ČESKOSLOVENSKO
9. květen 1985 – 40. výročí osvobození Československa Rudou armádou. Podle představ vládnoucího režimu mělo jít o další rok věnovaný budování „rozvinuté socialistické společnosti“. Tomuto budování měly potřebný lesk dodat nejen monstrózní oslavy spojené s výročím osvobození, ale i další stejně přebujelá spartakiáda. Srdce vládnoucí gerontokracie tehdy obzvláště zahřála skladba starších žákyň, „poupat“, nazvaných podle skladby režimní popové hvězdy Michala Davida. Československo-sovětské přátelství však mělo u obyčejných obyvatel socialistického Československa povážlivé trhliny. To mj. dobře vyjádřil průběh Mistrovství Evropy a světa v ledním hokeji konaného v Praze na přelomu dubna a května 1985. Družstvo ČSSR tehdy dokázalo přehrát neoblíbené „Rusáky“ a získat zlaté medaile na mistrovství světa. Ve stejném duchu politické nehybnosti a manifestační oddanosti proběhla (23. května 1985) také volba prezidenta, v které zvítězil G. Husák, opětovně jako jediný kandidát. Přesto tento rok znamenal zásadní zlom. Po krátkých vládách Brežněvových nástupců Andropova a Černěnka, přestárlých a na smrt nemocných byrokratů, se 11. března 1985 generálním tajemníkem ÚV KSSS stal ambiciózní a reformisticky naladěný Michail S. Gorbačov. Jeho politika hospodářské a společenské „perestrojky“ – „přestavby“ se rychle změnila v demontáž celého moskevského bloku včetně Sovětského svazu. „Přestavba“ od samého počátku naháněla konzervativní KSČ přímo panický strach, a tak se jí pokusila neúspěšně čelit tezí o rozdílnosti výchozích podmínek a tradic v Československu a v Sovětském svazu. To samo o sobě ovšem popíralo mnoho z dříve propagovaných neotřesitelných ideologických pravd o internacionalismu, společné odpovědnosti za obranu socialismu atd.
POLSKO
Frustrace a beznaděj poznamenaly cestu většiny Poláků napříč 80. léty 20. století a ani nástup nového vedení v Sovětském svazu na tom mnoho nezměnil. Hmotná nouze v kombinaci s liberální pasovou politikou – ve srovnání s ostatními zeměmi bloku – způsobily, že z emigrace se začal stávat závažný společenský problém, který se nevyhýbal ani kulturním elitám. Když byl pro svůj kritický postoj k režimu v r. 1985 rozpuštěn poznaňský Teatr Ósmego Dnia, založený v r. 1964 jako studentská scéna, rozhodl se jeho umělecký šéf Lech Raczak spolu s většinou herců pro emigraci do Itálie (v r. 1989 byla činnost souboru v Poznani obnovena). Během výjimečného stavu i později projevila vstřícný postoj k divadelníkům církev, která řadě souborů poskytla své kostely ke konání představení. Administrativní šikana byla i po nástupu „perestrojky” doprovázena soudní represí. Proces proti opozičním aktivistům Adamu Michnikovi, Bogdanu Lisovi a Władysławovi Frasyniukovi konaný v Gdaňsku ve dnech 23. května až 14. června skončil na svou dobu vysokými rozsudky ve výši 2,5 - 3,5 roku (disidenti byli předčasně propuštěni po přímluvě britské premiérky M. Thatcherové). Případ vězněného odpírače vojenské služby Marka Adamkiewicze, odsouzeného v předchozím roce k dvouletému trestu přinesl pozitivní efekt – z protestů proti jeho uvěznění vzešla nová opoziční iniciativa, hnutí Svoboda a mír (Wolność i Pokój), založená 14. dubna v Krakově. Toto hnutí, k němuž se hlásili většinou mladí lidé, mátlo státní aparát dříve neobvyklými metodami práce a inspirovalo vznik podobných skupin v jiných zemích východního bloku.
NĚMECKO
Nástup Michaila Gorbačova na post prvního tajemníka ÚV KSSS zprvu vyvolal ve východoněmeckém vedení naději, že se poněkud uvolní striktní dohled Moskvy a NDR si bude moci vymezit větší manévrovací prostor především směrem k SRN a západním zemím obecně a nárokovat si „výlučné“ postavení v rámci bloku. Gorbačovem nastartovaná perestrojka, směřující zprvu na domácí scénu, ale záhy mezi východoněmeckými vůdci vyvolala podezření a odpor, manifestované snahou neprodyšně se před reformními impulsy z Moskvy uzavřít. Na rozdíl od Polska či Maďarska se NDR tiše připojila k husákovskému Československu či Bulharsku Todora Živkova, které perestrojku vnímaly podobně… negativně. Perestrojka se ale rychle stala povzbuzujícím prostředkem opozice a o to více se ji vedení NDR snažilo potlačovat. V lednu 1987 například v oficiálním deníku SED Neues Deutschland chyběly některé pasáže z oficiálního projevu Michaila Gorbačova o kádrové politice sovětské komunistické strany, v němž kritizoval své přechůdce. O rok později bylo zakázáno vysílat některé sovětské filmy s antistalinským vyzněním.
MAĎARSKO
Maďarsko nepatřilo v osmdesátých letech ke skupině konzervativních socialistických režimů na ose NDR – Československo – Bulharsko. Ne nadarmo se o Maďarsku hovořilo jako o „nejveselejším baráku“ v socialistickém lágru. Nicméně i pro Kádára nebyl nástup Michaila Gorbačova vítanou změnou. Tím, že Gorbačov de facto odmítl zasahovat vojenskou silou do událostí v rámci bloku, dal jasně najevo, že maďarský 1956 a československý 1968 se již nebudou opakovat. Víceméně tyto sovětské kroky zpochybnil a delegitimizoval režimy, které vznikly na sovětských tancích. To bylo pro Kádára smrtelné nebezpečí. V Maďarsku pokračovaly drobné demokratizační změny, které jinde ve východní Evropě nebyly možné – například v roce 1983 režim souhlasil s tzv. vícenásobnou kandidátkou, díky níž se do parlamentu při volbách v roce 1985 dostalo deset procent nestraníků.
ČESKOSLOVENSKO
V Praze se uskutečnil XVII. sjezd KSČ (23. až 28. března 1986). Sjezd měl reagovat na změny v sovětské politice a navrhnout řešení narůstajících ekonomických problémů. I přes povinné oslavování dosažených výsledků bylo jasné, že VII. pětiletka nebyla splněna a tzv. Soubor opatření ke zdokonalení plánovitého řízení národního hospodářství po roce 1980 skončil neúspěchem. Růst národního důchodu se zpomaloval a naopak trvale stoupal zahraniční dluh. Výrazným problémem se staly jak přebujelý a neefektivní těžký průmysl, tak nahromadění neprodejných zásob zastaralých a nekvalitních výrobků. KSČ se přesto pokusila problémy vyřešit – a to návrhem nerealisticky koncipované VIII. pětiletky. V květnu nechala proběhnout další parlamentní volby, aby si potvrdila svoji mocenskou pozici. Výsledky byly opětovně „úspěšné“ – účast voličů dosáhla 99,9 % a pro kandidátku Národní fronty poté „hlasovalo“ 99,4 % voličů. Nebezpečná bagatelizace následků havárie sovětské jaderné elektrárny v Černobylu 26. dubna 1986, kdy radioaktivní spad zasáhl i Československo, ovšem znovu nastolila otázku důvěryhodnosti celé KSČ, zvláště poté, co po počátečním váhání sovětská média začala o celé záležitosti informovat na tamní poměry velmi intenzivně a otevřeně.
POLSKO
Solidaritu výjimečný stav sice těžce zasáhl, část aktivistů ovšem začala v ilegalitě brzy vytvářet struktury Podzemní Solidarity. Ty byly nejednotné regionálně, organizačně i v otázce metod a cílů politického boje. Intenzívně se diskutovalo o možnosti vyhlásit generální stávku, což ale většina aktivistů s ohledem na zpřísněné zákony odmítala z obav z masakru. Radikální křídlo představovala Bojující Solidarita, nastolující otázku možnosti ozbrojeného střetnutí s mocí a uchylující se k taktice zadymy – pouličních bojů. K efektivnější vzájemné komunikaci a snazšímu nalezení konsenzu byly zakládány různé struktury, mezi nimi v r. 1982 Prozatímní koordinační komise (TKK) a v r. 1987 Národní exekutivní komise (KKW). Legendární postavou ilegálního opozičního hnutí se po 13. prosinci 1981 stal člen těchto orgánů Zbigniew Bujak (1954), které mu se v době vyhlášení výjimečného stavu podařilo ukrýt v podzemí. V květnu 1986 padl do rukou bezpečnosti a putoval do vyšetřovací vazby. Byl obviněn z příprav násilného svržení systému, za což teoreticky hrozil i absolutní trest. Bujakovo propuštění na základě amnestie v září 1986 prozrazovalo rostoucí pragmatismus mocenské elity, která začínala uvažovat o možných důsledcích sovětské „perestrojky“ – a o svém vlastním osudu.
NĚMECKO
Pro Ericha Honeckera měl být 11. stranický kongres SED, který se konal 17. -21. dubna 1986 a na němž byl uveden do života pětiletý plán pro roky 1986 – 1990, vrcholem kariéry. Ostatním stranickým funkcionářům však bylo jasné, že se stále více rozevírají nůžky mezi stranickými rezolucemi a ekonomickou realitou. Rostlo především vnější i vnitřní zadlužení země. Například jen za květen 1989 vzrostl deficit o 500 milionů marek.
MAĎARSKO
Palčivým problémem bylo pro Budapešť postavení maďarské menšiny v rumunské Transylvánii. Podle cenzu se v Rumunsku v roce 1948 nacházelo 1,55 milionu Maďarů, v roce 1966 1,62 milionu, v roce 1977 1,69 milionu, a a v roce 1990 1,59 milionu. Od konce čtyřicátých let byli její političtí vůdcové podrobováni perzekuci a asimilačním praktikám. Kulturní a vědecké instituce měly pozastavenou činnost, potlačovala se výuka maďarského jazyka. Období utužování asimilační a centralizační politiky nastaly bezprostředně po roku 1956 a pak po nástupu Nicolae Ceaucesca. Ten od 80. let tvrdě prosazoval politiku homogenizace (národnostní unifikace) a systemizace (násilná urbanizace vesnic zaměřená především na maďarské a německé rolníky v Transylvánii). Maďarští intelektuálové se pokoušili upozorňovat na tuto politiku na mezinárodním fóru, například v samizdatových publikacích Ellenpontok a Kiáltó Szó. Osud transylvánských Maďarů vyvolával v průběhu osmdesátých let mezi maďarskou veřejností velké rozhořčení (například demonstrace v červnu 1988 v Budapešti), kterou nemohlo ignorovat ani komunistické vedení a bylo nuceno vznášet oficiální protesty proti diskriminační národnostní politice. Maďarská společnost cítila solidaritu se svými menšinami, která se navzdory pasivitě oficální politiky projevovala především v hudebním a kulturním životě.
ČESKOSLOVENSKO
V dubnu (9. – 11. 4.) navštívil Prahu na oficiální návštěvě sovětský stranický šéf Michail Gorbačov. Nadšené uvítání a zjevné sympatie pro charismatického sovětského vůdce, doprovázeného civilně jednající manželkou, snad nejvíce zaskočilo domácí Husákovo stranické vedení. Rozdíl mezi rychle a bezprostředně reagujícím Gorbačovem a strnulostí domácích komunistů byl jasný na každém kroku. Každý očekával hlubokou změnu, byť by ji měl iniciovat představitel fakticky okupační moci v Československu. Velkou pozornost vzbudila také návštěva španělského krále Juana Carlose I. v Praze v červenci 1987. Lavinovitě se šířící ekonomické problémy donutily KSČ k dalším ústupkům – po sovětském vzoru byl zkoncipován zákon o tzv. státním podniku a předložen k veřejné diskuzi. Na druhé straně se KSČ pokoušela vybudovat jakési „neostalinistické“ společenství s Rumunskem a NDR použitelné k obraně proti přílišně liberálním postojům Polska a Maďarska a rovněž i proti dalším nemilým překvapením iniciovaným nevypočitatelným Gorbačovem. Konečně v prosinci vyvrcholily vnitrostranické spory a Gustav Husák odstoupil z jejího vedení a nadále si ponechal pouze prezidentský úřad. Na jeho místo byl „zvolen“ Miloš (Milouš) Jakeš. Netalentovaný byrokrat a aparátčík, od kterého se očekávalo, že provede obávanou přestavbu bez toho, že by ohrozil funkčnost stávajícího systému. Rozkolísané hospodářství měl následně vyléčit dokument s podivným názvem: Komplexní směrnice k přestavbě hospodářského mechanismu.
POLSKO
Během své třetí cesty do Polska v první polovině června si papež Jan Pavel II. už mohl dovolit to, na co by před čtyřmi lety státní moc nikdy nepřistoupila – navštívit Gdaňsk a při homilii před miliónem lidí proklamovat právo na existenci samosprávných a nezávislých odborů. Schůzka s Lechem Wałęsou v sídle arcibiskupa sice nebyla součástí oficiálního programu, ale její povzbudivé poselství veřejnosti bylo i tak výmluvné, stejně jako papežova soukromá návštěva hrobu Jerzyho Popiełuszka. Liberalizační kroky, jakými byla legalizace samizdatového konzervativně liberálního časopisu Res Publica nebo listopadové referendum o hospodářských a demokratizačních reformách, jehož pozitivní výsledek byl vzhledem k malé účasti vládou označen za „pouze informativní”, samy o sobě velký význam neměly, ale byly dobrým indikátorem pozitivních posunů ve veřejném mínění. V uvolněnější atmosféře se do ulic polských měst začaly vracet prvky happeningu, kabaretu, divadla. Nejdále v tomto směru zašla nově založená vratislavská nezávislá iniciativa Pomerančová alternativa, vedená Waldemarem „Majorem” Fydrychem, jejíž humorné politické inscenace při různých příležitostech – na svátek sv. Mikuláše, ve výroční den říjnové revoluce, na 1. máje – přispívaly k veselejšímu pohledu na svět a společnost.
NĚMECKO
Po vzoru polské „Létající univerzity“ poskytující svobodné vzdělání a nezávislé informace o režimem tabuizovaných tématech vznikla ve východním Berlíně 2. září 1986 z iniciativy Wolfganga Rüddenklaua, Carla Jordana a Christiana Halbrocka a s podporou církve Umwelt-Bibliothek. Vydávala vlastní tiskovinu, tzv. Umweltblätter, které se brzy staly jednou z nejpopulárnějších podzemních tiskovin v zemi. V roce 1989 již mezi lidmi kolovalo na 2 000 kopií. Státní moci ale brzy došla s touto aktivitou trpělivost a v noci z 24. na 25. listopadu 1987 provedla Stasi velkou razii, zabavila tiskárny a kopie časopisu a zatkla sedm členů knihovny. Vlna solidarity se zatčenými nakonec přiměla stranické vedení, aby svůj tvrdý postoj k této iniciativě zmírnilo.
MAĎARSKO
Maďarská relativní prosperita a blahobyt byly vykoupeny rostoucím vnitřním zadlužením. Ekonomická krize tak neustále propukala a byla tlumena novými zahraničními úvěry. V roce 1987 byl z postu předsedy vlády odvolán György Lazár a na jeho místo byl dosazen dravý technokrat s reformními postoji Károly Grósz (1930 - 1996). Mohl se opřít jednak o sovětský vzor, respektive Gorbačovou náklonnost k ekonomickým reformám. Pokusil se otevřít socialistickou ekonomiku i jiným formám vlastnictví. Soukromý sektor tak již nebyl otevřeně diskriminován, ale spíše trpěn. Zároveň došlo k částečnému zrušení dotovaných cen a zavedení nového daňového systému. Rodile také nový politický systém. Reformní komunisté v čele s Imrem Pozsgayem zase založily Maďarskou demokratickou frontu (MDF), v níž vyjádřili snahu o reformu politického systému. János Kis, Ottilie Soltová a Ferenc Kőszeg představily v červnu 1987 v časopise Beszelő opoziční program pod názvem Sociální smlouva, v němž požadovaly politický pluralismus a odchod současného vedení. O tom, že se poměry výrazně uvolňují, svědčilo i to, že v roce 1987 v Budapešti oficiálně otevřela svoji kancelář Open Society Foundation, založená v roce 1982 americkým finančníkem maďarského původu Georgem Sorosem. Jejím cílem bylo poskytovat a financovat sociální a vzdělávací programy.
ČESKOSLOVENSKO
Kolaps režimu se stával skutečností. Pád do propasti nemohly zastavit ani snahy některých prozíravějších stranických špiček o společenské a hospodářské reformy. Z vedení KSČ byla sice odstavena část představitelů nekompromisní normalizace – Antonín Kapek, Vasil Biľak nebo Josef Haman, ale jako celek zůstávalo stranické vedení neústupně konzervativní. K demisi byl nakonec donucen i dlouholetý federální premiér Lubomír Štrougal, když se neprosadil jako samozvaný gorbačovsky střižený reformátor. Dne 12. října 1988 G. Husák jmenoval schopného ekonoma a reformistu Ladislava Adamce novým předsedou federální vlády. Na záchranu režimu to ovšem bylo zoufale málo. KSČ již přestávala kontrolovat společnost a byla nucena k častým ústupkům. Výrazně a rychle se to projevilo v kultuře, kde byly např. realizovány výtvarné výstavy před několika lety ještě zcela nemyslitelné. Ať již šlo o výstavu Forum ´88, konající se v Pražské tržnici v Holešovicích od 8. září do 4. října 1988, nebo výstavu Lubenec 88 (Lubenec, Střediskové kulturní zařízení, 12. 11. až 28. 12.) s vernisážovou performancí Tomáše Rullera Před-nes. Při výročích 21. srpna 1968 a 28. října 1918 došlo i k prvním výraznějším demonstracím občanů, požadujících demokratizaci společnosti. I v tomto období byl však každý střet s režimem velmi nebezpečný a mohl mít ty nejtragičtější důsledky. Důkazem je osud občanského aktivisty Pavla Wonky (23. 1. 1953 – 24. 4. 1988). Z politických důvodů mu bylo znemožněno studium na právnické fakultě UK, a tak studoval práva jako samouk a brzy se stal skutečným „právníkem chudých“. První zatčení přišlo v roce 1982. V roce 1986 hodlal kandidovat jako nezávislý kandidát do Federálního shromáždění, ale Ústřední volební komise jej odmítla zaregistrovat. P. Wonka zemřel 4 dny po svém posledním odsouzení, a to za dosud nevyjasněných okolností ve vězeňské cele v Hradci Králové.
POLSKO
Stávkou městské hromadné dopravy 26. dubna v Inowrocławi a Bydhošti začala vlna stávek, trvající do začátku května, která zasáhla Leninovu huť v Krakově i gdaňské loděnice. V některých případech svou solidaritu projevovali dělníkům studenti, a to i formou okupačních stávek. Hnutí doprovázely i četné manifestace a pochody, například „vzdoroprůvody” během oslav 1. máje. Státní moc se se pod tlakem nepříznivých hospodářských okolností i s ohledem na vývoj v SSSR, jehož vedení odvolalo platnost Brežněvovy doktríny omezené suverenity, odhodlalo ke konzultačním kontaktům s opozicí. Během podzimu se Lech Wałęsa dvakrát sešel s ministrem Kiszczakem v Magdalence u Varšavy, vyvoj událostí ovšem urychlilo především Wałęsovo vítězství v televizním duelu s představitelem oficiálních odborů OPZZ Alfredem Miodowiczem, členem stranického politbyra. Sama skutečnost, že režim takovou diskusi vůbec připustil, by byla ještě nedávno nemyslitelná. Občanský výbor, vytvořený 18. prosince a zaštítěný předsedovou Solidarity, sdružoval dělnické předáky i opoziční intelektuály, jako byli Bronisław Geremek nebo Tadeusz Mazowiecki, a připravoval se na další rok s neskrývanou ambicí. „Jaro je naše,” říkalo se v řadách opozice.
NĚMECKO
Opoziční hnutí povzbudila oficiální sovětská perestrojka, díky níž se ke kritice režimu osmělovali i dosavadní režimní konformisté a legální organizace, jako například spisovatelé, kteří začali vyjádřovat výhrady vůči tuhé cenzuře a omezování svobody. O tom, jak režim ztrácel kontrolu i nad svými oficiálními instituty, svědčila demonstrace u příležitosti 80. výročí zavraždění komunistických politiků Karla Liebknechta a Rosy Luxemburgové, při níž bylo zatčeno více jak 100 lidí. Srovnání původního étosu revolucionářů, jejich hesel a ideálů („Svobodu pro jiné názory“) vyznělo ironicky a v neprospěch trpké reality pozdní NDR – dysfunkční ekonomika, s vypětím všech sil udržovaný konzumní standard a sociální smír, vnitřní zadluženost a ekologická devastace, morální znechucení vyvažované rafinovaným policejním terorem, stárnoucí komunistická gerontokracie neschopná reflektovat nové trendy ani v rámci socialistické ideologie, rozpolcená mladá generace oscilující mezi generační revoltou a snahou získat slušné životní postavení i za cenu otevřené konformity s režimem. Nakonec frustrovaným východním Němcům nezbylo nic jiného, než vyjádřit svoji nespokojenost tím nejjednodušším staronovým způsobem, hlasováním „nohama“…
MAĎARSKO
Na konečné střídání stráží došlo v roce 1988. Nemocný Kádár, který již nebyl schopen reagovat na překotný vývoj událostí, byl odstaven do titulární funkce předsedy strany. Výkonným tajemníkem strany se 22. května 1988 stal Károly Grósz. V roce 1974 se stal vedoucí tajemníkem oddělení propagandy a agitace na ÚV MSDS a o deset let později stranickým tajemníkem Budapešti. V roce 1985 byl zvolen do politbyra a o dva roky později jmenován předsedou vlády. Ve stejném roce ale přepustil křeslo premiéra Miklósi Némethovi (1948), který jím zůstal až do 23. května 1990. János Kádár (1912–1989) ztělesňoval klíčové období maďarského socialismu se všemi jeho vzestupy a pády. Již od svého mládí se zapojil do komunistického hnutí a během války se de fakto stal vůdcem podzemní komunistické strany v Maďarsku. Po válce se stal stranickým zástupcem generálního tajemníka Matyáse Rákosiho a krátce také ministrem vnitra. V roce 1951 ho smetla vlna stranických čistek a dva roky strávil ve vězení. Během povstání v roce 1956 se stal opět nakrátko prvním tajemníkem strany. Zprvu byl pro některé reformní požadavky, ale 1. listopadu 1956 přeběhl k Sovětům, kteří ho poté dosadili jako předsedu nové, „dělnicko-rolnické“ vlády, která měla konsolidovat zemi a potlačit povstání. Stal se prvním tajemníkem obnovené Maďarské socialistické dělnické strany a zůstal jím až do května 1988. Politický vývoj ovšem spěl rychle k demontáži kádárovského systému. Začaly se konstituovat první politické strany, například Svaz mladých demokratů (FIDESz) v čele s budoucím maďarským premiérem Viktorem Orbánem (30. března 1988). Lidé také začali masově demonstrovat – v červnu 1988 na podporu maďarské menšiny v rumunském Sedmihradsku, v říjnu proti plánované stavbě vodního díla Gabčíkovo-Nagymaros.
Generální partner
Mediální partner
Podpořili nás
Vaše komentáře
Zatím nebyly přidány žádné komentáře.