Vpád vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 do Československa zmařil pokusy uvolnit totalitní režim ve všech sovětských satelitech a spustit proces částečné demokratizace politických a společenských poměrů. Vojenský zásah SSSR zapříčinil další, prosovětské směřování států, letargii a pasivitu jejich občanů.

ČESKOSLOVENSKO

Od samého začátku roku bylo jasné, že dlouho očekávané změny se konečně dostaly na pořad dne. Přerušené prosincové zasedání ústředního výboru KSČ vyneslo na post prvního tajemníka reformistu Alexandra Dubčeka a Antonín Novotný si podržel pouze prezidentský úřad. I na ten ovšem brzy rezignoval (22. března), když jej veřejně blamovala kriminální a korupční aféra generála Jana Šejny. Jeho místo poté obsadil 30. března 1968 generál Ludvík Svoboda. Jeho volba měla mj. uklidnit Moskvu i část domácích konzervativních komunistů. Akční program KSČ přijatý 5. dubna se následně stal (byť velmi umírněným) politickým programem Pražského jara. Programem počítajícím s demokratizací, nikoliv však se zavedením pluralitního politického modelu. Pro konzervativní síly to byl naopak program otevřené kontrarevoluce. Jednou z odpovědí na program byl i manifest 2000 slov koncipovaný Ludvíkem Vaculíkem požadující nikoliv demokratizaci, ale obnovu demokratického politického a společenského života. Vzájemné rozhovory mezi sovětskými a československými zástupci v Čierné nad Tisou již jasně poukazovaly na obavy Brežněva z možného vývoje a nebezpečí vymanění se Prahy z moskevského bloku. Brzká invaze pěti armád Varšavské smlouvy z 21. srpna 1968 znamenala naplnění těch nejčernějších obav z dalšího směřování Pražského jara. Demonstrace, střelba dezorientovaných sovětských vojáků do neozbrojeného davu a obrovské materiální škody poté učinily dramatickou tečku za tradičním českým rusofilstvím. Rovněž i KSČ ztratila v delším časovém odstupu jakoukoli důvěryhodnost. Události opětovně dostaly rychlý spád, nejdříve čsl. stranické a státní vedení (delegaci vedl prezident Ludvík Svoboda) vynuceně podepsalo tzv. moskevský protokol garantující návrat ke starým poměrům před zahájením Pražského jara (včetně obnovení cenzury, zrušené v březnu 1968, a zákazu politické opozice) a 18. října Národní shromáždění schválilo bez většího odporu Smlouvu o podmínkách dočasného pobytu sovětských vojsk na území ČSSR. Okupace tím obdržela svůj „legální“ rámec. Dlouho připravované a očekávané schválení zákona o vzniku československé federace (NS příslušný zákon schválilo 27. října) tak již přišlo do zcela změněných politických podmínek.

POLSKO

K trvajícímu tažení proti sionistům přibyly dva nové problémy, březnová revolta mládeže a  „obrodný proces“ v sousedním Československu, z nichž druhý zaměstnával polské vedení po celý rok. Vyhraněný názor na osobu nového československého vůdce Alexandra Dubčeka si Gomułka vytvořil již během jejich prvního setkání 7. února. Pražské jaro brzy vyhodnotil jako „kontrarevoluci nového typu“, jejíž podstatou byl údajný „pokojný přechod od socialismu k neokapitalismu“. Spolu s představiteli Bulharska a NDR začal naléhat na aktivní zásah – v tomto duchu vystupoval i na schůzkách v Drážďanech a ve Varšavě. Vyhrocení vztahů prozrazovaly i polské diplomatické protesty proti svobodě tisku v ČSSR. Projevy solidarity s pronásledovanými Poláky ze strany některých českých spisovatelů a novinářů (Jiří Lederer, Karel Kosík aj.) hodnotilo varšavské vedení jako vměšování a „vývoz kontrarevoluce“. K pocitu ohrožení „československou nákazou“ přispělo i populární heslo „Polsko čeká na svého Dubčeka!“ a další vyjádření dovolávající se jara nad Vltavou. Vyvrcholením kampaně proti Československu se stala polská účast na vojenské intervenci v rámci operace Dunaj ve dnech 20.-22. srpna. Polské jednotky, jejichž štáb sídlil v Hradci Králové, pobývaly na československém území do 12. listopadu. Nejtragičtější „mimořádnou událostí“ bylo zastřelení dvou civilistů Jaroslava Veselého a Zdenky Klimešové opilým polským vojákem Stefanem Dornou 7. září v Jíčíně. Proti vpádu do sousední země protestovali v otevřených dopisech spisovatelé Jerzy Andrzejewski a Sławomir Mrożek nebo hudební kritik Zygmunt Mycielski. Krajní formu nesouhlasu zvolil 59letý úředník z Lublina Ryszard Siwiec, který se polil benzínem a zapálil na dožínkových slavnostech na stadionu Desetiletí ve Varšavě 8. září. Jeho čin, dlouho utajovaný, ocenil v r. 2001 prezident Václav Havel udělením Řádu Tomáše Garrigue Masaryka.
Vládnoucí strana však neřešila jen mezinárodněpolitickou krizi. Zákaz dalších repríz hry Dziady polského básníka Adama Mickiewicze, kterou v režii Kazimierze Dejmka uvádělo varšavské Národní divadlo, k 30. lednu vyvolal odezvu mezi mládeží, jejíž demonstraci 8. března drasticky rozehnala policie. Záminkou ke stažení hry byly spontánní protiruské projevy během představení, roli však hrály i obavy z reakce  sovětského velvyslanectví. Další zákroky proti studentům z „pokolení 68“ na sebe nenechaly dlouho čekat - vylučování ze studií, povolávací rozkazy i soudní procesy. Z Varšavské univerzity muselo odejít několik profesorů, mezi nimi L. Kołakowski nebo sociolog Zygmunt Bauman. Protesty proti represím – např. interpelace poslaneckého klubu Znak z 11. března či dopis Polské biskupské konference z 21. března („Obušek není argument“) – vláda ignorovala. Události polského března 1968 byly zásadní životní zkušeností pro celou generaci Poláků narozených kolem roku 1945, která nepoznala jinou realitu než socialistickou, a přece byla na prahu dospělosti zbavena iluzí o ní.

NĚMECKO

Ulbrichtovo dogmatické vedení reformnímu hnutí, které od ledna 1968 probíhalo v Československu, nedůvěřovalo. O to víc, že některé myšlenky Pražského jara korespondovaly s názory refomistů mezi východoněmeckými intelektuály. Například Robert Havemann sympatizoval s myšlenkami demokratické kontroly vlády či uvolněním cenzury. Walter Ulbricht proto od začátku volil vůči reformní KSČ tvrdý postup a ptřil k zastáncům silového řešení krize. V noci z 21. na 22. srpna 1968 provedlo 300 000 vojáků Varšavské smlouvy vedené SSSR okupaci Československa. Východoněmecké vedení sice veřejně oznámilo, že do společné akce proti československé „kontrarevoluci“ se aktivně zapojila i armáda NDR, ve skutečnosti hranici s ČSSR překročili jen zástupci důstojnického sboru a zpravodajci. NDR však hrála klíčovou roli především v politické, ideologické a logistické podpoře okupantů. Oficiálně přiznaná účast NDR na invazi oživila mezi československými občany vzpomínky na nacistickou okupaci, a tak se východní Němci mohli setkat i s uvítáním: „Němečtí vojáci, jděte domů a zbavte se Ulbrichta – nového Hitlera! Váš lid nesouhlasí s tím, co děláte!“ Invaze vyvolala i protesty uvnitř NDR – v Berlíně například došlo k zatýkání lidí, kteří rozdávali letáky odsuzující okupaci ČSSR.

MAĎARSKO

Maďarsko vstupovalo do roku 1968 s programem tzv. nového ekonomického mechanismu (új gazdasági mechanizmus), který byl přijat v květnu 1966, ale v platnost vstoupil až o dva roky později. Kombinací řízené ekonomiky a tržních prvků jako byly cenotvorba nebo měnové kursy chtělo stranické vedení zlepšit ekonomickou situaci a posílit sociální postavení občanů. Reálné příjmy se zvýšily v průměru o 50 procent a HNP rostlo o 5 procent ročně. Reformu ovšem zastínilo Pražské jaro. Odstranění „konzervativní jistoty“ Antonína Novotného a nástup „reformátora proti své vůli“ Alexandra Dubčeka na post první tajemníka ÚV KSČ vyvolalo ve východním bloku rozporuplné reakce. Pro Kádára bylo to, jak se Kreml a potažmo celý východní blok s československým pokusem o reformu vyrovná, klíčové i pro sondáž, jak se bude vyvíjet ekonomická reforma v Maďarsku. Kádár hrál v krizi významnou roli – vzhledem k dobrým osobním vztahům působil na Dubčeka a snažil se ovlivňovat jeho názory. Sloužil jako Brežněvův „posel“, který Dubčekovi tlumočil nepříjemná stanoviska Kremlu. Osobně ho také roztrpčil a urazil článek otištěný v červnu 1968 v Literárních listech, věnovaný desátému výročí popravy Imre Nagye. Přes to, že Kádár se na základě vlastních zkušeností s rokem 1956 obával důsledků, které použití armády může přinést, loajálně souhlasil s maďarskou účastí na intervenci. Jak v osobních svědectvích dosvědčili nasazení maďarští vojáci, celá akce byla provedena v naprostém utajení a řada z nich se obávala, že bude zasahovat proti demonstrantům v Budapešti. Nakonec se však zásah maďarské armády v jižním Slovensku obešel bez krvavějších incidentů. O to větší morální šok zažila část maďarské inteligence, která zásah považovala za národní hanbu. Ještě v den intervence proti ní protestovalo několik pracovníků Filozofického a Sociologického ústavu Maďarské akademie věd. Dne 31. srpna 1968 otiskly jugoslávské noviny Knizevne Novine protest více jak 70 účastníků vědeckého sympozia v Korčule odsuzující okupaci Československa. Ve speciálním dopise adresovaném maďarské vládě a straně protestovali proti účasti maďarských jednotek maďarští filozofové a sociologové Ágnes Hellerová, Mária Markusová, György Markus, Vilmos Sós a Zádor Tordai.

ČESKOSLOVENSKO

Sovětská okupace a únava společnosti z politického vývoje začala konzervativním silám přinášet první, prozatím malé úspěchy. Společnost se začala stávat opětovně mlčící. Sebeupálení Jana Palacha 16. ledna před pražským Národním muzeem a následné sebeupálení Jana Zajíce 25. února sice dočasně vyburcovaly společnost z nastalé letargie, ale kolaborantské a konzervativní síly v KSČ se již chystaly k převzetí moci. Dobrou záminkou byly i tzv. „hokejové“ události z 28. března 1969, kdy po vítězství čsl. hokejové reprezentace nad sovětskou zdemolovali neznámí útočníci kancelář sovětského Aeroflotu na Václavském náměstí. Již 17. dubna nahradil v čele KSČ Dubčeka Gustáv Husák a i přes svůj slib, že z Pražského jara udrží co nejvíce, se rychle postaral o bezprecedentní „normalizaci“ poměrů. Vše nabírá rychlých obrátek – jak Ústřední výbor KSČ, tak Národní shromáždění šmahem ruší dokumenty přijaté před intervencí Varšavské smlouvy a masové demonstrace při prvním výročí okupace již rozhánějí československé bezpečností síly. Pražské jaro je definitivně u konce.

POLSKO

Witold Gombrowicz (1904-1969) byl jednou označován za největšího polského prozaika 20. století, jindy odmítán pro svůj sarkasmus,  nedostatek vlastenectví a ironický odstup od národních mýtů, které v několika svých prózách představuje v groteskní karikatuře. Potíže s jeho kosmopolitismem měli komunisté i strážcové tradic. Část jeho díla byla vydána v předválečném Polsku (Ferdydurke), zbytek v emigraci, kam se uchýlil před druhou světovou válkou a jejíž nejdelší etapu prožil v Argentině, kde se živil jako bankovní úředník a příležitostný novinář. Svá poslední léta strávil v Berlíně a ve Francii. Jeho dílo, ovlivněné existencialismem a polemicky debatující s polským romantickým mesianismem, bylo přeloženo do 30 jazyků a získalo mezinárodní proslulost. Jeho kmenovým nakladatelstvím se stal pařížský Literární institut Jerzyho Giedroyce, v němž vyšla většina jeho exilové tvorby (Transatlantik, Pornografie, Kosmos, Deníky), časopisecky publikoval v Kultuře. Dějiny jeho postupného literárního návratu do vlasti po r. 1956 dobře ilustrují politické změny. Gombrowicz zemřel 25. července 1969 ve Vence u Nice.

NĚMECKO

NDR slavila dvacet let své existence a podle průmyslových a hospodářských ukazatelů se řadila k premiantům východního bloku. Režim byl uhájen i za cenu represivních opatření a utužení kontroly nad pohybem svých občanů. Problematická byla ovšem jeho legitimizace, odůvodnění existence – k tomu měla sloužit historiografie, která vytvářela novou historii, respektive hledala v německé historii pokrokové tradice a konstruovala pokrokové linie bojů za svobodu a sociální jistoty táhnoucích se od selské války v 15. století, přes německé osvícenství a revoluci 1948 až po Karla Marxe a výmarskou republiku. Analogicky bylo západní Německo označováno za nositele a dědice té opačné, odsouzeníhodné linie německých dějin – linie militarismu, nacionalismu, kapitalismu a neofašismu.

MAĎARSKO

V reakci na maďarskou účast na okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy se 20. ledna 1969 před budovou Národního muzea v Budapešti upálil sedmnáctiletý učeň Sándor Bauer. Za vzor si vzal Jana Palacha, který se několik dní předtím upálil v Praze na protest proti sovětské okupaci a rostoucí lhostejnosti Čechů a Slováků vůči nastupující normalizaci. Desátého března začala vysílat maďarská televize v barvě a na konci roku byl v Budapešti otevřen luxusní hotel Duna Intercontinental.

ČESKOSLOVENSKO

Po změnách ve vedení KSČ v předcházejícím roce 1969 zahájil G. Husák postupnou demontáž všech přímých i nepřímých výsledků Pražského jara. Už 28. ledna rozhodl ústřední výbor o čistkách v řadách KSČ, eufemisticky skrytých za výměnou členských legitimací. Cílem bylo „prověření“ postojů členů KSČ k reformám a vyloučení všech, kdo nebyli ochotni přijmout sovětskou okupaci a právě startující „normalizaci“. Každý, kdo byl spojen s Pražským jarem a neučinil náležitou sebekritiku, na sebe uvrhl nejrůznější formy šikanování. Ztráta povolání, zákaz publikování, znemožnění studia a mnoho jiného hrozilo jak samotným postiženým, tak i rodinným příslušníkům. Policejní špiclování, udávání a snaha o získání co největšího počtu konfidentů a donašečů se od té doby stala charakteristickou vlastností režimu až do jeho zániku v roce 1989. Není divu, že Československo postihla vlna emigrace, svá místa opustilo na 130 000 osob, většinou špičkových a vzdělaných odborníků. Podpis Smlouvy o přátelství, spolupráci a vzájemné pomoci mezi ČSSR a SSSR na Pražském hradě 6. května 1970 jen potvrdil opětovné směřování československé politiky do lůna sovětského bloku. Neradostný průběh celého roku potvrdily konečně i události z jeho závěru. Nejdříve v listopadu (9. – 11. listopadu) proběhla ustavující konference Socialistického svazu mládeže. Ten nahradil zcela rozložený dřívější Československý svaz mládeže a garantoval obnovu dohledu KSČ nad výchovou mládeže. V prosinci (10. – 11. prosince) Ústřední výbor KSČ bilancoval vnitřní vývoj po výměně členských průkazů v KSČ. Právě toto zasedání ústředního výboru schválilo obsah dokumentu Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti po XIII. sjezdu KSČ. Dogmatický text programově odmítl demokratizační kurs Dubčekova vedení a plně se podřídil moskevské administrativě. Poučení se následně stalo jediným možným výkladem všech událostí spojených s Pražským jarem. Ten, kdo chtěl v normalizačním Československu čehokoli dosáhnout, nesměl o správnosti Poučení ani jen zapochybovat.

POLSKO

Drama poválečných polských dějin nelze pochopit bez zdůraznění napětí mezi elitním uměním a spotřební masovou kulturou, mezi umírněným postojem k intelektuální opozici a drastickými mocenskými zásahy v případě otevřených revolt. Ve druhé polovině 60. let si získalo značný divácký ohlas několik seriálů uváděných Polskou televizí, která vysílala od října 1952, mezi nimi zejména ty, jež se tematicky vracely k válce. Kapitán Kloss (Stawka większa niż życie) byl vysílán ve dvou sériích v letech 1965-1968 a jeho hlavní hrdina, ztvárněný populárním Stanisławem Mikulským, sváděl srdnatý boj s Třetí říší, zatímco Čtyři z tanku a pes (1966-1970) se v doprovodu sovětského vlčáka Šarika nezadržitelně přibližovali k Berlínu z té správné světové strany. Události konce roku ovšem odvedly pozornost od televizní idyly. V reakci na zvýšení cen základních potravin se dělníci z několika polských přístavních měst - Gdaňsku, Gdyně, Štětína aj. - odhodlali odhodlali k otevřené, živelné vzpouře, při které vyhořel i vojvodský stranický výbor v prvním z nich. V důsledku nasazení armády bylo do 18. prosince zabito nejméně 41 lidí a dalších tisíc zraněno. Část stranického vedení, poté co si zajistila podporu Kremlu, se odhodlala k riskantnímu kroku – odvolání prvního tajemníka. Na Gomułkovo místo přišel stranický tajemník z Katowic Edward Gierek, představitel skupiny označované jako „Katanga”. Začala nová epocha „konzumního socialismu”.

NĚMECKO

Na konci šedesátých let vstupovala stále více do popředí otázka úpravy vzájemných německo-německých vztahů. SRN se snažila zmírnit trpkou realitu Berlínské zdi a zlepšit spojení mezi rozdělenými německými rodinami v rámci hesla „změna prostřednictvím sblížení“. NDR naopak požadovala, aby byla uznána za rovnocenného partnera. Nejprve mohli díky dohodnutým cestovním propustkám navštívit západní Berlíňané své příbuzné na druhé straně zdi. Průlom ve vzájemných vztazích přinesl až nástup nového západoněmeckého kancléře Willyho Brandta (1913 – 1992), který již ve své inaugurační řeči hovořil o „…dvou státech a jednom národu“. V březnu 1970 navštívil Brandt východoněmecký Erfurt, aby se zde setkal s předsedou Rady ministrů NDR Willy Stophem (1914 – 1999). Brandt byl nadšeně vítán občany NDR jako příslib nového pohybu v zamrzlých německých vztazích. Přes počáteční naděje ale jednání uvízla na mrtvém bodu – SRN zatím odmítla přistoupit na požadavek oficiálního uznání NDR podle mezinárodního práva.

MAĎARSKO

Malíř a grafik Viktor Vasarely (1906-1997), rodák z Pécse, který prožil mládí v Piešťanech a  v roce 1930 se trvale usadil v Paříži, si začal získávat světovou slávu v polovině 20. století, když zveřejnil svůj Žlutý manifest. Jeho výtvarné experimenty a hry s vizuální kinetikou, ve kterých zúročoval podněty německého Bauhausu a holandské skupiny De Stijl, zasáhly nejen do dějin malířství, ale ovlivnily i design, užité umění a architekturu, v nichž se dobře uplatňovala Vasarelyho záliba v černobílých kontrastech a ve střídání pravidelných geometrických tvarů. V práci mu pomáhala jeho žena Klara a usnadňovala mu ji také nastupující počítačová technologie. Později spolupracoval i s dalším vynikajícím maďarským výtvarníkem -  Ernő Rubikem. Od 70. let po světě začala vznikat Vasarelyho muzea, z nichž první bylo založeno 5. června 1970 v provensálském Gordes; otevření dalšího z nich, v Aix-en-Provence, proběhlo za účasti prezidenta Georgese Pompidoua. Před pádem komunismu se objevila dvě Vasarelyho muzea i v Maďarsku, iniciativu k založení podobného centra v Piešťanech ovšem zmařily rigidní kulturní poměry v Československu.

ČESKOSLOVENSKO

V květnu konaný (25. – 29. května) XIV. sjezd KSČ prohloubil postupující normalizaci, a to jak v oblasti hospodářské, tak i společenské. 1 183 delegátů zastupovalo 1 194 191 členů, kteří ve straně zbyli po vlně nekompromisních čistek (XIII. sjezd KSČ konaný v roce 1966 vykázal 1 698 002 členy). Gustáv Husák, na sjezdu zvolený generálním tajemníkem, zde upevnil svoji pozici a KSČ definitivně odpoutal od její reformní minulosti. Tomu odpovídalo i to, že těsně před konáním sjezdu KSČ (19. května) ústřední výbor strany definitivně uzavřel otázku politických procesů 50. let bez toho, aby plně přiznal vinu KSČ na těchto justičních zločinech. V hospodářské rovině sjezd odsouhlasil V. pětiletku (1971 - 1975). Ta byla v zásadě velmi umírněným přechodem od hospodářských experimentů Pražského jara k „osvědčeným“ direktivním hospodářským metodám s určitým akcentem na respektování potřeb obyvatelstva. Paradoxně tato kompromisní pětiletka byla právě proto jedinou československou pětiletkou, již se podařilo v zásadě úspěšně splnit. Obzvláště rychle se v tomto období rozvíjelo zemědělství – oblíbené téma režimu dokumentujícího tím dynamickou „socialistickou“ životní úroveň. Nezmiňovaným rubem zemědělské „socialistické velkovýroby“ byly ovšem zcela bezprecedentní a drastické zásahy do životního prostředí či nesmyslné používání umělých hnojiv. Dlouhodobě podceňovaná otázka životního prostředí se začala přímo projevovat na zdravotním stavu obyvatelstva. V dlouhodobé perspektivě se obdobně devastačně projevila další výkladní skříň reálně socialistického Československa – masová výstavba panelových sídlišť, rozrušujících přirozený urbanismus řady tuzemských měst a svoji anonymitou likvidujících běžné mezilidské vztahy. Anonymita a odcizení ovšem režimu v zásadě, alespoň zprvu, plně vyhovovaly.

POLSKO

Gierkovu éru (1970-1980) označil historik Andrzej Paczkowski ironicky jako „krásnou epochu” – la belle époque. Uvolnění pasové politiky, omezený prostor pro soukromou iniciativu ve službách a řemeslech či liberalizace ve vztahu k církvi a kultuře zprvu zastiňovaly jiná, nepříjemná fakta – např. život na dluh. V porovnání s ostatními „lidovými demokraciemi” se děly pozoruhodné věci v nakladatelské činnosti. Kniha Rodokmeny nepokorných katolického novináře a pozdějšího představitele opozice Bohdana Cywińského (1939), vydaná v r. 1971, nebyla jen historickým esejem, ale i politickým gestem. Polskou revoluční a povstaleckou tradici autor interpretoval způsobem, který ji činil přitažlivou pro katolíky a konzervativce. Přestože byl intelektuální vliv knihy ojedinělý, nešlo o jediný pokus využít nedostatečné bdělosti cenzury a nabídnout alternativní pohled na minulost, polemizující s materialistickým výkladem dějin. Obsáhlé historické práce bývalého účastníka protikomunistického odboje 40. let Pawła Jasienici (1909-1970) posilovaly úctu k národní minulosti, ačkoli jeho obhajoba francouzské kontrarevoluce ve Vendée v Úvahách o občanské válce z r. 1969 byla zpřístupněna teprve po deseti letech v samizdatu.

NĚMECKO

Dějiny NDR byly nerozlučně spjaty se dvěma jejími vůdci – Walterem Ulbrichtem a Erichem Honneckerem. V roce 1971 si tito dva obrazně řečeno předali vůdcovské žezlo. Ulbricht (1893 – 1973) se vyučil truhlářem a hned ve dvacátých letech začal aktivně působit v Komunistické straně Německa (KPD). Od začátku pochopil, že klíčem ke kariéře i přežití je naprostá loajalita k Moskvě a konformita s jejími instrukcemi. V roce 1950 se stal generálním tajemníkem SED a o deset let později dovršil kumulaci funkcí předsednictvím Státní rady. Již jednou unikl odvolání – přesto že jeho rigidní hospodářská politika vedla k vypuknutí povstání v červnu 1953, nakonec ho sovětské vedení nechalo u moci. O osmnáct let později již tak shovívavé nebylo. Rozpory uvnitř východoněmeckého vedení týkající se směru a tempa uvolňování vzájemných vztahů se SRN, hospodářské problémy, neplnění plánu a pokračující centralizace ekonomiky spolu s rostoucí mocí a ambicemi Ericha Honeckera, který kolem sebe shromáždil dostatečně silnou skupinu, která se Ulbrichta chtěla zbavit, nakonec přesvědčily sovětského vůdce Leonida Brežněva (1906 – 1982) o nutnosti mocenské změny. Dne 3. května 1971 se konalo plenární zasedání ÚV SED, na kterém byl Ulbricht, pro nezasvěcené poněkud překvapivě, „odstoupen“ z funkce prvního tajemníka. Zůstal ale předsedou Státní rady. Jeho nástupcem byl zvolen Erich Honecker (1912 – 1994). I on se vyučil řemeslem, pokrývačem, a v roce 1929 se stal členem KPD. V roce 1935 byl jako člen ilegálního ÚV svazu mládeže zatčen a odsouzen na deset let. Po válce se Honecker stal předsedou svazu mládeže (1946 – 1956) a již na konci padesátých let se propracoval do nejužšího vedení strany.

MAĎARSKO

Mátyás Rákosi (1892-1971) patřil mezi zakladatelské osobnosti Maďarské komunistické strany. V předválečném období se stal díky své angažovanosti v Maďarské republice rad a působení v ilegalitě hvězdou mezinárodního komunistického hnutí. Horthyovským režimem byl odsouzen k dlouholetému žaláři, aby byl v roce 1940 vyměněn za honvédské prapory uherské povstalecké armády, které ukořistila carská intervenční vojska v letech 1848 – 49. Po pobytu v sovětském exilu se v roce 1945 vrátil do Maďarska a stal se nezpochybnitelným vůdcem maďarských komunistů, pod jehož vedením diktatura proletariátu rychle zatrofovala v osobní diktaturu úzkého kruhu jedinců. V roce 1953 byl Rákosi nucen přepustit křeslo premiéra svému rivalovi Imremu Nagyovi. Přesto si jako první tajemník strany moc udržel a až do 20. sjezdu ÚV KSSS v únoru 1956 dokázal úspěšně lavírovat mezi neupřímně míněnou sebekritikou a tvrdým kursem proti jakékoli opozici. Jeho kariéru ukončil až Kreml, který v červenci 1956 souhlasil s tím, aby „Matvěj“, jak Rákosimu důvěrně sovětští komunisté říkali, musí odejít. „Ze zdravotních důvodů“. Ihned poté odletěl do exilu v Sovětském svazu. Po porážce maďarského povstání v roce 1956 Kádár opakovaně odmítl zrušit Rákosimu vyhnanecký status a v roce 1962 ho na základě vyšetřování nezákonných procesů z padesátých let nechal vyloučit ze strany. Pátého února 1971 Rákosi zemřel.

ČESKOSLOVENSKO

Normalizační praxe důsledně a cílevědomě ukrajovala ze všech pozůstatků Pražského jara. Režim se nepřátelsky a podezřívavě stavěl proti jakémukoliv projevu svobodnějšího myšlení, umělecké tvorby nebo prosté inovace. Společnost se rozdělila na „my“ a „oni“. Na vládnoucí všemocnou politickou garnituru a mlčící občany, hledající únik z tíživé reality v bezpečí soukromého života. Odtud mj. pramení vznik české „chatařské“ a „chalupářské“ mánie a mnoho podobných jevů. Stejně „blahodárně“ normalizační režim působil na rozvoj „šedé“ ekonomiky, drobné i větší korupce a úplatkářství nejrůznějšího druhu. Povinným rituálem se stala důsledně sledovaná a hodnocená účast na stranických a státních rituálech, jako byly oslavy 1. máje, prapodivné oslavy Mezinárodního dne žen, bolševické říjnové revoluce či samotného československého „Vítězného“ února. V říjnu na jednání ústředního výboru KSČ si tak stranický ideolog Vasil Biľak mohl pochvalovat dokonanou porážku pravice i v ideologické oblasti a nutnost „věnovat pozornost socialistické zákonnosti, morálce, životnímu způsobu a vytváření socialistických vztahů mezi lidmi“. Také proto 7. listopadu 1972 režim neváhal v Praze slavnostně zahájit výstavu „50 let Sovětského svazu“ s předepsanými návštěvami škol, pracovních kolektivů, společenských organizací Národní fronty atd. Strnulost, deziluze a všeobecné podezřívání se staly běžnou kulisou normalizačních dnů. V mezinárodním kontextu poté normalizované Československo společně s Polskem a NDR začalo vytvářet ve střední Evropě „železný trojúhelník“ prosazující v tomto regionu zcela oddaně a bez výhrad sovětské vojenské a politické zájmy, včetně podpory nejrůznějších extremistických seskupení v sousedních „kapitalistických“ státech. Vojenskou připravenost bloku mj. symbolizovalo společné cvičení armád Varšavské smlouvy Štít 72 odehrávající se na československém území od 12. do 16. září.

POLSKO

Slovo „maluch” má v poštině více významů – mluví se tak například o malých dětech. V éře PLR se tímto výrazem nejčastěji označoval malý osobní automobil nezaměnitelného vzhledu - polský fiat 126p. Jeho historie je typickým příběhem doby, do níž patří sny o konzumním životě i zklamané naděje. Nová vládnoucí garnitura, snažící se o „uspokojování potřeb pracujících”, podespala smlouvu s italskou automobilkou, která v r. 1972 začala „maluchy” vyrábět a vyvážet, v čemž ji brzy následovaly i polské továrny v Bielsko-Bialé a v Tychách. Fiat 126 přežil pád komunismu – jeho výroba trvala až do roku 2000 a vyrobilo se více než 4,5 mil. kusů. Vadou na kráse byl nedostatek dobrých silnic. Do roku 1972 mělo Polsko 380 km dálnic  v Pomořanech, na Mazurách a ve Slezsku, které zdědilo po Němcích a příliš do nich neinvestovalo. Největší města včetně Varšavy zůstávala mimo dálniční síť. Ambiciózní projekty zahájené v r. 1972 nebyly realizovány dodnes.

NĚMECKO

Přínos Willyho Brandta pro vzájemné německé sblížení a celoevropskému detente byl nezpochybnitelný a v roce 1971 za něj získal Nobelovu cenu za mír. Přes kritiku především z řad opoziční CDU/CSU Brandtovu pozici posílily nově vyhrané volby a v roce 1972 tak mohla být podepsána přelomová Základní smlouva (Grundlagenvertrag). Ukončila mezinárodní izolaci NDR a regulovala a usměrňovala vztahy mezi SRN a NDR. Následujcí rok byla obě Německa přijata do OSN.

MAĎARSKO

Významná maďarská menšina žila v Sovětském svazu na území Podkarpatské Rusi, kterou Stalin získal od Československa v roce 1945. Hned po skončení Druhé světové války bylo mnoho lidí deportováno do sibiřských gulagů. V roce 1941 se na tomto území přihlásilo k maďarské národnosti 245 tisíc lidí, v roce 1959 už jen 146 tisíc a v roce 1989 156 tisíc. Kulturní a vzdělávací situace menšiny se pomalu zlepšovala poté, co bylo na toto území povoleno distribuovat maďarské tiskoviny. V roce 1963 byla na Užhorodské státní univerzitě zřízena katedra maďarské filologie a o tři roky později zahájeno i dílčí vysílání v maďarštině. V roce 1972 se pokusili zaslat zakaparpatští Maďaři sovětskému politbyru petici upozorňující na problémy menšiny v oblasti školství, dočkali se však jen odmítnutí.

ČESKOSLOVENSKO

Další z normalizačních roků přinesl režimu nečekané úspěchy. Hladce a bez problémů prošlo opětovné zvolení generála Ludvíka Svobody prezidentem republiky Federálním shromážděním 22. března 1973. Ten ovšem definitivně zapomněl na svoji podporu Pražského jara. Neustálé zlepšování životní úrovně normalizované společnosti mělo potom dokázat zahájení pravidelného barevného vysílaní tehdejší Československé televize. To proběhlo – jak jinak – 9. května, v den pravidelně věnovaný povinnému vyjádření vděčnosti Sovětskému svazu za osvobození z německé okupace. Významným zahraničněpolitickým úspěchem se stala především normalizace vztahů se sousední Spolkovou republikou Německo. Po dlouhých jednáních, zahájených již 7. května, byla konečně 11. prosince v Praze podepsána Smlouva o vzájemných vztazích mezi Československou socialistickou republikou a Spolkovou republikou Německo. Smlouva mj. odmítla jako nulitní mnichovskou dohodu. Ve stejný den oba státy navázaly diplomatické styky na úrovni velvyslanectví. Na československé straně tuto obnovu regulérních vztahů poté poněkud podivně zarámovalo uvedení dvoudílného velkofilmu Otakara Vávry Dny zrady aspirujícího na autentickou uměleckou interpretaci mnichovských událostí, ovšem za použití těch nejhrubších propagandistických klišé. Neúspěchem skončila československá snaha o návrat 18,4 tuny tzv. měnového zlata uloupeného nacisty v roce 1939 a po válce zadrženého v USA. To se posléze do Prahy navrátilo až v únoru 1982. Komplikace naopak přetrvávaly uvnitř „socialistického“ bloku – a to především v hospodářské oblasti, kdy se začalo stále více projevovat celkové technologické zaostávání sovětizovaných ekonomik. To nedokázalo odstranit ani XXVII. zasedání RVHP v Praze snažící se o prohloubení tzv. socialistické integrace a koordinace (5. až 8. června). Na tom nic nezměnilo ani nabubřelé konstatování členů zasedání o „RVHP jako vznikajícím rozhodujícím faktoru světového vývoje…“

POLSKO

Populární hudba patřila k těm uměleckým žánrům, které státní moci v postalinském období tzv. reálného socialismu příliš nevadily. Dokonce ji pokládala za dobrý vývozní artikl. Maryla Rodowicz sice nikdy nebyla v Československu tak populární jako např. Karel Gott v Německu, přesto jí vydání první desky v Supraphonu v r. 1972 i vystoupení na Bratislavské lyře o rok později, kde obdržela cenu  Grand Prix du Disque, získalo nové obdivovatele. Příležitost lépe poznat zpěváky z jiných zemí měli Poláci na Mezinárodním festivalu písní v Sopotech, jehož nejslavnější období ovšem spadá až do druhé poloviny 70. let. V roce 1978 tam s písní Malovaný džbánku získala Grand prix nejexportovanější československá zpěvačka Helena Vondráčková, jejíž polská sláva ani po třiceti letech neuvadá. Mnohem menší zájem měly vlády na „vývozu” protestsongu a dalších alternativních hudebních forem, i když písničkáři jako Karel Kryl či Czesław Niemen si našli své posluchače i na opačné straně Krkonoš.

NĚMECKO

Po uzavření Základní smlouvy se NDR pokoušela o otevřenější přístup nejen k západnímu světu. Desátý světový kongres studenstva a mládeže, na nějž se od 28. července do 5. srpna 1973 se sjížděli do východního Berlína mladí lidé z celého světa, měl být prvním lakmusovým papírkem této nové politiky kontrolovaného otevírání. Stranický aparát se na „rudý Woodstock“ dlouho připravoval – lidé byli školeni v tom, jak správně odpovídat na „nepřátelské dotazy“ a jak přesvědčovat o správnosti socialistické cesty. Nezahálela ani Stasi. Panovaly totiž obavy, že mezi mládeží dojde k nějakému útoku na Berlínskou zeď. Již v roce 1969 zde totiž policie tvrdě zasáhla proti shromážděným východoněmeckým fandům, kteří si chtěli poslechnout koncert Rolling Stones „za zdí“ v západoberlínském Kreuzbergu. Tisíce tajných se proto rozptýlily mezi delegáty kongresu, v pohotovosti byla i celá armáda. Stasi také učinila předběžná opatření proti „asociálním“ živlům a potencionálním, režimu nebezpečným elementům. Od začátku roku bylo preventivně odhaleno a rozpuštěno 917 „kriminálních“ skupin a zatčeno na 1824 lidí. Sledováno bylo 25 927 občanů a 477 lidí umístěno na psychiatrické kliniky. V průběhu festivalu bylo více jak 20.000 občanům NDR zabráněno, aby se do Berlína dostali.

MAĎARSKO

Začátek sedmdesátých let byl ve znamení dalšího kola politického boje, v němž se konzervativní antireformisté snažili utužit kontrolu nad intelektuální sférou. Jedním z postižených byl Miklós Haraszti (1945), který shrnul ve svém eseji Darabbér, publikovaném v roce 1977 v anglickém jazyce, nelichotivé vzpomínky na socialistické brigády práce. Esej pak od roku 1973 koloval v samizdatu a Haraszti byl nakrátko zatčen. V následujícm roce byla zatčen Ivan Szelényi za svoji práci Cesta inteligence ke třídní moci (1979), kterou napsal společně s Györgyem Konrádem, o nelichotivých vyhlídkách socialistického systému. Režim nakonec donutil Szelényiho k emigraci. Známému spisovateli Gyulovi Illésovi byla zakázána jeho novela Szellem és erőszak (Rozum a síla, 1978). V roce 1973 navíc policie rozehnala demonstranty, kteří přišli oslavit 15. března výročí maďarské revoluce z roku 1848, ovšem bez oficiálního souhlasu a s poněkud odlišnými hesly, než jaké si představovala režimní propaganda. .

ČESKOSLOVENSKO

Mezinárodní konference OSN probíhající ve Stockholmu iniciovala vyhlášení roku 1974 rokem životního prostředí. Iniciativa našla širokou odezvu, a to i v tehdejším normalizačním Československu, kde byly problémy životního prostředí dlouhodobě bagatelizovány. Za přispění Ústavu krajinné ekologie ČSAV a redakce Mladého světa (pod nezbytnou hlavičkou Socialistického svazu mládeže) bylo 15. ledna 1974 založeno hnutí – Akce Brontosaurus – zaměřené na všestrannou a dobrovolnou pomoc přírodě. Oficiálním heslem se stalo: „Brontosaurus to nepřežil, protože přerostl své možnosti.“ Nečekaně úspěšné hnutí využívající patronát SSM k nepolitické a režimu nepříjemné činnosti otevřelo mnoho problémových ekologických kauz a nezřídka dosáhlo i nemalých úspěchů. Navíc to vše v devastačním období normalizace. Proslulým se stal např. boj o záchranu severočeského zámku Jezeří s unikátním arboretem na počátku 80. let, původně určených k demolici a odtěžení. 9. květen 1974 přinesl jeden z oblíbených propagandistických „triumfů“ normalizačního režimu. Jako tzv. stavba československo-sovětského přátelství byla zprovozněna první část pražského metra – trasa C. Úsek o délce 6,6 km zahrnoval 9 stanic a na tehdejší poměry představoval zajímavou dopravní architekturu přímo navazující na funkcionalistické tradice. „Přátelství“ Sovětského svazu ovšem nebylo nijak nezištné, zvláště když čsl. vláda místo použití vlakových souprav R1 vyvíjených v tuzemsku rozhodla o nákupu technologicky zastaralých sovětských vozů typu Ečs, vycházejících z původních německých předloh z roku 1934.

POLSKO

Přes zásadní ideologický nesouhlas přistupovali komunisté k obchodování se Západem pragmaticky – a za Gierkovy vlády přímo dychtivě. Zisk, který to přinášelo, se ovšem ukázal jako krátkodobý. Lenin mluvil o tom, že „kapitalisté nám sami prodají provaz, na kterém je oběsíme,” v 70. letech v Polsku to ovšem nebyli kapitalisté, kdo nad sebou utahoval smyčku. Zahraniční dluh, který Gomułka držel na uzdě, od Gierkova nástupu průběžně rostl z 1,1 miliardy dolarů v r. 1970 na 8,4 v r. 1976 a 24, 1 miliard v r. 1980. Nepříznivým způsobem se vyvíjela také struktura dluhu, jehož nadpoloviční většinu začaly pohlcovat úvěrové splátky. O ekonomické zodpovědnosti nesvědčil ani fakt, že jen 20% prostředků z půjček bylo využito na investice, z jejichž zisků by bylo možno financovat splácení. Zbytek šel do nákupu surovin a potravin, jejichž domácí produkce nestačila uspokojovat poptávku. Polsko začalo žít na dluh. Vládní elita, která neuměla řešit sociální nepokoje jinak než nasazením represívních sil, se chytila do vlastní pasti. Se zadlužením se musely obtížně potýkat demokratické vlády po r. 1989.

NĚMECKO

V Československu to byli trpění trampové, kteří vyznávali romatiku Divokého Západu „ve stínu lípy“, v NDR zase spořádaní občané, kteří se i pod vlivem knih Karla Maye převtělovali ve svém volném čase do kovbojů a „rudých džentlmenů“. Sdružovali se do osad, spali v týpý a prchali před šedivou realitou Honeckerlandu, ubíjející monotónností městského života v totalitním státě, který omezoval svobodnou aktivitu a šikanoval na každém kroku. Divoký Západ jim byl vzorem svobodného a nespoutaného života v souladu s přírodou a jejími zákony. Přes zdánlivou neškodnost ani toto ekologicko-romantické hnutí sedmdesátých let nezůstalo bez povšimnutí Stasi, která zkoumala možný protistátní potenciál. Podezřelý jí byl obdiv k nepřátelské Americe a jejímu životnímu stylu a samozřejmě jí neušla ani jízlivá paralela mezi „indiánskou rezervací“ a NDR jako rezervací sui generis.

MAĎARSKO

54 políček a šest barevných ploch – to je světoznámá trojrozměrná Rubikova kostka, jedna z nejprodávanějších hraček historie (k roku 2005 se jí údajně prodalo na 300 milionů kusů), kterou její stejnojmenný autor vynalezl v roce 1974. Ernő Rubik (1944) vystudoval technickou univerzitu v Budapešti a v letech 1971 až 1975 pracoval jako architekt. Poté se stal profesorem na budapešťské univerzitě aplikovaných umění. V roce 1990 byl zvolen prezidentem Maďarské technické akademie.

ČESKOSLOVENSKO

Nezadržitelně postupující normalizace slavila své úspěchy, kdy normalizovaná společnost měla být mj. ovládnuta stále se rozšiřujícím konzumem. Jedním ze symbolů zdánlivého blahobytu socialistické společnosti se stal v Praze otevřený (10. února 1975) do té doby největší obchodní dům Kotva, na své střeše záhy ozdobený ohyzdným transparentem s lakonickým heslem: „Sláva KSČ“. Předimenzovaný obchodní dům se však paradoxně chřadnoucímu československému hospodářství nikdy nedařilo 100% zásobovat. O dalším československém směřování ale neměl zůstat nikdo na pochybách, když byl těžce nemocný prezident generál Ludvík Svoboda sesazen z funkce a na jeho místo byl ve dnech 28. až 29. května 1975 „zvolen“ tehdejší generální tajemník ÚV KSČ Gustáv Husák, který získal v tu chvíli největší moc v celém státě. Mezi 30. zářím až 27. říjnem 1975 proběhla na severu Čech v Mostě ojedinělá a unikátní technická operace – přesun gotického děkanského kostela Nanebevzetí Panny Marie. Kostel byl přesunut o 841 metrů a to jej zachránilo před likvidací v důsledku rozšiřující se povrchové těžby hnědého uhlí. Tj. před tím, aby „ustoupil těžbě“, jak režimní sdělovací prostředky běžně nazývaly likvidaci měst, vesnic či významných památek. Vynikajícím technickým výkonem režim dokumentoval svoji příkladnou péči o kulturní dědictví. Přesun stavby o hmotnosti 12 000 tun skutečně neměl ve světě obdoby. Celá záležitost ovšem zakrývala skutečnou podstatu věci – bezprecedentní a barbarské rozhodnutí o likvidaci historicky významného severočeského města Mostu. Ke zbourání města fakticky „postačilo“ usnesení vlády číslo 180 z 26. března 1964. Hnědého uhlí v nově získaném lomu bylo vytěženo asi za 12 miliard Kč, náklady na demolici města, výstavbu nového, rekultivaci atd. poté dosáhly výše 9 miliard Kč. Čistý zisk se tím omezil na 3 miliardy Kč. Tento kulturní a ekologický zločin komunistického režimu nebyl kupodivu výrazně pojmenován ani po roce 1989, byť nemá evropskou obdobu. Brutální likvidace Mostu (dokončená v roce 1982) alespoň vedla k pozdější aktivizaci občanských ekologických hnutí, poukazujících na řadu podceňovaných ekologických problémů.

POLSKO

Po porážce maďarského povstání v r. 1956 se i demokratický svět snažil přizpůsobovat svoji strategii ve studené válce měnícím se podmínkám. Západní stratégové začali prosazovat diferencovaný přístup ke komunistickým zemím. To se projevovalo rozšiřováním či naopak omezováním obchodní spolupráce (doložku nejvyšších výhod Polsku udělil D. Eisenhower a odebral mu ji R. Reagan), ale i propagandisticky využívanými návštěvami zahraničních státníků. To se zčásti dařilo už Gomułkovi, jehož velkým diplomatickým úspěchem byl vedle návštěvy prezidenta de Gaulla v Polsku v září 1967 zejména podpis smlouvy se Spolkovou republikou Německo během varšavské cesty kancléře Brandta 7. prosince 1970, z které vyplývalo uznání hranic na Odře a Nise. Rok 1975 v určitém smyslu představoval vrchol diplomatické aktivity Gierkova vedení. Varšavu navštívil rakouský kancléř Bruno Kreisky (s kterým se Gierek sešel celkem pětkrát), jugoslávský prezident Tito, belgický premiér Tindemans, francouzský prezident Giscard d’Estaing, portugalský prezident Costa Gomes a cestou do Helsinek na Konferenci o bezpečnosti a spolupráci v Evropě i americký prezident Gerald Ford; kromě toho do Varšavy zavítal i L. Brežněv. Kontakty s Američany byly na poměry ve východním bloku intenzivní, což do jisté míry usnadňovala existence vlivné polské loby v USA. Významnou úlohu sehrál zejména Carterův poradce pro otázky národní bezpečnosti Zbigniew Brzeziński (1928). V 70. letech se ve Varšavě vystřídali všichni tři američtí prezidenti tohoto období. Během demokratických změn na tuto tradici okamžitě navázal George Bush starší v červnu 1989. S manželkou a početným doprovodem okázale cestoval po světě i samotný E. Gierek.

NĚMECKO

NDR se zúčastnila konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě (KBSE) v Helsinkách a v srpnu 1975 podepsala závěrečná ustanovení. Země východního bloku včetně NDR získaly vytoužené potvrzení poválečného uspořádání a uznání existence rozdílných světonázorových ideologií a systémů. Novou zahraničněpolitickou realitu pak reflektovala i nová smlouva mezi NDR a SSSR (7. října 1975), která upravovala vzájemné vztahy a již zcela opustila myšlenku možného sjednocení Německa či uzavření mírové smlouvy na celoněmecké úrovni. Podobné smlouvy pak s NDR uzavřely i její socialističtí spojenci. Mnohem hlubší, v té době ne tolik uvědomovaný dopad však měl tzv. třetí koš požadavků helsinské konference, ve kterém se socialistické země včetně NDR zavázaly k respektování a dodržování základních lidských práv a svobod, především svobody vyznání, projevu, svědomí a shromažďování. Občané NDR tak dostali do rukou legální nástroj pro hájení svých práv, které stranické vedení stále ostentativně ignorovalo a nadále pokračovalo v důsledném pronásledování opozice i kritických hlasů.

MAĎARSKO

Československá krize roku 1968 vystupňovala odpor Kremlu k jakýmkoli reformním snahám a tento kurz potvrdil i XXIII. sjezd sovětských komunistů v roce 1971. Tyto dobové tendence povzbudily odpůrce reforem v samotném Maďarsku, v němž se první polovina 70. let stala obdobím ofenzívy stranických „konzervativců” (Béla Biszku, Zoltán Komócsin, Arpád Pullai), kteří s otevřenou sovětskou podporou kritizovali realizaci „nového ekonomického programu” jako deformaci původních záměrů, vedoucí k „prosazování maloburžoazních tendencí” a „porušování principů socialismu a zájmů dělnické třídy”. Omezení relativní samostatnosti podniků a vysoké dotace do ztrátových odvětví ekonomiky doprovázelo citelné ochlazení v oblasti ideologie, což potvrdil XI. sjezd MSDS, konaný v roce 1975. Reformátoři byli odsunuti na vedlejší kolej – Rezső Nyers se stal ředitelem Ekonomického ústavu Maďarské akademie věd a premiéra Jenő Focka v roce 1975 ve funkci nahradil vůči reformám nedůvěřivý Győrgy Lázár (1924).