Nové mocenské rozdělení Evropy po II.světové válce a především únorový převrat v roce 1948, po kterém se absolutní moci ve státě ujala komunistická strana, měl za následek změnu v celé společnosti.

Vliv SSSR začal být postupně patrný nejen v politické, ale i v kulturní oblasti. Socialistický realismus, umělecký směr, který ve 30. letech v Sovětském svazu vystřídal konstruktivismus, byl velmi záhy prohlášen za uměleckou doktrínu nově budovaného „socialistického“ státu. Komunistická strana se na svou budoucí roli programově připravovala už od samého začátku v roce 1945 a ve své politické praxi se snažila angažovat kulturní obec. Kultuře přisuzovala značný význam a mohla se opírat o většinu umělců předválečné avantgardy, kteří se podíleli na formování moderní české kultury.

Po únoru 1948, poté co se komunisté chopili moci, začali násilně prosazovat sovětské metody a vzory, označované jako socialistický realismus (v Československu zkráceně SORELA: Socialistický Realismus v Architektuře). Politické i architektonické myšlení čtyřicátých let bylo podřízeno vidině "vyššího celku", kterému se musely podřídit všechny individuální zájmy. Umělci se museli přizpůsobit. SORELA je synonymem tehdejší oficiální, státem podporované kultury a v našich podmínkách představuje především mocensky vnucený import.

Definice socialistického realismu

Přesná definice toho, co vlastně socialistický realismus je, nebyla nikdy jasně specifikována. Pojem socialistický realizmus pravděpodobně poprvé použil spisovatel Ivan Gronskij na sjezdu moskevských spisovatelů v roce 1932. Poté se objevil v projevech Maxima Gorkého a Andreje Ždanova na I. všesvazovém sjezdu spisovatelů roku 1934.

Tehdejší ministr informací Václav Kopecký stanovil proslov Ždanova "O nejpokrokovější literatuře světa" jako závaznou řeč pro české umělce tvořící metodou socialistického realismu na IX. sjedu KSČ v roce 1949.

Nejasná definice Ždanovovy zásady neustále udržovala umělce v napětí, že se netrefí do nepřesně formulované státní objednávky a budou perzekuováni - tato situace byla důležitým prvkem k jejich kontrole.

Prosazování nového směru v architektuře

Orientaci k socialistickému realismu naznačil v Československu Sjezd národní kultury v Praze  květnu roku 1948. Během téhož roku se architekti sdružili do velkých projektových ústavů Stavoprojektů, čímž se veškerá jejich tvorba radikálně kolektivizovala.

Deklarativně se k socialistickému realismu přihlásila také I. celostátní konference delegátů českých a slovenských architektů, která se konala v roce 1953.
Sloučením výtvarných spolků a odborové organizace výtvarných umělců došlo k ustavení Svazu československých architektů. Svaz, řízený komunistickou stranou, se stal kontrolujícím a po všech stránkách určujícím veškerou výtvarnou tvorbu ve státě. Přechod k socialistickému realismu u nás byl dále podporován vydáváním nových publikací a časopisů (např. časopisem Sovětská architektura).

Znaky SORELY v urbanismu, architektuře

Architektura se prohlásila za umění ideové, úkolem bylo vytvoření soustavy architektonických forem jako politicko-ideových znaků, které budou srozumitelné pracujícímu lidu, budou jej "naplňovat hrdostí na jeho vítězství a pracovní úspěchy".

Pro sovětské centrálně řízené umění se stala typickou monumentální forma, která měla utvrzovat mocenské postavení politického establishmentu a posilovat víru v lepší, komunistickou budoucnost. Snaha po zdůraznění monumentality a patřičném vyjádření politické moci znamenaly obrat směrem k historizující inspiraci a tradičnosti, a to zejména v klasicizujících formách.
V 50. letech tak byla česká architektura nucena opustit linii, kterou rozvíjela moderní avantgarda a podrobit se monumentalizujícímu historismu.

Přijetí změny však nebylo zcela vynucené, sehrálo zde roli silné levicové zaměření části architektonické obce a dobový pocit slepé uličky funkcionalismu. Diskuse o socialistickém realismu probíhala v levicových kruzích již od 30. let - většina teoretiků a architektů se však dívala na situaci v Sovětském svazu s nedůvěrou.

Sovětský vzor, vzor absolutní dokonalosti, který se stal pro architekty závazným vodítkem, se uplatnil především v nových městech Ostravě-Porubě, Havířově, Karviné, Novém Mostě a Kladně.
Zejména Ostrava je hlavním místem realizace „velkých myšlenek“ socialistického realismu. V první pětiletce v ní vznikly, podle zastavovacího plánu Vladimíra Meduny, čtvrtě Poruba, Havířov a Bělský les. Jedná o zcela nové městské čtvrtě obytných domů v komplexech téměř uzavřených a s průčelím na nichž jsou aplikovány kompozice historických tvarů. Vrcholného architektonického výrazu se dostalo především Porubě, jejíž výstavba začala roku 1951. Ostravská aglomerace byla pojata jako soustava satelitních měst okolo centra Ostravy.

Příkladem jednoty architektonického výrazu staveb socialistického realismu, celkového urbanistického pojetí i exteriéru, je město Ostrov. Je zde dodržována výlučně pravoúhlá osnova a výšková vyrovnanost zástavby. Architektonicky ústřední prostor představuje plocha náměstí s budovou kulturního domu, záměrně evokující náměstí historických měst.

Budovatelé potřebovali pro nové fabriky a závody stále více pracovní síly a tak se jim podařil nastartovat poměrně značný exodus venkovského obyvatelstva směrem do měst. Ideálním řešením se stala sídliště.

Urbanistická řešení i jednotlivé vazby architektury vykazují architektonickou skladbu podle nejobecnějších antických pravidel kompozice s důrazem na symetrii, gradaci s renesančním smyslem pro měřítko a proporci.

Pravidelná kompozice městského půdorysu vycházela z antických schémat a renesančních teorií „ideálních“ měst. V architektonické skladbě dominují gradace středních sekcí a nárožních rizalitů vyrůstajících do věžic s výraznými hrotnicemi. Hlavním výrazovým prostředkem je klasicistně pojaté sloupoví a vysoké pilastrové řády. K horizontálnímu ukončení staveb byla používána atika s osovou gradací trojúhelných či stupňovitých štítů.

Reprezentativní architektura byla zdobena výraznými dekorativními motivy, sgrafitovou a sochařskou výzdobou a doplňkovými prvky jako jsou mříže a zábradlí balkónů. Ve zdobných prvcích byly zdůrazněny národní motivy - lipové listy. Zajímavá je původní barevnost staveb, která byla volena v klasickém schématu světlé pískové a okrové v kombinaci s červenou terakotou a režnou šedobílou. Tmavší odstíny příslušely architektonickým článkům, jako byly šambrány oken, římsy, pruhy schodišť, bosáže a vlysy. Tato barevnost měla připomínat použití ušlechtilejšího materiálu, přírodního kamene.

Nejvýznamnější stavby socialistického realismu

Centralizované uspořádání uměleckých svazů soustředilo většinu důležitých událostí oficiální umělecké obce do hlavního města Prahy. Odborníci hodnotí jako příklad nejhodnotnější a kultivované pražské architektury socialistického realismu hotel Jalta z roku 1958.

Na seznamu památek je od roku 2000 také hotel Internacional (Crowne Plaza) v Podbabě. Internacional vznikl podle projektu Františka Jeřábka v letech 1952 až 1954. Iniciátorem stavby byl ministr obrany Alexej Čepička, zeď prezidenta Gottwalda. Stavba kopírující monumentální sovětské paláce, přezdívaná jako "sen šíleného cukráře", je největší věžovou stavbou tehdejší doby. Má 16 pater, celková výška dosahuje impozantních 88 metrů, z toho vlastní budova měří 67 metrů.
Jalta i Internacionál měly protiatomový kryt, v němž mohlo přežít dva týdny 600 osob. Po rekonstrukci byl otevřen v roce 1997.

Pro Ostravu je typická stavba na náměstí U Oblouku, která kopíruje budovu hlavního štábu Zimního paláce v Petrohradu. Tento dům, který z výšky připomíná srp býval "chloubou československého pracujícho lidu" a v létě roku 1957 si jej dokonce přijel prohlédnout Nikita Chruščov.

V Ostrově je nejvýznamnější stavbou socialistického realismu Dům kultury, dominanta velkého (mírového) náměstí. Autorem projektu byl architekt Jaroslav Kraus a kolektiv vedený Jaroslavem Sedláčkem. Byl dokončen v květnu 1956.

Konec SORELY

V polovině 50. let se začíná socialistický realismus pozvolna opouštět, zásadním impulsem byla náhlá smrt J. V. Stalina v roce 1953. Oficiální kritiky předchozí etapy pak zazněly zejména na II. Všesvazovém sjezdu sovětských stavbařů a architektů v Moskvě, kde byl zahájen boj s ozdobnictvím a eklektikou a s konzervativními způsoby plánování měst a sídlišť a později na XX. sjezdu KSSS se známými projevy N.S.Chruščova. S mírným zpožděním se socialistický realismus roztál i v Československu. V kulturním i občanském životě nastalo jisté uvolnění, které zahájilo postupnou pomalou liberalizaci politických poměrů.

Definitivní tečku za SORELOU udělal československý pavilon na světové výstavě v Bruselu v roce 1958, který navázal na tradice české avantgardy.