Kolaps totalitního režimu se stává skutečností. K jeho pádu dochází nejdříve v Polsku na jaře 1989, následováno v květnu Maďarskem. Pádem Berlínské zdi 9. listopadu 1989 oslavuje svobodu východní Německo, v Československu probíhá od 17. listopadu 1989 Sametová revoluce. Následují první svobodné volby.

ČESKOSLOVENSKO

I přes mnohé ústupky byla KSČ odhodlána obhájit svůj mocenský monopol. Situace byla ovšem neudržitelná. Hospodářství stagnovalo a váhavé zavádění principů tzv. ekonomické přestavby jen zvyšovalo celkový zmatek. Politicky se KSČ dostala do úplné izolace a veřejnost stále častěji dávala najevo nespokojenost s domácím děním. KSČ chyběla podpora ze strany Sovětského svazu a okolní „bratrské“ režimy prožívaly obdobný rozklad. Tragikomicky působil i stranický šéf M. Jakeš, zvláště po svém neveřejném projevu v Červeném Hrádku u Plzně ze 17. července 1989. Ilegálně propašovaná nahrávka projevu šokovala svojí zmateností a slova „…a né prostě, aby my jsme tam byli sami jako kůl v plotě, neměli jedinýho slova podpory…no a vlastně oni nás mohli proti tomu lidu postavit…“ se stala symbolem. Represivní aparát ovšem stále fungoval – to se plně prokázalo již v lednu 1989, kdy byly mocensky potlačeny demonstrace v rámci tzv. Palachova týdne (30. výročí sebeupálení studenta Jana Palacha) a rovněž i schválením tzv. pendrekových zákonů v únoru 1989. Ty znemožňovaly neohlášené demonstrace v centru Prahy a posilovaly pravomoc policejních složek při jejich potlačování. Nepokrytou výhružkou formující se občanské opozici byl teatrální souhlas KSČ s masakrem čínských studentů na náměstí Nebeského klidu v Pekingu. Vše vyvrcholilo 25. července 1989, kdy samizdatové Lidové noviny uveřejnily výzvu Několik vět, žádající zastavení represí a zahájení politického dialogu. Jakešovo vedení však toto rezolutně odmítlo. Svým způsobem bylo odpovědí i vydání nové stokorunové bankovky Státní bankou v říjnu 1989 s portrétem Klementa Gottwalda. Brutální zásah proti studentské demonstraci 17. listopadu 1989 ukončil život nejen neoblíbené stokoruně, ale i celému totalitnímu režimu.
Rychlá, účinná a překvapivě bezproblémová demontáž moci KSČ překvapila snad téměř všechny – konzervativní komunisty i samotné občanské aktivisty. Začala pověstná „sametová revoluce“. Brutalita policejního zásahu ze 17. listopadu se stala neobhajitelnou a každý, kdo mohl, se od ní distancoval. Pověstný černý Petr odpovědnosti posléze zůstal v rukou několika funkcionářů ministerstva vnitra a neoblíbeného šéfa pražských komunistů Miroslava Štěpána. V noci z 19. na 20. listopadu vytvořilo několik opozičních skupin hnutí Občanské fórum (v Bratislavě vzniklo prakticky současně hnutí Verejnost proti násiliu) a už 21. listopadu reformní federální premiér Ladislav Adamec zahájil jednání u „kulatého stolu“ s nově institucionalizovanou opozicí. O tři dny později z čela KSČ odstoupil kompromitovaný M. Jakeš a nahradil ho nevýrazný a neznámý Karel Urbánek.
Tempo nastolených změn ovšem přestalo vyhovovat, a Občanské fórum proto vystoupilo s požadavkem generální stávky. Tu podpořilo 26. listopadu více jak půlmilionové shromáždění na Letenské pláni. Generální stávka skutečně následujícího dne úspěšně proběhla a to iniciovalo rychlou dohodu mezi občanskou opozicí a KSČ o brzké rekonstrukci vlády. Teď již nešlo o rehabilitaci reforem Pražského jara, ale o likvidaci celého systému. V rekonstruované vládě (z 3. prosince 1989) ovšem z 21 ministerských křesel bylo pro nečleny KSČ rezervováno jen 6 míst. To od samého počátku podvázalo její důvěryhodnost a už 7. prosince její předseda Ladislav Adamec podal demisi. O několik dní později – na mimořádném sjezdu se poté stal novým předsedou KSČ, kterou celkem úspěšně dokázal provést porevolučním obdobím a zachovat ji jako významnou politickou sílu. KSČ v tomto období již zcela ztratila kontrolu nad atributy moci – policií, armádou, sdělovacími prostředky nebo Národní frontou – a ocitla se v hluboké defenzívě. Rozklad postihl i její ozbrojenou složku – Lidové milice, ještě v říjnu 1989 poslušně rozhánějící demonstranty na Václavském náměstí. Těsně před koncem roku bylo definitivně rozhodnuto. Již 28. listopadu byl Alexander Dubček zvolen předsedou Federálního shromáždění, do kterého byl kooptován s dalšími zástupci opozice. Konečně 10. prosince se ustavila tzv. vláda národního porozumění vedená pragmatickým komunistickým technokratem Mariánem Čalfou. Nakonec 29. prosince 1989 částečně obměněné Federální shromáždění zvolilo jednomyslně novým prezidentem (tehdy ještě Československé socialistické republiky) Václava Havla, když jeho předchůdce G. Husák odstoupil ihned po jmenování Čalfovy vlády. Režim normalizace i samotné KSČ definitivně skončil.

POLSKO

„Devětaosmdesátý” byl stejně jako v jiných zemích střední a východní Evropy rokem zásadní systémové změny. Jednání u kulatého stolu, která probíhala od počátku února mezi vládou a opozicí za formálního zprostředkování církve po celé následující dva měsíce, přinesla vedle legalizace Solidarity především dohodu o volbách a o přetvoření nejvyšších státních orgánů. Volby proběhly 4. června a přinesly rozhodné vítězství Občanskému výboru, který obsadil 33% míst v Sejmu, což bylo maximum, které dohody umožňovaly, a 99 křesel ze 100 ve znovuobnoveném Senátu, zatímco vládní koalice, tvořená kromě PSDS Demokratickou stranou a Polskou lidovou stranou, drtivě prohrála. Funkční období takto zvoleného Sejmu, který byl označen za kontraktový, bylo předem stanoveno na dva roky. Dilematem bylo, zda u moci zůstanou komunisté, anebo nikoli, případně zda bude vytvořena přechodná vláda velké koalice. Do diskuse významně zasáhl Adam Michnik, šéfredaktor nově založených novin Gazeta Wyborcza (dosl. „Volební noviny”) článkem Váš prezident, náš premiér z 3. července. Do obnoveného prezidentského úřadu byl 19. července na společném zasedání obou komor parlamentu zvolen generál Jaruzelski, ovšem i za pomoci hlasů z řad Občanského výboru, zatímco ministerský předseda Tadeusz Mazowiecki jehož kabinet získal 19. září důvěru Sejmu, byl dva tzv. prezidentské resorty, vnitro a obranu, nucen ponechat komunistickým ministrům Cz. Kiscczakovi a Florianovi Siwickému. Období komunistického režimu symbolicky uzavřel 28. prosince návrat k původnímu názvu země – Polská republika. PLR se stala minulostí – ne tak ovšem její dědictví.

NĚMECKO

V květnu 1989 se konaly místní volby, ale oproti zaběhnutým zvyklostem jejich „stoprocentní“ výsledky vyvolaly mezi voliči nespokojenost, neboť prokazatelná část občanů volila jiné kandidáty než ty z Národní fronty. Neustával také proud uprchlíků ze země. V srpnu 1989 Maďarsko odstranilo hraniční zátarasy na hranici s Rakouskem a v září 1989 se skrze tuto první díru v železné oponě dostalo do Rakouska více jako 13000 východních Němců. V obležení se ocitla i západoněmecká velvyslanectví v jiných socialistických zemích, zvláště v Praze. V Lipsku a Drážďanech proběhly masové demonstrace, na nichž účastníci požadovali povolení činnosti opozičních skupin a demokratických reforem. Oficiální oslava 40. výročí vzniku státu se pak 7. října zvrhla v tragikomickou frašku a poslední dějství experimentu zvaného NDR. Ještě týž den proběhly masové demonstrace také v Berlíně. V reakci na ně byl 18. října Erich Honecker narychlo nahrazen Egonem Krenzem. Mezitím se ale zbortil i nejnenáviděnější symbol rozdělení – Berlínská zeď padla 9. listopadu. Prvního prosince východoněmecký parlament rozhodl o zrušení vedoucí role SED v zemi a o dva dny později se odporoučel i „zimní“ tajemník Krenz a s ním i celý ústřední výbor. NDR čekal už jen poslední rok…

MAĎARSKO

Károly Grósz byl pro umírněné a řízené změny jak v ekonomické, tak politické sféře. Chtěl reformovat socialismus bez toho, aby byly dotčeny jeho fundamenty. Překotný vývoj roku 1989, akcelerovaný i v ostatních zemích východního bloku, ho však mnohém předběhl. Radikálněji zaměření členové strany Gyula Horn, Miklós Németh a Imre Pozsgay v říjnu 1989 prosadili reorganizaci a přejmenování strany na Maďarskou socialistickou stranu. Důležitou roli v maďarském přechodu k demokracii sehrál již mrtvý Imre Nagy. Na konci 80. let se proměnil v symbolického Charóna, který převezl Maďary v kolektivním přechodovém rituálu z komunismu do postkomunismu. Na jaře 1989 byly exhumovány jeho ostatky a 16. června 1989 během ceremoniálu na náměstí Hrdinů, kterému přímo i zprostředkovaně přihlížel celý národ, slavnostně pohřbeny. Mrazivou symboličnost celému obřadu dodal fakt, že ve stejný den, kdy bylo oznámena oficiální rehabilitace Imreho Nagye (6. června 1989), zemřel „zrádce“ národa János Kádár. Scénář pro hladký průběh transformace pak dohodli zástupci opozičních sil s komunisty u Národního kulatého stolu. 18. září 1989 podepsali dohodu o vytvoření právních podmínek pro přechod k pluralitní demokracii a změnu ústavy. Symbolicky 23. října 1989 pak byla vyhlášena nová ústava, která ukončila vedoucí roli komunistické strany.

ČESKOSLOVENSKO

Již tradiční novoroční projev prezidenta republiky – nyní v podání čerstvě zvoleného Václava Havla – musel každého přesvědčit o tom, že svět se definitivně změnil. V každodenní politické praxi se objevily nové fenomény – odsouzení sovětské invaze ze srpna 1968 (to stihla provést ještě poslední Adamcova vláda), parlamentní komise pro vyšetřování událostí ze 17. listopadu 1989 nebo zahájení jednání o odchodu okupačních sovětských vojsk z Československa. To se stalo „hvězdnou hodinou“ hudebníka a poslance Michaela Kocába.
Rekonstruované Federální shromáždění už 23. ledna 1990 přijalo ústavní zákon o odvolávání a povolávání nových poslanců, na jehož základě do parlamentních lavic usedlo 120 nových poslanců, a rovněž velmi liberální zákon o politických stranách. Na počátku roku 1990 tak v Československu působilo na 200 politických subjektů ucházejících se o přízeň potencionálních voličů. Dne 27. února byl schválen volební zákon navazující na tradice 1. republiky (poměrný systém) s pětiprocentní hranicí pro vstup do Parlamentu. Volby proběhly 8. a 9. června 1990. Při účasti 96 % oprávněných voličů to bylo i svého druhu celonárodní referendum o odmítnutí starých pořádků a ústavním zániku totalitního režimu. Podle očekávání KSČ volby drtivě prohrála, byť zisk zhruba 14 % hlasů jí zajistil další politickou existenci. Vítězem voleb se stala koalice OF a VPN se ziskem cca 47 % veškerých hlasů. Výsledky voleb záhy potvrdilo znovuzvolení Alexandra Dubčeka do čela Federálního shromáždění, vznik koaliční vlády vedené zdatným byrokratem M. Čalfou a 5. července 1990 opětovným zvolením Václava Havla federálním prezidentem. Blízký osud federace poté jako by předpověděla proslulá „pomlčková“ bitva mezi českými a slovenskými poslanci o nový název společného státu z března 1990. Výsledkem byl krkolomný kompromis, kdy se společná federace jinak nazývala v češtině (Československá federativní republika) a jinak ve slovenštině (Česko-Slovenská Federatívna Republika). Tento název byl však po měsíci korigován na definitivní a poslední název společného státu Čechů a Slováků - Česká a Slovenská Federativní Republika a vydržel až do klidného rozdělení federace 31. 12. 1992.

POLSKO

Polsko ukončilo čtyřicetiletou komunistickou etapu svých dějin a deset let trvající zápas o systémovou změnu. Zrušit cenzuru a nastolit plnou svobodu projevu šlo snadno. Potíže nebyly ani s vytvářením pluralitního systému politických stran, v němž se zčásti uplatňovaly bývalé strany Fronty národní jednoty, ve výraznější míře někdejší opoziční iniciativy, a částečně též zcela nové formace. Obtížnější byla trasnformace ekonomiky od postátnělé směrem k volnému trhu. Tohoto nejednoduchéého úkolu se ujal vicepremiér pro ekonomiku Leszek Balcerowicz. V době doznívající existence Sovětského svazu a Varšavské smlouvy nebylo samozřejmé změnit zahraničněpolitickou orientaci z hodiny na hodinu, a tak se premiér spolu s ministrem zahraničí Krzysztofem Skubiszewským snažili alespoň nastolit přátelské vztahy ze západními zeměmi. To v čase velkých proměn nebylo obtížné. Úspěchem polské diplomacie bylo přizvání Polska do skupiny 4+2, která se zabývala otázkou znovusjednocení Německa. Citlivým tématem, které začalo brzy rozdělovat politiky i veřejnost, se stalo tzv. vyrovnávání se s minulostí. Široce pociťované nespokojenosti s tempem změn se chopil Wałęsa, který se svými spolupracovníky inicioval tzv. válku nahoře. Jejím nejviditelnějším výsledkem byla rezignace gen. Jaruzelského na úřad prezidenta a prosazení dvoukolové přímé volby, z níž 9. prosince vyšel jako vítěz právě Wałęsa. Nepříjemným překvapením pro tzv. srpnový tábor byla skutečnost, že Tadeusz Mazowiecki se nedostal ani do druhého kola – místo něj byl nakonec hlavním Wałęsovým prodikandidátem záhadný navrátilec z emigrace s peruánským pasem Stanisław Tymiński, který nedávno předtím založil podobně neurčitou Stranu „X”. Pro mnoho bývalých opozičních aktivistů to byla zcela nová zkušenost: Jaké možnosti má ve svobodných podmínkách politický populismus? A kam až lze v poměrech svobody slova zajít ve snaze, aby mu byla položena hráz?

NĚMECKO

…během něhož došlo k znovusjednocení, respektive „pohlcení“ NDR jejím západním bratrem. SED se v únoru 1990 přejmenovala na Stranu demokratického socialismu (PDS), prošla kompletní obměnou funkcionářů a drasticky jí ubyli členové (z 2, milionu na 300 000). Volání většiny východních Němců bylo více než jasné – svobodné volby a sjednocené Německo v co nejkratší době. Tyto dva klíčové požadavky dominovaly celému roku 1990. Důležitou roli hrál tzv. kulatý stů, zřízený 7. prosince 1989, u něhož se sešla většina opozičních hnutí, nově vznikajících stran a organizací. Mezitím již došlo k prvním jednáním mezi západoněmeckým kancléřem Helmutem Kohlem a jeho východoněmeckým protějškem Hansem Modrowem. Formulovaly se možné scénáře znovusjednocení, z nichž se nakonec prosadila vize co nejrychlejšího politického sjednocení. Dne 18. března 1990 se konaly první svobodné volby, kde přesvědčivě se ziskem 48 procent zvítězila Aliance pro Německo vedená křesťansko-demokratickou CDU. V červenci byla provedena měnová a sociální unie a 3. října 1990 NDR přestala existovat jako samostatný stát.

MAĎARSKO

Ve volbách 25. března 1990 zvítězilo Maďarské demokratické fórum, které uzavřelo pravostředovou koalici s dalšími subjekty a vytvořilo stabilní novou demokratickou vládu v čele s Józsefem Antallem. Následně byl zvolen prezidentem Arpád Göncz. Maďarský přechod od socialismu k pluralitní demokracii byl téměř dokončen. V roce 1991 odešla ze země sovětská vojska a byla rozpuštěna RVHP.