Zrod Divadla Dostavník

Vznik Dostavníku lze datovat někdy na podzim roku 1963, kdy jsme se poprvé sešli v Malostranské besedě s tím, že bychom chtěli něco dělat. Jediná autorka která byla schopna vyprodukovat nějaký text byla Blanka Zapová, tak jsme dělali její básnické výtvory s názvem „Člověčí samomluvy“. Byl to večer jakoby kritických básní a veršovánek.Vcelku žádný velký ohlas to nemělo a Blanka odešla za svým cílem jinam. Pořad pomáhala režírovat Hanka Drábková, která v té době studovala FAMU. Ta posléze též odešla a mám pocit, že studovala někde v zahraničí.

V té době byl ještě jeden člen velmi aktivní, který později také studoval FAMU a to Vladimír Vančura řečený Paďa. Byl zprvu organizátorem a nejstarším členem z nás. Později vynikal jako působivý herec s vyhraněnou osobní poetikou. Po odchodu Blanky Zapové se soubor již začal formovat trochu jinak a příchodem Michala Konečného, Jana Pracnera, J. Vaňáčka,Vladimíra Havla, Jaroslava Kašpara atd., jsme začali dělat textepealy a přibrali k tomu muziku tradičního jazzu The jazz Fidlers.

Michal Konečný napsal svoji první hru „Diana blázní aneb Dostavník zpívá.“ Shlíželi jsme tehdy ke svému vzoru Semaforu. Kapela The jazz Fidlers u nás zakotvila a později, když její popularita stoupala, měla již svůj celý večer, pod naší hlavičkou.

Dostavník v té době (1965-67) hrál různé hry i klasické jako Čapkův „Adam stvořitel“….V této době jsme také často měnili svá působiště. Např. v Kotvě- sál vojenských staveb, ve „Stoleté“- bývalá kavárna Na Zderaze atd.

Asi kolem roku 1967 jsme četli v literárním časopisu Plamen o Krhútském národě – právem vymyšleném a neprávem zapomenutém, autora Ervína Hrycha, který pracoval v Čs. spisovateli jako překladatel z francouzštiny. Záhy jsme se s ním seznámili a začala dlouholetá spolupráce, kde E. Hrych napsal řadu skvělých her a revuálních pořadů, které byly dlouho vyprodány a některé se reprizovaly až 100 krát.

Okupace 1968 a normalizace

Když přišek rok 1968, reagovali jsme na okupaci sovětskou armádou hrou“ Kacíři píšou kroniku aneb Hašlerky proti papeži“. Byla to hra, kde byli dva mniši Herwin a Slawomir, kteří píšou kroniku a komentují historické události v návaznosti na současnost. Předcházela jí hra „Co Kosmas nenapsal“ autorů E. Hrycha a Slavomíra Pejčocha, která prošla rok předtím tvrdým cenzorským zásahem. Tehdejší studentské noviny napsaly , že to byla nejlepší satira na poměry ve státě od r. 1948.

Po roce 1969 v době normalizace se již nedala hrát ani jedna. V září 1969 jsme ještě vyjeli s celým souborem na zájezd do Anglie, konkrétně do Leicesteru. Tam byla zase skupina muzikantů, kteří vystupovali předtím v létě u nás v Malostranské besedě. Hráli jsme tam připravený pořad pro tento zájezd a sice všehochuť tanců, stepu a krátké dramaticko historické epizody, jak se setká Jan Žižka s Leicesterským vévodou (Duke of Leicester). Hráli jsme to po školách a jednou i v místním divadle odpoledne. Novináři pak napsali článek, který měl název Skrz železnou oponu do Leicestru. V den návratu - to bylo 30.října 1969 – se uzavřely hranice pro naše občany na dlouhých 20 let.

Po roce 1969 nastala slavná éra Dostavníku Hrychovými hrami, které tvořily páteř naší činnosti. Na chalupě ve Vísce, kde jsme trávili dovolené a víkendy s rodinami, jsme Hrychovi většinou nabízeli témata, která on uměl napsat a vložit do nich vtip nebo politický podtext.

80. léta

Asi v roce 1980 už jsme byli v hledáčku cenzorů a kulturních pracovníků na Praze 1, protože nás nepřímo donutili opustit Malostranskou besedu. Přestěhovali jsme se tudíž do Žižkovského divadla. Tam jsme hráli dokonce 2 x týdně vždy téměř vyprodáni. Přestože hra „Duha“ byla řádně schválena, nelíbila se šéfovi kultury na magistrátu- estébákovi Trojanovi, který byl údajně v nějaké vojenské důstojnické funkci jako pozorovatel ve Vietnamu. V březnu 1982 jsme pak byli j8, Pracner a Havel zatčeni a vyslýcháni STB. Bylo to proto, že E. Hrych již měl dávno zákaz publikovat a my jsme podepisovali jeho hry svými jmény čili jsme jako autoři ručili za závadnost textů.

Zákaz činnosti a výslechy StB

Následně jsme nesměli hrát a bylo nám doporučováno, abychom se rozešli do jiných divadel. To provedl pouze Jan Pracner, Jindra Parýzková a Helena Součková., kteří založili nové divadlo. Scházeli jsme se nadále, většinou po bytech. Zvolili jsme si nového jakoby vedoucího a tím byl Michael Eliášek. Byla to šťastná volba, protože našemu zákazu se věnoval s býčí urputností a mnohým kulturním pracovníků naháněl hrůzu tím, že schvalováni her bylo v pořádku a že se pod to podepsali i zodpovědní činovníci. Nebál se navštívit tehdejšího aparátníka Müllera, na ÚV KSČ známého svojí ignorancí a stranickou oddaností. Leč zákaz přišel z míst STB a tomu nikdo nechtěl vzdorovat.

Přišli si pro nás brzo ráno, aby nebudili negativní dojem na veřejnosti. Výslech probíhal odděleně od ostatních zatčených (Pracner, Havel). Ptali se na podrobnosti tvorby, na lidi a herce, kteří na nás chodili, například na Petra Čepka, Jaromíra Hanzlíka, Jirku Zahajského. Chtěli vědět vše o Frank Towenovi, známém buřiči. Poznamenal jsem, že je to výborný učitel tance a hlavně stepu a že by naučil stepovat i židli. Vyšetřující poznamenal, že jeho by to nenaučil.

Sepisovali protokol a zdálo se mi, že mě nutí k přiznání, že jsem vědomě pracoval protispolečensky. Když jsem měl protokol přečíst a podepsat, odmítl jsem s tím, že hry byly řádně schvalovány a protispolečenské úmysly nepodepíšu. Začali mi vyhrožovat domečkem, kde se přiznali všichni přede mnou. Protispolečenské úmysly mohly být totiž trestné. Namítl jsem,že když je to takhle, ať si tam napíšou co chtějí. Posléze se odešli s kýmsi radit. Nakonec jsem upravený text podepsal. Nakonec jsem s nimi odešel k jakémusi šéfovi, který snad měl drogu, nebo něco nakapáno v očích, protože se mu neskutečně leskly, neustále řval. Mí vyšetřovatelé stáli v pozoru. Řval, že jestli se tam ještě jednou objevím, že mně skutečně zavřou. Na zdi nevisel obraz prezidenta Husáka, ale obraz F.E. Dzeržinského, který stával v čele VČK (Komise pro boj s kontrarevolucí) a byl patrně jejich vzorem.

Když jsem byl asi kolem 14 hod propuštěn, na chodbě na mě čekal další mladý estébák, který mě přátelsky pozdravil a řekl, že na nás chodil a že se mu hry líbily. Patrně udavač. Vyzval mě k tomu, abych mu dal telefon a že si občas zavoláme. Chtěl mne asi zaháčkovat do nějaké spolupráce. Byl jsem však předtím kýmsi poučen, že když k tomu dojde, že je dobré dát najevo že nic neutajíte. Řekl jsem mu tedy, že se poradím s manželkou a kamarády. Odešel a více se neozval.

Obnovení souboru

Asi tři roky jsme nehráli. Mezitím M. Eliášek neustále obcházel kulturní domy a říkal, že zákaz Dotavníku byl vydán o své vlastní vůli (jakási kulturní pracovnice z Lucerny) a že oficiálně jsme žádný papír nedostali. Nikdo nedovedl odhadnout kde má kdo známé, takže jsme byli takový nepříjemný horký brambor, přehazovaný sem tam ale nikdo nesvolil k účinkování.

Později když jsme obcházeli spolu s M. Eliáškem bezvýsledně různé scény, v Klubu pracovníků obchodu v Pařížské nás přijali. Zapomněli na obsílku s naším zákazem a jejich šéf Franta Rous se to dozvěděl až později. Zahájili jsme tedy sezonu s naší starší hrou "Noc na Paprštejně a Bednou u Slavkova. Potom následovala hra nová "Perunův šíp aneb den před velkým tahem". Odehrávalo se to těsně před "odchodem" Čechů z pravlasti do Čech, krátce po pádu Říma, který roku 410 dobyl Alarich, král Visigótů a vyplenil a zapálil.

Po revoluci

Po revoluci jsme hráli poměrně pěkné hry, na které se chodilo, ale více jsme kladli důraz na větší pečlivost jak v hraní tak v režii. Režíroval nás Martin Nezval, který byl náročnější a nebál se více experimentů. Napsal také hru Hasič, která ještě byla schvalována kulturní komisí; ta měla mnoho připomínek, ale vcelku byla přijata dobře.

Pak jsme pocítili také to, že někteří začali podnikat, někteří již se cítili starší a hlavně jsme neměli co říci publiku, které od nás očekávalo (nebo možná ne?) něco, co bude zase karikovat současnost. Říká se, že člověku když je dobře, nemá tolik potřebu psát, hrát nebo prostě tvořit, jelikož pravdivá tvorba vzniká spíše z bolesti nebo dá-li se to tak říci z křivdy utrpení. Pokračovali jsme v pořádání zábavných plesů, jednou ročně, nebo – jak jsme říkali_ besídkami pro kamarády. S přestavbou Malostranské besedy, ustaly i tyto vystoupení, jelikož jsme nechtěli toto autentické prostředí opouštět. Tak snad ještě čekáme, že si naposledy uspořádáme ples. Plesy byly velmi populární, jelikož měly program, a nebylo to jen trdlování, ples měl vždy téma (námořnický, šlechtický, letecký atp. ). Bylo jich 31 a všechny byly předem vyprodané. Diváci si s námi výborně hráli. Když byl například "Ples šlechtický", lidé nosili v lahvičkách modrou krev.

Malostranská beseda byla pro nás ideální velikostí, zázemím atd. Počkáme zdali se nám ještě jednou povede něco uspořádat. Bylo by to i pozvání pro vás - mladší - abyste trochu poznali čím jsme se bavili a jak.