetiletí. Většinu čísel otevírá aktuální rubrika Poznámky k událostem, následují rozsáhlejší a závažnější stati, články, případně rozhovory a záznamy diskusí.

Ohlasy čtenářů a polemiky byly zařazovány do rubriky Tribuna Svědectví. Zpočátku se zabývá především politickými, společenskými a historickými tématy. Postupně získávala stále větší prostor literatura a literární věda a kritika. Zvláště v šedesátých letech přebírala redakce Svědectví i příspěvky z oficiálních literárních časopisů a úryvky z vydaných knih. Během normalizace se na stránkách S. vedle exilových literátů uplatnily autoři domácího samizdatu.

Důležité byly i překlady světové litetatury. Průběžně ve Svědectví vycházely bibliografické rubriky Bibliografie knih a článků o ČSSR, Nové knihy českých a slovenských autorů a o Československu, bibliografie samizdatu aj.

Vydavatelem Svědectví byl nejprve Jiří Horák, později Radomír Luža. Poslední čísla vyšla v pražském vydavatelství Melantrich (1990-92).

Exilová a první pražská čísla redigoval Pavel Tigrid (1956-91), čísla 89-90 ve spolupráci s Annou Koutnou-Tesařovou, Iljou Kunešem, Janem Pelcem, Markem Skolilem, číslo 91 ve spolupráci s Hanou Griffmanovou, Karlem Kühnlem, Janem Otavou, Janem Pelcem, Lídou Rakušanovou, Jacquesem Rupnikem, Milanem Schulzem a M. Skolilem, číslo 92 (1991) redigovali Jiří Kovtun a J. Rupnik a číslo 93 (1992) J. Rupnik. Grafickou úpravu navrhl Ladislav Sutnar, administraci vedl Josef Ševčík (do č. 14) a Jaroslav Vrzala (od č. 17 do č. 88), administraci pražských čísel zabezpečovala Monika Kaslová.

V redakční radě působili:

Vilém Brzorád (č. 1-18,34-71), Jan Čep (13-20,27-47), Jiří Horák (1-16,48-71), Josef Jonáš (do č. 71), Jiří Kárnet (1-16), Jan M. Kolár (jen č. 1), Emil Kovtun (1-5 a znovu 17-47), Jiří Kovtun (od č. 48), Radomír Luža (do č. 71), Vladimír Peška (17-26), Mojmír Povolný ( do č. 71), Jan Starý (19-33), Josef Ševčík (2-14), Pavel Tigrid (od č. 2). Od čísla 72 byla redakční rada anonymní (jejími členy byli zřejmě mj. I. Kuneš, J. Otava a J. Rupnik). Čísla 59 a 62 byla připravena v Praze, v prvním případě redakční přípravu zajistili Václav Havel, Petr Pithart a Ludvík Vaculík, ve druhém případě Egon Bondy, Ivan M. Jirous a Jiří Němec. – Ročníkování sleduje zamýšlenou periodicitu, takže jeden ročník tvoří vždy čtyři čísla bez ohledu na to, v kterém kalendářním roce vyšla. Číslování v prvních dvou ročnících přetržité, první číslo III. Ročníku označeno jako č. 9, od té doby číslování průběžné, uvnitř ročníku paginace rovněž průběžná.



Zdroj: Totalita.cz, Scriptum.cz