Federalizace byla především slovenským politickým tématem. Záměry spojit akt federalizace s demokratizací byly v době nastupující normalizace již neaktuální. V procesu normalizační centralizace byl smysl federalizace do značné míry potlačen.

Snahy Moravy o trojfederaci

Projekt trojfederaci, tedy federace tří zemí (Čechy, Morava, Slovensko) nebyl významněji na vyšší politické úrovni navrhován. Na Moravě ale vydali v dubnu 1968 pracovníci Moravského muzea v Brně prohlášení, v němž požadovali obnovu Moravy jakožto autonomního celku v souvislosti s připravovanou federalizací Československa. 16. dubna 1968 podobné prohlášení vydali jihomoravští a severomoravští novináři na sjezdu v Olomouci. 17. dubna 1968 se dokonce ve prospěch obnovení Moravskoslezské země vyjádřil Jihomoravský krajský národní výbor a obdobné názory se objevily i ve vedení druhého moravského kraje, třebaže ten byl zprvu k myšlence Moravskoslezské země spíš chladný.

Na Moravě proběhla veřejná diskuse, zda bude lepší moravská země v rámci budoucí české republiky nebo samostatná republika vedle Čech a Slovenska. Hlavním zastáncem myšlenky trojfederace se stala v květnu 1968 založená Společnost pro Moravu a Slezsko, sdružující zprvu především vědce a umělce, v jejím čele stanul Boleslav Bárta a v srpnu měla 200 000 registrovaných členů v 600 místních výborech po celé Moravě. Po sovětské invazi tyto diskuse utichly a významní politici již tuto myšlenku nezmiňovali.

Ústavní zákon o československé federaci a jeho následky

Ústavní zákon o československé federaci zásadním způsobem novelizoval dosavadní československou ústavu z roku 1960. Národní shromáždění Československé socialistické republiky jej přijalo dne 27. října 1968 a vyhlášen byl pod číslem 143/1968 Sb.

V preambuli zákon uznal „nezadatelnost práva na sebeurčení až do oddělení“, avšak zároveň konstatoval, že „dobrovolné federativní státní spojení je odpovídajícím výrazem práva na sebeurčení a rovnoprávnost, avšak též nejlepší zárukou pro náš plný vnitřní národní rozvoj i pro ochranu naší národní svébytnosti a svrchovanosti.“

Zákon ustanovil Federální shromáždění, českou a slovenskou národní radu, federální vládu, republikové vlády. Ústavní soud uvedený v ústavě ani republikové ústavní soudy nebyly po dlouhou část doby platnosti ústavy fakticky zřízeny. Teprve v únoru 1991 byl přijat ústavní zákon o zřízeni Ústavního soudu ČSFR a byl složen z 12 soudců, po 6 z každé republiky. Postupně byly zřízeny také republikové nejvyšší soudy.

U některých významných institucí vzniklo asymetrické uspořádání, například v Česku působila Československá televize, na Slovensku byla později ustanovena Slovenská televize (Česká televize v době federace neexistovala). Podobně vládnoucí Komunistická strana Československa zahrnovala Komunistickou stranu Slovenska, avšak česká komunistická strana neexistovala.

Výsledkem federalizace byla zrychlená modernizace Slovenska, masivní transfer finančních prostředků z České republiky na Slovensko a transfer surovin a produktů pocházejících ze slovenské prvovýroby opačným směrem. Na Slovensku byl rozvíjen zejména zbrojní průmysl, který by zde byl méně ohrožen při předpokládané vojenské konfrontaci na hranicích ČSSR a Spolkové republiky Německo.

Oba národní jazyky, čeština i slovenština, byly Ústavním zákonem o československé federaci (čl. 6) prohlášeny jak před orgány federace, tak před orgány obou národních států za rovnoprávné.

Rozdělení kompetencí

Do výlučné federální kompetence byly článkem 7 svěřeny oblasti zahraniční politiky včetně rozhodování v otázkách války a míru a obrany, měny, federální státní hmotné rezervy, federálního zákonodárství, ochrany federální ústavnosti.

Do společné působnosti federace i národních republik byly ústavním zákonem svěřeny otázky plánování, financí, bankovnictví, cenových věcí, zahraničního obchodu, průmyslu, zemědělství a výživy, dopravy, pošt, telekomunikací, rozvoje vědy a techniky, investiční činnosti, práce a mzdové a sociální politiky, sociálně ekonomických informací, právní úpravy socialistického podnikání, hospodářské arbitráže, normalizace, měr a vah, průmyslových práv a státního zkušebnictví, vnitřního pořádku a bezpečnosti státu, tisku a jiných informačních prostředků a kontroly. Ostatní záležitosti spadaly do výlučné působnosti národních států.

Vytyčení státních hranic, občanství, státních znaků

Hranicí mezi novými republikami se stala historická hranice mezi někdejší zemí Moravskoslezskou a zemí Slovenskou, totožná s hranicemi mezi "moravskými" a slovenskými kraji ustavenými v roce 1960 zákonem o územním členění státu.

Občané ČSSR nabyli též občanství jedné z nových, národních republik. Existence českého občanství se posuzovala podle zákona č. 39/1969 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky.

Československé státní symboly (vlajka, znak, hymna) se při federalizaci nezměnily. V roce 1968 ale byla ustanovena komise expertů v čele s J. Šebánkem, která měla stanovit znak a vlajku České socialistické republiky. Komise navrhla zavést bíločervenou bikolóru a vrátit se k původnímu znaku Českého státu. Návrhy byly připraveny až v červenci 1969. Stranické i státní orgány tehdy návrhy odložily, takže Česká socialistická republika nikdy vlastní znak a vlajku neměla.