Zamýšlím se jak bych se choval já v té dané situaci. Je mi 29 a v té době mi bylo sedm, osm let. Jsem člověk malého odporu a asi bych příjimal tehdejší svět (okolí) jako reálnou skutečnost. Ale i přesto všechno jsem rád, že jsem dnes v relativní svobodě poznal cestu víry. Je to aspoň víra v něco neznámého a hodně nepopsatelného. V té době bych musel věřit, čím by mě krmili komunističtí potentáti (hříšní lidé jako my všichni). Ale vidět takové násilí by ve mně asi srdcem pohlo a měl bych špatné svědomí v jaké společnosti žiju. Taky je možnost, že bych byl otevřený nasílí a neuvědomoval si svou možnost být dobrého srdce. To už by záleželo na výchově mého charakteru. Jsem rád, že nemusím věřit komunistickým dogmatům,které zastupovali Boží slovo,ale teď mohu svobodně věřit neznámému, žijícímu Bohu doloženému v Knize knih (Bibli). Pravda zvítězila, ale ještě bude dlouhá cesta v naší české krajině, aby došla až na samý konec věku.

Kde jsou ti soudruzi z obrázků? Neslouží většina z nich ještě dnes demokratrickému státu a netvrdí ev. že 1) to dostala rozkazem (nutil je někdo sloužit u VB či StB?) 2) nic si nepamatuje či nikde nebyla 3) byli naivní a naletěli a dnes by si chtěli s námi, co jsme byli na druhé straně, podávat ruce? Proč nám je nepodali tehdy? Nabídli nám tehdy jen kopance, rány pendrekem, pěstí, nadávky a persekuci v zaměstnání, vyhazování ze škol...