1976 - 1984 Období reálného socialismu a formování disentu
21/07/10 | 0 komentářů
V sovětských satelitech se prohlubuje ekonomická stagnace a reálný
socialismus zasahuje do různých forem všedního života. Formuje se
disent a undergroundová
subkultura, vychází
samizdatová literatura. Protirežimně činní intelektuálové, umělci,
zástupci církve i obyčejní lidé jsou režimem stíháni a
souzeni.
Dne 28. ledna 1976 se v Praze uskutečnila tisková konference s agentem čsl. rozvědky kapitánem Pavlem Minaříkem. Ten se „vrátil“ z agenturního nasazení v redakci rozhlasové stanice Svobodná Evropa, kde působil od roku 1969 a na kterou svým nadřízeným v Praze několikrát doporučil uskutečnění pumového útoku. K útoku skutečně došlo, ale až v roce 1981. Na oslavu Minaříkova „hrdinství“ vznikla naivní a zároveň obludná propagandistická píseň „Dopis Svobodné Evropě“. Mj. s následujícím refrénem:
Díky vám! Díky vám,
chlapíku statečný,
za vaši odvahu, rozum a sílu!
Vy jste náš kapitán
- oni jsou zbyteční!
Přidal jste blankytu
do křídel míru!
Poslední sloka byla jednoznačným vzkazem celé Svobodné Evropě:
Nad naší hranicí nebe je čisté,
nechceme stanici
s nápisem „Hnůj“
Uřvi si bránici, ty špinavé klíště,
a nepleť se do veršů
Kde domov můj!!!
V duchu Poučení z krizového vývoje… konsolidovaná a o všechny reformní síly důsledně očištěná KSČ si byla nyní v zásadě jistá svým mocenským monopolem. To odráželo i jednání XV. sjezdu KSČ probíhajícího v dubnu 1976 v Praze. Hlavní referát přednesl Gustav Husák, jenž byl opětovně zvolen do funkce generálního tajemníka ÚV KSČ. Snad nejlépe atmosféru sjezdu vystihuje jeho hlavní heslo: „V pevné jednotě KSČ a lidu za další úspěchy při budování rozvinuté socialistické společnosti“. Sám Husák poté hovořil o nutnosti dokončit „přestavbu staré, buržoazní společnosti v novou, socialistickou společnost“. V říjnu 1976 si KSČ nechala své obnovené mocenské postavení potvrdit i volbami do všech stupňů zastupitelských sborů. Účast na zmanipulovaných volbách dosáhla 99,7 % oprávněných voličů. Narůstající ekonomické obtíže měla následně vyřešit 6. pětiletka (1976 - 1980): Nerealisticky stanovené hospodářské úkoly preferující opětovně energeticky náročné výroby však nemohly přinést nutné oživení neduživé státní ekonomice. Prohlubující se technologická zaostalost a neschopnost rychlé reakce na světovou ropnou krizi poté přivodily další vleklé ekonomické obtíže. Obdobné problémy se objevily také v zemědělském sektoru, kde se režim velmi rád opájel stanovováním opulentně vyhlížejících ročních spotřeb potravin na jednoho obyvatele. Tak v roce 1976 bylo uvažováno o spotřebě na hlavu v roce 1980 ve výši 93 kg masa, 221 litrů mléka a mléčných výrobků, 320 kusů vajec, 80 kg zeleniny a 62 kg ovoce. Obdobná mánie platila i pro neustále se zvyšující produkci a spotřebu umělých hnojiv v zemědělské produkci.
Podpis pod závěrečný akt helsinské konference připojili komunističtí státníci v představě, že zisky jako uznání neměnnosti poválečných hranic převáží možná rizika, ke kterým patřilo přijetí tzv. třetího koše o lidských právech. V Polsku ovšem ke vzniku nových opozičích iniciativa aktivit přispělo i vnitřní drama – nová vlna dělnických bouří v Radomi a ve varšavské traktorové továrně Ursus v červnu. Stereotypní reakce moci vedla k tomu, že tisíce dělníků bylo popuštěno z práce, 2,5 účastníků nepokojů bylo zadrženo, bylo zahájeno pět set soudních procesů. Z řady protestů a petic měl největší význam „Apel na společnost a mocenské orgány PLR” z 23. září, který podepsalo 14 lidí, mezi nimi spisovatel J. Andrzejewski, Jan Józef Lipski, Antoni Macierewicz nebo Jacek Kuroń. Tento dokument stál totiž u počátků Výboru na obranu dělníků (KOR), který se v letech 1976-1980 stal nejviditelnější polskou opoziční iniciativou, zejména ze zahraniční perspektivy. K jeho popularizaci napomohl i několikaměsíční pobyt Adama Michnika na Západě. KOR se snažil o navázání spolupráce i s dalšími nezávislými aktivitami ve východní Evropě – proběhla například dvě setkání s představiteli Charty 77 na Sněžce a Zbigniew Romaszewski navšívil Andreje Sacharova. Fakt, že se ke KORu připojovali další aktivisté z řad spisovatelů, přinesl silný impulz nezávislým nakladatelským aktivitám. V prostředí samizdatu si získalo značný respekt nezávislé nakladatelství NOWa či literární časopis Zapis, na jehož stránkách začaly vycházet texty od autorů dřive oficiálně vydávaných, ba preferovaných. Mezi svazky literatury „druhého oběhu” v Polsku se začala objevovat i díla autorů jako B. Hrabal, J. Škvorecký, M. Kundera či V. Havel. Schválení ústavních změn o vedoucí úloze PSDS, socialismu a spojenectví se Sovětským svazem polským Sejmem jen posilovalo dojem, že Gierek je stejnou loutkou cizí moci jako všichni jeho předchůdci.
Jak si stranické vedení představovalo dodržování lidských práv, předvedlo v případě písničkáře Wolfa Biermanna (1936). Syn komunistického odbojáře Dagoberta Biermanna, který zemřel v nacistickém vyhlazovacím táboře, se v sedmnácti přestěhoval z Hamburgu do NDR. Jako autora protest songů a kritických básní ho režim neměl příliš v lásce, ale vzhledem k „neprůstřelnému“ třídnímu původu ho toleroval. Poté, co v západním Berlíně vyšla jeho sbírka básní Die Drahtharfe, ale již následoval zákaz veřejného vystupování. V roce 1976 získal Biermann možnost vystupovat na Západě, ale během jeho pobytu v zahraničí ho vedení SED zbavilo 17. listopadu občanství a odmítlo jej vpustit zpět do země. V reakci na tento krok řada umělců (Stephan Hermlin, Stefan Heym nebo Christa Wolfová) vyjádřila v otevřeném dopise s Biermannem solidaritu. Připojili se k nim i další, například spisovatel Jürgen Fuchs nebo hudebníci Gerulf Pannach a Christian Kunert, členové od roku 1975 zakázané skupiny Renft-Combo. Fuchs, Pannach a Kunert byli následně zatčeni a v srpnu 1977 deportováni do západního Berlína.
Zatímco protestantské církve rychle nalezly konsenzus s novým komunistickým uspořádáním, katolická církev v čele s kardinálem Józsefem Mindszentym se odmítala podřídit. Stát se proto odhodlal k rozsáhlé represivní akci. Mindszenty byl v prosinci 1948 zatčen a v únoru 1949 odsouzen za podvracení republiky. Na začátku roku 1950 následovala internace a násilné přesídlení více jak 10 tisíc jeptišek a 3 tisíc mnichů. Zbavena své hlavy katolická církev podepsala v srpnu 1950 deklaraci, v níž uznala nový, lidově demokratický režim. Pro nesouhlas s ústavou byla ale v červnu 1951 uvězněna většina biskupů v čele se zastupujícím primasem arcibiskupem z Kalocse Józsefem Grőszem. K dalšímu jednání a dohodě mezi církví a státem došlo v roce 1959. Církev získala zvýšené státní subvence a povolení, aby Vatikán mohl poprvé od roku 1951 jmenovat nové biskupy. Za to musela podpořit ústavu. Část věřících a kléru se však postavila proti dohodě. Plné „normalizaci“ vztahů bránila také přítomnost kardinála Mindszentyho na půdě americké ambasády v Budapešti, kam se uchýlil po porážce povstání a kterou nemohl opustit. Nakonec bylo dosaženo dohody, že kardinál přes svůj odpor opustil v roce 1971 Maďarsko a papež ho poslal do důchodu (1973). V únoru 1976 tak mohl papež jmenovat Lászlóa Lékaie (1910-1986) ostřihomským arcibiskupem a primasem maďarské katolické církve. Církevní hierarchie v Madarsku byla obnovena.
Podepsání tzv. Závěrečného aktu Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě 1. srpna 1975 v Helsinkách nastolilo v evropském kontextu snahu o řešení celé řady bezpečnostních, ekonomických a humanitárních otázek. Závazek zemí východního bloku dodržovat lidská práva poté následně umožnil formování nezávislých občanských aktivit. V prosinci 1976 vznikla občanská skupina, která mj. hodlala podpořit zadržené členy hudební skupiny The Plastic People of the Universe. Výsledkem jejího snažení byl text publikovaný 6. až 7. ledna 1977. Prvních 242 signatářů Charty 77 ji podepsalo ještě na konci prosince 1976, ovšem s datem 1. leden 1977. Prohlášení Charty 77 kritizovalo nedodržování lidských práv a občanských svobod v tehdejším Československu a žádalo nápravu tohoto stavu a zahájení dialogu státu s občany. Prvními mluvčími Charty 77 se stali Václav Havel, Jiří Hájek a Jan Patočka. Právě významný český filosof Jan Patočka měl zásadní vliv na formulování výrazné občanské a morální dimenze celého dokumentu. Reakce na vznik Charty 77 byla ze strany vládnoucí moci nebývale hysterická. Dne 12. ledna vydalo oficiální Rudé právo dodnes proslulý článek Ztroskotanci a samozvanci hrubě napadající jak signatáře charty, tak i samotný dokument. O několik dní později (28. ledna 1977) KSČ zorganizovala tragikomické shromáždění „kulturní fronty“ v Národním divadle, kde se jménem shromážděných od Charty 77 teatrálně distancovala herečka Jiřina Švorcová, jedna z hvězd tehdejší konformní kultury. Nenávistná propaganda ovšem pokračovala dále. V anonymním úvodníku Rudého práva z 2. dubna 1977 pod názvem My a oni došel autor k elegantnímu řešení – nespokojence je nutno odečíst: „Vlast pro 15 milionů. Vlast pro občana socialistického státu. To je veliký pojem, protože skutečnou vlastí není jen země, která má státní hranice, jméno, vlajku, ale taková země, v níž se pracující člověk cítí svoboden, šťasten /…/ A jestliže z těchto patnácti milionů musíme odečíst pár desítek, snad i stovek, nelze z tohoto vinit nás.“ Jak toto odečítání mohlo v praxi fungovat, ukázal tragický osud Jana Patočky, který po několika brutálních výsleších Státní bezpečnosti zemřel na mrtvici již 13. března 1977.
Z podílu na násilné smrti studenta Jagellonské univerzity a spolupracovníka KORu Stanisława Pyjase (1953-1977) 7. května v Krakově nebyl ani po r. 1989 nikdo obviněn, i když je zřejmé, že zemřel v důsledku mnohočetných zranění. Policie tehdy označila za příčinu úmrtí „pád se schodů”. Z reakce veřejnosti bylo ovšem znát, že časy se mění a společenská smlouva první poloviny 70. let přestává platit. Smutečního pochodu se zúčastnilo 10 tisíc studentů a pod Wawelem byl přečten zakládající manifest Studentského výboru solidarity – název iniciativy obsahoval slovo, které mělo v následujících letech hýbat celou zemí. V prostředí opozice se s tichým souhlasem svých biskupů začali pohybovat také kněží jako Jan Zieja, dominikán Ludwik Wiśniewski a další, což vedle koncilem prosazované pozornosti k lidským právům do jisté míry usnadňovala i vybraná zdvořilost ze strany představitelů tzv. laické levice, kterou dokládá např. kniha Adama Michnika Církev, levice, dialog, publikovaná v samizdatu právě v r. 1977.
V roce 1977 byla v SRN publikována kniha Rudolfa Bahra (1935 – 1997) Alternativa (Die Alternative). Bahro viděl základní problém NDR a jejího státního socialismu v jeho proměně z revolučního marxistického hnutí v byrokratický centralistický systém omezující svobodu a škrtící ekonomickou aktivitu. Přes hrozby ze strany režimu se Bahrovo dílo stalo mezi východoněmeckými intelektuály oblíbeným samizdatem. Bahro byl 23. srpna 1977 zatčen a po desetiměsíční vazbě odsouzen na osm let. Po mezinárodních protestech byl při 30. výročí založení NDR propuštěn a mohl opustit zemi. I v západním Německu zůstal politicky aktivní a stál u zrodu strany Zelených.
Maďarský disent se soustředil především v Budapešti. Silným impulsem pro jeho vznik se staly represe československého režimu proti Chartě 77. Devátého ledna 1977 podepsalo 34 maďarských intelektuálů a umělců prohlášení o podpoře Chartě 77. Mezi signatáři byli například básníci, spisovatelé a vědci Sándor Csoóri (1930), István Eörsi (1931 – 2005), Miklós Meszőly (1921), János Kis či Péter Nadás. Rozsahem mnohem větší solidární akce s Chartou proběhla o dva roky později, kdy 29. října 1979 byla čelným maďarským představitelům zaslána protestní petice proti pronásledování představitelů Charty 77. Podepsalo ji na 250 lidí.
Skupina signatářů Charty 77 založila 27. dubna 1978 Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS). Členové se snažili získávat pro pronásledované právní zastoupení, finanční, morální a materiální pomoc. Zároveň s tím apelovali na oficiální úřady, aby byla zjednána náprava (v rámci fungujících zákonů) a zprávy o politické perzekuci rozšiřovali do zahraničí. Odpověď státní moci přišla již o rok později, kdy bylo za tzv. podvracení republiky odsouzeno šest signatářů VONSu (Václav Havel, Petr Uhl, Jiří Dienstbier, Otka Bednářová, Václav Benda a Dana Němcová). Rok 1978 měl být především rokem významných úspěchů socialistického Československa. V rámci programu Interkosmos, vědeckého vesmírného programu kontrolovaného Sovětským svazem, byl na sovětské kosmické lodi Sojuz 28 uskutečněn let prvního československého kosmonauta Vladimíra Remka. Společný sovětsko-československý vesmírný let se stal dalším propagandistickým trumfem Husákova režimu, vždyť Československo bylo třetím státem na světě s vlastním astronautem. V říjnu téhož roku odstartovala na oběžnou dráhu jako součást sovětské družice Interkosmos-18 první československá družice Magion 1. Patnáctikilogramová družice na oběžné dráze setrvala až do září 1981, kdy zanikla v zemské atmosféře. Konečně 17. prosince byla do zkušebního provozu uvedena první československá jaderná elektrárna v Jaslovských Bohunicích. I přes tyto proklamativní úspěchy čsl. vědy a hospodářství byla ekonomika jako celek velmi zranitelná a křehká. O mnohém napověděla i krutá zima na přelomu let 1978 a 1979. Ta na několik týdnů zcela paralyzovala domácí hospodářství a obzvláště energetickou síť. Do škol se poté vrátil již téměř zapomenutý pojem – uhelné prázdniny.
Přestože se i Polsko podílelo na mezinárodním projektu Interkosmos, řízeném Sovětským svazem, červencový let Mirosława Hermaszewského do vesmíru, stejně jako všechny ostatní události toho roku, zastínila volba polského kardinála papežem. Karol Wojtyła (1920-2005), který jako vítěz konkláve přijal 16. října jméno Jan Pavel II., měl jako morální teolog s promyšlenou antropologickou vizí lidské důstojnosti a zájmem o sociální nauku předpoklady pro to, aby výrazně změnil duchovní i morální klima nejenom ve své zemi. Dvacetileté působení v biskupském úřadě ho naučilo ostražitosti vůči politické moci a vypěstovalo v něm jasnou představu o hranicích kompromisu, které by světová církev při jednání s politickými představiteli neměla překračovat. Nový papež začal brzy revidovat dosavadní vatikánskou Ostpolitik, která se mnoha věřícím za železnou oponou jevila jako zkompromitovaná. Polští komunisté, kteří už nějaký čas považovali kardinála Wojtyłu za „dobrodružného intelektuála”, byli volbou zcela zaskočeni. Uklidňující slova pronesená mezi členy nejužšího vedení o tom, že „je lepší jako papež tam než jako primas tady,” se ukázala být sebeklamem. Tři papežovy cesty do vlasti během příští dekády (1979, 1983 a 1987) byly jen jedním z mnoha způsobů, i když nejviditelnějším, kterými bylo možno udržovat naději na příchod lepších časů, a to nejen v Polsku.
Rok 1978 byl pro NDR, podobně jako v Československu, rokem kosmonautiky. Národním hrdinou se stal Sigmund Jähn (1937), kterého ve filmu Good bye Lenin proslavil režisér Wolfgang Becker. Jahn se 26. srpna 1978 stal prvním východoněmeckým, respektive německým kosmonautem, který vystoupil do kosmického prostoru. Spolu se svým velitelem, Valerijem Bykovskym se pak 3. září 1978 vrátili zpět na Zemi. Jahn vstoupil v roce 1956 do SED, absolvoval leteckou a důstojnickou školu (1958) a poté vojenskou akademii v Sovětském svazu (1970). Po svém úspěšném výstupu do kosmu se stal v NDR šéfem kosmické výuky (1979 – 1990). V roce 1986 byl jmenován generálmajorem. Ve stejném roce, konkrétně v březnu 1978 vedl Erich Honecker rozhovory se zástupci evangelických církví, které nakonec vedly k určitému uvolnění ve vztahu mezi církvemi a režimem.
Náboženství hrálo v předkomunistickém Maďarsku důležitou roli. Podle všeobecného sčítání v roce 1949 se více jak 67 procent maďarské populace hlásilo ke katolické víře, 22 procent k reformované kalvínské víře a pět procent k evangelické církvi luteránského směru. Komunistický režim však výrazně omezil institucionální i materiální základnu církví, perzekvoval odbojné církevní činitele, bránil obnovování církevní hierarchie, vylučoval církve ze vzdělávacího, sociálního a charitativního systému a z působení na mladé generace, podroboval je policejnímu sledování a přísnému státnímu dohledu. Tyto faktory spolu s obecným trendem odklonu od víry se projevily i v náboženské aifiliaci celé populace. V průzkumu provedeném v roce 1978 se za věřící prohlásilo jen 37 procent dospělé populace. Určitý obrat nastal během osmdesátých let, kdy se církve staly jedním z center režimní opozice. S pádem režimu se obnovila i přirozené postavení církví, symbolicky stvrzené návštěvou Jana Pavla II. v zemi v roce 1991.
Československo stále více a více pohlcovala ekonomická stagnace, odrážející i celkovou nehybnost společnosti a nemohoucnost KSČ adekvátně řešit vzniklé problémy. Právě na konci 70. let neúspěšně končil ambiciózní pokus normalizačního režimu o aktivní propopulační politiku. Definitivně končila vlna tzv. Husákových dětí – silná populační vlna počínající na začátku 70. let a svého maxima dosahující v období let 1974 až 1975. Východiska propopulační politiky byla jasná – pokus o nahrazení ztrát způsobených masovou emigrací po roce 1968 a rovněž i pokus o oživení hospodářství rozsáhlými investicemi např. do bytové výstavby či zdokonalování služeb. Stát navíc poskytoval levné novomanželské půjčky, výrazně zvýšil měsíční přídavky na děti atd. Významným faktorem byla také snížená možnost seberealizace v marasmu normalizační společnosti a snaha státu obrátit pozornost občanů k „osvědčeným“ a nekonfliktním hodnotám, tj. i k rodině. Jen v českých zemích se v roce 1974 narodilo na 200 000 novorozenců oproti dříve běžným 120 000. Nedostatek finančních zdrojů pro investice nutné na udržení propopulační politiky způsobil její neúspěch a problémy s přetížeností škol, školek a nedostatkem bytů pro mladá manželství. Na konci 70. let se běžný přírůstek opětovně ustálil na 150 000 novorozenců. Generace tzv. Husákových dětí se však již stala trvalým pojmem.
Papežově cestě do Polska, která proběhla ve dnech 2.-10. června, se režim přes vážná varování z Kremlu ani nepokusil zabránit. Z perspetivy státní moci se obě varianty jevily jako špatné, rozhodla se tedy pro cestu nejmenšího odporu. Mší sloužených Janem Pavlem II. se účastnily milióny lidí a další statisíce lemovaly plánované trasy jeho přejezdů. Často citovaná slova „Nemějte strach,” pronesená ke shromážděným obyvatelům Varšavy, měla hlubší význam, než se zdá na první pohled. Podle vzpomínek pamětníků bylo dříve všem jasné, kdo jsou to „oni” – a nyní se ukázalo, kdo jsme „my”. Obrat od rezignace k pozitivním aktivitám je doložitelný i statisticky: V r. 1979 se poprvé zastavil meziroční nárůst spotřeby alkoholu na jednoho občana, který rostl z 3,2 litrů čistého alkoholu v r. 1956 na 8,2 v r. 1979. V tomto roce začala působit Kruciáta osvobození člověka (KWC), organizavaná knězem Francizskem Błachnickým (1921-1987), zakladatelem hnutí Světlo a život, který byl spjat s politickou opozicí. Alkoholismus (zejména pití vodky) ovšem zůstal závažným společenským problémem i v 80. letech, takže proti němu musela zakročovat vojenská vláda zákonem o výchově k střízlivosti a potlačování alkoholismu z října 1982.
Pionýrské a mládežnické organizace byly nezbytnou součástí režimu. Měly podle socialistického kánonu podchytit a usměrnit socializaci dětí a dospívajících. Jednou z takových organizací byli Pionýři Ernsta Thälmanna (v 1. až 3. třídě se jmenovali „mladí pionýři“, od 4. do 7. třídy se mohli pyšnit Thälmannovým jménem). Zvláštností byl modrý šátek, od roku 1973 červený. Na konci sedmdesátých let bylo podle statistik členy pionýra 99 procent dětí mezi 6 až 13 lety a jejich chování se řídilo podle Deseti přikázaní mladých pionýrů a Pravidel Thälmanových pionýrů. Na počátku padesátých let se vedení SED rozhodlo zavést ateizovanou obdobu katolického biřmování, tzv. Jugendweihe. Postupem času se z rituálu, proti kterému zpočátku protestovaly církve, stala běžná rodinná oslava, která se konala na konci osmého stupně a byla svým způsobem „iniciačním“ přechodem do socialistické dospělosti. Přestupní organizací mezi mládím a stranou byl svaz mládeže FDJ (Freie Deutsche Jugend), který byl od roku 1957 vyhlášen za „bojovou“ rezervu strany a dělnické třídy, z níž se například rekrutovali budoucí první tajemníci Erich Honecker či Egon Krenz. Na začátku osmdesátých let měl FDJ více jak 2 miliony členů – běžně do něho vstupovali na osmém stupni celé třídy. Členství sice bylo dobrovolné, ale neúčast mohla být vykládána jako odmítnutí socialistického zřízení.
V roce 1979 natočil režisér Miklós Erdély podle námětu spisovatele Gyuly Krúdyho pozoruhodné experimentální dokudrama Verzió (Verze, 1979) o údajné rituální vraždě, která se měla odehrát v roce 1882. Mladý Móric Scharf byl úřady donucen, aby svědčil proti svému otci. Film byl zakázán, neboť se cenzoři domnívali, že evokuje monstrprocesy z padesátých let – vyšetřovatele ve filmu totiž hrál László Rajk, syn popraveného László Rajka z roku 1949. Erdély se ale chtěl zaměřit na skrytý antisemitismus, který v maďarské společnosti vzhledem k nereflektované válečné minulosti a tabuizaci tématu ze strany komunistických orgánů přežíval. Maďarská židovská komunita patřila k nejpočetnějším ve střední Evropě. Deportace do vyhlazovacích táborů, během nichž zemřelo na 210 000 maďarských Židů, začaly až v roce 1944, a tak se mohlo v roce 1946 přihlásit k židovské identitě 143 500 lidí. Tento počet se až do roku 1990 příliš nezměnil (150 000). Na nátlak státních orgánů se oddělené židovské náboženské organizace sjednotily v roce 1950 do Národní reprezentace Maďarských Izraelitů (Magyar Izraeliták Országos Képviselete, MIOK) a podřídily se státnímu dohledu.
Oslavy 35. výročí osvobození Československa Rudou armádou byly zarámovány další prezidentskou volbou s jediným navrženým a zvoleným kandidátem – Gustavem Husákem, ale i Československou spartakiádou 1980. Ta vrcholila na pražském Strahovském stadionu ve dnech 26. až 29. června 1980 za účasti rekordních 180 000 cvičenců. Masová tělovýchovná vystoupení měla demonstrovat legitimitu režimu a souhlas společnosti s jeho existencí. Navíc spartakiády na dlouhý čas z obecného povědomí vytlačily vzpomínky na (pro režim nepohodlné) sokolské slety. Od roku 1955, kdy se konala první celostátní spartakiáda, stát až do roku 1985 uspořádal – vždy v pětiletých cyklech – celkem 6 těchto tělovýchovných demonstrací síly. Pouze spartakiáda v roce 1970 byla zrušena, a to z důvodu, aby se nestala demonstrací proti normalizačnímu režimu.
Zdražování cen potravin a další hospodářské potíže vyvolaly v červenci a srpnu vlnu stávek, která se rozšířila po celé zemi. Jen v průběhu července stávkovalo 81 tisíc lidí ve 177 závodech. Ve druhé polovině srpna iniciativu převzali dělníci z gdaňských Loděnic V. I. Lenina, vedení obratným předákem Lechem Wałęsou (1943), který sbíral své první politické zkušenosti už během protestů v prosinci 1970. Pod jeho vedením vznikl koordinační Mezipodnikový stávkový výbor, který začal precizovat sociální a politické požadavky a snažil se bránit štěpení sil. Zásadní změnu oproti předchozím revoltám představovalo propojení stávkujících dělníků s představiteli intelektuální politické opozice, v jejichž řadách hráli kromě představitelů KORu významnou úlohu i aktivisté z řad Konfederace nezávislého Polska (KPN) a Hnutí na obranu lidských a občanských práv (ROPCiO). V Gdaňsku bylo navíc silné Hnutí mladého Polska (RMP), navazující na předválečné tradice. Odhodlání opozice, koordinace jejích aktivit i schopnost dohody ve věci požadavků spolu s váhavostí režimu přispěly k úspěchu hnutí. S politickou opozicí se ztotižnila významná část katolických intelektuálů sdružených kolem časopisů Tygodnik Powszechny, Znak nebo Więż či v místních Klubech katolické inteligence, které ve velkých polských městech mohly legálně existovat od roku 1956. Personální změny ve vedení PSDS (E. Gierka záhy nahradil v roli prvního tajemníka Stanisław Kania) svědčila o kolísání politického vedení, které se v situaci silného společenského tlaku a absence jasných pokynů ze Sovětského svazu, soustředěného na válku v Afghánistánu, rozhodlo ustoupit. Podpis gdaňských dohod z 31. srpna mezi Lechem Wałęsou a vicepremiérem Mieczysławem Jagielským byl mezníkem v dějinách východoevropského komunismu. Zpod kontroly totalitního státu se vymkl Nezávislý odborový svaz Solidarita (NSZZ „Solidarność”), k němuž se v dobách největší popularity hlásilo 10 miliónů obyvatel. Polská vláda i sovětské politbyro a vedení ostatních komunistických zemí byly postaveny před otázku, zda tento vývoj, který ve svých důsledcích ohrožoval celý blok, budou tolerovat, či zda proti němu zasáhnou – a jakou formou.
V historii NDR hrál významnou roli vrcholový sport. Navenek to byl skvělý vývozní artikl, posilující prestiž „socialistického Německa“, směrem dovnitř to byl tmelící prvek společnosti a zdroj národní hrdosti. Západní a východní Němci nejprve tvořili společný olympijský tým, který se zúčastnil již olympijských her v roce 1956 v Cortině d´Ampezzo a Melbourne. O osm let později v Tokiu sice vystupovali ještě společně, ale sportovci z NDR již na sebe upozornili ziskem 23 medailí. V roce 1968 v Mexiku se už samostatný tým NDR umístil co do počtu získaných medailí na neuvěřitelném třetím místě, hned za USA a SSSR. Vrcholem východoněmeckého snažení se staly olympijské hry v Moskvě v roce 1980, poprvé uspořádané v zemi východní bloku. Byly ovšem poznamenány bojkotem západních zemí v důsledku sovětské invaze do Afghánistánu. Příčin východoněmeckého sportovního „zázraku“ bylo několik. Od začátku šedesátých let se stát výrazně angažoval v podpoře tělovýchovy jak v podnicích, tak i na školách. Do vybraných sportů, u nichž existovala reálná šance na mezinárodní úspěch, investoval obrovské částky a vyvinul sofistikovaný systém výběru, výchovy a tréninku kádrů. Nemalou roli hrál i státem organizovaný doping, který umožňoval této malé zemi konkurovat tradičním sportovním obrům.
Maďarsko po Druhé světové válce zasáhly dvě velké emigrační vlny – v letech 1945-48 a po roce 1956. Maďarská komunita v zahraniční byla velmi činorodá, což dokazovaly stovky vydávaných časopisů a knih (do roku 1975 vyšlo v zahraniční na 2800 titulů v maďarštině). V Mnichově například vycházely časopis Új Látóhatár (Nový horizont), v Londýně a poději v Paříži Irodalmi Újság (Literární noviny) a od roku 1949 v Římě Katolikus Szemle (Katolické listy). Řada Maďarů, kteří byli nuceni opustit svou zemi, na sebe výrazně upozornila v obchodním či vědeckém světě. Znalci počítačové techniky jistě znají Andyho Grovea alias Andráse Grófa (1936), jednoho ze zakladatelů společnosti Intel. Po povstání v roce 1956 emigroval do USA a v roce 1987 se stal jejím generálním ředitelem. György (George) Oláh opustil po roce 1956 zemi a v roce 1994 získal Nobelovu cenu za chemii. Přiřadil se tak k nepřehlédnutelné skupině vědců maďarského původu, kterým se toto výjimečné ocenění dostalo – Richard Zsigmondy (1865 - 1929), George de Hevesy (1885 - 1966), John Polányi (1929) a Avram Hershko (1937) (chemie), Fülöp von Lenárd (1862 - 1947), Isidor Rabi (1898 - 1988), Eugene Wigner (1902) a Dennis Gábor (1900 - 1979) (fyzika), Robert Bárány (1876 - 1936), Albert Szent-Györgyi von Nagyrápolt (1893) a George von Békésy (1899) (medicína), John Harsányi (1920) (ekonomie), Elie Wiesel (1928) (mír) a Imre Kertész (2002) (literatura).
Rok konání XVI. sjezdu KSČ (6. až 10. dubna). Sjezd nemohl zakrývat postupující vážné problémy československé ekonomiky a byl nucen konstatovat nesplnění „některých úkolů 6. pětiletky“. Tyto nesplněné úkoly měla napravit pětiletka 7., obdobně předimenzovaná jako její předchůdkyně, příliš spoléhající na produkci těžkého průmyslu a nepromyšlenou bytovou výstavbu. Přesto ještě před koncem roku tehdejší Federální shromáždění zákon o problematické 7. pětiletce schválilo. 1 447 delegátů sjezdu zastupovalo 1 538 179 členů KSČ a sjezdové jednání bylo především okázalou demonstrací síly a jednoty KSČ. To měly potvrdit i volby do všech stupňů národních výborů a čsl. zastupitelských sborů. Ty se konaly v červnu téhož roku (5. až 6. června) a jejich průběh byl obvyklým volebním režimním divadlem. Voleb se oficiálně účastnilo 99,51 % oprávněných voličů a jediná povolená kandidátka – kandidátka Národní fronty, v které měly automaticky převahu členové KSČ, „získala“ hlasy v rozmezí od 99,69 % do téměř absolutního zisku 99,98 %. Sjezdový a volební rok si vládnoucí KSČ mj. zpestřila nákladnou hračkou – vybudováním tzv. Paláce kultury v Praze na dohled historického Vyšehradu, kde se jako první akce odehrál právě její sjezd. Předimenzovaná stavba měla symbolizovat úspěchy husákovského „reálného“ socialismu a „konzumní“ usmíření se společností. Palác kultury slavnostně otevřený za účasti nejvyšších státních a stranických špiček 2. dubna 1981 byl z prestižních důvodů zakázkou tehdejšího Vojenského projektového ústavu. Šéf tehdejších pražských komunistů Antonín Kapek jej při slavnostním otevření neváhal přirovnat k Pražskému hradu či Národnímu divadlu. Obdobně jej ocenil i G. Husák hovořící o „důstojném svědectví naší socialistické současnosti, vyspělosti československé architektury, schopnosti projektantů, techniků, výtvarníků a dovednosti našich dělníků“. Skutečnost, že Palác byl v zásadě kopií obdobného kongresového centra v Hamburku v tehdejším západním Německu, nikdo v tomto kontextu příliš nezdůrazňoval.
Vyhlášení výjimečného stavu bylo jednou z možností, jak udržet moc, o které se ve vedení PSDS debatovalo mnoho měsíců. Existence nezávislých odborů ve všech oblastech života (za zvlášť nebezpečnou byla vzhledem k zásobování považována Rolnická Solidarita) a ochromení cenzury hrály v jeho přípravách stejnou úlohu jako systematický nátlak z Mosky, východního Berlína či Prahy, podrážděných mimo jiné i Provoláním k národům východní Evropy, které Solidarita schválila na svém porvním sjezdu začátkem září v Gdaňsku. Zahraniční vojenská intervence, připravovaná v rámci tzv. Operace Krkonoše, byla záložním řešením pro případ, že by se k „radikálnímu řezu” nedokázala odhodlat sama polská vláda. Mužem činu se ukázal být gen. Wojciech Jaruzelski (1923), bývalý ministr obrany z doby potlačení Pražského jara, který se 11. února stal předsedou vlády a 18. října prvním tajemníkem PSDS. Když na počátku listopadu nic nevzešlo z jednání „velké trojky”, kterou vedle Wałęsy a Jaruzelského tvořil ještě nový varšavský arcibiskup a polský primas Józef Glemp, padlo rozhodnutí o vojenské operaci proti vlastní zemi. Výjimečný stav vyhlásil Jaruzelski televizním projevem 13. prosince v 6:00. Část státní správy i sdělovací prostředky začaly být řízeny osmi tisíci vojenskými komisaři, z čehož čtyři sta ovládlo centrální instituce a resorty. Vedle přímých pacifikačních akcí, do kterých bylo zapojeno sedmdesát tisíc vojáků a z nichž nejtragičtější bylo zastřelení devíti horníků v katovickém dole Wujek, bylo ministerstvem obrany povoláno do služby několik desítek tisíc záložníků. Byla zavedena cenzura pošty, uzavřeny hranice a civilní letiště, dočasně byla odpojena telefonní síť. Televizi a rozhlas obsadilo vojsko a tak mohli občané poprvé v životě sledovat uniformované hlasatele zpráv. Kromě dvou stranických novin, Trybuny Ludu a Żołnierze Wolności, byl přechodně zastaven veškerý tisk. Rozpuštění všech společenských organizací a zákaz schůzí a shromáždění nebyly překvapením. Tisíce představitelů Solidarity se ocitlo v internačních táborech. Výjimečný stav, jehož důležitou postavou byl vedle prvního tajemníka ministr vnitra Czesław Kiszczak (1925), trval i po svém „pozastavení” v prosinci 1982 až do 22. července 1983, avšak generalita, opírající svou legitimitu o nově vytvořenou Vojenskou radu národní záchrany (WRON), se udržela u moci po celá 80. léta.
Osudy východoněmeckých disidentů nekončily jen relativně mírným vyhoštěním do SRN. Dne 12. dubna 1981 zemřel za podivných okolností ve vyšetřovací vazbě Stasi v Geře disident Matthias Domaschek (1957 – 1981). V roce 1976 se podílel na protestech proti zbavení občanství Wolfa Biermanna a s tím přišly i první výslechy na tajné policii. O rok později organizoval podpůrnou akci pro zatčené členy opozice v Jeně a podnikl také několik cest do Prahy. Po absolvování povinné vojenské služby se vrhl opět do organizování jenské opozice. Navštívil Gdaňsk, kde chtěl navázat kontakty s polskou Solidaritou. Pozornost Stasi se na něj ještě více upřela poté, co podle (nepotvrzeného) hlášení tajného spolupracovníka chtěl začít budovat teroristickou organizaci podle vzoru Rudých brigád. Dne 10. dubna 1981 byl na cestě do Berlína zatčen a umístěn do vyšetřovací vazby v Geře, kde byl o dva dny později nalezen mrtev. Podle oficiální verze se oběsil.
V roce 1981 zaznamenal celosvětový úspěch i maďarský film. Režisér István Szabó získal za své podobenství o totalitní manipulaci Mefisto v hlavní roli s Klausem Mariou Brandauerem ocenění americké filmové akademie Oscar. Během osmdesátých let se postupně a velmi opatrně otevírala především ve filmu do té doby tabuizovaná místa maďarské historie. Filmaři hledali cestu k tématu nejprve z pozic filmového experimentu a často pomocí dokumentaristického postupu. Jedním z průkopnických děl byl film Pétera Gothára Megáll az idő (Čas se zastavil, 1981), v náznacích evokující povstání roku 1956. S přelomem dekády se historická traumata padesátých let dostávala na filmová plátna stále častěji a otevřeněji jako například v dílech bratrů Jánose (1946) a Gyuly (1944) Gyulásových Törvénysértés nélkül (Bez porušení zákonů, 1987) a Balladák filmje (Balady, 1988), Sándora Sáry Pergőtűz (Hráz, 1987) a ‘Sír az út előttem’ (Cesta přede mnou naříká, 1987) či Gézy Bözsörményiho Recsk 1950-1953 (1988). Filmy nacházely v maďarské veřejnosti velmi pozorné publikum. Ve stejném roce začal vycházet opoziční samizdat Beszelő (Mluvčí), který vydával Gábor Demszky.
Apoštolský administrátor pražské diecéze František Tomášek zakázal fungování režimistického sdružení katolických kněží Pacem in Terris (Mír na zemi), jehož aktivisté si vysloužili nelichotivé přízvisko „paxteriéři“. Obdobně neváhal zasáhnout proti Katolickým novinám, kterých se sdružení zmocnilo a používalo je jako svůj vlastní tiskový orgán. Sdružení vzniklo na začátku 70. let 20. století a mělo vyjadřovat „normalizaci“ vztahů mezi státem a katolickou církví po porážce Pražského jara. Největší úspěch dosáhl režim s tímto kolaborantským sdružením v roce 1985, kdy mu byl po mohutném lobování čsl. diplomacie udělen generálním tajemníkem OSN Javierem Pérezem de Cuéllar čestný titul „Posel míru“, což mj. výrazně pobouřilo katolíky v tehdejším Československu. Po celá 80. léta bylo skomírající sdružení připomínkou neúspěšné snahy státu o ovládnutí katolické církve a také symbolem pro nekončící boj Františka Tomáška se státní mocí, v jehož průběhu získal neobyčejně silný občanský a morální kredit. Pacem in Terris zaniklo společně se svým chlebodárcem, když samo ukončilo svoji činnost na počátku prosince 1989. Před koncem roku zemřel v Moskvě 10. listopadu generální tajemník ÚV KSSS Leonid Iljič Brežněv. Počátek rozkladu sovětského bloku se stal realitou.
Politické změny přelomu 70. a 80. let ovlivnily i dění v kultuře. Mezinárodního renomé v oblasti filmu dosáhlo tzv. kino morálního neklidu, spojené s programovou diskusí, kterou z pozice ředitele filmového studia „X” v polovině 70.let vyvolal reprezentant starší generace režisér Andrzej Wajda (1926) a jejímž meritem bylo hledání odpovědi na otázku, jak je možné, že se životní realita často rozchází s proklamovanými cíli. Existence kina morálního neklidu spadala do let 1976-1981 a jeho podstatou byl za použití metody tzv. malého realismu kritický pohled na veřejný život, nastolování etických otázek souvisejících s kariérou, úvahy o alibismu a nad rolí intelektuálů ve společnosti. Tento filmový směr se projevil zvláště v dílech Krzysztofa Zanussiho (Iluminace, Ochranné zbarvení, Konstanta), Agnieszky Hollandové (Provinční herci, Osamělá žena), v rané tvorbě Krzysztofa Kieślowského (Amatér, Náhoda) aj. Filmy jako Člověk z mramoru A. Wajdy (1976) či Výslech Ryszarda Bugajského (1982) působivě tematizovaly polský stalinismus. Kolaps cenzury v předchozích letech umožnil v Polsku zpopularizovat tvorbu exilového básníka a esejisty Czesława Miłosze (1911-2004), oceněného v r. 1980 Nobelovou cenou za literaturu. Výjimečný stav vyvolal vlnu uměleckých reflexí útlaku a beznaděje, do které uvrhl zemi, mezi nimiž vyniká mj. básnická skladba Zbigniewa Herberta Zpráva z obleženého města (1983).
NDR, Československo a Polsko patřily v osmdesátých letech mezi největší znečišťovatele životního prostředí na světě. Běžné byly zákazy vycházení při nepříznivých inverzích, dramaticky se horšil zdravotní stav obyvatel v inkriminovaných oblastech. Uhelné tepelné elektrárny v trohúhelníku severní Čechy – NDR – Polsko chrlily do vzduchu tuny síry, které ničily nejen zdraví obyvatel, ale i lesní porosty. Vzhledem k averzi vedení SED k jakékoliv formě kritiky a otevřenému informování se ekologická hnutí, která poukazovala na kritický stav životního prostředí, rychle dostala na seznam nežádoucí opozice. Ve dnech 30.-31. května 1981 se konala na základě iniciativy vedoucího Kirchliche Forschungsheim ve Wittenbergu Hans-Petera Gensichena (1943) ve východním Berlíně a v dalších 25 městech NDR cyklistická demonstrace pod heslem Jedeme bez aut (Mobil ohne Auto). Další demonstrace za účasti tisíce cyklistů se konaly 5.-6. června a 4. července 1982. Na Unter den Linden si pak cyklisté nasadili roušky, aby poukázali na znečištění v NDR.
Režim, který potřeboval udržovat sociální smír, nízké náklady na běžné potřeby a plnou zaměstnanost, se musel neustále zadlužovat. Na konci osmdesátých let dosáhla výše dluhu 20 miliard dolarů, což v přepočtu na jednoho obyvatelo vedlo k nejvyššímu zadlužení na světě. V roce 1982 tak země byla na pokraji státního bankrotu, čemuž předešla jen tím, že byla přijata do Mezinárodního měnového fondu (MMF) a získala výhodnou krátkodou půjčku sanující státní finance. Přesto se sociální situace velké části obyvatel příliš nezlepšovala a i podle oficiálních údajů žilo v roce 1987 20 procent obyvatel těsně kolem úrovně „sociálního minima“.
Trvalý nárůst napětí mezi Sovětským svazem a USA, kdy technologicky slabší Moskva začala ztrácet dech v nákladných zbrojních závodech, významně ovlivňoval domácí i zahraniční politiku KSČ. Oficiální podpora mírovému hnutí se stala důležitou součástí státní propagandy při „boji za mír“. Právě „boj za mír“ měl být hlavním zahraničněpolitickým tématem celého sovětského bloku. Proto nepřekvapí, že Praha v červnu 1983 (21. – 26. června) hostila jednání Světového shromáždění za mír a život, proti jaderné válce. Na shromáždění se sešlo 3 625 delegátů ze 132 zemí. Konec konců pražský Palác kultury bylo nutno využívat i mimo sjezdové roky KSČ a kongresová turistika existovala již v těchto dobách. Četné mírové pochody, případně mírové slavnosti se staly běžnou součástí tehdejšího života. Reálná politika se ozvala 24. října, kdy Sovětský svaz oznámil své rozhodnutí umístit na území NDR a Československa své rakety středního doletu v odpověď na rozmístnění raket Pershing 2 a střel s plochou dráhou letu v západní Evropě, kterými se NATO pokusilo vyrovnat jeho převahu v konvenčních zbraních.
Devatenáctiletý student varšavského lycea Grzegorz Przemyk (1964-1983) oslavoval 12. května s přáteli ve centru Varšavy maturitu, když ho zadržela policejní hlídka. Na stanici byl surově zbit. Velící důstojník podle svědectví jednoho ze spolužáků vyzýval ostatní: „Udělejte to tak, aby nezůstaly stopy.” Po dvou dnech Przemyk zemřel na operačním stole ve varšavské nemocnici. Grzegorz byl jediným synem rozvedené básnířky Barbary Sadowské (1940-1986), aktivistky Solidarity, která v době výjimečného stavu pomáhala vězněným a jejich rodinám. Případ budil velkou pozornost; nebylo totiž zřejmé, zda nejde o předem připravený úder proti opozici. Podle historika Andrzeje Paczkowského šlo o „náhodnou oběť zákonitého jednání”. Ministerstvo vnitra zorganizovalo rozsáhlou kampaň proti „očerňování” a veřejnému mínění dokonce předhodilo dva členy záchranné služby, kteří byli postaveni před soud. Teprve po čtvrt století od zločinu byl v červenci 2008 odsouzen jako hlavní pachatel policista Ireneusz Kościuk ke čtyřem letům vězení (soud s velitelem stanice se konal už v r. 1997 a skončil dvouletým trestem). Barbara Sadowska zemřela na rakovinu tři roky po smrti svého syna. Odvolání výjimečného stavu, druhá papežova cesta do Polska a udělení Nobelovy ceny za mír Lechu Wałęsovi přece jen vnesly do veřejného života záblesky naděje.
Nedílnou součástí režimní ideologie byla mírová propaganda. V padesátých letech se brojilo proti fašismu a revanšismu západních sousedů, v letech sedmdesátých a osmdesátých hlavně proti rozmisťování amerických raket Pershing-II na území SRN. Vše muselo být ale pečlivě prověřené a kontrolované. Cokoliv organizované mimo oficiální struktury, byť s mírovou tématikou, bylo režimu apriori podezřelé a potenciálně nebezpečné. Například 13. března 1983 se 30 členů jenského mírového společenství Friedensgemeinschaft zúčastnilo demonstrace, aby si připomenuli vybombardování Jeny během Druhé světové války. Policie však zasáhla, zničila jejich plakáty a rozehnala je. Při následné policejní protiakci bylo hnutí rozprášeno a jeho členové vyhoštěni do SRN. Mírovým hnutím v NDR jako nezávislé společenské síle v zemi se dostalo podpory od církve. Nové příznivce získala poté, co byla jako povinný předmět ve školách zavedena vojenská výchova. Proti militarizaci NDR, jejíž manifestace se v podobě prušácky seřazených armádních přehlídek konaly rok co rok, protesoval například Mírový kruh Vipperow. V roce 1983 byly také zatčeny za svoji občanskou iniciativu Ženy za mír Bärbel Bohleyová (1945) a Ulrike Poppeová (1953).
Vedle intelektuální opozice soustředěné v Budapešti akcentující tématiku lidských práv, svobody projeu a reformy systému krystalizoval také další silný opoziční proud, tzv. populisté, kteří se zaměřovali na všeobecně srozumitelná témata spojená s národními zájmy. Patřily k nim zejména otázky maďarských menšin, církevních svobod, sociálně negativních jevů a vliv socialismu na celkový morální stav společnosti. V roce 1983 se do čela tohoto hnutí dostal Sándor Csóori.
Sovětsko-americký konflikt na sebe bral mnoho podob a jednou z nich byl sovětský bojkot 23. olympijských her v Los Angeles oficiálně ohlášený 8. května 1984. K němu se pochopitelně připojila většina sovětských satelitů, včetně Československa. Dne 12. října byla významnému českému básníku, novináři a překladateli Jaroslavu Seifertovi udělena Nobelova cena za literaturu. Jeden ze spoluzakladatelů poetismu a mj. signatář prohlášení Charty 77 patřil k nejvýznamnějším postavám české literatury 20. století. Udělení Nobelovy ceny signatáři Charty 77 uvedlo režim do složité situace. Básník ze zdravotních důvodů nemohl cenu převzít osobně a to vyvolalo neúspěšnou snahu představitelů oficiální kultury vyslat k převzetí ceny delegaci Československého svazu spisovatelů. Posléze cenu naštěstí převzala z rukou švédského panovníka dcera Jaroslava Seiferta – Jana Seifertová-Plichtová. Když v lednu 1986 Jaroslav Seifert zemřel, jeho státní pohřeb v Rudolfinu hrozil přerůst v protistátní manifestaci, a proto z jeho příprav byla vyloučena celá básníkova rodina. Organizací pohřbu bylo pověřeno ministerstvo vnitra…
Veřejným míněním otřásla smrt katolického kněze Jerzyho Popiełuszka (1948-1984), jehož mrtvé tělo bylo po únosu a mučení ze strany zvláštního komanda SB 19. října vhozeno do zátoky Visly v blízkosti města Włocławek. Otec Popiełuszko byl znám svým neohroženým vystupováním, které prokazoval při pravidelných „mších za vlast”, jež konal na otevřeném prostranství při kostele sv. Stanislava Kostky ve varšavské čtvrti Żoliborz. Bohoslužby v depresívních letech vojenské vlády přitahovaly desítky tisíc účastníků z celého Polska. Popiełuszko byl terčem zastrašovacích akcí a sama církev se jej z obav o jeho bezpečnost pokoušela neutralizovat nabídkou studijního pobytu v Římě. Šok, vyvolaný smrtí katolického kněze z rukou tajné služby („Nevztáhni ruku na pomazaného Hospodinova!”) byl v nábožensky silně cítící zemi tak velký, že moc byla tentokrát nucena obětovat vykonavatele, aby zachránila intelektuální strůjce: V tzv. toruňském procesu bylo několik důstojníků IV. správy ministerstva vnitra odsouzeno k vysokým trestům za únos, mučení a vraždu. Jako poslední z nich vyšel na svobodu kpt. Grzegorz Piotrowski v r. 2001. Pokusy stanovit trestní odpovědnost několika generálů nebyly úspěšné. Popiełuszkův osud inspiroval filmy absolventky pražské FAMU Agnieszky Hollandové (dcery Henryka Hollanda) Zabít kněze z r. 1988 a Rafała Wieczyńského Popiełuszko: Svoboda je v nás, který měl premiéru 16. února letošního roku.
Berlínská zeď uzavřela jeden z hlavních kanálů, jimž nespokojení občané NDR unikali na Západ. Nebyl však jediný – Honeckerovi poddaní si hledali další cesty, jak se dostat ze socialistického ráje. Jednu z nich představovaly západoněmecké ambasády v socialistických zemích, Československu, Polsku nebo Jugoslávii. Tam se pokoušeli občané NDR dostat a získat politický azyl. V říjnu 1984 například muselo kvůli přeplněnosti uzavřít západoněmecké velvyslanectví v Praze, neboť se tam zdržovalo na 150 východních Němců, kteří se chtěli dostat do SRN. Část z nich dokonce vstoupila do hladové stávky.
Obraz maďarské společnosti by nebyl úplný bez romské menšiny, která byla přes vysoké ztráty utrpěné během holocaustu jednou z největších v zemi. V roce 1971 se k ní příhlásilo 320 000 lidí, v roce 1993 434 000. Podle průzkumu z roku 1984 se romské komunity nacházely v 1 748 z celkem 3 000 maďarských měst a vesnic. Vztah většinového obyvatelstva k Romům byl jak za socialismu, tak i v současné době lakmusovým papírkem tolerance a vyspělosti společnosti. Dodnes přetrvává určitá nevraživost a diskriminace Romů pramenící z rozdílného způsobu života a odlišné kultury.
ČESKOSLOVENSKO
Dne 28. ledna 1976 se v Praze uskutečnila tisková konference s agentem čsl. rozvědky kapitánem Pavlem Minaříkem. Ten se „vrátil“ z agenturního nasazení v redakci rozhlasové stanice Svobodná Evropa, kde působil od roku 1969 a na kterou svým nadřízeným v Praze několikrát doporučil uskutečnění pumového útoku. K útoku skutečně došlo, ale až v roce 1981. Na oslavu Minaříkova „hrdinství“ vznikla naivní a zároveň obludná propagandistická píseň „Dopis Svobodné Evropě“. Mj. s následujícím refrénem:
Díky vám! Díky vám,
chlapíku statečný,
za vaši odvahu, rozum a sílu!
Vy jste náš kapitán
- oni jsou zbyteční!
Přidal jste blankytu
do křídel míru!
Poslední sloka byla jednoznačným vzkazem celé Svobodné Evropě:
Nad naší hranicí nebe je čisté,
nechceme stanici
s nápisem „Hnůj“
Uřvi si bránici, ty špinavé klíště,
a nepleť se do veršů
Kde domov můj!!!
V duchu Poučení z krizového vývoje… konsolidovaná a o všechny reformní síly důsledně očištěná KSČ si byla nyní v zásadě jistá svým mocenským monopolem. To odráželo i jednání XV. sjezdu KSČ probíhajícího v dubnu 1976 v Praze. Hlavní referát přednesl Gustav Husák, jenž byl opětovně zvolen do funkce generálního tajemníka ÚV KSČ. Snad nejlépe atmosféru sjezdu vystihuje jeho hlavní heslo: „V pevné jednotě KSČ a lidu za další úspěchy při budování rozvinuté socialistické společnosti“. Sám Husák poté hovořil o nutnosti dokončit „přestavbu staré, buržoazní společnosti v novou, socialistickou společnost“. V říjnu 1976 si KSČ nechala své obnovené mocenské postavení potvrdit i volbami do všech stupňů zastupitelských sborů. Účast na zmanipulovaných volbách dosáhla 99,7 % oprávněných voličů. Narůstající ekonomické obtíže měla následně vyřešit 6. pětiletka (1976 - 1980): Nerealisticky stanovené hospodářské úkoly preferující opětovně energeticky náročné výroby však nemohly přinést nutné oživení neduživé státní ekonomice. Prohlubující se technologická zaostalost a neschopnost rychlé reakce na světovou ropnou krizi poté přivodily další vleklé ekonomické obtíže. Obdobné problémy se objevily také v zemědělském sektoru, kde se režim velmi rád opájel stanovováním opulentně vyhlížejících ročních spotřeb potravin na jednoho obyvatele. Tak v roce 1976 bylo uvažováno o spotřebě na hlavu v roce 1980 ve výši 93 kg masa, 221 litrů mléka a mléčných výrobků, 320 kusů vajec, 80 kg zeleniny a 62 kg ovoce. Obdobná mánie platila i pro neustále se zvyšující produkci a spotřebu umělých hnojiv v zemědělské produkci.
POLSKO
Podpis pod závěrečný akt helsinské konference připojili komunističtí státníci v představě, že zisky jako uznání neměnnosti poválečných hranic převáží možná rizika, ke kterým patřilo přijetí tzv. třetího koše o lidských právech. V Polsku ovšem ke vzniku nových opozičích iniciativa aktivit přispělo i vnitřní drama – nová vlna dělnických bouří v Radomi a ve varšavské traktorové továrně Ursus v červnu. Stereotypní reakce moci vedla k tomu, že tisíce dělníků bylo popuštěno z práce, 2,5 účastníků nepokojů bylo zadrženo, bylo zahájeno pět set soudních procesů. Z řady protestů a petic měl největší význam „Apel na společnost a mocenské orgány PLR” z 23. září, který podepsalo 14 lidí, mezi nimi spisovatel J. Andrzejewski, Jan Józef Lipski, Antoni Macierewicz nebo Jacek Kuroń. Tento dokument stál totiž u počátků Výboru na obranu dělníků (KOR), který se v letech 1976-1980 stal nejviditelnější polskou opoziční iniciativou, zejména ze zahraniční perspektivy. K jeho popularizaci napomohl i několikaměsíční pobyt Adama Michnika na Západě. KOR se snažil o navázání spolupráce i s dalšími nezávislými aktivitami ve východní Evropě – proběhla například dvě setkání s představiteli Charty 77 na Sněžce a Zbigniew Romaszewski navšívil Andreje Sacharova. Fakt, že se ke KORu připojovali další aktivisté z řad spisovatelů, přinesl silný impulz nezávislým nakladatelským aktivitám. V prostředí samizdatu si získalo značný respekt nezávislé nakladatelství NOWa či literární časopis Zapis, na jehož stránkách začaly vycházet texty od autorů dřive oficiálně vydávaných, ba preferovaných. Mezi svazky literatury „druhého oběhu” v Polsku se začala objevovat i díla autorů jako B. Hrabal, J. Škvorecký, M. Kundera či V. Havel. Schválení ústavních změn o vedoucí úloze PSDS, socialismu a spojenectví se Sovětským svazem polským Sejmem jen posilovalo dojem, že Gierek je stejnou loutkou cizí moci jako všichni jeho předchůdci.
NĚMECKO
Jak si stranické vedení představovalo dodržování lidských práv, předvedlo v případě písničkáře Wolfa Biermanna (1936). Syn komunistického odbojáře Dagoberta Biermanna, který zemřel v nacistickém vyhlazovacím táboře, se v sedmnácti přestěhoval z Hamburgu do NDR. Jako autora protest songů a kritických básní ho režim neměl příliš v lásce, ale vzhledem k „neprůstřelnému“ třídnímu původu ho toleroval. Poté, co v západním Berlíně vyšla jeho sbírka básní Die Drahtharfe, ale již následoval zákaz veřejného vystupování. V roce 1976 získal Biermann možnost vystupovat na Západě, ale během jeho pobytu v zahraničí ho vedení SED zbavilo 17. listopadu občanství a odmítlo jej vpustit zpět do země. V reakci na tento krok řada umělců (Stephan Hermlin, Stefan Heym nebo Christa Wolfová) vyjádřila v otevřeném dopise s Biermannem solidaritu. Připojili se k nim i další, například spisovatel Jürgen Fuchs nebo hudebníci Gerulf Pannach a Christian Kunert, členové od roku 1975 zakázané skupiny Renft-Combo. Fuchs, Pannach a Kunert byli následně zatčeni a v srpnu 1977 deportováni do západního Berlína.
MAĎARSKO
Zatímco protestantské církve rychle nalezly konsenzus s novým komunistickým uspořádáním, katolická církev v čele s kardinálem Józsefem Mindszentym se odmítala podřídit. Stát se proto odhodlal k rozsáhlé represivní akci. Mindszenty byl v prosinci 1948 zatčen a v únoru 1949 odsouzen za podvracení republiky. Na začátku roku 1950 následovala internace a násilné přesídlení více jak 10 tisíc jeptišek a 3 tisíc mnichů. Zbavena své hlavy katolická církev podepsala v srpnu 1950 deklaraci, v níž uznala nový, lidově demokratický režim. Pro nesouhlas s ústavou byla ale v červnu 1951 uvězněna většina biskupů v čele se zastupujícím primasem arcibiskupem z Kalocse Józsefem Grőszem. K dalšímu jednání a dohodě mezi církví a státem došlo v roce 1959. Církev získala zvýšené státní subvence a povolení, aby Vatikán mohl poprvé od roku 1951 jmenovat nové biskupy. Za to musela podpořit ústavu. Část věřících a kléru se však postavila proti dohodě. Plné „normalizaci“ vztahů bránila také přítomnost kardinála Mindszentyho na půdě americké ambasády v Budapešti, kam se uchýlil po porážce povstání a kterou nemohl opustit. Nakonec bylo dosaženo dohody, že kardinál přes svůj odpor opustil v roce 1971 Maďarsko a papež ho poslal do důchodu (1973). V únoru 1976 tak mohl papež jmenovat Lászlóa Lékaie (1910-1986) ostřihomským arcibiskupem a primasem maďarské katolické církve. Církevní hierarchie v Madarsku byla obnovena.
ČESKOSLOVENSKO
Podepsání tzv. Závěrečného aktu Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě 1. srpna 1975 v Helsinkách nastolilo v evropském kontextu snahu o řešení celé řady bezpečnostních, ekonomických a humanitárních otázek. Závazek zemí východního bloku dodržovat lidská práva poté následně umožnil formování nezávislých občanských aktivit. V prosinci 1976 vznikla občanská skupina, která mj. hodlala podpořit zadržené členy hudební skupiny The Plastic People of the Universe. Výsledkem jejího snažení byl text publikovaný 6. až 7. ledna 1977. Prvních 242 signatářů Charty 77 ji podepsalo ještě na konci prosince 1976, ovšem s datem 1. leden 1977. Prohlášení Charty 77 kritizovalo nedodržování lidských práv a občanských svobod v tehdejším Československu a žádalo nápravu tohoto stavu a zahájení dialogu státu s občany. Prvními mluvčími Charty 77 se stali Václav Havel, Jiří Hájek a Jan Patočka. Právě významný český filosof Jan Patočka měl zásadní vliv na formulování výrazné občanské a morální dimenze celého dokumentu. Reakce na vznik Charty 77 byla ze strany vládnoucí moci nebývale hysterická. Dne 12. ledna vydalo oficiální Rudé právo dodnes proslulý článek Ztroskotanci a samozvanci hrubě napadající jak signatáře charty, tak i samotný dokument. O několik dní později (28. ledna 1977) KSČ zorganizovala tragikomické shromáždění „kulturní fronty“ v Národním divadle, kde se jménem shromážděných od Charty 77 teatrálně distancovala herečka Jiřina Švorcová, jedna z hvězd tehdejší konformní kultury. Nenávistná propaganda ovšem pokračovala dále. V anonymním úvodníku Rudého práva z 2. dubna 1977 pod názvem My a oni došel autor k elegantnímu řešení – nespokojence je nutno odečíst: „Vlast pro 15 milionů. Vlast pro občana socialistického státu. To je veliký pojem, protože skutečnou vlastí není jen země, která má státní hranice, jméno, vlajku, ale taková země, v níž se pracující člověk cítí svoboden, šťasten /…/ A jestliže z těchto patnácti milionů musíme odečíst pár desítek, snad i stovek, nelze z tohoto vinit nás.“ Jak toto odečítání mohlo v praxi fungovat, ukázal tragický osud Jana Patočky, který po několika brutálních výsleších Státní bezpečnosti zemřel na mrtvici již 13. března 1977.
POLSKO
Z podílu na násilné smrti studenta Jagellonské univerzity a spolupracovníka KORu Stanisława Pyjase (1953-1977) 7. května v Krakově nebyl ani po r. 1989 nikdo obviněn, i když je zřejmé, že zemřel v důsledku mnohočetných zranění. Policie tehdy označila za příčinu úmrtí „pád se schodů”. Z reakce veřejnosti bylo ovšem znát, že časy se mění a společenská smlouva první poloviny 70. let přestává platit. Smutečního pochodu se zúčastnilo 10 tisíc studentů a pod Wawelem byl přečten zakládající manifest Studentského výboru solidarity – název iniciativy obsahoval slovo, které mělo v následujících letech hýbat celou zemí. V prostředí opozice se s tichým souhlasem svých biskupů začali pohybovat také kněží jako Jan Zieja, dominikán Ludwik Wiśniewski a další, což vedle koncilem prosazované pozornosti k lidským právům do jisté míry usnadňovala i vybraná zdvořilost ze strany představitelů tzv. laické levice, kterou dokládá např. kniha Adama Michnika Církev, levice, dialog, publikovaná v samizdatu právě v r. 1977.
NĚMECKO
V roce 1977 byla v SRN publikována kniha Rudolfa Bahra (1935 – 1997) Alternativa (Die Alternative). Bahro viděl základní problém NDR a jejího státního socialismu v jeho proměně z revolučního marxistického hnutí v byrokratický centralistický systém omezující svobodu a škrtící ekonomickou aktivitu. Přes hrozby ze strany režimu se Bahrovo dílo stalo mezi východoněmeckými intelektuály oblíbeným samizdatem. Bahro byl 23. srpna 1977 zatčen a po desetiměsíční vazbě odsouzen na osm let. Po mezinárodních protestech byl při 30. výročí založení NDR propuštěn a mohl opustit zemi. I v západním Německu zůstal politicky aktivní a stál u zrodu strany Zelených.
MAĎARSKO
Maďarský disent se soustředil především v Budapešti. Silným impulsem pro jeho vznik se staly represe československého režimu proti Chartě 77. Devátého ledna 1977 podepsalo 34 maďarských intelektuálů a umělců prohlášení o podpoře Chartě 77. Mezi signatáři byli například básníci, spisovatelé a vědci Sándor Csoóri (1930), István Eörsi (1931 – 2005), Miklós Meszőly (1921), János Kis či Péter Nadás. Rozsahem mnohem větší solidární akce s Chartou proběhla o dva roky později, kdy 29. října 1979 byla čelným maďarským představitelům zaslána protestní petice proti pronásledování představitelů Charty 77. Podepsalo ji na 250 lidí.
ČESKOSLOVENSKO
Skupina signatářů Charty 77 založila 27. dubna 1978 Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS). Členové se snažili získávat pro pronásledované právní zastoupení, finanční, morální a materiální pomoc. Zároveň s tím apelovali na oficiální úřady, aby byla zjednána náprava (v rámci fungujících zákonů) a zprávy o politické perzekuci rozšiřovali do zahraničí. Odpověď státní moci přišla již o rok později, kdy bylo za tzv. podvracení republiky odsouzeno šest signatářů VONSu (Václav Havel, Petr Uhl, Jiří Dienstbier, Otka Bednářová, Václav Benda a Dana Němcová). Rok 1978 měl být především rokem významných úspěchů socialistického Československa. V rámci programu Interkosmos, vědeckého vesmírného programu kontrolovaného Sovětským svazem, byl na sovětské kosmické lodi Sojuz 28 uskutečněn let prvního československého kosmonauta Vladimíra Remka. Společný sovětsko-československý vesmírný let se stal dalším propagandistickým trumfem Husákova režimu, vždyť Československo bylo třetím státem na světě s vlastním astronautem. V říjnu téhož roku odstartovala na oběžnou dráhu jako součást sovětské družice Interkosmos-18 první československá družice Magion 1. Patnáctikilogramová družice na oběžné dráze setrvala až do září 1981, kdy zanikla v zemské atmosféře. Konečně 17. prosince byla do zkušebního provozu uvedena první československá jaderná elektrárna v Jaslovských Bohunicích. I přes tyto proklamativní úspěchy čsl. vědy a hospodářství byla ekonomika jako celek velmi zranitelná a křehká. O mnohém napověděla i krutá zima na přelomu let 1978 a 1979. Ta na několik týdnů zcela paralyzovala domácí hospodářství a obzvláště energetickou síť. Do škol se poté vrátil již téměř zapomenutý pojem – uhelné prázdniny.
POLSKO
Přestože se i Polsko podílelo na mezinárodním projektu Interkosmos, řízeném Sovětským svazem, červencový let Mirosława Hermaszewského do vesmíru, stejně jako všechny ostatní události toho roku, zastínila volba polského kardinála papežem. Karol Wojtyła (1920-2005), který jako vítěz konkláve přijal 16. října jméno Jan Pavel II., měl jako morální teolog s promyšlenou antropologickou vizí lidské důstojnosti a zájmem o sociální nauku předpoklady pro to, aby výrazně změnil duchovní i morální klima nejenom ve své zemi. Dvacetileté působení v biskupském úřadě ho naučilo ostražitosti vůči politické moci a vypěstovalo v něm jasnou představu o hranicích kompromisu, které by světová církev při jednání s politickými představiteli neměla překračovat. Nový papež začal brzy revidovat dosavadní vatikánskou Ostpolitik, která se mnoha věřícím za železnou oponou jevila jako zkompromitovaná. Polští komunisté, kteří už nějaký čas považovali kardinála Wojtyłu za „dobrodružného intelektuála”, byli volbou zcela zaskočeni. Uklidňující slova pronesená mezi členy nejužšího vedení o tom, že „je lepší jako papež tam než jako primas tady,” se ukázala být sebeklamem. Tři papežovy cesty do vlasti během příští dekády (1979, 1983 a 1987) byly jen jedním z mnoha způsobů, i když nejviditelnějším, kterými bylo možno udržovat naději na příchod lepších časů, a to nejen v Polsku.
NĚMECKO
Rok 1978 byl pro NDR, podobně jako v Československu, rokem kosmonautiky. Národním hrdinou se stal Sigmund Jähn (1937), kterého ve filmu Good bye Lenin proslavil režisér Wolfgang Becker. Jahn se 26. srpna 1978 stal prvním východoněmeckým, respektive německým kosmonautem, který vystoupil do kosmického prostoru. Spolu se svým velitelem, Valerijem Bykovskym se pak 3. září 1978 vrátili zpět na Zemi. Jahn vstoupil v roce 1956 do SED, absolvoval leteckou a důstojnickou školu (1958) a poté vojenskou akademii v Sovětském svazu (1970). Po svém úspěšném výstupu do kosmu se stal v NDR šéfem kosmické výuky (1979 – 1990). V roce 1986 byl jmenován generálmajorem. Ve stejném roce, konkrétně v březnu 1978 vedl Erich Honecker rozhovory se zástupci evangelických církví, které nakonec vedly k určitému uvolnění ve vztahu mezi církvemi a režimem.
MAĎARSKO
Náboženství hrálo v předkomunistickém Maďarsku důležitou roli. Podle všeobecného sčítání v roce 1949 se více jak 67 procent maďarské populace hlásilo ke katolické víře, 22 procent k reformované kalvínské víře a pět procent k evangelické církvi luteránského směru. Komunistický režim však výrazně omezil institucionální i materiální základnu církví, perzekvoval odbojné církevní činitele, bránil obnovování církevní hierarchie, vylučoval církve ze vzdělávacího, sociálního a charitativního systému a z působení na mladé generace, podroboval je policejnímu sledování a přísnému státnímu dohledu. Tyto faktory spolu s obecným trendem odklonu od víry se projevily i v náboženské aifiliaci celé populace. V průzkumu provedeném v roce 1978 se za věřící prohlásilo jen 37 procent dospělé populace. Určitý obrat nastal během osmdesátých let, kdy se církve staly jedním z center režimní opozice. S pádem režimu se obnovila i přirozené postavení církví, symbolicky stvrzené návštěvou Jana Pavla II. v zemi v roce 1991.
ČESKOSLOVENSKO
Československo stále více a více pohlcovala ekonomická stagnace, odrážející i celkovou nehybnost společnosti a nemohoucnost KSČ adekvátně řešit vzniklé problémy. Právě na konci 70. let neúspěšně končil ambiciózní pokus normalizačního režimu o aktivní propopulační politiku. Definitivně končila vlna tzv. Husákových dětí – silná populační vlna počínající na začátku 70. let a svého maxima dosahující v období let 1974 až 1975. Východiska propopulační politiky byla jasná – pokus o nahrazení ztrát způsobených masovou emigrací po roce 1968 a rovněž i pokus o oživení hospodářství rozsáhlými investicemi např. do bytové výstavby či zdokonalování služeb. Stát navíc poskytoval levné novomanželské půjčky, výrazně zvýšil měsíční přídavky na děti atd. Významným faktorem byla také snížená možnost seberealizace v marasmu normalizační společnosti a snaha státu obrátit pozornost občanů k „osvědčeným“ a nekonfliktním hodnotám, tj. i k rodině. Jen v českých zemích se v roce 1974 narodilo na 200 000 novorozenců oproti dříve běžným 120 000. Nedostatek finančních zdrojů pro investice nutné na udržení propopulační politiky způsobil její neúspěch a problémy s přetížeností škol, školek a nedostatkem bytů pro mladá manželství. Na konci 70. let se běžný přírůstek opětovně ustálil na 150 000 novorozenců. Generace tzv. Husákových dětí se však již stala trvalým pojmem.
POLSKO
Papežově cestě do Polska, která proběhla ve dnech 2.-10. června, se režim přes vážná varování z Kremlu ani nepokusil zabránit. Z perspetivy státní moci se obě varianty jevily jako špatné, rozhodla se tedy pro cestu nejmenšího odporu. Mší sloužených Janem Pavlem II. se účastnily milióny lidí a další statisíce lemovaly plánované trasy jeho přejezdů. Často citovaná slova „Nemějte strach,” pronesená ke shromážděným obyvatelům Varšavy, měla hlubší význam, než se zdá na první pohled. Podle vzpomínek pamětníků bylo dříve všem jasné, kdo jsou to „oni” – a nyní se ukázalo, kdo jsme „my”. Obrat od rezignace k pozitivním aktivitám je doložitelný i statisticky: V r. 1979 se poprvé zastavil meziroční nárůst spotřeby alkoholu na jednoho občana, který rostl z 3,2 litrů čistého alkoholu v r. 1956 na 8,2 v r. 1979. V tomto roce začala působit Kruciáta osvobození člověka (KWC), organizavaná knězem Francizskem Błachnickým (1921-1987), zakladatelem hnutí Světlo a život, který byl spjat s politickou opozicí. Alkoholismus (zejména pití vodky) ovšem zůstal závažným společenským problémem i v 80. letech, takže proti němu musela zakročovat vojenská vláda zákonem o výchově k střízlivosti a potlačování alkoholismu z října 1982.
NĚMECKO
Pionýrské a mládežnické organizace byly nezbytnou součástí režimu. Měly podle socialistického kánonu podchytit a usměrnit socializaci dětí a dospívajících. Jednou z takových organizací byli Pionýři Ernsta Thälmanna (v 1. až 3. třídě se jmenovali „mladí pionýři“, od 4. do 7. třídy se mohli pyšnit Thälmannovým jménem). Zvláštností byl modrý šátek, od roku 1973 červený. Na konci sedmdesátých let bylo podle statistik členy pionýra 99 procent dětí mezi 6 až 13 lety a jejich chování se řídilo podle Deseti přikázaní mladých pionýrů a Pravidel Thälmanových pionýrů. Na počátku padesátých let se vedení SED rozhodlo zavést ateizovanou obdobu katolického biřmování, tzv. Jugendweihe. Postupem času se z rituálu, proti kterému zpočátku protestovaly církve, stala běžná rodinná oslava, která se konala na konci osmého stupně a byla svým způsobem „iniciačním“ přechodem do socialistické dospělosti. Přestupní organizací mezi mládím a stranou byl svaz mládeže FDJ (Freie Deutsche Jugend), který byl od roku 1957 vyhlášen za „bojovou“ rezervu strany a dělnické třídy, z níž se například rekrutovali budoucí první tajemníci Erich Honecker či Egon Krenz. Na začátku osmdesátých let měl FDJ více jak 2 miliony členů – běžně do něho vstupovali na osmém stupni celé třídy. Členství sice bylo dobrovolné, ale neúčast mohla být vykládána jako odmítnutí socialistického zřízení.
MAĎARSKO
V roce 1979 natočil režisér Miklós Erdély podle námětu spisovatele Gyuly Krúdyho pozoruhodné experimentální dokudrama Verzió (Verze, 1979) o údajné rituální vraždě, která se měla odehrát v roce 1882. Mladý Móric Scharf byl úřady donucen, aby svědčil proti svému otci. Film byl zakázán, neboť se cenzoři domnívali, že evokuje monstrprocesy z padesátých let – vyšetřovatele ve filmu totiž hrál László Rajk, syn popraveného László Rajka z roku 1949. Erdély se ale chtěl zaměřit na skrytý antisemitismus, který v maďarské společnosti vzhledem k nereflektované válečné minulosti a tabuizaci tématu ze strany komunistických orgánů přežíval. Maďarská židovská komunita patřila k nejpočetnějším ve střední Evropě. Deportace do vyhlazovacích táborů, během nichž zemřelo na 210 000 maďarských Židů, začaly až v roce 1944, a tak se mohlo v roce 1946 přihlásit k židovské identitě 143 500 lidí. Tento počet se až do roku 1990 příliš nezměnil (150 000). Na nátlak státních orgánů se oddělené židovské náboženské organizace sjednotily v roce 1950 do Národní reprezentace Maďarských Izraelitů (Magyar Izraeliták Országos Képviselete, MIOK) a podřídily se státnímu dohledu.
ČESKOSLOVENSKO
Oslavy 35. výročí osvobození Československa Rudou armádou byly zarámovány další prezidentskou volbou s jediným navrženým a zvoleným kandidátem – Gustavem Husákem, ale i Československou spartakiádou 1980. Ta vrcholila na pražském Strahovském stadionu ve dnech 26. až 29. června 1980 za účasti rekordních 180 000 cvičenců. Masová tělovýchovná vystoupení měla demonstrovat legitimitu režimu a souhlas společnosti s jeho existencí. Navíc spartakiády na dlouhý čas z obecného povědomí vytlačily vzpomínky na (pro režim nepohodlné) sokolské slety. Od roku 1955, kdy se konala první celostátní spartakiáda, stát až do roku 1985 uspořádal – vždy v pětiletých cyklech – celkem 6 těchto tělovýchovných demonstrací síly. Pouze spartakiáda v roce 1970 byla zrušena, a to z důvodu, aby se nestala demonstrací proti normalizačnímu režimu.
POLSKO
Zdražování cen potravin a další hospodářské potíže vyvolaly v červenci a srpnu vlnu stávek, která se rozšířila po celé zemi. Jen v průběhu července stávkovalo 81 tisíc lidí ve 177 závodech. Ve druhé polovině srpna iniciativu převzali dělníci z gdaňských Loděnic V. I. Lenina, vedení obratným předákem Lechem Wałęsou (1943), který sbíral své první politické zkušenosti už během protestů v prosinci 1970. Pod jeho vedením vznikl koordinační Mezipodnikový stávkový výbor, který začal precizovat sociální a politické požadavky a snažil se bránit štěpení sil. Zásadní změnu oproti předchozím revoltám představovalo propojení stávkujících dělníků s představiteli intelektuální politické opozice, v jejichž řadách hráli kromě představitelů KORu významnou úlohu i aktivisté z řad Konfederace nezávislého Polska (KPN) a Hnutí na obranu lidských a občanských práv (ROPCiO). V Gdaňsku bylo navíc silné Hnutí mladého Polska (RMP), navazující na předválečné tradice. Odhodlání opozice, koordinace jejích aktivit i schopnost dohody ve věci požadavků spolu s váhavostí režimu přispěly k úspěchu hnutí. S politickou opozicí se ztotižnila významná část katolických intelektuálů sdružených kolem časopisů Tygodnik Powszechny, Znak nebo Więż či v místních Klubech katolické inteligence, které ve velkých polských městech mohly legálně existovat od roku 1956. Personální změny ve vedení PSDS (E. Gierka záhy nahradil v roli prvního tajemníka Stanisław Kania) svědčila o kolísání politického vedení, které se v situaci silného společenského tlaku a absence jasných pokynů ze Sovětského svazu, soustředěného na válku v Afghánistánu, rozhodlo ustoupit. Podpis gdaňských dohod z 31. srpna mezi Lechem Wałęsou a vicepremiérem Mieczysławem Jagielským byl mezníkem v dějinách východoevropského komunismu. Zpod kontroly totalitního státu se vymkl Nezávislý odborový svaz Solidarita (NSZZ „Solidarność”), k němuž se v dobách největší popularity hlásilo 10 miliónů obyvatel. Polská vláda i sovětské politbyro a vedení ostatních komunistických zemí byly postaveny před otázku, zda tento vývoj, který ve svých důsledcích ohrožoval celý blok, budou tolerovat, či zda proti němu zasáhnou – a jakou formou.
NĚMECKO
V historii NDR hrál významnou roli vrcholový sport. Navenek to byl skvělý vývozní artikl, posilující prestiž „socialistického Německa“, směrem dovnitř to byl tmelící prvek společnosti a zdroj národní hrdosti. Západní a východní Němci nejprve tvořili společný olympijský tým, který se zúčastnil již olympijských her v roce 1956 v Cortině d´Ampezzo a Melbourne. O osm let později v Tokiu sice vystupovali ještě společně, ale sportovci z NDR již na sebe upozornili ziskem 23 medailí. V roce 1968 v Mexiku se už samostatný tým NDR umístil co do počtu získaných medailí na neuvěřitelném třetím místě, hned za USA a SSSR. Vrcholem východoněmeckého snažení se staly olympijské hry v Moskvě v roce 1980, poprvé uspořádané v zemi východní bloku. Byly ovšem poznamenány bojkotem západních zemí v důsledku sovětské invaze do Afghánistánu. Příčin východoněmeckého sportovního „zázraku“ bylo několik. Od začátku šedesátých let se stát výrazně angažoval v podpoře tělovýchovy jak v podnicích, tak i na školách. Do vybraných sportů, u nichž existovala reálná šance na mezinárodní úspěch, investoval obrovské částky a vyvinul sofistikovaný systém výběru, výchovy a tréninku kádrů. Nemalou roli hrál i státem organizovaný doping, který umožňoval této malé zemi konkurovat tradičním sportovním obrům.
MAĎARSKO
Maďarsko po Druhé světové válce zasáhly dvě velké emigrační vlny – v letech 1945-48 a po roce 1956. Maďarská komunita v zahraniční byla velmi činorodá, což dokazovaly stovky vydávaných časopisů a knih (do roku 1975 vyšlo v zahraniční na 2800 titulů v maďarštině). V Mnichově například vycházely časopis Új Látóhatár (Nový horizont), v Londýně a poději v Paříži Irodalmi Újság (Literární noviny) a od roku 1949 v Římě Katolikus Szemle (Katolické listy). Řada Maďarů, kteří byli nuceni opustit svou zemi, na sebe výrazně upozornila v obchodním či vědeckém světě. Znalci počítačové techniky jistě znají Andyho Grovea alias Andráse Grófa (1936), jednoho ze zakladatelů společnosti Intel. Po povstání v roce 1956 emigroval do USA a v roce 1987 se stal jejím generálním ředitelem. György (George) Oláh opustil po roce 1956 zemi a v roce 1994 získal Nobelovu cenu za chemii. Přiřadil se tak k nepřehlédnutelné skupině vědců maďarského původu, kterým se toto výjimečné ocenění dostalo – Richard Zsigmondy (1865 - 1929), George de Hevesy (1885 - 1966), John Polányi (1929) a Avram Hershko (1937) (chemie), Fülöp von Lenárd (1862 - 1947), Isidor Rabi (1898 - 1988), Eugene Wigner (1902) a Dennis Gábor (1900 - 1979) (fyzika), Robert Bárány (1876 - 1936), Albert Szent-Györgyi von Nagyrápolt (1893) a George von Békésy (1899) (medicína), John Harsányi (1920) (ekonomie), Elie Wiesel (1928) (mír) a Imre Kertész (2002) (literatura).
ČESKOSLOVENSKO
Rok konání XVI. sjezdu KSČ (6. až 10. dubna). Sjezd nemohl zakrývat postupující vážné problémy československé ekonomiky a byl nucen konstatovat nesplnění „některých úkolů 6. pětiletky“. Tyto nesplněné úkoly měla napravit pětiletka 7., obdobně předimenzovaná jako její předchůdkyně, příliš spoléhající na produkci těžkého průmyslu a nepromyšlenou bytovou výstavbu. Přesto ještě před koncem roku tehdejší Federální shromáždění zákon o problematické 7. pětiletce schválilo. 1 447 delegátů sjezdu zastupovalo 1 538 179 členů KSČ a sjezdové jednání bylo především okázalou demonstrací síly a jednoty KSČ. To měly potvrdit i volby do všech stupňů národních výborů a čsl. zastupitelských sborů. Ty se konaly v červnu téhož roku (5. až 6. června) a jejich průběh byl obvyklým volebním režimním divadlem. Voleb se oficiálně účastnilo 99,51 % oprávněných voličů a jediná povolená kandidátka – kandidátka Národní fronty, v které měly automaticky převahu členové KSČ, „získala“ hlasy v rozmezí od 99,69 % do téměř absolutního zisku 99,98 %. Sjezdový a volební rok si vládnoucí KSČ mj. zpestřila nákladnou hračkou – vybudováním tzv. Paláce kultury v Praze na dohled historického Vyšehradu, kde se jako první akce odehrál právě její sjezd. Předimenzovaná stavba měla symbolizovat úspěchy husákovského „reálného“ socialismu a „konzumní“ usmíření se společností. Palác kultury slavnostně otevřený za účasti nejvyšších státních a stranických špiček 2. dubna 1981 byl z prestižních důvodů zakázkou tehdejšího Vojenského projektového ústavu. Šéf tehdejších pražských komunistů Antonín Kapek jej při slavnostním otevření neváhal přirovnat k Pražskému hradu či Národnímu divadlu. Obdobně jej ocenil i G. Husák hovořící o „důstojném svědectví naší socialistické současnosti, vyspělosti československé architektury, schopnosti projektantů, techniků, výtvarníků a dovednosti našich dělníků“. Skutečnost, že Palác byl v zásadě kopií obdobného kongresového centra v Hamburku v tehdejším západním Německu, nikdo v tomto kontextu příliš nezdůrazňoval.
POLSKO
Vyhlášení výjimečného stavu bylo jednou z možností, jak udržet moc, o které se ve vedení PSDS debatovalo mnoho měsíců. Existence nezávislých odborů ve všech oblastech života (za zvlášť nebezpečnou byla vzhledem k zásobování považována Rolnická Solidarita) a ochromení cenzury hrály v jeho přípravách stejnou úlohu jako systematický nátlak z Mosky, východního Berlína či Prahy, podrážděných mimo jiné i Provoláním k národům východní Evropy, které Solidarita schválila na svém porvním sjezdu začátkem září v Gdaňsku. Zahraniční vojenská intervence, připravovaná v rámci tzv. Operace Krkonoše, byla záložním řešením pro případ, že by se k „radikálnímu řezu” nedokázala odhodlat sama polská vláda. Mužem činu se ukázal být gen. Wojciech Jaruzelski (1923), bývalý ministr obrany z doby potlačení Pražského jara, který se 11. února stal předsedou vlády a 18. října prvním tajemníkem PSDS. Když na počátku listopadu nic nevzešlo z jednání „velké trojky”, kterou vedle Wałęsy a Jaruzelského tvořil ještě nový varšavský arcibiskup a polský primas Józef Glemp, padlo rozhodnutí o vojenské operaci proti vlastní zemi. Výjimečný stav vyhlásil Jaruzelski televizním projevem 13. prosince v 6:00. Část státní správy i sdělovací prostředky začaly být řízeny osmi tisíci vojenskými komisaři, z čehož čtyři sta ovládlo centrální instituce a resorty. Vedle přímých pacifikačních akcí, do kterých bylo zapojeno sedmdesát tisíc vojáků a z nichž nejtragičtější bylo zastřelení devíti horníků v katovickém dole Wujek, bylo ministerstvem obrany povoláno do služby několik desítek tisíc záložníků. Byla zavedena cenzura pošty, uzavřeny hranice a civilní letiště, dočasně byla odpojena telefonní síť. Televizi a rozhlas obsadilo vojsko a tak mohli občané poprvé v životě sledovat uniformované hlasatele zpráv. Kromě dvou stranických novin, Trybuny Ludu a Żołnierze Wolności, byl přechodně zastaven veškerý tisk. Rozpuštění všech společenských organizací a zákaz schůzí a shromáždění nebyly překvapením. Tisíce představitelů Solidarity se ocitlo v internačních táborech. Výjimečný stav, jehož důležitou postavou byl vedle prvního tajemníka ministr vnitra Czesław Kiszczak (1925), trval i po svém „pozastavení” v prosinci 1982 až do 22. července 1983, avšak generalita, opírající svou legitimitu o nově vytvořenou Vojenskou radu národní záchrany (WRON), se udržela u moci po celá 80. léta.
NĚMECKO
Osudy východoněmeckých disidentů nekončily jen relativně mírným vyhoštěním do SRN. Dne 12. dubna 1981 zemřel za podivných okolností ve vyšetřovací vazbě Stasi v Geře disident Matthias Domaschek (1957 – 1981). V roce 1976 se podílel na protestech proti zbavení občanství Wolfa Biermanna a s tím přišly i první výslechy na tajné policii. O rok později organizoval podpůrnou akci pro zatčené členy opozice v Jeně a podnikl také několik cest do Prahy. Po absolvování povinné vojenské služby se vrhl opět do organizování jenské opozice. Navštívil Gdaňsk, kde chtěl navázat kontakty s polskou Solidaritou. Pozornost Stasi se na něj ještě více upřela poté, co podle (nepotvrzeného) hlášení tajného spolupracovníka chtěl začít budovat teroristickou organizaci podle vzoru Rudých brigád. Dne 10. dubna 1981 byl na cestě do Berlína zatčen a umístěn do vyšetřovací vazby v Geře, kde byl o dva dny později nalezen mrtev. Podle oficiální verze se oběsil.
MAĎARSKO
V roce 1981 zaznamenal celosvětový úspěch i maďarský film. Režisér István Szabó získal za své podobenství o totalitní manipulaci Mefisto v hlavní roli s Klausem Mariou Brandauerem ocenění americké filmové akademie Oscar. Během osmdesátých let se postupně a velmi opatrně otevírala především ve filmu do té doby tabuizovaná místa maďarské historie. Filmaři hledali cestu k tématu nejprve z pozic filmového experimentu a často pomocí dokumentaristického postupu. Jedním z průkopnických děl byl film Pétera Gothára Megáll az idő (Čas se zastavil, 1981), v náznacích evokující povstání roku 1956. S přelomem dekády se historická traumata padesátých let dostávala na filmová plátna stále častěji a otevřeněji jako například v dílech bratrů Jánose (1946) a Gyuly (1944) Gyulásových Törvénysértés nélkül (Bez porušení zákonů, 1987) a Balladák filmje (Balady, 1988), Sándora Sáry Pergőtűz (Hráz, 1987) a ‘Sír az út előttem’ (Cesta přede mnou naříká, 1987) či Gézy Bözsörményiho Recsk 1950-1953 (1988). Filmy nacházely v maďarské veřejnosti velmi pozorné publikum. Ve stejném roce začal vycházet opoziční samizdat Beszelő (Mluvčí), který vydával Gábor Demszky.
ČESKOSLOVENSKO
Apoštolský administrátor pražské diecéze František Tomášek zakázal fungování režimistického sdružení katolických kněží Pacem in Terris (Mír na zemi), jehož aktivisté si vysloužili nelichotivé přízvisko „paxteriéři“. Obdobně neváhal zasáhnout proti Katolickým novinám, kterých se sdružení zmocnilo a používalo je jako svůj vlastní tiskový orgán. Sdružení vzniklo na začátku 70. let 20. století a mělo vyjadřovat „normalizaci“ vztahů mezi státem a katolickou církví po porážce Pražského jara. Největší úspěch dosáhl režim s tímto kolaborantským sdružením v roce 1985, kdy mu byl po mohutném lobování čsl. diplomacie udělen generálním tajemníkem OSN Javierem Pérezem de Cuéllar čestný titul „Posel míru“, což mj. výrazně pobouřilo katolíky v tehdejším Československu. Po celá 80. léta bylo skomírající sdružení připomínkou neúspěšné snahy státu o ovládnutí katolické církve a také symbolem pro nekončící boj Františka Tomáška se státní mocí, v jehož průběhu získal neobyčejně silný občanský a morální kredit. Pacem in Terris zaniklo společně se svým chlebodárcem, když samo ukončilo svoji činnost na počátku prosince 1989. Před koncem roku zemřel v Moskvě 10. listopadu generální tajemník ÚV KSSS Leonid Iljič Brežněv. Počátek rozkladu sovětského bloku se stal realitou.
POLSKO
Politické změny přelomu 70. a 80. let ovlivnily i dění v kultuře. Mezinárodního renomé v oblasti filmu dosáhlo tzv. kino morálního neklidu, spojené s programovou diskusí, kterou z pozice ředitele filmového studia „X” v polovině 70.let vyvolal reprezentant starší generace režisér Andrzej Wajda (1926) a jejímž meritem bylo hledání odpovědi na otázku, jak je možné, že se životní realita často rozchází s proklamovanými cíli. Existence kina morálního neklidu spadala do let 1976-1981 a jeho podstatou byl za použití metody tzv. malého realismu kritický pohled na veřejný život, nastolování etických otázek souvisejících s kariérou, úvahy o alibismu a nad rolí intelektuálů ve společnosti. Tento filmový směr se projevil zvláště v dílech Krzysztofa Zanussiho (Iluminace, Ochranné zbarvení, Konstanta), Agnieszky Hollandové (Provinční herci, Osamělá žena), v rané tvorbě Krzysztofa Kieślowského (Amatér, Náhoda) aj. Filmy jako Člověk z mramoru A. Wajdy (1976) či Výslech Ryszarda Bugajského (1982) působivě tematizovaly polský stalinismus. Kolaps cenzury v předchozích letech umožnil v Polsku zpopularizovat tvorbu exilového básníka a esejisty Czesława Miłosze (1911-2004), oceněného v r. 1980 Nobelovou cenou za literaturu. Výjimečný stav vyvolal vlnu uměleckých reflexí útlaku a beznaděje, do které uvrhl zemi, mezi nimiž vyniká mj. básnická skladba Zbigniewa Herberta Zpráva z obleženého města (1983).
NĚMECKO
NDR, Československo a Polsko patřily v osmdesátých letech mezi největší znečišťovatele životního prostředí na světě. Běžné byly zákazy vycházení při nepříznivých inverzích, dramaticky se horšil zdravotní stav obyvatel v inkriminovaných oblastech. Uhelné tepelné elektrárny v trohúhelníku severní Čechy – NDR – Polsko chrlily do vzduchu tuny síry, které ničily nejen zdraví obyvatel, ale i lesní porosty. Vzhledem k averzi vedení SED k jakékoliv formě kritiky a otevřenému informování se ekologická hnutí, která poukazovala na kritický stav životního prostředí, rychle dostala na seznam nežádoucí opozice. Ve dnech 30.-31. května 1981 se konala na základě iniciativy vedoucího Kirchliche Forschungsheim ve Wittenbergu Hans-Petera Gensichena (1943) ve východním Berlíně a v dalších 25 městech NDR cyklistická demonstrace pod heslem Jedeme bez aut (Mobil ohne Auto). Další demonstrace za účasti tisíce cyklistů se konaly 5.-6. června a 4. července 1982. Na Unter den Linden si pak cyklisté nasadili roušky, aby poukázali na znečištění v NDR.
MAĎARSKO
Režim, který potřeboval udržovat sociální smír, nízké náklady na běžné potřeby a plnou zaměstnanost, se musel neustále zadlužovat. Na konci osmdesátých let dosáhla výše dluhu 20 miliard dolarů, což v přepočtu na jednoho obyvatelo vedlo k nejvyššímu zadlužení na světě. V roce 1982 tak země byla na pokraji státního bankrotu, čemuž předešla jen tím, že byla přijata do Mezinárodního měnového fondu (MMF) a získala výhodnou krátkodou půjčku sanující státní finance. Přesto se sociální situace velké části obyvatel příliš nezlepšovala a i podle oficiálních údajů žilo v roce 1987 20 procent obyvatel těsně kolem úrovně „sociálního minima“.
ČESKOSLOVENSKO
Trvalý nárůst napětí mezi Sovětským svazem a USA, kdy technologicky slabší Moskva začala ztrácet dech v nákladných zbrojních závodech, významně ovlivňoval domácí i zahraniční politiku KSČ. Oficiální podpora mírovému hnutí se stala důležitou součástí státní propagandy při „boji za mír“. Právě „boj za mír“ měl být hlavním zahraničněpolitickým tématem celého sovětského bloku. Proto nepřekvapí, že Praha v červnu 1983 (21. – 26. června) hostila jednání Světového shromáždění za mír a život, proti jaderné válce. Na shromáždění se sešlo 3 625 delegátů ze 132 zemí. Konec konců pražský Palác kultury bylo nutno využívat i mimo sjezdové roky KSČ a kongresová turistika existovala již v těchto dobách. Četné mírové pochody, případně mírové slavnosti se staly běžnou součástí tehdejšího života. Reálná politika se ozvala 24. října, kdy Sovětský svaz oznámil své rozhodnutí umístit na území NDR a Československa své rakety středního doletu v odpověď na rozmístnění raket Pershing 2 a střel s plochou dráhou letu v západní Evropě, kterými se NATO pokusilo vyrovnat jeho převahu v konvenčních zbraních.
POLSKO
Devatenáctiletý student varšavského lycea Grzegorz Przemyk (1964-1983) oslavoval 12. května s přáteli ve centru Varšavy maturitu, když ho zadržela policejní hlídka. Na stanici byl surově zbit. Velící důstojník podle svědectví jednoho ze spolužáků vyzýval ostatní: „Udělejte to tak, aby nezůstaly stopy.” Po dvou dnech Przemyk zemřel na operačním stole ve varšavské nemocnici. Grzegorz byl jediným synem rozvedené básnířky Barbary Sadowské (1940-1986), aktivistky Solidarity, která v době výjimečného stavu pomáhala vězněným a jejich rodinám. Případ budil velkou pozornost; nebylo totiž zřejmé, zda nejde o předem připravený úder proti opozici. Podle historika Andrzeje Paczkowského šlo o „náhodnou oběť zákonitého jednání”. Ministerstvo vnitra zorganizovalo rozsáhlou kampaň proti „očerňování” a veřejnému mínění dokonce předhodilo dva členy záchranné služby, kteří byli postaveni před soud. Teprve po čtvrt století od zločinu byl v červenci 2008 odsouzen jako hlavní pachatel policista Ireneusz Kościuk ke čtyřem letům vězení (soud s velitelem stanice se konal už v r. 1997 a skončil dvouletým trestem). Barbara Sadowska zemřela na rakovinu tři roky po smrti svého syna. Odvolání výjimečného stavu, druhá papežova cesta do Polska a udělení Nobelovy ceny za mír Lechu Wałęsovi přece jen vnesly do veřejného života záblesky naděje.
NĚMECKO
Nedílnou součástí režimní ideologie byla mírová propaganda. V padesátých letech se brojilo proti fašismu a revanšismu západních sousedů, v letech sedmdesátých a osmdesátých hlavně proti rozmisťování amerických raket Pershing-II na území SRN. Vše muselo být ale pečlivě prověřené a kontrolované. Cokoliv organizované mimo oficiální struktury, byť s mírovou tématikou, bylo režimu apriori podezřelé a potenciálně nebezpečné. Například 13. března 1983 se 30 členů jenského mírového společenství Friedensgemeinschaft zúčastnilo demonstrace, aby si připomenuli vybombardování Jeny během Druhé světové války. Policie však zasáhla, zničila jejich plakáty a rozehnala je. Při následné policejní protiakci bylo hnutí rozprášeno a jeho členové vyhoštěni do SRN. Mírovým hnutím v NDR jako nezávislé společenské síle v zemi se dostalo podpory od církve. Nové příznivce získala poté, co byla jako povinný předmět ve školách zavedena vojenská výchova. Proti militarizaci NDR, jejíž manifestace se v podobě prušácky seřazených armádních přehlídek konaly rok co rok, protesoval například Mírový kruh Vipperow. V roce 1983 byly také zatčeny za svoji občanskou iniciativu Ženy za mír Bärbel Bohleyová (1945) a Ulrike Poppeová (1953).
MAĎARSKO
Vedle intelektuální opozice soustředěné v Budapešti akcentující tématiku lidských práv, svobody projeu a reformy systému krystalizoval také další silný opoziční proud, tzv. populisté, kteří se zaměřovali na všeobecně srozumitelná témata spojená s národními zájmy. Patřily k nim zejména otázky maďarských menšin, církevních svobod, sociálně negativních jevů a vliv socialismu na celkový morální stav společnosti. V roce 1983 se do čela tohoto hnutí dostal Sándor Csóori.
ČESKOSLOVENSKO
Sovětsko-americký konflikt na sebe bral mnoho podob a jednou z nich byl sovětský bojkot 23. olympijských her v Los Angeles oficiálně ohlášený 8. května 1984. K němu se pochopitelně připojila většina sovětských satelitů, včetně Československa. Dne 12. října byla významnému českému básníku, novináři a překladateli Jaroslavu Seifertovi udělena Nobelova cena za literaturu. Jeden ze spoluzakladatelů poetismu a mj. signatář prohlášení Charty 77 patřil k nejvýznamnějším postavám české literatury 20. století. Udělení Nobelovy ceny signatáři Charty 77 uvedlo režim do složité situace. Básník ze zdravotních důvodů nemohl cenu převzít osobně a to vyvolalo neúspěšnou snahu představitelů oficiální kultury vyslat k převzetí ceny delegaci Československého svazu spisovatelů. Posléze cenu naštěstí převzala z rukou švédského panovníka dcera Jaroslava Seiferta – Jana Seifertová-Plichtová. Když v lednu 1986 Jaroslav Seifert zemřel, jeho státní pohřeb v Rudolfinu hrozil přerůst v protistátní manifestaci, a proto z jeho příprav byla vyloučena celá básníkova rodina. Organizací pohřbu bylo pověřeno ministerstvo vnitra…
POLSKO
Veřejným míněním otřásla smrt katolického kněze Jerzyho Popiełuszka (1948-1984), jehož mrtvé tělo bylo po únosu a mučení ze strany zvláštního komanda SB 19. října vhozeno do zátoky Visly v blízkosti města Włocławek. Otec Popiełuszko byl znám svým neohroženým vystupováním, které prokazoval při pravidelných „mších za vlast”, jež konal na otevřeném prostranství při kostele sv. Stanislava Kostky ve varšavské čtvrti Żoliborz. Bohoslužby v depresívních letech vojenské vlády přitahovaly desítky tisíc účastníků z celého Polska. Popiełuszko byl terčem zastrašovacích akcí a sama církev se jej z obav o jeho bezpečnost pokoušela neutralizovat nabídkou studijního pobytu v Římě. Šok, vyvolaný smrtí katolického kněze z rukou tajné služby („Nevztáhni ruku na pomazaného Hospodinova!”) byl v nábožensky silně cítící zemi tak velký, že moc byla tentokrát nucena obětovat vykonavatele, aby zachránila intelektuální strůjce: V tzv. toruňském procesu bylo několik důstojníků IV. správy ministerstva vnitra odsouzeno k vysokým trestům za únos, mučení a vraždu. Jako poslední z nich vyšel na svobodu kpt. Grzegorz Piotrowski v r. 2001. Pokusy stanovit trestní odpovědnost několika generálů nebyly úspěšné. Popiełuszkův osud inspiroval filmy absolventky pražské FAMU Agnieszky Hollandové (dcery Henryka Hollanda) Zabít kněze z r. 1988 a Rafała Wieczyńského Popiełuszko: Svoboda je v nás, který měl premiéru 16. února letošního roku.
NĚMECKO
Berlínská zeď uzavřela jeden z hlavních kanálů, jimž nespokojení občané NDR unikali na Západ. Nebyl však jediný – Honeckerovi poddaní si hledali další cesty, jak se dostat ze socialistického ráje. Jednu z nich představovaly západoněmecké ambasády v socialistických zemích, Československu, Polsku nebo Jugoslávii. Tam se pokoušeli občané NDR dostat a získat politický azyl. V říjnu 1984 například muselo kvůli přeplněnosti uzavřít západoněmecké velvyslanectví v Praze, neboť se tam zdržovalo na 150 východních Němců, kteří se chtěli dostat do SRN. Část z nich dokonce vstoupila do hladové stávky.
MAĎARSKO
Obraz maďarské společnosti by nebyl úplný bez romské menšiny, která byla přes vysoké ztráty utrpěné během holocaustu jednou z největších v zemi. V roce 1971 se k ní příhlásilo 320 000 lidí, v roce 1993 434 000. Podle průzkumu z roku 1984 se romské komunity nacházely v 1 748 z celkem 3 000 maďarských měst a vesnic. Vztah většinového obyvatelstva k Romům byl jak za socialismu, tak i v současné době lakmusovým papírkem tolerance a vyspělosti společnosti. Dodnes přetrvává určitá nevraživost a diskriminace Romů pramenící z rozdílného způsobu života a odlišné kultury.
Generální partner
Mediální partner
Podpořili nás
Vaše komentáře
Zatím nebyly přidány žádné komentáře.