1964-1967 Období liberalizace a vnitrostranických bojů
09/08/10 | 0 komentářů
Relativně
liberálnější společenské a kulturní poměry se v Polsku promítají do
úspěchů polského
divadla, mladí Němci žijí západní popkulturou a
generační rebelií, v Maďarsku se osamostatňují podniky a zlepšuje
ekonomická situace. V sovětských satelitech vrcholí mocenské boje v
nejvyšším vedení států, stejně tak v Moskvě, která vítá nového
stranického vůdce, Leonida I. Brežněva, hlavu
puče proti Chruščovovi.
Na pozadí klidné či spíše stojaté atmosféry vnitřní politiky se dlouhodobě odehrával ostrý mocenský spor mezi ambiciózním ministrem vnitra Rudolfem Barákem a stranickými byrokraty soustředěnými kolem Antonína Novotného. Barák ovládající mocné ministerstvo vnitra a rozehrávající odvážné zpravodajské a špionážní hry začal vedení KSČ příslovečně přerůstat přes hlavu. Barák aspiroval na nejvyšší vládní a stranické funkce, kdy za určitých okolností mohl nahradit i samotného Novotného. Novotný, 100% poslušný vůči veškerým moskevským direktivám a s vědomím sovětské podpory, se nakonec rozhodl Baráka odstranit. Proces proběhl 17. až 20. dubna a R. Baráka odsoudili za údajné kriminální přečiny na 15 let odnětí svobody. Změnu dobové atmosféry charakterizoval fakt, že nepohodlný ministr již nemusel být popraven a postačilo jeho uvěznění. V roce 1968 byl Rudolf Barák propuštěn a rehabilitován, do vysoké politiky se již nevrátil, ač se o to snažil, a dožil jako soukromník. V červnu se odehrály další zmanipulované volby do Národního shromáždění – výsledek byl opětovně kolosální, jednotná kandidátka Národní fronty získala 99,99 % hlasů. V červenci (14. července) Československo zažilo i svoji vlastní špionážní aféru. To když ČTK oznámila, že sportovní potápěči nálezli v šumavském Černém jezeře bedny s nacistickými písemnostmi. Teprve po roce 1989 ovšem vyšlo definitivně najevo, že šlo o řízenou provokaci Státní bezpečnosti – operaci „Neptun“ – s cílem kompromitovat vybrané veřejné činitele v západním světě, u kterých bylo podezření z nacistické minulosti. Potvrzením klidného domácího vývoje měla být též prezidentská volba, ta 12. listopadu vynesla do prezidentského úřadu opětovně Antonína Novotného, který zhruba ve stejné době zvítězil v anketě OSN coby nejpohlednější hlava státu.
Tzv. masná aféra ve Varšavě vyvrcholila soudním procesem, který byl zahájen 20. listopadu a skončil vynesením tří rozsudků smrti a čtyřmi tresty doživotí; několik dalších obviněných bylo odsouzeno k 9 až 12 letům a k ztrátě majetku. Absolutní trest byl nakonec vykonán jen nad bývalým ředitelem masných závodů ve Varšavě Stanisławem Wawrzeckým (19. března 1965). Šlo o jediný výkon trestu smrti v Polsku za hospodářskou kriminalitu po r. 1956. Podstatou aféry, v jejímž rámci bylo zatčeno celkem 400 osob, byly úplatky od vedoucích obchodů, kteří tak zajišťovali zásobování. Politická moc, jejíž vliv na průběh procesu je prokazatelný, se tímto způsobem pokoušela zklidnit veřejné mínění, zjitřené hospodářskými a zásobovacími potížemi. V červenci 2004 polský Nejvyšší soud zrušil rozsudky s odůvodněním, že byly vydány v rozporu se zákonem.
Vzhledem k akutnímu nedostatku pracovní síly se režim snažil začleňovat co nejvíce do pracovního procesu i ženy. Východoněmecká ústava proto výslovně stanovila rovnoprávnost mužů a žen s tím, že mají nárok na stejná práva a odměnu v práci. V roce 1962 ženy představovaly 44 procent celkové pracovní síly, pro srovnání v SRN to bylo jen 33,5 procent. Východoněmecká společnost se ale potýkala s vysokou rozvodovostí. Jestliže bylo každoročně uzavřeno na 150 000 sňatků, pak jen v roce 1963 se rozvedlo na 24 000 sezdaných párů. Ženy mohly získat ekonomickou nezávislost, ale v rámci pevně zakořeněné patriarchální mentality zůstaly zapřaženy v dvousměnném provozu práce-domácnosti. Dobře tuto situaci vystihoval lidový humor: „Víte jak vypadá ideální žena NDR? 25 let stará, dvě školou povinné děti a dvacet let pracovních zkušeností.“ Ženy byly výrazně méně zastoupeny ve vůdčích pozicích. V roce 1964 byla například mezi kandidáty a členy politbyra ÚV SED jen jedna žena. V sedmdesátých letech nastal určitý obrat a stát vytvořil pro pracující matky přijatelnější podmínky, například roční placenou mateřskou dovolenou. Přes zjevnou emancipaci ale o osudu NDR dále rozhodovali výhradně muži.
Další zahraniční menšina žila v jugoslávské Vojvodině. Stejně jako v Rumunsku či Československu byla menšina v poválečných obviňována z kolaborace s Němci a vystavena represím. K výraznému zlepšení situace vojvodinských Maďarů došlo po roce 1963 díky nové jugoslávské ústavě, která jim přiznala menšinová práva v rámci autonomní vojvodinské republiky. Mohli například vyučovat své děti v rodném jazyce. V roce 1953 se ve Vojvodině přihlásilo k maďarské národnosti 435,000 lidí, v roce 1971 477 tisíc lidí. Kulturní život zde byl relativně svobodný a některé tiskoviny jako například Híd (Most) nebo v roce 1964 založený Új Symposium (Nové symposium) někdy sloužily i jako platforma pro autory, kteří nemohli publikovat v Maďarsku. Mezi nejznámější vojvodinské spisovatele patřili například Ervin Sinkó (1898-1967), Imre Bori (1930) nebo János Sziveri (1954-1990).
Téměř symbolicky 25. února 1965 papež Pavel VI. jmenoval pražského arcibiskupa Josefa Berana kardinálem. Pražský arcibiskup požívající obrovské popularity a autority (mj. za války vězněn nacisty v Terezíně a v Dachau) byl dlouhodobě jedním z nejvíce nebezpečných protivníků totalitní KSČ. Komunistický režim jej držel nepřetržitě v letech 1949 až 1963 v internaci a jeho jmenování kardinálem v Římě využil k tomu, aby mu zamezil v návratu zpět do Československa. Beranovo místo ve správě diecéze již 18. února obsadil apoštolský administrátor biskup František Tomášek, respektující autoritu Vatikánu a od prvního okamžiku tak stojící v konfliktu s tehdejší státní mocí. Kardinál Beran zemřel v roce 1969 v Římě a jako jediný Čech byl pohřben v papežské katedrále sv. Petra. Nenávist KSČ si kardinál vysloužil především díky exkomunikaci kolaborantského kněze a politika Josefa Plojhara. Tu ani přes enormní nátlak nikdy nezrušil. Po letech osočování z podpory fašismu a západního imperialismu a následných letech zatvrzelého mlčení navštívil v červenci (2. – 8. července) Československo jugoslávský diktátor Josip Broz-Tito. Dřívější pomluvy a nenávisti dirigované Moskvou byly alespoň na čas zapomenuty, ovšem nedůvěra vůči příliš samostatně jednající Jugoslávii nadále setrvala.
Relativně liberální kulturní poměry v Polsku, které bylo označováno jako „nejveselejší barák v táboře“, se promítly i do úspěchů polského divadla. Pro své experimentální novátorství byl oceňován Teatr Laboratorium, který nejprve působil v Opolí a v polovině 60. let se s novým názvem, pod nímž se proslavil, usadil ve slezské metropoli Vratislavi. Divadlo je spojeno s jménem režiséra, divadelního teoretika, pedagoga a reformátora herectví Jerzyho Grotowského (1933-1999), který v r. 1965 zveřejnil jeden z nejvýznamnějších manifestů divadla 20. století O chudé divadlo (On poor theatre), v němž teoreticky zdůvodnil svoji snahu proměnit divadlo ve studijní laboratoř herecké práce. Hledání nových cest divadelní řeči cestou oprošťování od výpravy a koncentrace na herecký projev Grotowski manifestoval řadou slavných inscenací, mezi nimiž vynikly Akropolis Stanisława Wyspiańského (1962), Vytrvalý princ Juliusze Słowackého (1965) či Apocalypsis cum figuris (1968). Grotowského nejbližším spolupracovníkem byl dramaturg a divadelní kritk Ludwik Flaszen (1930). Divadlo si získalo mezinárodní slávu, vystupovalo např. v USA, Mexiku, Austrálii, Libanonu a v mnoha zemích Evropy. Rok 2009, na který připadá 10. výročí umělcovy smrti, vyhlásilo UNESCO Rokem Jerzyho Grotowského.
Ani NDR nezůstala ušetřena poryvů západní popkultury, máničkovství a generační rebelie, které se šířily jako infekce na černých deskách Beatles (poprvé v NDR oficiálně vydáni v roce 1965), Rolling Stones nebo The Who. Vliv, jaký měla rocková hudba na mládež, ihned vyvolal u konzervativních patriarchů alergickou reakci – „…je třeba škodlivým tendencím v kultuře, šířícím skepsi a amorální atmosféru, zabránit“ (Erich Honecker) či „…měli bychom skoncovat s tou Jé-jé-jé monotónností, nebo jak se to celé jmenuje…“ (Walter Ulbricht). Příběh Petera Vogela, neformálního vůdce „Rolling Stones Fans“, byl pro tuto dobu typický – nonkonformní mladík, který provokoval úřady a stal se na chvíli díky negativní publicitě idolem rebelů z NDR, byl po krátké vazbě získán za tajného informátora s krycím jménem Hirschberg. I s jeho přičiněním Stasi skupinu rozbila. Poté byl opět zatčen a ve vězení se otrávil metylalkoholem.
Osud hospodářské reformy, kterou odsouhlasil ústřední výbor MSDS v listopadu roku 1965 a stranický sjezd v následujícím roce, výmluvně ilustruje jak vnitřní problémy maďarského státu, tak i jeho unikátní postavení v rámci celého východního bloku. Navzdory represím po porážce povstání roku 1956 nepřinesl Kádárův režim návrat ke stalinskému modelu řízení ekonomiky. Kolem poloviny 60. let se podařilo zlikvidovat nedostatek potravin, zlepšit vybavenost domácností a nastolit rychlé tempo bytové výstavby. Opuštění horečnaté industrializace, typické pro komunistické režimy v raných 50. letech, a umožnění kombinace družstevního a záhumenkového zemědělství otevřely Maďarsku cestu mezi světovou špičku v produkci obilí a masa na hlavu. Základem ekonomické reformy se stalo poskytnutí větší samostatnosti podnikům, jejichž produkce začala být povzbuzována rozmanitými stimuly, zavedení dílčí liberalizace cen a výrazná diferenciace mezd. Ústřední postavou ekonomické reformy, pro kterou se v roce 1968 ujal název „nový ekonomický mechanismus“ (új gazdasági mechanizmus), se stal stranický tajemník pro ekonomiku Rezső Nyers (1923). Z poznání faktu, že Kádárova varianta „společenské smlouvy“ zamezuje společenskému neklidu, vyplýval i respekt k jeho politice ze strany nového kremelského vedení, reprezentovaného od roku 1964 Leonidem Brežněvem, které v době růstu vojenských nákladů dokonce povolilo Maďarům snížit jejich branný rozpočet.
Schopnost Antonína Novotného a jeho nejbližších stranických spolupracovníků působit v čele státu se začala zjevně vyčerpávat. Novotný postupně vycítil nebezpečí zformování efektivní opozice a v lednu (19. - 20. ledna) odejel na konzultace do Moskvy. Sovětská strana se však nehodlala ve sporech KSČ angažovat a to v dlouhodobé perspektivě rozhodlo o Novotného osudu. V této fázi sovětskému vedení případné efektivnější nové vedení KSČ potencionálně nevadilo. I Moskva potřebovala správní aparát schopný zajistit bezproblémové fungování státu. Klid v Československu nový sovětský stranický vůdce – Leonid I. Brežněv, hlava puče proti Chruščovovi, nutně potřeboval. Vzhledem k politické situaci v Evropě a nutnosti udržení strategické rovnováhy totiž počítal s vojenským obsazením celého tohoto regionu. Chaotické řízení státních záležitostí v podobě Antonína Novotného však tyto plány mohlo lehce ohrozit. Zkušenosti z dřívějších let z NDR a Maďarska to ostatně dokazovaly více než přesvědčivě. Moskva tak žádným způsobem nezasahovala do diskusí československých komunistů o nutnosti ekonomických reforem, reforem kombinujících direktivní a tržní model ekonomiky a stejně tak nepožadovala ani zásah proti občasným projevům nesouhlasu s oficiální politikou KSČ. V očekávání změn se proto odehrál i XIII. sjezd KSČ ve dnech 31. května až 4. června. Podle očekávání v čele strany znovu stanul Antonín Novotný, celková atmosféra se ovšem v mnohém změnila. Bylo to v době, kdy XXIII. sjezd sovětských komunistů částečně rehabilitoval Stalinovu politiku a pro konzervativní i reformní proud tím nastal čas pro další vzájemné měření sil.
Ostré propagandistické a mocenské střetnutí s katolickou církví a trvající tvrdý kurz proti stranickým nespokojencům odhalovaly limity Gomułkovy tzv. malé stabilizace. Předehrou ke konfrontaci roku se stal dopis polských biskupů, shromážděných na Druhém vatikánském koncilu, jejich kolegům ze Spolkové republiky Německo. Polský episkopát se v listu vyslovil pro dialog a vzájemné odpuštění, což vláda pochopila jako pokus narušit železnou opony a jako útok na svůj monopol v zahraniční politice. Církevním oslavám milénia, které proběhly v dubnu ve městech Hnězdno a Poznaň, konkurovaly státní ceremonie za účasti samotného Gomułky a ministra obrany Mariana Spychalského. Státní moc v zárodku zarazila historicky první pokus pozvat na návštěvu Polska papeže Pavla VI. Ve Varšavě, kde proti účastníkům náboženských oslav zasahovaly dokonce jednotky ZOMO, se v říjnu vyhrotila situace na univerzitě, když bylo několik studentů ze skupiny tzv. komandosů (Adam Michnik, Seweryn Blumsztajn aj.) vyloučeno ze studií za pokus protestovat proti věznění svých kolegů Jacka Kuroně a Karola Modzelewského. Ti byli v r. 1965 odsouzeni za svůj Otevřený dopis straně, psaný z pozic radikální levice, filozof Leszek Kołakowski byl za svůj kritický projev k výročí října 1956 vyloučen z PSDS.
Robert Havemann (1910 – 1982) vystudoval chemii a v roce 1932 vstoupil do Komunistické strany Německa. Po válce se stal profesorem na Humboldtově univerzitě ve východním Berlíně. Od roku 1950 byl členem parlamentu, v roce 1963 přednášel na téma vědecké aspekty filozofických problémů. Za knižní podobu svých přednášek Dialektika bez dogmatismu – přírodní vědy versus komunistická ideologie byl vyloučen ze strany a propuštěn z univerzity. Stal se z něho prominentní kritik NDR a od roku 1976 musel žít v domácím vězení. V březnu 1966 byl společně se Stephanem Heymem (1913 - 2001), spisovatelem a nonkonformním novinářem Berliner Zeitung, a písničkářem Wolfem Biermannem označen za „…spojence nepřátel socialismu.“ V dubnu stejného roku byl Havemann vyloučen z Akademie věd. V květnu 1966 se připojila do elektrické soustavy první východoněmecká atomová elektrárna v Rheinsbergu.
Kádárovský režim měl poměrně sofistikovaně odstupňované definice hranic mezi tím, co bylo množné a co již oficiální režim považoval za nepřijatelné. Dobře fungovala autocenzura a jasné vymezení tabuizovaných témat – rok 1956, spojenectví se Sovětským svazem nebo vedoucí role strany. Vše ostatní se rozpouštělo v hře na „tři T“ (tilt – zakázané, tür – trpěné, támogat – podporované). Proslulé heslo „kdo není proti nám, je s námi“, neoficiálně vyhášené na IX. sjezdu v roce 1966, bylo spojováno s Györgym Aczélem, náměstkem ministra kultury a pozdějším tajemníkem ÚV pro kulturní záležitosti. Ten praktikoval rafinovaný systém odměn, materiálních úplatků i hrozeb, aby na Kádárovu stranu získal významné a uznávané spisovatele a umělce, kteří byli hybnou silou reformního procesu 1956 a kteří dlouho odmítali byť jen publikovat v prorežimních periodikách. V řadě případů se mu to podařilo.
Opatrná, ale přesto existující diskuze o politickém vývoji po únoru 1948 spojená s neustálými a v podstatě nikdy nepřekonanými hospodářskými problémy dovedla Novotného režim do velmi těžko řešitelných situací. Pomalá a váhavá destalinizace dospěla do bodu, kdy společnost očekávala radikální reformy a celkovou demokratizaci veřejného života. To se např. projevilo na IV. sjezdu Svazu československých spisovatelů (27. až 29. června), kde část jeho delegátů otevřeně požadovala autonomii kultury a tvrdě kritizovala násilné mocenské metody KSČ. Jedním z výsledků bylo vyloučení Ludvíka Vaculíka, Ivana Klímy a Antonína Liehma z řad KSČ. Ledy se ovšem opravdu pohnuly – v den, kdy končil sjezd spisovatelů, odsouhlasilo Národní shromáždění nový zákon o národních výborech, v kterém se objevila dosud nevídaná záležitost – možnost volby poslanců z vícero kandidátů. Dalším problémem nyní již oficiálně socialistického Československa se stala i nově vzniklá „slovenská“ otázka. K její eskalaci nemalou měrou přispíval sám Antonín Novotný svými hrubými výpady na adresu slovenských politických představitelů a vyloženou netaktností. Učiněný skandál vyvolal Novotný v srpnu 1967, kdy namísto položení věnců na slovenském Národním hřbitově v Martině raději odejel navštívit jedno z místních JZD. V říjnu 1967 v Praze proběhly tzv. „strahovské události“ – studentské nepokoje, v kterých vysokoškolští studenti pod dvojsmyslným heslem „Více světla“ vystoupili jak proti neutěšeným životním podmínkám na vysokoškolských kolejích, tak i proti zpátečnické a konzervativní politice KSČ. Následoval brutální zásah policejních složek, ale společnost se již postupně přestávala bát. Prosincové zasedání (19. – 21. prosince 1967) Ústředního výboru KSČ nastartovalo Novotného rychlý pád. Po tvrdé kritice dosud méně známého slovenského komunisty Alexandra Dubčeka se Novotný snažil ještě o zisk pomoci od sovětského stranického šéfa Brežněva, ale ten mu ji odmítl. Logicky tak následovala Novotného rezignace na vedení KSČ.
Veřejný život v Polsku zasáhla „antisionistická“ kampaň, která spojila mocenský boj ve vedení s tradičními předsudky a propagandisticky ospravedlňovala zásahy proti nespokojené mládeži a inteligenci. Odstartovalo ji přerušení diplomatických styků s Izraelem 10. června pod dojmem šestidenní války. Už 19. června Gomułka v rozhlasem přenášeném projevu na odborovém sjezdu poukázal na nebezpečí „sionistické páté kolony“. Moczarovo ministerstvo vnitra iniciovalo „očistu“ státních úřadů, armády, bezpečnosti a médií od zaměstnanců židovského původu. Kampaň, spojená s útokem proti revizionistům, pokračovala i v následujícím roce. V úhrnu bylo do září 1968 z vedoucích pozic ve státě odvoláno 774 osob včetně 5 ministrů a 22 náměstků; z armády muselo odejít 2 tisíce důstojníků a postiženy byly i další oblasti veřejného a kulturního života. V letech 1968-1970 ze země emigrovalo 20 tisíc ze zbývajících 25 tisíc polských Židů. K paradoxům doby patří skutečnost, že Ida Kamińska z Židovského divadla ve Varšavě byla v r. 1967 jako první herečka ze socialistické země nominována na Oscara za hlavní ženskou roli ve filmu Obchod na korze československých režisérů Jána Kadára a Elmara Klose, pojednávajícím o perzekuci Židů v době první Slovenské republiky.
V roce 1967 byla zahájena rozsáhlá vysokoškolská reforma, která dovršila přeměnu tradiční struktury univerzit. Fakulty byly proměněny v oddělení, univerzity centralizovány a specializovány. Nová pravidla byla uplatněna i pro habilitační i profesorská řízení. V roce 1965 byl schválen zákon o jednotném socialistickém vzdělávacím systému, který zaručoval rovné právo na vzdělávání. Na druhou stranu se zvýšila politizace školství, výuky a vědy. Stranické vedení tak na jednu stranu rozšiřovalo možnosti vzdělání včetně vysokoškolského na nejširší vrstvy obyvatel, na druhou stranu proces edukace stále více využívalo k indoktrinaci a vytváření nových, straně a režimu věrných elit. V osnovách se pevně zakotvila povinná výuka marxismu-leninismu a zvýšil se důraz na tělesnou výchovu. Stát také přísně kontroloval počet studentů a určoval, kdo a co má studovat. Od sedmdesátých let byly do systému vzdělávání zahrnuty i povinné vojenské výcviky a výuka civilní obrany.
V roce 1967 došlo ke změně v nejvyšším vedení státu – premiérem se stal Jenő Fock (1916 – 2001), který nahradil Gyulu Kállaie (1910-1996). Dosavadní vicepremiér Fock patřil k představitelům umírněné linie, podporoval ekonomické reformy a jeho uvedení do čela exekutivy bylo správně pochopeno jako signál změn, které spíše než technokratický kurz východoněmeckého vedení svými metodami a cíly připomínaly československou hospodářkou reformu, připravovanou týmem profesora Oty Šika. Vojenská intervence Varšavského paktu v Československu v následujícím roce však zmařila umírněné reformní náběhy, jejichž éru uzavřelo Fockovo odvolání z úřadu v roce 1975. Fock ovšem následujících pět let zůstal členem politbyra a do roku 1989 členem ústředního výboru, čehož využil jak k opatrné kritice Jánose Kádára, tak i k prosazování liberalizace systému v 80. letech.
ČESKOSLOVENSKO
Na pozadí klidné či spíše stojaté atmosféry vnitřní politiky se dlouhodobě odehrával ostrý mocenský spor mezi ambiciózním ministrem vnitra Rudolfem Barákem a stranickými byrokraty soustředěnými kolem Antonína Novotného. Barák ovládající mocné ministerstvo vnitra a rozehrávající odvážné zpravodajské a špionážní hry začal vedení KSČ příslovečně přerůstat přes hlavu. Barák aspiroval na nejvyšší vládní a stranické funkce, kdy za určitých okolností mohl nahradit i samotného Novotného. Novotný, 100% poslušný vůči veškerým moskevským direktivám a s vědomím sovětské podpory, se nakonec rozhodl Baráka odstranit. Proces proběhl 17. až 20. dubna a R. Baráka odsoudili za údajné kriminální přečiny na 15 let odnětí svobody. Změnu dobové atmosféry charakterizoval fakt, že nepohodlný ministr již nemusel být popraven a postačilo jeho uvěznění. V roce 1968 byl Rudolf Barák propuštěn a rehabilitován, do vysoké politiky se již nevrátil, ač se o to snažil, a dožil jako soukromník. V červnu se odehrály další zmanipulované volby do Národního shromáždění – výsledek byl opětovně kolosální, jednotná kandidátka Národní fronty získala 99,99 % hlasů. V červenci (14. července) Československo zažilo i svoji vlastní špionážní aféru. To když ČTK oznámila, že sportovní potápěči nálezli v šumavském Černém jezeře bedny s nacistickými písemnostmi. Teprve po roce 1989 ovšem vyšlo definitivně najevo, že šlo o řízenou provokaci Státní bezpečnosti – operaci „Neptun“ – s cílem kompromitovat vybrané veřejné činitele v západním světě, u kterých bylo podezření z nacistické minulosti. Potvrzením klidného domácího vývoje měla být též prezidentská volba, ta 12. listopadu vynesla do prezidentského úřadu opětovně Antonína Novotného, který zhruba ve stejné době zvítězil v anketě OSN coby nejpohlednější hlava státu.
POLSKO
Tzv. masná aféra ve Varšavě vyvrcholila soudním procesem, který byl zahájen 20. listopadu a skončil vynesením tří rozsudků smrti a čtyřmi tresty doživotí; několik dalších obviněných bylo odsouzeno k 9 až 12 letům a k ztrátě majetku. Absolutní trest byl nakonec vykonán jen nad bývalým ředitelem masných závodů ve Varšavě Stanisławem Wawrzeckým (19. března 1965). Šlo o jediný výkon trestu smrti v Polsku za hospodářskou kriminalitu po r. 1956. Podstatou aféry, v jejímž rámci bylo zatčeno celkem 400 osob, byly úplatky od vedoucích obchodů, kteří tak zajišťovali zásobování. Politická moc, jejíž vliv na průběh procesu je prokazatelný, se tímto způsobem pokoušela zklidnit veřejné mínění, zjitřené hospodářskými a zásobovacími potížemi. V červenci 2004 polský Nejvyšší soud zrušil rozsudky s odůvodněním, že byly vydány v rozporu se zákonem.
NĚMECKO
Vzhledem k akutnímu nedostatku pracovní síly se režim snažil začleňovat co nejvíce do pracovního procesu i ženy. Východoněmecká ústava proto výslovně stanovila rovnoprávnost mužů a žen s tím, že mají nárok na stejná práva a odměnu v práci. V roce 1962 ženy představovaly 44 procent celkové pracovní síly, pro srovnání v SRN to bylo jen 33,5 procent. Východoněmecká společnost se ale potýkala s vysokou rozvodovostí. Jestliže bylo každoročně uzavřeno na 150 000 sňatků, pak jen v roce 1963 se rozvedlo na 24 000 sezdaných párů. Ženy mohly získat ekonomickou nezávislost, ale v rámci pevně zakořeněné patriarchální mentality zůstaly zapřaženy v dvousměnném provozu práce-domácnosti. Dobře tuto situaci vystihoval lidový humor: „Víte jak vypadá ideální žena NDR? 25 let stará, dvě školou povinné děti a dvacet let pracovních zkušeností.“ Ženy byly výrazně méně zastoupeny ve vůdčích pozicích. V roce 1964 byla například mezi kandidáty a členy politbyra ÚV SED jen jedna žena. V sedmdesátých letech nastal určitý obrat a stát vytvořil pro pracující matky přijatelnější podmínky, například roční placenou mateřskou dovolenou. Přes zjevnou emancipaci ale o osudu NDR dále rozhodovali výhradně muži.
MAĎARSKO
Další zahraniční menšina žila v jugoslávské Vojvodině. Stejně jako v Rumunsku či Československu byla menšina v poválečných obviňována z kolaborace s Němci a vystavena represím. K výraznému zlepšení situace vojvodinských Maďarů došlo po roce 1963 díky nové jugoslávské ústavě, která jim přiznala menšinová práva v rámci autonomní vojvodinské republiky. Mohli například vyučovat své děti v rodném jazyce. V roce 1953 se ve Vojvodině přihlásilo k maďarské národnosti 435,000 lidí, v roce 1971 477 tisíc lidí. Kulturní život zde byl relativně svobodný a některé tiskoviny jako například Híd (Most) nebo v roce 1964 založený Új Symposium (Nové symposium) někdy sloužily i jako platforma pro autory, kteří nemohli publikovat v Maďarsku. Mezi nejznámější vojvodinské spisovatele patřili například Ervin Sinkó (1898-1967), Imre Bori (1930) nebo János Sziveri (1954-1990).
ČESKOSLOVENSKO
Téměř symbolicky 25. února 1965 papež Pavel VI. jmenoval pražského arcibiskupa Josefa Berana kardinálem. Pražský arcibiskup požívající obrovské popularity a autority (mj. za války vězněn nacisty v Terezíně a v Dachau) byl dlouhodobě jedním z nejvíce nebezpečných protivníků totalitní KSČ. Komunistický režim jej držel nepřetržitě v letech 1949 až 1963 v internaci a jeho jmenování kardinálem v Římě využil k tomu, aby mu zamezil v návratu zpět do Československa. Beranovo místo ve správě diecéze již 18. února obsadil apoštolský administrátor biskup František Tomášek, respektující autoritu Vatikánu a od prvního okamžiku tak stojící v konfliktu s tehdejší státní mocí. Kardinál Beran zemřel v roce 1969 v Římě a jako jediný Čech byl pohřben v papežské katedrále sv. Petra. Nenávist KSČ si kardinál vysloužil především díky exkomunikaci kolaborantského kněze a politika Josefa Plojhara. Tu ani přes enormní nátlak nikdy nezrušil. Po letech osočování z podpory fašismu a západního imperialismu a následných letech zatvrzelého mlčení navštívil v červenci (2. – 8. července) Československo jugoslávský diktátor Josip Broz-Tito. Dřívější pomluvy a nenávisti dirigované Moskvou byly alespoň na čas zapomenuty, ovšem nedůvěra vůči příliš samostatně jednající Jugoslávii nadále setrvala.
POLSKO
Relativně liberální kulturní poměry v Polsku, které bylo označováno jako „nejveselejší barák v táboře“, se promítly i do úspěchů polského divadla. Pro své experimentální novátorství byl oceňován Teatr Laboratorium, který nejprve působil v Opolí a v polovině 60. let se s novým názvem, pod nímž se proslavil, usadil ve slezské metropoli Vratislavi. Divadlo je spojeno s jménem režiséra, divadelního teoretika, pedagoga a reformátora herectví Jerzyho Grotowského (1933-1999), který v r. 1965 zveřejnil jeden z nejvýznamnějších manifestů divadla 20. století O chudé divadlo (On poor theatre), v němž teoreticky zdůvodnil svoji snahu proměnit divadlo ve studijní laboratoř herecké práce. Hledání nových cest divadelní řeči cestou oprošťování od výpravy a koncentrace na herecký projev Grotowski manifestoval řadou slavných inscenací, mezi nimiž vynikly Akropolis Stanisława Wyspiańského (1962), Vytrvalý princ Juliusze Słowackého (1965) či Apocalypsis cum figuris (1968). Grotowského nejbližším spolupracovníkem byl dramaturg a divadelní kritk Ludwik Flaszen (1930). Divadlo si získalo mezinárodní slávu, vystupovalo např. v USA, Mexiku, Austrálii, Libanonu a v mnoha zemích Evropy. Rok 2009, na který připadá 10. výročí umělcovy smrti, vyhlásilo UNESCO Rokem Jerzyho Grotowského.
NĚMECKO
Ani NDR nezůstala ušetřena poryvů západní popkultury, máničkovství a generační rebelie, které se šířily jako infekce na černých deskách Beatles (poprvé v NDR oficiálně vydáni v roce 1965), Rolling Stones nebo The Who. Vliv, jaký měla rocková hudba na mládež, ihned vyvolal u konzervativních patriarchů alergickou reakci – „…je třeba škodlivým tendencím v kultuře, šířícím skepsi a amorální atmosféru, zabránit“ (Erich Honecker) či „…měli bychom skoncovat s tou Jé-jé-jé monotónností, nebo jak se to celé jmenuje…“ (Walter Ulbricht). Příběh Petera Vogela, neformálního vůdce „Rolling Stones Fans“, byl pro tuto dobu typický – nonkonformní mladík, který provokoval úřady a stal se na chvíli díky negativní publicitě idolem rebelů z NDR, byl po krátké vazbě získán za tajného informátora s krycím jménem Hirschberg. I s jeho přičiněním Stasi skupinu rozbila. Poté byl opět zatčen a ve vězení se otrávil metylalkoholem.
MAĎARSKO
Osud hospodářské reformy, kterou odsouhlasil ústřední výbor MSDS v listopadu roku 1965 a stranický sjezd v následujícím roce, výmluvně ilustruje jak vnitřní problémy maďarského státu, tak i jeho unikátní postavení v rámci celého východního bloku. Navzdory represím po porážce povstání roku 1956 nepřinesl Kádárův režim návrat ke stalinskému modelu řízení ekonomiky. Kolem poloviny 60. let se podařilo zlikvidovat nedostatek potravin, zlepšit vybavenost domácností a nastolit rychlé tempo bytové výstavby. Opuštění horečnaté industrializace, typické pro komunistické režimy v raných 50. letech, a umožnění kombinace družstevního a záhumenkového zemědělství otevřely Maďarsku cestu mezi světovou špičku v produkci obilí a masa na hlavu. Základem ekonomické reformy se stalo poskytnutí větší samostatnosti podnikům, jejichž produkce začala být povzbuzována rozmanitými stimuly, zavedení dílčí liberalizace cen a výrazná diferenciace mezd. Ústřední postavou ekonomické reformy, pro kterou se v roce 1968 ujal název „nový ekonomický mechanismus“ (új gazdasági mechanizmus), se stal stranický tajemník pro ekonomiku Rezső Nyers (1923). Z poznání faktu, že Kádárova varianta „společenské smlouvy“ zamezuje společenskému neklidu, vyplýval i respekt k jeho politice ze strany nového kremelského vedení, reprezentovaného od roku 1964 Leonidem Brežněvem, které v době růstu vojenských nákladů dokonce povolilo Maďarům snížit jejich branný rozpočet.
ČESKOSLOVENSKO
Schopnost Antonína Novotného a jeho nejbližších stranických spolupracovníků působit v čele státu se začala zjevně vyčerpávat. Novotný postupně vycítil nebezpečí zformování efektivní opozice a v lednu (19. - 20. ledna) odejel na konzultace do Moskvy. Sovětská strana se však nehodlala ve sporech KSČ angažovat a to v dlouhodobé perspektivě rozhodlo o Novotného osudu. V této fázi sovětskému vedení případné efektivnější nové vedení KSČ potencionálně nevadilo. I Moskva potřebovala správní aparát schopný zajistit bezproblémové fungování státu. Klid v Československu nový sovětský stranický vůdce – Leonid I. Brežněv, hlava puče proti Chruščovovi, nutně potřeboval. Vzhledem k politické situaci v Evropě a nutnosti udržení strategické rovnováhy totiž počítal s vojenským obsazením celého tohoto regionu. Chaotické řízení státních záležitostí v podobě Antonína Novotného však tyto plány mohlo lehce ohrozit. Zkušenosti z dřívějších let z NDR a Maďarska to ostatně dokazovaly více než přesvědčivě. Moskva tak žádným způsobem nezasahovala do diskusí československých komunistů o nutnosti ekonomických reforem, reforem kombinujících direktivní a tržní model ekonomiky a stejně tak nepožadovala ani zásah proti občasným projevům nesouhlasu s oficiální politikou KSČ. V očekávání změn se proto odehrál i XIII. sjezd KSČ ve dnech 31. května až 4. června. Podle očekávání v čele strany znovu stanul Antonín Novotný, celková atmosféra se ovšem v mnohém změnila. Bylo to v době, kdy XXIII. sjezd sovětských komunistů částečně rehabilitoval Stalinovu politiku a pro konzervativní i reformní proud tím nastal čas pro další vzájemné měření sil.
POLSKO
Ostré propagandistické a mocenské střetnutí s katolickou církví a trvající tvrdý kurz proti stranickým nespokojencům odhalovaly limity Gomułkovy tzv. malé stabilizace. Předehrou ke konfrontaci roku se stal dopis polských biskupů, shromážděných na Druhém vatikánském koncilu, jejich kolegům ze Spolkové republiky Německo. Polský episkopát se v listu vyslovil pro dialog a vzájemné odpuštění, což vláda pochopila jako pokus narušit železnou opony a jako útok na svůj monopol v zahraniční politice. Církevním oslavám milénia, které proběhly v dubnu ve městech Hnězdno a Poznaň, konkurovaly státní ceremonie za účasti samotného Gomułky a ministra obrany Mariana Spychalského. Státní moc v zárodku zarazila historicky první pokus pozvat na návštěvu Polska papeže Pavla VI. Ve Varšavě, kde proti účastníkům náboženských oslav zasahovaly dokonce jednotky ZOMO, se v říjnu vyhrotila situace na univerzitě, když bylo několik studentů ze skupiny tzv. komandosů (Adam Michnik, Seweryn Blumsztajn aj.) vyloučeno ze studií za pokus protestovat proti věznění svých kolegů Jacka Kuroně a Karola Modzelewského. Ti byli v r. 1965 odsouzeni za svůj Otevřený dopis straně, psaný z pozic radikální levice, filozof Leszek Kołakowski byl za svůj kritický projev k výročí října 1956 vyloučen z PSDS.
NĚMECKO
Robert Havemann (1910 – 1982) vystudoval chemii a v roce 1932 vstoupil do Komunistické strany Německa. Po válce se stal profesorem na Humboldtově univerzitě ve východním Berlíně. Od roku 1950 byl členem parlamentu, v roce 1963 přednášel na téma vědecké aspekty filozofických problémů. Za knižní podobu svých přednášek Dialektika bez dogmatismu – přírodní vědy versus komunistická ideologie byl vyloučen ze strany a propuštěn z univerzity. Stal se z něho prominentní kritik NDR a od roku 1976 musel žít v domácím vězení. V březnu 1966 byl společně se Stephanem Heymem (1913 - 2001), spisovatelem a nonkonformním novinářem Berliner Zeitung, a písničkářem Wolfem Biermannem označen za „…spojence nepřátel socialismu.“ V dubnu stejného roku byl Havemann vyloučen z Akademie věd. V květnu 1966 se připojila do elektrické soustavy první východoněmecká atomová elektrárna v Rheinsbergu.
MAĎARSKO
Kádárovský režim měl poměrně sofistikovaně odstupňované definice hranic mezi tím, co bylo množné a co již oficiální režim považoval za nepřijatelné. Dobře fungovala autocenzura a jasné vymezení tabuizovaných témat – rok 1956, spojenectví se Sovětským svazem nebo vedoucí role strany. Vše ostatní se rozpouštělo v hře na „tři T“ (tilt – zakázané, tür – trpěné, támogat – podporované). Proslulé heslo „kdo není proti nám, je s námi“, neoficiálně vyhášené na IX. sjezdu v roce 1966, bylo spojováno s Györgym Aczélem, náměstkem ministra kultury a pozdějším tajemníkem ÚV pro kulturní záležitosti. Ten praktikoval rafinovaný systém odměn, materiálních úplatků i hrozeb, aby na Kádárovu stranu získal významné a uznávané spisovatele a umělce, kteří byli hybnou silou reformního procesu 1956 a kteří dlouho odmítali byť jen publikovat v prorežimních periodikách. V řadě případů se mu to podařilo.
ČESKOSLOVENSKO
Opatrná, ale přesto existující diskuze o politickém vývoji po únoru 1948 spojená s neustálými a v podstatě nikdy nepřekonanými hospodářskými problémy dovedla Novotného režim do velmi těžko řešitelných situací. Pomalá a váhavá destalinizace dospěla do bodu, kdy společnost očekávala radikální reformy a celkovou demokratizaci veřejného života. To se např. projevilo na IV. sjezdu Svazu československých spisovatelů (27. až 29. června), kde část jeho delegátů otevřeně požadovala autonomii kultury a tvrdě kritizovala násilné mocenské metody KSČ. Jedním z výsledků bylo vyloučení Ludvíka Vaculíka, Ivana Klímy a Antonína Liehma z řad KSČ. Ledy se ovšem opravdu pohnuly – v den, kdy končil sjezd spisovatelů, odsouhlasilo Národní shromáždění nový zákon o národních výborech, v kterém se objevila dosud nevídaná záležitost – možnost volby poslanců z vícero kandidátů. Dalším problémem nyní již oficiálně socialistického Československa se stala i nově vzniklá „slovenská“ otázka. K její eskalaci nemalou měrou přispíval sám Antonín Novotný svými hrubými výpady na adresu slovenských politických představitelů a vyloženou netaktností. Učiněný skandál vyvolal Novotný v srpnu 1967, kdy namísto položení věnců na slovenském Národním hřbitově v Martině raději odejel navštívit jedno z místních JZD. V říjnu 1967 v Praze proběhly tzv. „strahovské události“ – studentské nepokoje, v kterých vysokoškolští studenti pod dvojsmyslným heslem „Více světla“ vystoupili jak proti neutěšeným životním podmínkám na vysokoškolských kolejích, tak i proti zpátečnické a konzervativní politice KSČ. Následoval brutální zásah policejních složek, ale společnost se již postupně přestávala bát. Prosincové zasedání (19. – 21. prosince 1967) Ústředního výboru KSČ nastartovalo Novotného rychlý pád. Po tvrdé kritice dosud méně známého slovenského komunisty Alexandra Dubčeka se Novotný snažil ještě o zisk pomoci od sovětského stranického šéfa Brežněva, ale ten mu ji odmítl. Logicky tak následovala Novotného rezignace na vedení KSČ.
POLSKO
Veřejný život v Polsku zasáhla „antisionistická“ kampaň, která spojila mocenský boj ve vedení s tradičními předsudky a propagandisticky ospravedlňovala zásahy proti nespokojené mládeži a inteligenci. Odstartovalo ji přerušení diplomatických styků s Izraelem 10. června pod dojmem šestidenní války. Už 19. června Gomułka v rozhlasem přenášeném projevu na odborovém sjezdu poukázal na nebezpečí „sionistické páté kolony“. Moczarovo ministerstvo vnitra iniciovalo „očistu“ státních úřadů, armády, bezpečnosti a médií od zaměstnanců židovského původu. Kampaň, spojená s útokem proti revizionistům, pokračovala i v následujícím roce. V úhrnu bylo do září 1968 z vedoucích pozic ve státě odvoláno 774 osob včetně 5 ministrů a 22 náměstků; z armády muselo odejít 2 tisíce důstojníků a postiženy byly i další oblasti veřejného a kulturního života. V letech 1968-1970 ze země emigrovalo 20 tisíc ze zbývajících 25 tisíc polských Židů. K paradoxům doby patří skutečnost, že Ida Kamińska z Židovského divadla ve Varšavě byla v r. 1967 jako první herečka ze socialistické země nominována na Oscara za hlavní ženskou roli ve filmu Obchod na korze československých režisérů Jána Kadára a Elmara Klose, pojednávajícím o perzekuci Židů v době první Slovenské republiky.
NĚMECKO
V roce 1967 byla zahájena rozsáhlá vysokoškolská reforma, která dovršila přeměnu tradiční struktury univerzit. Fakulty byly proměněny v oddělení, univerzity centralizovány a specializovány. Nová pravidla byla uplatněna i pro habilitační i profesorská řízení. V roce 1965 byl schválen zákon o jednotném socialistickém vzdělávacím systému, který zaručoval rovné právo na vzdělávání. Na druhou stranu se zvýšila politizace školství, výuky a vědy. Stranické vedení tak na jednu stranu rozšiřovalo možnosti vzdělání včetně vysokoškolského na nejširší vrstvy obyvatel, na druhou stranu proces edukace stále více využívalo k indoktrinaci a vytváření nových, straně a režimu věrných elit. V osnovách se pevně zakotvila povinná výuka marxismu-leninismu a zvýšil se důraz na tělesnou výchovu. Stát také přísně kontroloval počet studentů a určoval, kdo a co má studovat. Od sedmdesátých let byly do systému vzdělávání zahrnuty i povinné vojenské výcviky a výuka civilní obrany.
MAĎARSKO
V roce 1967 došlo ke změně v nejvyšším vedení státu – premiérem se stal Jenő Fock (1916 – 2001), který nahradil Gyulu Kállaie (1910-1996). Dosavadní vicepremiér Fock patřil k představitelům umírněné linie, podporoval ekonomické reformy a jeho uvedení do čela exekutivy bylo správně pochopeno jako signál změn, které spíše než technokratický kurz východoněmeckého vedení svými metodami a cíly připomínaly československou hospodářkou reformu, připravovanou týmem profesora Oty Šika. Vojenská intervence Varšavského paktu v Československu v následujícím roce však zmařila umírněné reformní náběhy, jejichž éru uzavřelo Fockovo odvolání z úřadu v roce 1975. Fock ovšem následujících pět let zůstal členem politbyra a do roku 1989 členem ústředního výboru, čehož využil jak k opatrné kritice Jánose Kádára, tak i k prosazování liberalizace systému v 80. letech.
Generální partner
Mediální partner
Podpořili nás
Vaše komentáře
Zatím nebyly přidány žádné komentáře.