Jak se žilo ženám v době komunistické totality? Komunistický systém v Československu direktivně prosadil formální, poměrně příznivé podmínky, o které západoevropské ženy těžce bojovaly, ale ve své podstatě konstruoval stejně jednolitý „bakelitový“ obraz ženy neposkytující osobní prostor ani svobodu volby. Ani ženy disidentky na tom nebyly lépe, očekávalo se od nich jak plné zapojení v disentu tak rodinný život v ústranní.  Hlavní byl boj proti vyššímu nepříteli, emancipační tendence neměly šanci.

Všední život žen v totalitě

Emancipace byla v každodenním životě v komunistickém Československu ženám spíše vnucována, než že by byla součástí přirozeného vývoje společnosti – studentky zemědělských škol musely mít povinně řidičský průkaz na traktor, ženy musely projít brannou výchovou včetně střelby z malorážky, účastnit se branných akcí na pracovištích, vyžadovala se jejich účast na zemědělských, stavebních a jiných fyzicky náročných brigádách. Těžká fyzická práce byla pro ženy samozřejmostí - měly stejnou pracovní povinnost jako muži, protože ze zákona si byli ženy i muži rovni. Pro komunisty existovalo pouze jediné dělení občanů – na dělnictvo, rolnictvo a pracující inteligenci.

Komunistická ideologie prosazovala emancipaci žen a nutila je i do ryze mužských činností, které vyžadovaly velkou fyzickou sílu, co se ale týkalo odměn za vykonanou práci, komunisté ženy platově i funkcionářsky diskriminovali. „Objektivní“ důvody se vždy našly a rozdílné popisování stejných pracovních pozic (především v nedělnických profesích) bylo běžnou praxí.

S diskriminací se ženy setkávali i v době nezaměstnanosti. Nezaměstnaní existovali i tehdy, třebaže tomu dnes téměř nikdo nevěří. Nezaměstnaní muži dostávali takzvané „čekačenky“, to byla podpora po dobu čekání na nové zaměstnání. Ženy takovou podporu nedostávaly, automaticky byly zařazeny do kategorie žen v domácnosti. Předpokládalo se, že rodinu bude živit manžel, v případě neprovdaných žen rodiče. Pokud byly neprovdané ženy bez zaměstnání zároveň matkami nezletilých dětí, měly tyto děti nárok na podporu při výživě, ovšem pouze v případě, byl-li otec znám a plnil si svou vyživovací povinnost. Mladé dívky, které otěhotněly a neurčily otce, neměly nárok ani na mateřské dávky ani na dětské přídavky. Pokud matku i s dětmi neměl kdo živit, byly děti matce odebrány.

Protože se od žen vyžadovala práce a být zaměstnána bylo povinností, děti musely ženy svěřit do péče kolektivních zařízení již v 6 měsících – vše za účelem „osvobození“ matky směrem k plné zaměstnanosti. Až v 80. letech byla zavedena dvouletá mateřská dovolená. Pokud chtěla matka zůstat se svým dítětem déle, dostalo se jí statutu příživnice.

Ženy měly stejnou pracovní povinnost jako muži. O domácí práce se muži s ženami většinou nedělili a fakt, že ženy po příchodu ze zaměstnání nastupují na druhou, domácí šichtu byl považován za samozřejmost. Plné zaměstnání a starost o rodinu bez možnosti volby tak ženám kladly mnoho překážek a zvolit si svůj životní plán, cíl bylo těžké až nemožné.

Ženy v disentu

Hlavním cílem disentu bylo bojovat proti společnému vyššímu nepříteli, emancipační tendence zde proto neměly své místo. Nejlépe je tento fakt zřejmý na chartistech, kteří se pod  Chartu 77 podepsali už v roce 1977. Dokument vzýval komunistické hodnostáře k dodržování lidských práv, jako to bylo ujednáno v Helsinkách o dva roky dříve. Pod Chartu se podepsaly dvě třetiny mužů a „pouhá“ třetina žen. Důvod byl v mnoha případech ten, že se partneři shodli, že oba podepsat  nemohou, protože „alespoň jeden nebo jedna musí zůstat na svobodě a postarat se o děti“. Zatímco muži byli podepsáni pod různými proklamacemi, a tím vlastně byli svojí publicitou částečně i formálně chráněni, neboť se o nich v zahraničí vědělo, ženy, které tehdy opisovaly texty či se podílely na jejich distribuci, byly vystaveny daleko vyššímu riziku.

Podíl žen na vydávání samizdatové literatury, tedy na jejím přepisování a dalším šíření, byl   vyšší než podíl mužů. Přitom se jednalo o aktivity, které byly tehdejším vedením státu považovány za trestné, protistátní a vztahoval se na ně § 98 trestního zákona o „podvracení republiky a jejího socialistického zřízení“. Po podepsání Helsinských dohod představiteli tehdejšího Československa, se trestní postih nevztahoval na obsah textů, ale především na jejich šíření, přepisování, rozšiřování v Československu a zasílání do zahraničí. A právě to byly činnosti, na kterých se nejvíce podílely ženy.

Distribuované texty si ženy předávaly například ve frontách na maso či na jiné nedostatkové potraviny, při odvádění dětí do školek a jeslí a jejich převlékání, při vzájemné pomoci s hlídáním dětí nebo při setkávání o víkendech, kdy byla pozornost StB snížena.

Ženy se častěji než muži podílely také na přijímání zásilek ze zahraničí. Někdy vypadaly tyto „konspirační sítě“ jako „dívčí brigády“ (Šiklová 2000). Přestože zde existovala tzv. železná opona, komunikace byla relativně rozsáhlá, o čemž svědčí protokoly z vyšetřování a z politických procesů. Díky tomuto neoficiálnímu spojení se zahraničím a díky vysílání zahraničních rozhlasů bylo povědomí o tom, že se nevzdal celý národ, poměrně známé v naší i zahraniční společnosti.

Tehdejší disidentky samy svoji činnost nezdůrazňovaly, spokojily se s podpůrnou funkcí činnosti mužů, vždy s přihlédnutím na jinou životní, rodinnou roli – matek, dcer, manželek.  

Feminismus po česku

Zatímco na západ od našich hranic si ženy prošly vývojem a různými fázemi emancipace, u nás bylo toto téma tabuizováno. Slovo feminismus má dodnes hanlivý význam. Samotné hnutí je odmítáno většinou společnosti a považováno za extremistické.
Během komunismu ženy sice nastoupily hromadně do práce, měly právo na potrat, rozvod a vznikaly zde hromadně školky a školní jídelny, za což musely ženy na západě bojovat až v šedesátých letech. Bohužel ale zůstala ženám druhá směna v domácnosti, zůstaly odpovědné za péči o děti, nebyly zastoupené na vyšších postech a stále zde zůstávaly stereotypní patriarchální vzorce chování a myšlení.

Feminismus jako pojem se v českém prostředí začal znovu více objevovat v 90. letech. I když nebyl nový (za První republiky zde byla zavedena silná feministická tradice), byl vnímán jako termín importovaný, vnucovaný české společnosti různými feministickými skupinami ze „západu“. Západní feministický slovník se odvíjel od tří myšlenkových zdrojů (marxistická filosofie a teorie, psychoanalýza, poststrukturalistické a dekonstruktivistické tendence), které byly nazírány ve východní Evropě zcela jinak z důvodu odlišného politického vývoje druhé poloviny století. Ten bránil porozumět, o co teoretickým feministkám zpočátku šlo. Jak v článku pro Labyrint Revue podotkla Jiřina Šmejkalová: „Jde o schopnost vzdělané části populace číst a rozumět feministicky orientovaným textům bez toho, aby v nich vyvolávaly patologické a agresivní reakce“.

V českém prostředí nebylo pro feminismus po revoluci místo, neboť se jednalo zároveň o teorii, politické hnutí i jeho praktické projevy. Byl tedy vnímán jako další -ismus, tedy ideologie, navíc levicová, a na tu byla naše společnost po mnohaleté zkušenosti s různými diktaturami velmi alergická. Po roce 1989 se feministické teorii dostalo pouze vulgárně-materialistických a zjednodušujících výkladů a až v dalších letech se pomalu začínaly mediální reakce měnit směrem k emocionální neutralitě.



Zdroj: Britské listy, Genderonline.cz